středa 21. července 2021

O šlaše

Nejen z terasy pronajatého domu vypadá výhled na pastviny jako fotografie ze safari. I dobytek si jako my očividně užívá pestrosti a bujnosti přírody Českého Švýcarska s prázdninovou pohodou, která svým hlučným tichem určitě přesahuje hranice ročních období. Není divu, že člověk se zde zmohl jen na vyšlapání úzkých pěšinek mezi ohradami z kůlů a prken nebo na traktorem hluboce vyježděné obslužné cesty nebo na vydroleným asfaltem pokryté silničky vedoucí k domům osadníků, kteří zde po generace drží krok s přírodou. Nic z toho ale není trasa vhodná pro čtyřkolový elektrický invalidní vozík v tom nejčínštějším možném provedení, na kterém jsem se stal cestovatelem během svého krátkodobého bezšlaší.

Ale i tak lze zažít mnohá dobrodružství. Třeba vyzkoušet místní vozíčkářskou trasu Klubu českých turistů pravděpodobně nikdy nejetou opravdovým vozíčkářem. Nebo jako neúmyslně špatně parkující lufťák být svědkem přepnutí městského strážníka do režimu Pomáhat po ukázání nohy v ortéze. Nebo zůstat kvůli nevídanému stoupání a alarmujícímu zápachu elektromotoru nemilosrdně odstaven těsně pod vrcholem výletu. Nebo se nečekaně stát součástí mezinárodního ženského etapového cyklistického závodu, kdy plná hospoda vzhlédne od piva na trať na vozítko, které s berlemi připevněnými nasvislo za sedadlem vypadá jako autíčko utržené z autodromu.

Na začátku bylo přetržení pravé Achillovy šlachy při Úterním fočusu. Jen silou své silné víry, že se určitě zase nic nestalo, jsem ve škole odkulhal první maturitní den a těšil se na druhý, až vyzkouším své roky piplané maturantky, ale když jsem si navečer pobolívající místo mazal fučavkou, nahmatal jsem hluboké nic, a tak jsme jeli. Pro ambulantního chirurga to byla rutinní ruptura, která se musí řešit jedině operativní suturou a v další vteřině mi už obrovský chlap holil a sádroval nohu, zatímco mi už šlo hlavou, proč mě tenhle šokující pád z oblaků vrátil na zem. Milion rozdělaných úkolů a plánovaných radostí se v nemocnici scuklo na krocení bažanta.

Normálně zelenám už v jakékoliv čekárně a hned se mi tam všechny příznaky jako zázrakem rozplývají. U odběrů si sedám jen v případě, že není možné si lehnout. Tentokrát jsem byl v klidu a smířený. Až zpětně mě samotného překvapilo, že jsem zůstal pozitivní i při dvoudenním čekání na skulinku v operačním programu, liboval jsem si hladovění a po operaci jsem hned dokázal komunikovat s lékaři o tom, co bude dál. Nebýt toho, byla by noha postaru zakonzervována v sádře na nehybné dva měsíce a neměl bych už týden po operaci polohovací ortézu, kterou jsem si nastavil sám, protože na kontrole na mě bohužel vyšla jen opisovatelka lékařských zpráv.

Na operačním sále jsem samozřejmě kontrolovaně omdlel, ale až v poslední vteřině podání spinální anestezie, takže to stihli. Ještě než nohy úplně odešly, už mi lýtko natírali oranžovou dezinfekcí. Celou půlhodinu operační doby jsem pak klábosil s mladičkým anesteziologem navzdory vzdálenému řinkotu chirurgických instrumentů. Nezáleželo mi na tom, u koho šiju, důvěřoval jsem lékařům a odevzdal se.

Na nohu jsem se nezlobil. Vyříkali jsme si to spolu v klidu sami hned při příjmu po příjezdu mé kolečkové postele do prázdného nemocničního pokoje, kde jsem v izolaci čekal na výsledek covid testu. Ani nebyl důvod se zlobit, protože wikipedické heslo říká, že nejrizikovější skupinou jsou rekreační sportovci mezi třiceti a padesáti lety věku a že šlacha nemá žádná nervová zakončení, a proto předem ani nic signalizovat nemůže. Věřil jsem nepochopitelně dokonalému lidskému tělu, že situaci zvládne.

Skoro to jediné, na co se dalo kolem dokola nemocničního pokoje dívat, když člověk nemůže po operaci ani číst, byla A4 plná piktogramů s nadpisem Jak se vyhnout pádu? a spoluležící Bohouš, jehož velké tělo bylo z pro mě neznámého důvodu kvůli dvěma dírkám pro operaci břišní kýly oholeno a nadlouho nesmazatelně oranžově natřeno od kolen až po prsa. Když už pak číst šlo, pokračoval jsem v četbě knihy o léčbě informací, kterou mi někdo tematicky a tajně sbalil do nemocničního zavazadla. Četl jsem o souvislosti způsobu života a zdraví, o tom, že medicína je jen jedna a že má sama se sebou co dělat a že lidé se musí pídit a uzdravovat se sami. Přestože velmi rád vyslovuji sestřičko, tak v nemocnici stačilo.

Doma jsem nebojácně vyrazil do ulic na mechanickém vozíku. Mým jediným a největším trikem bylo udržet rovný směr. S každým metrem jsem si v hlavě sumíroval fiktivní úřední dopis o bezbariérovosti města. Přestože si jako zkušený muškař umím napoprvé nahodit na ortézu nohavici čehokoliv a za chůzi o berlích se specializací na pohyb po schodech jsem už v nemocnici dostal jedničku, tak jsem už u většiny běžných činností zjistil, že s jedinou nohou a s rukama na berlích to prostě nevychází. Proto jsem velmi vděčný, že mám statnou ošetřovatelku a dvě asistenční děti.

Žádné komentáře:

Okomentovat