Bujnost umbrijské zeleně byla podobně nečekaně neuvěřitelná jako skutečnost, že jsem se během tolika kilometrů mezi národnostmi a Pandami všech roků výroby proměnil díky své kopilotce v silničního lidumila.
Vloni jsme v toskánských městech historii očekávali na každém kroku a spolu s námi i tisíce turistů. Letos jsme se rozhodli sjet do koutů Umbrie, kde čas neběží, ale plyne, kde jsme se plnili výhledy, vůněmi a doteky, kde jsou jen Italové. Pozorovali jsme je od rána do večera při práci, u jídla i při odpočinku a snažili se zapadnout. Jediné, co jsem nezvládl, bylo požádat o sůl u burácejícího snídaňového stolu osmi italských harlejářů.
Ve vesničce Trevi na jednom z mnoha zelených kopců v okolí jsme místní viděli, jak společně sbírají židle rozházené po náměstí po prudké letní bouřce, kterou odstartoval úder blesku do kostelní věže, jako když v kuchyni skautského tábora najdete dvě největší pokličky a břinknete s nimi někomu u hlavy.
Ve středověkém Vallo di Nera připomínajícím lidské hnízdo poslepované z všudypřítomných růžových kamenů na vrcholu jiného kopce, nebyl nikdo. Velké ticho jen občas prolomilo mňouknutí siestujících koček, které jsme za mnohým rohem překvapili. Proplétali jsme se uličkami úchvatnými tak, že ani fotoaparát nevěřil své čočce.
Lehko se mi to ale bude doporučovat. Kupte si knižního průvodce Itálie autem - Po vedlejších cestách za silnými zážitky, nalaďte se pozitivně a držte si klobouky.
