tag:blogger.com,1999:blog-54204997636726262592024-03-16T14:01:11.013+01:00PulsPetr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.comBlogger164125tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-83270729634292665872024-03-02T17:25:00.001+01:002024-03-02T17:30:35.812+01:00Tátovi na ledničku<i><b>Objednávám pohodový čas v bazénu s volnou plaveckou dráhou, páru a vířivku, kdykoli je budu chtít využít, a po plavání dvě lahvová piva a stůl v bufetu, děkuji. A takhle úplně se vším.<br /></b></i><br />Všechno je možné a uskutečnitelné.<br />Mám zdravé, silné, pružné tělo a všechny moje buňky rychle regenerují.<br />Každý den v každém směru se mi daří lépe a lépe.<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-87352468668483700382024-02-14T07:51:00.001+01:002024-02-14T11:00:34.631+01:00Adriano! Miluju tě!<i><b>Řekněte, kolikrát denně vám vystřelí ruce nahoru ve vítězném gestu někoho, kdo dosáhnul přesně toho, co si z hloubi srdce přál, bez ohledu na to, kolik vypijete nalačno vajíček a kolik ran od pěstí života snesete?</b></i><br /><br />Chci ti to všechno předat, chlapče!<br />Kdes byl, když jsem tě potřeboval! <br />Tak mi teda pomoz!<br /><br />Vyhraj, Rocky, vyhraj!<br />Můj sen jsi ty!<br />Miluju tě!<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-757659029479581932024-01-31T08:48:00.000+01:002024-01-31T08:48:29.017+01:00L. P. 2023<b><i>Laura Pausini šla za svým snem. Stala se objevem roku na festivalu italské písně v Sanremu v roce 1993 a od té doby sbírá uznávaná hudební ocenění. Až když se cítila milována doma, vyrazila do světa a v roce 2004 poprvé zazpívala na mé hodině nepovinné italštiny pro začátečníky.</i></b><br /><br />Velkolepou oslavu třicátin na scéně jsme s Laurou zažili v Padově na vyprodaném prvním koncertě jejího světového turné s atmosférou obrovského pěveckého sboru. Zblízka jsme mohli přijímat barvu, čistotu a udivující sílu hlasu této ikonické italské divy podtrženou vlastními texty, které dokáže interpretovat v několika jazycích. Viseli jsme na její italštině, odvaze, energii, vzkazech a příbězích.<div><br />Už dlouho se při poslechu její tvorby cítíme vyznamenáni, takže obdržet Řád za zásluhy o národ v oblasti umění od Italské republiky bylo jen otázkou času.<br /></div><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-12896538840232052452024-01-25T11:26:00.002+01:002024-01-25T17:47:10.556+01:00Uděláme to na tři<i><b>Jestli šel táta napřed, poznám podle toho, že jeho stále stejná skříňka v bazénu už nemá klíček. Je hned vedle staříkovy, který nám jednou řekl, že to je jediné číslo, které si pamatuje, a už vůbec nikdo by se neodvážil vzít si starostovu. Mimochodem, je-li náš starosta přítomen v divadle, poznáte, pokud je v šatně obsazeno jeho číslo 68, ale bondovskou biopopelnici s číslem 007, kterou mu chlapi v technických službách dali stranou, máme hrdě shodou okolností my.</b></i><br /><br />První účetní knihy mi vedl děda, jeho číselný rukopis v nich používám dodnes. Ten říkal, že peníze se musí točit, což na mém účtu dělají pořád a většinou potají. Ze školy si ještě pamatuju ten pocit úlevy, když se na konci předlouhého postupu objeví správné číslo. Dnes už vím, že můžu kdykoliv potřebovat správně zapsat kód originálního dílu Ducati. Jak ale vysvětlíte, že se syn se svým oblíbeným číslem 23 potatil? <br /><br />Matikáři by hned každé číslo nejraději s chutí zlogaritmovali, a některé jsem dokonce viděl psát pětku odspoda, ale pro jazykáře jsou jen hezká, některá.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-62501005474359677802024-01-17T20:16:00.001+01:002024-01-17T20:16:25.781+01:00Kosmonos první <b><i>Sotva jsem si trochu srovnal Siri, je tu další kecal, jen mnohem větší a silnější.<br /></i></b><br />Uložen jako hlavní uživatel, zkouším reagovat pevným: „Přebírám řízení!“, ale ve svém věku to asi ještě nechápe.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-48955035294636173222024-01-10T11:06:00.009+01:002024-01-11T15:16:29.078+01:00Fantomaska<i><b>Několikadenní zimě toho roku vděčím za nečekané odhalení. </b></i><br /><br />Jednoho mrazivého rána jsem zůstal stát v němém úžasu, když si k černému roláku a kabátu oblékla na své dlouhé ruce rukavice z lesklé hladké černé kůže. Navždy byly prolomeny její obranné instinkty a ukázalo se, co mělo být navždy skryto. Jakmile oddemonstrovala střílení z rukavice a sfoukla si prsty s vteřinovým náznakem padoušského úsměvu, nesmál jsem se.<br /><br />Ve skutečnosti je pravým opakem démonického hrůzu nahánějícího monstrózního pána pařížského podsvětí, ale tajuplná zůstává a všechno dělá naplno s podobným nasazením a rozhodností. Nevysvětlitelně se věci kolem ní dějí a je s nimi hotova dřív, než by je kdokoliv jiný stačil jen rozmyslet. <br /><br />Není divu, že i podobně nadlidsky odpočívá - přečte knihu za dva dny nebo si dokáže během i krátkého odpoledního spánku na gauči krásně přeležet obličej z obou stran.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-3508994541874250142024-01-01T00:01:00.019+01:002024-01-06T09:33:25.606+01:00Tvoř!<i><b>Začni s čistým listem papíru</b></i><br /><br />a vytvoř něco na hvězdičku!<br /><br /><i><b>PF 2024</b></i><br /><div><i><b><br /></b></i></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-69777495529327544302023-11-29T22:30:00.000+01:002023-11-29T22:30:04.685+01:00Nad dopisy diváků<b><i>Mnohé z vás si stále píšou o francouzskou zálivku, kterou jsem si kdysi přivezl z výměnného pobytu ve Francii. Suvenýrových receptů bylo víc, ale tenhle je z nějakého důvodu nedostižný. </i></b><br /><br />Nejlepší je na suchý, ručně trhaný ledový salát, ale možná mi dáte za pravdu vždycky, když s touhle zálivkou vyletí do nebe jakákoliv vaše zelenina. Stačí ji pár minut předem vytáhnout z ledničky, rozmíchat a použít na salát až těsně před podáváním. Základem i cílem je vyvážená kombinace chutí a překvapení, která musí zároveň lahodit i nakopávat. Přísady jsou jen slova, bude na vás, jestli je uvedete v život.<br /><br />Smíchejte stejný počet jednotek dijonské hořčice, medu a bílého vinného octa, přidejte špetku soli, pepře a sušenou bazalku a dolijte asi pětinásobným počtem jednotek olivového oleje. Chcete-li ji chlapštější, přidejte jeden lisovaný stroužek česneku. <br /><br />Nevím, jak tomu bude u vás, milé čtenářky, ale zálivka u nás rychle dochází, a pokud nemám i přes opakované výzvy čas namíchat novou, hrozí destabilizace. Když už to vypadá, že jsme skoro na úplném dně, naštěstí jde kolem manželka a recept nerecept ji levou zadní od oka v mžiku dodělá a zachrání svět.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-89204075724545834002023-11-06T15:35:00.001+01:002023-11-06T17:17:36.055+01:00Pozvánka na koncertDechový orchestr města Ústí nad Orlicí pod vedením dirigenta Jiřího Tomáška Vás srdečně zve na předvánočně laděný již 14. výroční koncert, který se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 od 19:00 hodin v sále ZUŠ v Ústí nad Orlicí. Vstupné dobrovolné. Programem provází Pavel Neumeister. Těšíme se na Vás!<br /> <br /> Pozorně čtěte příbalový leták! Léčivá látka: koncert je balzámem na duši. Nežádoucí účinky: může vzniknout závislost na přídavcích a dlouhodobé nutkání prozpěvovat si. Běžně dochází i k rozvinutí povznášejícího pocitu způsobeného hudbou.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-40679794876206440882023-10-31T13:44:00.000+01:002023-10-31T13:44:01.901+01:00Banana<i><b>Vítejte u sledování dnešního zápasu. Náš florbalový tým vyrazil daleko od domova a znovu se pokusí zasáhnout do tabulky své soutěže. Domácí si věří, ale my cítíme, že poctivá příprava, velká svačina a sebevědomí našich bílo-modrých přinesou své ovoce. Sdílejme to těšení a bavme se. </b></i><br /><br />Týmové pokřiky. Úvodní hvizd. Oťukávání. Po vyhrané buly se naši srdnatě staví soupeři a hned se ujímají vedení 1:0. Pardon, už je to 2:0, jsou opravdu při chuti. Jen tak dál! Lavička je blažená. Jako obvykle se na střídačce vzájemně uznale poplácávají. I při hře na sebe volají a stále se podporují, a když skórují, zvykem je, že si všichni se všemi plácnou. Je to obdivuhodné, málokdo se může pochlubit takovou týmovou duší. Vedeme 3:0 a před koncem první třetiny si bezradní domácí berou oddychový čas. Hledají recept na hru, kterou tady dnes naši předvádějí. Pokus vyměnit brankáře jim vynesl další inkasovaný gól, že by tudy cesta nevedla?<br /><br />Po krátké přestávce opět držíme palce, posíláme energii, tleskáme a povzbuzujeme, co to dá. Přilétá první vlaštovka do naší branky. Soupeř se konečně jasně vyjádřil, ochutnává pocit úspěchu a je fajn, že se vrací do hry. To naše přirozeně vybuzuje k další aktivitě. Smršť pokračuje. Hráč s číslem 50 úspěšně zvyšuje luxusním banánem do horního rohu brány na 5:1 po samostatné útočné akci a připisuje si tak svůj vůbec první gól v seniorské kategorii! Ta podpora spoluhráčů a fanoušků je neskutečná. Na 5:2 lehce snižuje syn trenéra soupeřů. Kdo už jiný by měl proti takové formě našich zabodovat? Protihráči jedou naplno, překonávají našeho gólmana potřetí a s tímto výsledkem odcházejí oba týmy na zaslouženou přestávku do šaten, kde se ke slovu dostanou trenéři.<br /><br />Sledujeme nástup hráčů do třetí třetiny s novým elánem. Herní štěstí přeje bohužel soupeři. Ajajaj, domácí přidávají, stav 5:4. Vyloučen je náš hráč za vrážení, ale kapitán i trenér dávají jasně najevo jiný názor. Na druhé straně se vylučuje za hrubost. Zbývá pár minut do konce utkání. Nemáme co ztratit, jdeme do všeho naplno. Do toho! Atmosféra vře, nyní si berou timeout naši. Soupeř přitvrzuje a zase po zásluze končí na trestné lavici. Přesilovku se nám ale využít nepodařilo. Výkony jsou velmi vyrovnané. Týmy se přetahují a tlačí dál, drama pokračuje a vrcholí srovnáním skóre na 5:5. Nerozhodný závěr zápasu znamená jediné, nájezdy.<br /> <br />Pojďme si v mezičase krátce představit dnešní hvězdu, která rozburácela tribuny. Kdopak je tenhle mladý talentovaný hráč, který začíná vypomáhat ve vyšší věkové kategorii? V úvodu zápasu byl sice trochu nesvůj, ale podle trenérů je jeho herní styl nezaměnitelný a bývá důležitou hlavou i tělem každé hry. Zmiňme ještě, že je zakládajícím členem klubu a dlouhodobě jednou z nejnadanějších a nejkvalitnějších opor. Pochází ze sportovní rodiny, studuje místní gymnázium, profilovku v systému ale nemá. Obléká dres s padesátkou, obouvá odkaz sportovní legendy a svírá vysněnou florbalku finského původu. Dnes se tedy stává mužem způsobem, který si budeme dlouho pamatovat. <br /><br />Trestné střílení začíná. Soupeř zahajuje gólem, my dorovnáváme. Situace se opakuje. Nervozita stoupá a je dobojováno. Zasloužené vítězství pro nás, důstojná prohra pro soupeře. Diváci potleskem nadšeně děkují za silný sportovní zážitek. Loučíme se s vámi za všechny fanoušky a hrdé rodiče. Moc blahopřejeme celému našemu týmu a přejeme pohodové nabírání sil a šťastnou cestu domů!<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-84106017810374820902023-10-23T09:28:00.008+02:002023-10-31T14:22:18.662+01:00Prosím, jednou.<b><i>Kdyby nebylo jízdního řádu, kdoví, jestli bychom vyjeli, ale byli jsme zase všichni čtyři a těšili se. Po výstupu na nádraží v Pečkách LaFontén dofouknul Honzovi kolo, aby dojel těch pět kilometrů prvního dne a letošní cyklo dobrodružství mohlo začít. Čekal nás horký týden. Vezli jsme nejlehčí bagáž. Žádný spacák. Žádné záložní věci. Výkonnostně jsme očekávali lážo a doufali i v plážo.</i></b><br /><br />První noc v novém jedenapůlhvězdičkovém fotbalovém areálu v obci Radim Jarda skoro nechrápal. Prý proto, že skoro nespal, ale výstrahu dostal i tak. Ranní cesta vedla přes snídani z obchodu, pramen Járy Cimrmana u Chotutic, bitevní pole u Lipan až k obědu pod věží v Kouřimi. Tam nás Jarda aranžoval do scén na filmových místech z Bylo nás pět, takže jsme se vyfotili před Bajzovic koloniálem a při lezení na kostelní zeď. Po cestě do Kutné Hory, kde nás čekal retro hotel Mědínek, jsme projížděli Ratboří kolem Chateau Kotěra. Neoklasicistní architektura elegantního boutique hotelu nás přitáhla až k jídelnímu lístku na sloupu, o který si LaFontén naštěstí nepovšimnut opřel kolo. Ze zastávky na drahé pivo se stala drahá první večeře se skvělým servisem bohužel bez zákusku, protože mezi námi byli nejmenovaní dezertoví bojkotéři. Nevadí, na všechno vždy musí být ve skupině ta správná atmosféra, jinak to nemá cenu. Co se týká výjimečných cen na výjimečném místě, v dovolenkovém režimu by člověk měl uvažovat velkoryse. Ono se to zprůměrovalo s utopencem, nakládaným hermelínem a zpruzenou servírkou z večeře prvního dne.<br /><br />Po prvních dvou dnech stále chybělo ústřední téma letošního ročníku, ale to vůbec ničemu nevadilo. Rovnou jsme ale vynechali řeči o stárnoucích kolech, těsnějších dresech a aktuální fyzičce. Loni jsme zvažovali elektrokola, letos na chvíli dokonce cyklo týden s dětmi. Dlouhé téma toho dne se také točilo kolem navštíveného Mašínova statku - Památníku tří odbojů v Lošanech.<br /><br />Z nejvyššího patra zmíněného hotelu přímo na náměstí v Kutné Hoře byl výborný výhled, ale i poslech, zejména normálně mluvících lidí nebo veřejného piana o půl třetí v noci. Měli jsme v pokoji dvě oddělené místnosti. Černého Petra měl tentokrát Honza, ale kompenzací mu byl balkon a větší televize. Kotěrovu kačenku jsme vyrazili zapít místním pivem. Druhá večeře nebyla, srabi. Den končil noční prohlídkou centra až ke Chrámu svaté Barbory. V noci byla bouřka, takže nebyl důvod spěchat ze socialistického interiéru, ve kterém se podávala snídaně v ceně, a vyjeli jsme do sucha.<br /><br />Třetí den začal v kostnici hned za Lego hotelem a veřejnými záchody, kde Honza slušně požádal: „Prosím, jednou.“ Po Kutné Hoře a hotelu na náměstí 500 m od svaté Barbory byla už všechna místa tak nějak menší, méně významná, levnější nebo vůbec žádná. V Malešově na návsi jsme už lízali zmrzlinu (Honza) a kolem projížděla karavana dětí na ponících. Takové pohodové chvíle uvolnění bývají rozbity obvyklými výčitkami (chrápání), kdy Honza chtěl prý Jardu v noci udusit polštářem, a nepodařilo se mu to. V takovém zoufalství by prý dokázal i dvojmatraci rozdělit, aby se mohl odstěhovat do chodby. Z obhlídky okolí se Jarda vrátil s úsměvem a informací o Pivovaru Malešov, kde výborný oběd a chlazený letní pivní speciál zase vrátily náladu do normálu. Pivo jelo, ale kolo ten den nějak nejelo. V pekárně u kávy (Honza, Petr) v Uhlířských Janovicích se už ani nemluvilo. Jarda se pokusil o fór, a nikdo to nepochopil, ale už neměl sil to zopakovat a skončil s hlavou v dlaních. Honza zasedl u ventilátoru a LaFontén, který je obvykle na sladké, bez problémů v tom vedru odolával vitríně zákusků.<br /><br />V UniqHotelu v Českém Šternberku nás přivítal příjemný dominikánský personál, a jakmile jsme zaparkovali kola a na pokoji opět v posledním patře udělali tradiční igelitový výbuch našich brašen, spěchali jsme do bazénu zchladit LaFonténova rajčatově červená stehna, a než se spustila krátká letní bouřka, bylo to příjemné předmytí u konce. Během večeře jsme doplnili zeleninu a tekutiny a ožužlali pár žeber a vyrazili na podvečerní procházku na zavřený hrad. Pod hradem jsme pak dali pivo (jedno) s hrstkou vodáků. Jarda se těšil na další chod, protože první večeři vdechl, ale v místních hospodách se pochopení nedočkal. Jarda a Petr byli Honzou nazváni operativci (a chtěl to dát do zápisu).<br /><br />Ranní výčitkovou přestřelku (chrápání) ukončil až pohled na plné snídaňové stoly. V deset už jsme byli nastoupeni na prohlídku hradu Šternberků, během které jsme konečně pochopili, že některé Honzovy návyky jsou vlastně aristokratické. Přes kopce jsme se přesunuli až k řece a městu Sázava a do hostince Za Vodou, který Honza jako jediný nepřehlédl. Po vydatném obědě jsme spočinuli v Sázavském klášteře z 11. století. Byl předposlední den a odpolední úsek vedl až k ubytování podél řeky. Konečně nastalo dlouho očekávané koupání v hnědém kafi Sázavy. První pokus byl nesmělý. Podle LaFonténa to pro Honzu bylo málo vychlorované. Až druhý pokus bylo opravdové plážo pro plavce Petra a LaFonténa přímo u vodáckého hotelu Ostende v Choceradech, kde jsme se ubytovali samozřejmě v nejvyšším patře.<br /><br />Nastal čas hodnocení. Jarda: „Byl to dobrej kout.“ Honza měl smíšené pocity a říkal, že něco na jednu stranu a něco na druhou, už nevím přesně co. LaFontén a Petr si to prostě užili. Dlouhé čekání na výborné burgery se vyplatilo. Nijak víc jsme ten poslední večer neprasili, pozdní pizzu a panáka zelené na závěr nepočítám.<br /><br />Probudili jsme se do pátečního slunečného rána posledního dne. Noc jako každá jiná, každý soud by nás osvobodil za ublížení na zdraví. Jarda se rozpovídal o své snídani. Nejprve je základ šunka, sýr, pak nadstavba dle nabídky a potom sladká fáze až do vyplenění stolů. Po snídani se v naší whatsappové skupině polehávající po snídani na postelích objevila první anketa. Petr: „Vyrazíme až tak za půl hodiny?“ Nebylo divu, když postele byly zaplacené do deseti, a navíc byla šance, že to celotýdenní až protivně žhnoucí slunce bude tou dobou zataženo mraky. Jardův telefon novoty nepodporoval, takže byl mimo hru. Za stavu 2:1 proti návrhu si Petr pod tíhou demokracie začal balit. Honzovi se začaly klížit oči a v poslední chvíli odhlasoval znovu pro návrh a usnul. <br /><br />Přesun dál k vlaku do Čerčan pokračoval podél Sázavy a vodáckých kiosků. Škoda, že kolem jedenácté nebyla atmosféra na tu úžasně vypadající klobásu v jednom z nich. Petr na cestě mezi chatami píchnul naštěstí lehce přístupné a opravitelné přední kolo. První vlak nás přivezl do Prahy, kde nám LaFonténovo spojení dalo krásnou hodinku na občerstvení. Vlak z Prahy závada vyřadila z provozu už v Poříčanech a všichni naši spolucestující museli vystoupit a doufat, že se vejdou do rychlíku do Grazu, což zpočátku vypadalo beznadějně, ale vydalo to. Dlouho jsme nebyli tak vděčni za stání s koly v chodbičce. Jarda s jedním dokonce mnohokrát cvičil tak, jak kočárky, lidé i blbci procházeli. Přesto i v takových chvílích bylo něčí jedinou starostí udělat si selfíčko se strojvedoucím (Petrem).<br /><br />Týden utekl jako voda. Byl to osvěžující proud společného času, na který jsme se všichni celý rok těšili. Byly v něm všechny emoce cestování, léta a přátelství.<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-13938433878188491012023-10-07T12:30:00.002+02:002023-10-07T13:57:14.608+02:00Betina Gozo team<div>Někdo o tom sní, já jsem to prostě udělal. Začal jsem přepnutím v hlavě na jedno velké ano a spojil se se sebou. Nemůžu se dočkat pocitu radosti, až bude očividné navenek to, co si přeju uvnitř, a to je přesně ono. Mohl jsem si zvolit aplikaci vedenou časopisově vysportovanými zaťatými borci se silnou orientací na čísla, ale Betina je jiná. </div><div><br /></div><div>S touhle drobnou asijskou trenérkou dojdu až na konec poslední série, i když si po první myslím, že to není možné, a přestože nemá ve slovníku slovo kompromis, zadýchává se jako člověk, když motivuje a cvičí zároveň. Někdy dorazí i prostornější běloška, která při předcvičování balančních cviků normálně vrávorá a při střídání stran přiznává tu slabší. Mívá s sebou i dalšího běžného cvičence, na kterém laskavě ukazuje dostupné alternativy. Svátečně se k nám přidává i zavalitý černoch, který svým hlasem jogína dokáže přenést pocit vzrůstajícího blaha, zatímco si vsedě napasovává své břicho mezi roztažené nohy a předklání se až tam, kam málokdo z masa a kostí dokáže.</div><div><div><br /></div><div>Cvičení je dýchání a pohyb nahoru dolů, je to jako život. Každý nádech je nová možnost, minulost je pryč, a tak není možné vrátit běžecké boty, pokud i ty jsou součástí rozhodnutí. Začal jsem zlehka indiánsky, ale s hudbou oběhnu svůj okruh bez zastavení. V cíli se pak kapičky potu z celého těla stekou do loužičky a můj obličej ještě dlouho hraje odstíny červené. </div><div><br /></div><div>Držím pozitivní přístup i ve cvičení a pozoruji, co všechno mi to přitahuje do života. V ohni jsou svaly, o kterých jsem neměl ani tušení, a baví mě ten vysvětlitelný, přiblble blažený úsměv na tváři, protože jediný způsob, jak začít, je začít. Kývněte, jestli vám to dává smysl.</div></div><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-28880548573036009782023-08-25T21:22:00.005+02:002023-10-31T14:26:33.398+01:00Nepopsatelné<p></p><i><b>Těžko ve smyslu hledání slov se mi bude o tom psát.</b></i><br /><br />Bujnost umbrijské zeleně byla podobně nečekaně neuvěřitelná jako skutečnost, že jsem se během tolika kilometrů mezi národnostmi a Pandami všech roků výroby proměnil díky své kopilotce v silničního lidumila. <br /><br />Vloni jsme v toskánských městech historii očekávali na každém kroku a spolu s námi i tisíce turistů. Letos jsme se rozhodli sjet do koutů Umbrie, kde čas neběží, ale plyne, kde jsme se plnili výhledy, vůněmi a doteky, kde jsou jen Italové. Pozorovali jsme je od rána do večera při práci, u jídla i při odpočinku a snažili se zapadnout. Jediné, co jsem nezvládl, bylo požádat o sůl u burácejícího snídaňového stolu osmi italských harlejářů. <br /><br />Ve vesničce Trevi na jednom z mnoha zelených kopců v okolí jsme místní viděli, jak společně sbírají židle rozházené po náměstí po prudké letní bouřce, kterou odstartoval úder blesku do kostelní věže, jako když v kuchyni skautského tábora najdete dvě největší pokličky a břinknete s nimi někomu u hlavy. <br /><br />Ve středověkém Vallo di Nera připomínajícím lidské hnízdo poslepované z všudypřítomných růžových kamenů na vrcholu jiného kopce, nebyl nikdo. Velké ticho jen občas prolomilo mňouknutí siestujících koček, které jsme za mnohým rohem překvapili. Proplétali jsme se uličkami úchvatnými tak, že ani fotoaparát nevěřil své čočce.<br /><br />Lehko se mi to ale bude doporučovat. Kupte si knižního průvodce Itálie autem - Po vedlejších cestách za silnými zážitky, nalaďte se pozitivně a držte si klobouky.<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-756436405600027152023-07-15T13:14:00.001+02:002023-07-15T13:18:48.920+02:00Beze Tebe<i><b>Varování pro nadcházející dny: index teskna bude opět dosahovat extrémně vysokých hodnot.</b></i><div><br /></div><div>Průvodními jevy odloučení mohou být spaní na druhé straně, dojídání všeho nakousnutého, hubnutí, chřadnutí, nemluvnost a pokles vtipu. Doporučené nápravné opatření po shledání: okamžitě si jeden druhého dočerpat.<div><br /></div></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-80405906495873993172023-07-06T12:55:00.001+02:002023-07-06T12:55:49.284+02:00Farewell, Elton John!Poprvé se mi zastavilo srdce, když mi lístky na koncert světového rozlučkového turné fenomenální autorské legendy Sira Eltona Johna v Mannheimu přinesl Ježíšek. Podruhé to bylo při zprávě těsně před odjezdem, že termín byl pro nemoc zrušen, ale týž den jsme objednali nové lístky do Curychu. Potřetí, když nás nepustili dovnitř, protože se ukázalo, že vstupenky pocházejí z podvodného webu, a znovu, když ještě měli k prodeji nové, a zas, když jsme zjistili, že místa, která na nás čekala, jsou tak výjimečná, že osobnější naše setkání s ním ani být nemohlo. Pak už mi jen dvě a půl hodiny bušilo s každým jeho tónem, gestem a úsměvem. Byl jsem u toho a byl to koncert.<br /><br />Jak jinak než pompézně by se měly dospělým servírovat dětské sny. Cestovat stovky kilometrů, utratit tisíce, a přitom nelitovat ani koruny s vědomím, že se to opravdu stane. Vzal jsem si na sebe tričko s mladým Eltonem Johnem pózujícím ve dřepu s fotbalovým míčem v dresu jeho milovaného Watfordu a pyšnil se starými brýlemi z přílohy módního časopisu nápadně připomínající kolekci z jeho obchodu, který k nám své skvosty ještě nezasílá. Nepřekvapilo by mě, kdybych našel způsob, jak je sem dostat.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-50369118710595688222023-07-04T09:26:00.000+02:002023-07-04T09:26:17.907+02:00Tondoslave, ty si nedáš sýr? Ano.<div><b><i>Když se zeptáte malých dětí, dostanete vždycky odpověď i pravdu, dospělí vám dají oboje málokdy. Pokud vás ale dětská odpověď rozhodí, můžete se klidně doptat.</i></b></div><div><br /></div><div>Takže chceš na to sýr? Ne.</div><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-3740841193753411992023-06-09T12:10:00.004+02:002023-07-05T23:31:39.640+02:00Karavanismus<i><b>Nikdy nemůžete být dost připraveni na to, jaká jízda to bude, až si poprvé v životě půjčíte karavan.</b></i><br /><br />Vyjedete a okamžitě jste jednou nohou na dovolené, protože k řízení vám postačí ta druhá. Panoramatický výhled z předních výloh je nevídaný. Jako v kokpitu letadla pořád dokola všechno kontrolujete a sloní zpětná zrcátka vám ukazují, jak krásně se držíte mezi čárami svého pruhu. Před podjezdem vám vždycky někdo ukáže, že se svou výškou projedete. Všechny kilometry ujeté dopředu se ani nemohou vyrovnat tomu, jak snadno se dá po centimetrech s tímhle autobusoidním vozidlem couvat. I na megaparkovišti ho najdete ve vteřině.<br /><br />Nikdy jste neměli na silnicích tolik respektu. Děti vám nadšeně mávají, batolatům vypadává dudlík. Natolik vám to stoupne do hlavy, že máte tendenci zdravit řidiče kamionů, se kterými se díváte z očí do očí. S takovýmhle pocitem nemůžete jet nikam přímo. Nespěcháte. Kdykoliv za jízdy si skočíte na záchod, zdřímnout si nebo umýt nádobí. Celý den jen jedete a usmíváte se a přemýšlíte, kde na noc vysunete stabilizační nožičky.<br /><br />Míjíte parkoviště u rozjásaného fotbalového hřiště i to u dunícího aqualandu, až se vám zalíbí na romantickém místě s řekou na dohled, obklopeném mladou dubinou, kde se za úsvitu probudí snad celý příruční atlas místní fauny. <br /><br />Nakonec i úklid mini bytu na kolách a vylévání záchodu je zábava. V myčce vyčuhujete na obě strany a celí pokrytí aktivní pěnou si užíváte ty velké plochy a ty mnohé mouchy, i když některé ani nejsou vaše. <br /><br />Cítil jsem se jako táta při přesedávání z Pragy V3S do auta na konci brigády, na kterou mě jako dítě brával s sebou, když jsem se pak posadil téměř na úroveň silnice a s uzoučkým průzorem a pidi zrcátky jsem tím naším angličákem vyrazil na nákup.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-5627288041826623442023-05-26T15:44:00.012+02:002023-06-01T08:28:25.275+02:00Škola života<i><b>Když se vás někdo ptá na školu, je to spíš na dlouhé povídání nebo je to k nevyprávění? Už přišel ten den, kdy jste si povzdechli a zalitovali, že jste školu neměli rádi víc, když jste ještě do ní mohli chodit? Ať zvedne ruku ten, kdo už během svého studia prozřel a každou hodinu se soustředil, napínal svou vůli a sebekázeň až na doraz a bral si všechno, co učitelé dávali. Pokud se někdo hlásí, nejspíš potřebuje na záchod. </b></i><br /><br />V dílnách jste neposlouchali ani nečetli pokyny a dnes máte dost času číst si po stěnách čekárny na chirurgii. Díky střípkům z biologie máte ale hned lepší pocit, pokud dokážete to, co vás bolí, pojmenovat latinsky. Při pěstitelkách jste mohli přeslechnout škodlivost roztomilých chroustů, to se stane. Pokud vám nešly pětiminutovky, vaše matematika bude častěji pomalejší než fronta u pokladny. Prapůvodem vaší zapomnětlivosti může být dřívější odbývání dějepisných letopočtů. Jazyky vám byly cizí a dnes vás to mrzí tak, že o tom nechcete mluvit ani česky. Ve fyzice jste zrovna chyběli, když se bralo, jak nadimenzovat závěs police, aby to udrželo chlapa. Chemie se vám zdála těžká, tak jste to vzdali a dnes laborujete jen s jednotkou „přiměřeně“. A jak to doopravdy bylo kdysi v zeměpise s vrstevnicemi, jste se už určitě bolestivě dozvěděli dávno. <br /><br />I když už nezvoní, je v životě důležité dělat si malé i velké přestávky a neustále věřit, že všechny výsledky budou ve stupnici. Mimochodem, nezapomeňte, zítra vstáváte nabrzo a v koupelně bude hodina výtvarky.<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-30514045493154798682023-04-18T23:03:00.001+02:002023-04-18T23:05:27.413+02:00Madonna mia! 3<b><i>Ve třetím díle vrací všechny postavy z předchozího dílu na scénu italského Val di Sole sám Ježíšek, a i když některé role změní, personál hotelu je pozná a vroucně vítá.</i></b><br /><br />Autoři tentokrát kladli důraz na detail. Jako by už všechny krásy alpského lyžování byly samozřejmostí, nechávají například postavy v dlouhých záběrech zírat s otevřenou pusou na drobného pizzistu v plné práci, na barmana zpívajícího si s italským popem, na malé holčičky lyžující v baletních sukýnkách, na zájezdy důchodců zdolávající sjezdovky pro experty i na nesčetné stopy zvířat, která si berou hory zpět, jakmile lidé vypnou stroje. <br /><br />Kamera ještě víc než obvykle nechává z Italů sálat klid a pohodu, ale zároveň okořeňuje děj setkáními i s jinými národnostmi, ať už se zvídavě komunikativními nebo s otravně přidrzlými. Podobně vyvážené je nechat postavy klesnout až na dno, kdy po obligátním sjetí tříticícovky nemají už sílu na další sjezdovky, a hned poté jim nabídnout odpočinek ve scénerii energizující tak, že později zvítězí i ve vyhlášené fotografické soutěži na nástěnný obraz. <br /><br />Můžeme jen závistivě sledovat každodenní bezstarostný čas otce se synem, kteří obcházejí všechny atrakce hotelového relaxačního centra a v bazénu soupeří v zápasnických i akvabelových hrátkách a poprvé v historii hotelem zní tóny příčné flétny dcery, která hory nehory denně cvičí na svůj absolventský koncert.<br /><br />Evidentně nejlepší část dne je pro ně čtyřchodová večeře s každovečerní veselou hádankou nad italským jídelním lístkem pro následující večer. Na scéně nesmí chybět ani kuchař, který je hnědookým ztělesněním odpovědi na základní otázku všech italských dovolených: „Jak jste jedli?“, přestože to většinou přináší jistý dietní výkyv. Je milé pozorovat, jak nejprve lehce znervózní při vzpomínce na první setkání z předchozího dílu, ale pak se historie opakuje a on je opět pohnut zaslouženou italskou pochvalou.<br /><br />Už značně načichlí italskými móresy vyrážejí domů s přáním bezpečné a plynulé cesty, i když to ve skutečnosti znamená dvě hodiny v sunoucích se kolonách, a hlavou jim běží hřejivé chvíle na prosluněné terase rušné horské obědové restaurace, zatímco ubytovatelé ještě oněměle postávají spíše vděčni než překvapeni potom, co byli na znamení dlouholetého nevratného přátelství oboustranně olíbáni na rozloučenou.<br /><br />PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: <a href="https://petrborovicka.blogspot.com/2018/04/madonna-mia.html">Madonna mia!</a> a <a href="https://petrborovicka.blogspot.com/2022/03/madonna-mia-2_85.html">Madonna mia! 2</a><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-56243654312922316152023-04-04T08:40:00.095+02:002023-04-04T08:40:00.209+02:00Snová<i><b>Věk převedený na dny a vydělený tisícem z ní dnes dělá teprve plnoletou, přesto tuším, že ji znám věky. </b></i><br /><br />Čtu v ní jako v otevřené knize, intuitivně poznám, co si myslí a jak se cítí. Když jsme spolu, čas jako by vymizel. Když se na ni podívám, vnímám útulno, klid a dokonalé bezpečí. V její přítomnosti nedokážu nic skrývat, upřímně se směju i pláču. S ní zažívám možnost být sám sebou, cítím štěstí, jistotu a lehkost. V okamžiku našeho seznámení jsem věděl, že všechno do sebe zapadne. Ten pocit si splést nejde. Naštěstí to není sen. Je to vzácná realita. <br /><br />Děkuju a přeju všechno nejlepší k narozeninám!<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-36940094451147425222023-02-07T19:35:00.000+01:002023-02-07T19:35:46.732+01:00S kšandami na Vysočinu<i><b>Táta byl tentokrát dlouho bez nápadu a nakonec ho přitáhla Vysočina. Helena (Ducati Monster 600) byla natěšená na cokoliv. Já napětím ani nedýchal. Vznášel jsem se očekáváním, dokud se neobjevila manželka a láskyplně mi nasadila reflexní kšandy. Druhou podmínku funkčních blinkrů po nezaviněné kolizi jsem splnil jen pár dní před odjezdem.</b></i><br /><br />Mnohdy musíte jet na vysněné místo předaleko a hltat dálniční kilometry, jako třeba my první rok do Boloně ukázat Heleně, kde se narodila. Na Vysočinu je to ale kousek. Není nijak velká, a přesto se dá na této naší úžasné české vrchovině naplánovat až tisíce kilometrů tras. Stejně jako my u nás i tam se domácí motorkáři urvávají z práce a za neodolatelného počasí vyrážejí na svůj oblíbený stokilometrový okruh, ze kterého je třeba třicet kilometrů tak luxusních, že stojí za to je označit štítkem Hezký úsek a zveřejnit na motorkářské síti. Letos jsme své trasy v navigaci poskládali jen z takových úseků, takže si zkuste představit, že jezdíte něčí nejoblíbenější úseky každý den celý den. Denně průměrně 310 km neboli pět a půl hodiny pod plynem. A aby toho nebylo málo, zbyl jeden den na výlet na Šumavu a jeden k rakouským jezerům. <br /><br />První den jsme vjeli na Vysočinu na doznívající vlně třicítkových veder. Čela v přilbách se rosila. Zamotanými silnicemi přes devatero horizontů jsme přijeli na Pernštejnův statek ve vesničce Dívčí Kopy, kde jsme se poprvé vybalili. Mimochodem každodenní balení sedlové motobrašny je pro mě zábava. Když jsem jezdíval k babičce na prázdniny s malým dětským papírovým kufírkem, rovnal jsem si ho už od jara. Jen je třeba udržet aspoň čistá trička rovná a počítat s bobtnajícím pytlem na špinavé prádlo. Z mnoha rybníčků po cestě jsme na radu paní majitelky vybrali něco ještě mnohem lepšího - koupání v čisté vodě lomu Antonka v nedaleké Kamenici nad Lipou, kam v takovém počasí jezdí zasyčet místní. Utahaní jako děti od vody jsme zasedli v místním pivovaru a vychutnali si nečekaně výborný Caesar salát s krevetami a poctivý pivovarský guláš se čtyřmi. S sebou na takovéto příjemné večerní venkovní posezení na statku jsme si odvezli pár vzorků Kamenického Galuse v plechu. Byli jsme na cestě, a přesto pořád doma.<br /><br />Druhý den jsme vstávali s přáním, aby bouřka před námi byla pořád rychlejší než my. Spánek byl i přes pohodlné postele s vedrem neslučitelný, ale snídaně paní domácí byla poctivá. Nikam jsme nespěchali, nevnímali jsme čas, obědvali jsme až o půl třetí a jen lehký a o dovolené zbytečný tlak byl stihnout se ubytovat do 16:00 hodin. Úsek Jindřichův Hradec - Nová Bystřice - Kunžak byl přímo slastný. Vysočina se začala ukazovat. I ten štrudl z domu, který jsme posvačili u opuštěného obchodu pod střechou, byl čím dál lepší. Kdekoliv se ale s reflexními kšandami na sobě nemůžete nenápadně vyčůrat. Naštěstí za obchodem byl pětimetrový štus klád. Kolem Jezdovic jsme žasli nad lesními jezery. Bleskovým deštěm jsme byli okamžitě mokří od kolen dolů, ale s vědomím slunečného zbytku dne to psychiku nijak nenarušovalo. V jednom místě jsme zažili průjezd bouřkovou oponou. Člověk má tendenci zmatkovat. Neví, jestli přidat, nebo ubrat a těkat očima po přístřešku. To už se nám ale jednou opravdu stalo, že při spuštění průtrže mračen se v lese objevil domeček v podobě autobusové zastávky. <br /><br />Ta pestrost vysočinské krajiny byla neuvěřitelná. Nic nikde rovného. Aleje všeho druhu, každá zatáčka byla jiná. Každý horizont překvapil. Díky domácím motovýletníkům jsme si kraje už užívali naplno. Je to tu snad jedna velká voliéra čápů a káňat, nebo arboretum jinde vzácných stromů? Vodní prvky přírodní, umělé a protipovodňové jsme přestali počítat. Města jsme lízali co nejméně, provoz na silnicích byl minimální a podle táty zatím žádný debil, což je neméně vzácný úkaz. Vlastně až na jediného se starým smrdutým nafťákem, kterého za cedulí obce vždycky sešlápnul na podlahu a který se nedal předjet. Ale to nebyl debil místní, ten byl z jiného kraje. Tu noc nás čekal Dočkalův mlýn v Michalovicích u Havlíčkova Brodu, který se sám dočkal rozsáhlé rekonstrukce, mnoha novot a ještě přibyla minizoo hospodářských zvířat. Vše pravděpodobně zásluhou paní šéfové, která to tam má pevně v rukou a při mluvení používá tucet zdrobnělin do minuty.<br /><br />Třetí den jsme se probudili zase o trošku bolavější s nutkáním vyvolaným fontánou zurčící pod oknem a večerním doplňováním tekutin. Naopak jsme se divili, jak mohou být po ránu tak neslyšní dva koně, hejno hus, dva pávi, jeden králík a jeden hlídací jezevčík Čenda. Počasí bylo chladnější, silnice suché, slunce schované za mraky. Co by mohlo stát za to, na den a noc opustit Vysočinu a pak se tam zase přes jižní Čechy přibližovat? Že by vyhlášená pečená žebra v restauraci U Labutě v Přerově, Baťův Zlín a silniční vlny kolem Slavičína? Silnice číslo 152 byla jako splněný sen i s těmi pěti kilometry nečekaně velmi rovných a rychle jetelných dlažebních kostek. Hladce jsme projeli pod Brnem na Vyškov. V Přerově jsme si vychutnali ten pravý motorkářský oběd, zatímco doma měl někdo cuketu. Rychlé městské etapy se střídaly s venkovskými silničkami lemovanými dřevěnými sloupy elektrického vedení. Ze Zlína bylo jen čtyřproudové semaforové peklo ve stoupajících teplotách a s pálícím zadkem nad žhavým zadním válcem Heleny. Kopce a vlny kolem Slavičína nám zpomalil autobus. Tak to určitě mělo být. Ladně jsme mapami dopluli až do Uherského Brodu do Hotelu Palmira s wellness a automyčkou, který byl sice z těch bizarnějších, ale byli bychom vděčni za jakékoliv místo odpočinku. Na večeři jsme vyrazili pěšky do centra na tátův oblíbený kebab. S pomocí meteoaplikace jsme ho snědli během na minutu přesně naplánované bouřky pěkně v suchu autobusové zastávky se stříškou přímo na uherskobrodském náměstí, kde nebylo ani živáčka. Tedy pokud nepočítáme mlaďáky klouzající se se starým bavorákem po mokrých dlažebních kostkách. Tři plzně padly, než jsme se ten den plně hydratovali.<br /><br />Spali jsme s otevřeným oknem přímo u silnice ve městě, které se probudilo do silného provozu velmi brzy. Plánem bylo celý den jet podél jižní hranice České republiky s tím, že na konci nás bude čekat hotel U Martina v centru Rožmberka nad Vltavou s výhledem na hrad, kde strávíme tři noci a tahle bude brzy zapomenuta. Trasa Strážnice - Břeclav - Mikulov - Pohořelice - Vranov nad Dyjí - Slavonice - Třeboň - Nové hrady - Kaplice - Rožmberk byla vlnová dráha, na které jsme se bez dechu houpali celý den a pro milovníky vody zcela bez komentáře. Po cestě se mi přestal dobíjet mobil s navigací. Nabíjel jsem u ochotných prodavaček v Konzumu a jeden domorodec nám nabízel i pájku. Začalo to fungovat až potom, co se toho dotkl táta. Když jsem zastavil krvácení mého prstu a věděli jsme, kam jedeme na oběd, hned nám bylo líp. Cestovali jsme mimo hlavní tahy bez aut, potkávali jsme farmáře v pilné práci a traktory na zaplněné silnici. V hotelu U Martina jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pro motorkáře, ubytovali se v devadesátých letech minulého století a povečeřeli v první řadě stolů s výhledem na Vltavu zády k nacucané vodácké hospodě. To byl balzám na nervy před celodenním výletem k jezerům do Rakouska, na který jsem si pro jistotu připravil beznavigační papírovou variantu na nádrž.<br /> <br />Na ráno pátého dne se nám udělalo příjemných podmračných 22 stupňů. Noc s otevřeným oknem na náměstí byla živá. Ve ztichlém volném prostoru náměstí bylo slyšet i běžné mluvení a co teprve noční loučení vodáků a časně ranní vřískání hrajících si dětí. Koncem týdne se déšť už zdál nevyhnutelným, tak jsme zvolili raději zmoknout příští den na Šumavě a vyrazili na Gmunden. Po přejezdu hranic jsme najeli na tichý černý sametový asfalt. Padesátka v obci, stovka mimo. V zatáčkách jsme vůbec nemohli dojet natož předjet místní kamion, který to tou stovkou pral. Jet přes Linz a Wels bez navigace by bylo nemožné. V množství křižovatek, pruhů a semaforů totiž ztratíte i poslední zbytky povědomí o světových stranách. Kolem Gmundenu začala jezera a všechny fotky byly hned kýčovitě nádherné. Zpět jsem při pohledu do mapy připravil trasu silnicemi nižších tříd, kde nebyl rovný ani kilometr. Jeli jsme dvě hodiny zatáček pod plynem teď už úplně přivyklí na rakouskou stovku. Táta byl šťastný a spokojený. Hodně. Ještě dnes mě bolí ruce a buší srdce, když si na to vzpomenu. Navigace hledala rychlou trasu a překvapovala nás spojkami přes venkov a ukazovala nám Rakušany ještě překvapenější sedící na lavičce před svým domem. Rakouská policie stávala jen občas někde na kruháku a jen tam tak byla. Automatický radar jsme za celý den viděli jediný. Zatímco u nás míváme plnou čáru z kopců i do kopců, v Rakousku používají častěji přerušovanou, říkají tím - je to na Tobě, jak pojedeš. K obědu jsme měli štěstí na výborného pstruha z pojízdné udírny někde u rakouské silnice a večer v Rožmberku dostal táta chuť na pořádnou pizzu a tu jsme taky v Pizzerii na 95. km dostali. Samozřejmě s pivem Rožmberk a v první řadě stolů přímo u Vltavy. Škoda že ti vodáci už moc nezdraví.<br /><br />Následoval výlet na Šumavu. Žádná velká města, žádné atrakce, jen krásná příroda. Volary, Kašperské Hory, Husinec, Prachatice, Zbytiny. Kilometry a kilometry kvalitních hravých silniček podél polí, luk a lesů. Byl to úžasný den a počasí nakonec bez deště. Pak přišel den poslední. Ranní opar letního dne předznamenával krásný motocestovatelský den. Otevřenou krajinu a zavřenou přilbu, kdy ani mikroventilaci nechcete, střídaly lesy, kde naopak pootevřením plníte helmu čerstvým vzduchem. Čekalo nás závěrečné šněrování Vysočiny po nejvíc nejoblíbenějších úsecích místních nadšenců, které se do prvních dnů nevešly. Jedině počasí by mohlo způsobit případné zkrácení a nasměrování rovnou do rodného Ústí nad Orlicí. Jaképak české hory si asi vybereme příště?<br /><br />Celý týden jsme se vyhýbali dálnicím a silnicím se silným provozem. Nezastavovali jsme na focení úchvatné přírody, jeli jsme pořád v dál a nechávali se překvapovat. Sledovali jsme počasí a zvažovali, kde a kdy chceme raději zmoknout. Motorky se vracely spokojené a krásně ošlehané, jako by opravdu byly na cestách, na kterých nechybělo vůbec nic. Helena měla na nádrži sedm polibků, minimálně. Rád jsem se i letos o tátu staral a splatil mu tak zase kousek dětství. Symetrie byla i v tom, že při vjezdu na Vysočinu i při návratu jsme si ve stejné hospodě na venkovní terase na náměstí v Humpolci dali vepřový řízek s bramborovým salátem jako u babičky. Vlastně celé to letos bylo jako jeden dlouhý pohodový nedělní oběd. Říká se to ještě vůbec?<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-12189774373969333852023-02-01T19:08:00.002+01:002023-02-01T21:05:22.971+01:00Miminko od nemocnice<i><b>Centrum jednodenní chirurgie je jen jako několikapokojový byt, kde všechno na sebe smysluplně navazuje. Žádná patra, dlouhé chodby ani trojciferná čísla na dveřích. Tak tak je tu místo na předoperační omdlení. Jako se vším malým je to tu neokoukatelně roztomilé. Zkrátka ideální místo, kde si nechat vyhnat myšku z kotníku. </b></i><br /><br />Lékař tady na doslech všem pacientovi pokorně přiznává, že se pořád učí, že takovou kýlu ještě neviděl, a pak si vyměňují upřímnou vzájemnou vděčnost. Sestřička jako máma v hnízdě rozděluje svou péči mezi šest natěsno vedle sebe zaparkovaných postelí. Roznáší mističky piškotů, dává napít hadičkou z kelímků, rozvěšuje kapačky, odvádí na záchod, ptá se na ranní odvoz a domácí hlídání, pravidelně měří tlak a tep a všechno všem zapisuje. Na dobrou noc svým holátkům bez ptaní přidává lék na bolest, cyklo zvonek na zábradlí u postele a slova povzbuzení. Nechává je usínat s otázkou, co tohle zranění říká.<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-41569229089485166212023-01-01T00:01:00.015+01:002023-01-01T00:01:00.203+01:00Vybírej!<div><i><b>Křehkou skleněnku provazy spoutáš nebo ochráníš?</b></i></div><div><br /></div><div>Je to na Tobě!</div><div><br /><i><b>PF 2023</b></i></div><div><i><b><br /></b></i></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-86294020127981865012022-12-28T10:24:00.006+01:002023-03-17T21:47:05.277+01:00Ses Úštěk?<b><i>Nemusí to vždycky pro všechny začínat šťastně. Už v Kolíně na nádraží LaFontén promluvil na vlakovou uklízečku a tu pak odvezla záchranka. Proč si ale neštěstí neodbýt hned na začátku, když všechno ostatní je už pak zalité sluncem. A taky že bylo. Až na to, že s námi nevyrazil Honza. </i></b><br /><br />LaFontén se ujal zařizování, a ještě než jsme přesedli na vlak do Mělníka, už jsme se mohli těšit na svou chatku v nestárnoucím ATC Kokořín. Cestovali jsme starým vyšisovaným regiojetem bez nápojů zdarma na vysezených sedadlech s místenkami ve voze, který papírově nebyl připojen, a přesto jsme byli spokojeni. Tak začal náš letošní cyklovýlet.<br /><br />Náladu nám spravil až oběd U Piráta v Mělníku a dlouhé obdivování výhledu na soutok Labe a Vltavy, obzvláště od chvíle, kdy bylo všem jasné, která řeka je která. Jeli jsme cestičkou až úplně dole podél řeky, blbli na plovoucích molech a pak vynesli obtěžkaná kola po schodech zpět do světa silnic. Najeli jsme ten den neuvěřitelných 26,97 km a ve dvě jsme byli v chatce a sundávali si přilby, a to včetně Jardy, který ji měl poprvé v životě. Kdysi jsme jezdívali i 80, 100 km. Koho by ale zajímala čísla? Snad jen LaFonténa, který takových našich denních čísel dosahuje běžně už během rozcvičky. Po ubytování jsme si na večeři popojeli do hospody U Grobiána, kde Jarda obdivně shrnul Středočeský kraj jako větší roztomilý bordel. <br /><br />Chatka číslo 12 v Kokořínském dole se probudila bez výčitek. Možná jen s tichou závistí, že zvečera Jarda do minuty spal (chrápal). Snídaně dle výběru ze snídaňového menu byla výborná. Retro fílink krásného autokempingového rána podtrhl odjezd Škody 120 od chatky, jejíž studený start na sytič na chvíli nasytil celé údolí. Vymletou lesní cestou plnou bahna a kaluží jsme vyrazili za traktorem směr Mšeno. Dlouho LaFontén držel nervy na uzdě při hledání suché pevné cesty a přenášení kola, až naplno zaklel zrovna, když šli proti nám lidi, a jeho slova ještě dlouho kmitala roklinkou. Petrovo kolo znělo přes překážky jako bedna s nářadím, kterého měl pro své unikátní kolo plnou přední brašnu. Jardova zavazadla byla zase plná expirujících housek, které nestíhal odjídat, ale, jak s hrůzou zjistil, ručník v nich nebyl. Chvilku v divočině zanedlouho vystřídalo krásné mšenské náměstí s jedinou hospodou se jménem ne menším než U Zlatého lva. Jarda koupil ručník na nečekaném místě. „Růžový sluší pánovi,“ komentoval Petr. Vrátenská rozhledna v Nosálově byla ošklivá, ale výhled byl hezký. „Jakpak je asi v naší studené zatuchlé chatce?“ volali jsme do dálky. Pivo po cestě v nelegální kůlnové hospodě přišlo vhod. Písečnou cestou jsme pokračovali na hrad Houska, kde měli zavírací den, ale penzion V Ráji nezklamal. Pivo Klášter bylo prostě boží. Ten den nám 38,13 km stačilo.<br /><br />Druhá noc v kempu konečně končila ranními výčitkami. Prý se Jarda tentokrát nedostal ke slovu (chrápání), i když se snažil. Okolím skal a bahenních výmolů jsme vyrazili směr Dubá vstříc nové chatce v kempu Chmelař a na konci dne nás uvítal filmovými štáby milovaný Úštěk. Jinak ta chatka nebyla tak nová, což ještě poznáte, a ta cesta taky nebyla tak špatná, pokud se počítá velká borůvková svačina v lese. Náměstí v Úštěku se opravdu líbilo i nám, obzvláště když produkce připravované vánoční pohádky plánovala nechat na druhý den zmizet všechna auta, a už jsme se těšili na večerní poznávací procházku. Ujeli jsme 47 km na kole, těžší ale bylo rychle si zvyknout na novou kulturu. Chatky tam měli všech velikostí a všeho stáří. Při příjezdu jsme dlouho nemohli tu nám přidělenou pětatřicítku najít a už nám bylo skoro jedno, kde budeme spát, jestli to bude chatka, která ani jako chatka nevypadala. Jezdili jsme po celém kempu sem a tam, zatímco LaFontén chodil sem a tam za námi s povlečením v náručí. Kempování Jardu pořád ještě překvapovalo. Mluvil o nějakém boji o udržení základní lidské důstojnosti nebo co, o tom, na co dřív sáhnout anebo na co už nikdy. Před večeří Petr s LaFonténem nemohli odolat koupání v písáku, zatímco Jarda očekával jídlo v úsporném režimu na lavičce u vody. Kuchyně byla ale překvapivě výborná. Měli dlouhý a zcela uspokojující seznam dovolenkových hotovek a číšníka z osmdesátých let. Večerní procházka městem skočila v pivnici Pod Podloubím, a když se stmívalo, šli jsme se podívat na židovský hřbitov, který, jak to tak bývá, byl vysoko a úplně mimo. A Jardovo hodnocení dne: „Mně se to líbilo moc, zase.“<br /><br />Byli jsme už skoro po snídani, když do kuchyně přes plnou hospodu prošel chlap (šéf) se zapnutým holicím strojkem na tváři. LaFontén si dal i to, co nebylo na jídelním lístku. Potřebovali jsme se totiž posilnit na cestu do Litoměřic, kde na nás měl v 11 hodin čekat Honza. „Musel asi strašně brzy vstávat, když měl mezi nás přijet ze současnosti,“ pomyslel si Jarda. Setkali jsme se s ním v Ploskovicích v hospodě na náměstí na oběd. Příjezdem nového člena se nálada hned pozvedla. LaFontén to komentoval: „Mě to nevadí.“ „Přijel frajer s čistým ručníkem,“ řekl Jarda. Od té doby se nikdo jiný nedostal ke slovu. Ve svém prvním stoupání Honza prohlásil: „Kolo, to je obrovská svoboda.“ V Třebušíně jsme pak ve stínu čekali, až Honzovi zabere magnézium. Po 33 km jsme se ubytovali ve dvou dvoulůžkových pokojích hostince a pensionu U Horáčků v Homoli u Panny. Paní provozní se ukázala jako televizní hvězda ve zprávách na Primě o místních stromech padajících na silnici. Honza měl nejdřív plno večerních plánů (keců) a pak šel na pokoj jako první. Naštěstí se pak vrátil s nápadem přinést si pivo na pokoj a ten mu vyšel.<br /><br />Pokoj č. 1 se probudil štěkotem psů, pokoj č. 4 vrzáním dělených matrací. Honza nepřišel na čas snídaně, který paní provozní potřebovala. Čekání jsme trávili pomlouváním spícího Honzy a loudivých domácích koček. Nám by nevadilo, že Honza se nám snažil vnutit svůj denní rytmus, ale riskoval, že přijde o snídani, což se stalo. Jarda avizoval velkou porci kilometrů. Naštěstí to bylo podél Labe a byl další krásný slunečný den. Prohlédli jsme si železniční muzeum v Zubrnicích, pózovali jsme na kolejích jako ve filmu Páni kluci. Místní skanzen jsme ale jen projeli a zastavili se až v místní hospodě. Nevinná zastávka na citronovou limonádu se zvrtla v zelňačky, vývary a kávy. Honza to korunoval velkou míchanou točenou zmrzlinou s výmluvou, že malou neměli. Honza oprášil slovo valit, které jsme například od Jardy nikdy neslyšeli a už dlouho ani neviděli. Ve Velkém Březnu jsme konečně viděli, co jsme celý týden pili - Pivovar Březňák. Nejvíc byl ale přívoz. Fascinovaně jsme na něj koukali, až jsme se rozhodli projet se tam a zpět. „Za dlouhou dobu nejlépe utracených 50 Kč,“ řekl Petr. Tady už se objevovali muži v teplákách. V Sebuzíně v bistru na cyklostezce jsme si dvakrát dali dohromady mega langoš velikosti velké pizzy. Honza si brigádnici postěžoval na jeho teplotu, což vyhnalo zevnitř k nám paní šéfovou s otázkou: „Tady někdo říkal, že byl vlažný?“ Téměř hodinový krásný letní prudký déšť se spustil zrovna poblíž přístřešku Jachtklubu na Labi a zrovna, když se Petr s Honzou rozhodli doplnit hladinu kofeinu v občerstvení U Plavčíka v Církvicích. Na posledních 7 km do cíle jsme přestáli ještě další čtyřicetiminutovou bouřku v zastřešené terase Vinařského klubu, kde jsme podle meteoradaru museli na déšť ještě 5 minut čekat. Po celkových 55 km jsme už stáli u vstupu do samoodbavovacího penzionu Dubina v Litoměřicích. Po langoších se ten večer žádné přežírání nekonalo. Jen jsme se v restauraci U Zlatého bažanta zasmáli Petrovu nápadu dát si tak akorát mixgril pro dva, ale nikdo si nic nedal. Honzovu obligátní topinku s pikantní směsí beru jako samozřejmost. Po místních pivech jsme byli zmateni přítomností slovenského Zlatého bažanta až tak, že Honza s LaFonténem si dali místní bílé víno, ale nevýraznost odrůdy Müller Thurgau se potvrdila. Není divu, že jsme skončili v potemnělém Habanera baru a pocucávali hořkosladké drinky s ginem, které nám udělaly velmi dobře a které se navíc hodily na poslední večer i takové to nostalgické zhodnocování celé cyklodovolené.<br /><br />Když se v pokoji U Jelena rozednělo, Honzovi a LaFonténovi se z měkoučké růžové manželské postele nechtělo, zatímco Petr a Jarda vstát z rozkládacího gauče nebyli schopni. Ráno bylo klidné. Byl čas na prohlídku náměstí ve dne, nákup suvenýrů i na exkurzi do kasáren, kde byl LaFontén na vojně. Procházeli jsme vybydleným komplexem nekonečných budov a vzpomínali. Cestou jsme se ještě zastavili na prohlídku Terezína a v jedenáct jsme už otvírali hospodu na náměstí v Bohušovicích nad Ohří. Honza sám mátl své chuťové buňky, když výpečky neměli a svíčkovou změnil na játra na roštu. <br /><br />Ne že by na tom extra záleželo, ale počasí bylo celý týden cyklisticky ideální. Chtěl jsem spíš závěrem poděkovat nám všem, jak hezké jsme si to zase udělali, bez ohledu na uši vytahané od špuntů. Vyzval jsem kamarády, aby se na konec také vyjádřili, a protože se jako obvykle LaFontén neozval vůbec a Honza pozdě, musím bohužel zase zveřejnit Jardu: „A jestli neumřeli, jezdí na kole dodnes. Nebo sedí v hospodě dodnes?“<br /><div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5420499763672626259.post-61156018415937376992022-12-21T18:21:00.003+01:002022-12-23T21:13:29.060+01:00Přeshraniční spolupráce<i><b>Jsem soudním tlumočníkem od října 1998 a nikdy jsem kromě poděkování žádný komentář ke své práci nedostal. Teprve nedávno jsem přeci jen něco jako zpětnou vazbu získal.</b></i><br /><br />Státní zakázku nemůžu odmítnout. Jet jednou tlumočit do sousedního kraje se může stát, když jim někdo vypadne. Jet podruhé, potřetí, po několikáté se stává časově i organizačně čím dál náročnější a v člověku roste odhodlání zeptat se, i když se jedná o soudkyni, která je v civilu jistě milá, ale nasazením památečního taláru se mění na ostrou předsedkyni s obdivuhodně rychlým a přesným úsudkem.<br /><br />Když jednání skončilo, počkal jsem na vhodnou chvíli, použil správné oslovení a s nanejvýš uctivou zdvořilostí jsem se konečně odvážil zeptat, jestli nemají své místní tlumočníky, abych nemusel jezdit tak daleko. V další vteřině se mi navždy zaryla do paměti její odpověď: „To byste nesměl předvádět to, co předvádíte.“<div><br /></div>Petr Borovičkahttp://www.blogger.com/profile/03302279426852369724noreply@blogger.com2