neděle 29. prosince 2019

Mezi nebem a Pastvinami

Jednou v létě jsem seděl v koruně staré třešně s veverkou a přemýšlel o hradbě zeleně, která nás oba zneviditelňuje. Rozjímal jsem o tom, co tohle místo mimo čas pro nás znamená a jak nás všemi živly lidi nelidi nabíjí.

Na zemi, která svádí k chození naboso, v krajině přitahující létající stroje, v lese, který oplývá chrastím, ve svahu tak zarostlém, že tam mizí míčky, mezi vyšlapanými cestičkami ke hrázi na limču a do kiosku na nanuka stojí nad Psí zátokou dřevěná krabička, kolem které slunce obíhá. Po ránu nás paprsky budí do otevřených dveří a odpoledne dosvítí až na babiččinu tapetu.

Platí jiná pravidla, jinak se tu mluví. Jídla uvařená z mála jako zázrakem chutnají všem. Děti si za průtrží mračen hrají venku. Dospělí listují starými časopisy a míchají ohmatané karty, a když tu nikdo není, místní slepice opanují lavičky a vosy staví nová hnízda.

Vzduch tady člověka vyhládne a peřiny nadýchá. Je plný vůní volna a nesekané louky. Když večer zavoní ohněm, díváme se na něj přes špekáčky. Všude kolem je černočerná bojavá tma, ale stateční, kdo vzhlédnou, oněmí odměnou obsypanou jasnými hvězdami.

Nejvíc je přiblížit se ke břehu. Dychtivě spěcháme přes potok a kořeny, kličkujeme mezi netrpělivými loděmi, dokud neuvidíme hladinu, která je zase níž nebo výš. Dotýkáme se vody dávající naději bobkařům, abychom nejprve zachránili topící se včelu a pak osmělili tělo i duši a plavali a dováděli, protože není vody hladší a nejmazlivější.

neděle 17. listopadu 2019

Vyber si trojku!

Letos jsme s tátou vyrazili na pět dní do Rakouska. Počasí mělo být po loňsku určitě lepší, v kapse cestovní pojištění s asistenčním rozšířením, motorky natěšené. Z vymazlené knihy „Alpské průsmyky“ od chlapů z MotoRoute jsme si vybrali trasu č. 3 a dobře jsme udělali.

Z východočeského Ústí nad Orlicí jsme vyjeli na Salzburg vlastní cestou. Ani hlavním tahem přes Brno a Vídeň, ani přes Prahu a Plzeň, ale středem přes Český Krumlov a Vyšší Brod. Nebylo potřeba hltat kilometry rychlým přesunem s davem po dálnici a přes Dolní Dvořiště jako loni na cestě do Boloně. Přímá silnice se příjemně houpala Vysočinou a průjezd jižními Čechami byl tak plynulý, že šlo počítat sloupy podél cest a přemýšlet, proč jsou pole bílá. Ve vzduchu byla cestovatelská pohoda, přede mnou vůně britského strojírenství (Triumph Tiger 1050) a pod Rožmberkem nad Vltavou jsme najeli na vůni české Řeky řek. Hranice jsme přejeli ve Studánkách a pokračovali na Bad Leonfelden až k nutnému dálničnímu úseku Linz-Salzburg se vším, co k tomu patří, ale naštěstí jen 120 km a s rakouskou ohleduplností a ukázněností.

Je normální, že chlapi své stroje obdivují a nedají na ně dopustit. Fotí si je, vzájemně si je chválí a obcházejí, bez ohledu na značku si mávají na pozdrav, tykají si a pomáhají. Jsme stejní, ale ještě motorky hladíme, po ránu je zdravíme, večer jim děkujeme za krásný den, a kdykoli je parkujeme vedle sebe, usmíváme se nad tou povedenou dvojičkou velká a malá.

Jeli jsme tentokrát s Helenou (Ducati Monster 600) na lehko, protože můj do výšky sbalený horní díl cyklobrašny na sedadle spolujezdce se tátovi zdál tak nestabilní, že mi ho vzal na své kufry obklopené sedlo. Jeho koně si toho ani nevšimly. Na příští sezónu jsem si už ale jednu elegantní sedlovou brašnu vybral (ION L Bag od SW-MOTECH).

První noc jsme strávili v útulném typickém penzionu na samém okraji Bad Reichenhallu (Pension Lex). Za domem byly už jen louky, lesy a hory. Povečeřeli jsme lehce na zahrádce nedaleké restaurace každý půl zeleninového salátu a půl pizzy a doplnili tekutiny ze sklenic s nápisem „bavorské pivo osobně“. Padal jemný teplý déšť, a přesto jsme se už cestou kalužemi města a vrzavými chodbami do pokoje moc těšili, až ráno konečně najedeme na trasu č. 1, jak se pak pomocí části trasy č. 2 dostaneme na začátek trasy č. 3 a jak tam začne to pravé dobrodružství.

Předehra

S ranním mokrem a deštěm to vypadalo, že je všechno špatně. Neochotně jsme se nasoukali do nepromoků, ale když holky po ránu naskočily napoprvé, bylo jasné, že je všechno v pořádku, a byla jen otázka času, kdy se počasí usměje. Po dálnici konečně přišlo zklidnění na vedlejších silnicích. Vlastně většina tras vymetá hlavně místní silnice, a to je naše velká pochvala autorům. Jezdí se tam, kde jezdí místní. Projíždíte městečky a vesničkami, kde absolutní přednost má skot a kde útlé a vysoké věžičky kostelíků propichují mraky. Padesátka v obci je příjemná na obdivování okolní alpské přírody a pozorování cvrkotu náměstí, na objíždění průzračných jezer a na poslouchání kolemjedoucích sportovních motorů výletních kabrioletů. Stovka mimo obec pak vždy příjemně probere jezdce i motorku, pokud ovšem hned nenásleduje omezení na osmdesát a zákaz předjíždění, což jsou dvě nejspíš nejčastější značky německých silničářů. Německý stádovitý provoz nás překvapoval neustále, a přitom to jsou sebevědomí a velcí chlapi, kteří svým chrápáním dokážou rozeznít stěny penzionu.

Dvacet kilometrů před Kufsteinem bylo víc mokro pod nepromoky než na nich. Slunce už dávno osušilo asfalt a byl čas se odstrojit. S pocitem čerstvě svlečených plazů jsme vyjeli vstříc tančícím silničkám, chladným lesům, vápencovým jezerům s pohupujícími se plachetnicemi a všeobkloupujícím vysokým horám, které byly ještě stále utopené v mlhách a hrozících dešťových mracích. Tuhle kratší trasu jsme si ještě na závěr prodloužili přejezdem ke Kochelskému jezeru a zpět. Ten kopec je tak motorkářský, že dole je značka zákaz vjezdu motocyklů s dodatkovou tabulkou v sobotu, v neděli a ve svátek.

Hned po zaparkování a poděkování jsme ve vzduchu ucítili vůni večeře a bazénu. Nedočkavě jsem v plavkách a bos sjel výtahem do suterénu, kde jsem si sám lebedil v desetimetrovém vyhřátém bazénu a všemi plaveckými styly rozhýbal vše namožené. Při svíčkách jsme si pak naporoučeli speciality z místních surovin a pivovarů a potom v podhorském nočním tichu mimo civilizaci Kochelu (Landhotel Die Waldschänke) načerpávali síly na velký den.

Už to přišlo

Třetího rána sahala mlha z nebe až na zem, ale my jsme věděli, že slunce se tam někde krčí. A opravdu. Od 10 hodin jsme se už kochali jen přes tmavé štíty přileb. Trasa č. 3 je v knize ta nejdelší a popisovaná pravděpodobně největším počtem superlativů, a přestože jsme kousek před koncem sjeli za jiným cílem, musíme říct jen jedno - nekecali. Připomněla mi naši silnici na Andrlův chlum, která proslula mezinárodními závody automobilů do vrchu (Ústecká 21), protože tahle trasa je jako jezdit Andrláky celý den jen s bonusem nekončících dechberoucích panoramat. Nejhezčí byly ty úzké klikaté zatáčky projížděné pod plynem na jedničku v náklonu až na kraj Heleniných nových továrních pneumatik. Byly mnohem větším motocyklovým zážitkem než celý slavný Fernpass, kde jedete nahoru i dolů v koloně za karavanem padesátkou se zákazem předjíždění a pak stojíte frontu na povinnou vrcholovou fotku s nejvyšší německou horou Zugspitze (2 962 m n. m.) v pozadí.

Tím jsme zvládli to, co jsme si přáli, a k tomu dostali luxusní počasí. V čase, který jsme měli, jsme sjezdili všechno, co šlo. Za jeden den se motorky vyblbly víc než za celou sezónu. Cestou k dalšímu odlehlému ubytování v Garmisch-Partenkirchenu s výhledem na slavný skokanský můstek (Zur Schönen Aussicht Hotel) jsme se zastavili v supermarketu a na pokoji si rozdělali večeři a mapu. Sytí a spokojení jsme usínali s příjemným neustálým zvukem kravských zvonců.

Velké repete

Toho rána zbyly z mlhy na svazích jen fotogenické proužky slibující nádherný čtvrtý den. Grossglockner si o to prostě přímo říkal. Proč by nám neměl druhý pokus vyjít? Proč bychom neměli i my konečně mít počasí z propagačních fotek?

Z města jsme vyjeli zadem podél lesů a horských masivů a těšili se, až za zhruba 300 km zaklepeme nad Heiligenblutem na platební bránu alpského motorkářského ráje. Přitažlivost byla tak velká, že jsem neuhlídal tankování. Měli jsme sice radost, že kontrolka Helenina staronového palivového čidla měla premiéru, ale mnohem víc stoupla, když jsme stihli bezpečně dotankovat a když se ukázalo, že dlouhodobá rychlá plynulá jízda má příznivý vliv na spotřebu (těsně pod 5 l) a hlavně na dojezd (kolem 300 km). Jakmile se už na cedulích začala objevovat slova s velkým G, odbočili jsme na dotankování a dopřáli si echt rakouskou sekanou v housce s hořčicí na posilněnou.

Nejprve jsme odbočili vlevo a stoupali k vyhlídce císaře Františka Josefa (2 369 m n. m.) Mlha před námi bezbranně ustupovala, ale ledovec Pasterze (nejdelší rakouský s délkou 9 km) ani samotnou nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m n. m) v cíli jsme si už kvůli ní vyfotit nemohli. To by asi bylo moc štěstí najednou. S kocháním jsme opět sjeli dolů a najeli do hlavního směru vysokohorské Grossglockner Hochalpenstrasse s vidinou dosažení jejího vrcholu Edelweissspitze a pořízení důkazní fotografie ve výšce 2 571 m n. m. Není divu, že jsem si na těch úchvatných výhledech vybil foťák a musel nastoupit mobil.

Celý prosluněný kopec se hemžil nejrůznějšími nadšenci. Motoristický magnetismus celé oblasti byl cítit všude. Cestou přes třicet zakroucených kilometrů dolů jsme zastavovali a poslouchali přibližující se burácení rozblázněných motorů, sledovali styly a náklony jezdců v zatáčkách dopřávajících své motorce i sobě nevšední zážitek. Občas prolétl roj divokých italských Vesp. Občas projel kabriolet s posádkou kroutící hlavami po okolí tak pomalu, že bylo jasné, že tenhle ráj s každým metrem opouštějí velice neradi.

Byl to dlouhý, náročný, překrásný den. Při stěhování do pokoje moderního penzionu (Alpen Experience Hotel) v lyžařském středisku Gröbming jsme na schodech potkali muže v černém a špitli si, že to bude asi náš večerní kuchař. Překvapivě odpověděl, že ano a udělal nám špičkový česky domluvený hovězí burger, tátovo poprvé, což nás alespoň v myšlenkách přiblížilo k domovu.

Domů

Poslední den s novou trasou domů s odvážným dojezdem kolem 500 km začal už v 8 hodin ráno opět mlhou a sluncem zároveň. Opakoval se, bohužel, i stres s tankováním, protože v kolonách Českých Budějovic to tak nějak nešlo a pak už bylo pozdě. Zvolili jsme urychlení cesty dálnicí D3 ve výstavbě, ale po najetí jsem si uvědomil, že na rezervu celý ten dálniční úsek zhruba 40 km bez pump až ke sjezdu č. 84 na Chýnov nejspíš nepřejedu, a tak jsme co nejdříve zase sjeli, abychom se od místních dozvěděli, že nejbližší pumpa je 15 km. V nádrži zbyly tři decilitry paliva. Aspoň jsem ale zjistil, že Ducati Monster 600 dojede na jednu nádrž a napnuté nervy jezdce až 320 km.

Tou dobou jsme už byli vyhládlí. Spravili jsme se vynikajícím českým obědem se všemi chody ve stinném venkovním posezení u řeky. K dokonalosti by bývalo chybělo už jen pivo. Horké léto nám po cestě připravilo milé překvapení. V táhlém klesání lesem začaly zčistajasna na přilbu silně bubnovat velké kapky a v tom se dole jako na zavolanou objevila autobusová zastávka, ze které jsme sledovali vydatný lokální déšť proti nepolevujícím slunečním paprskům. Čekali jsme asi dvacet minut. Po pár metrech stoupání jsme zase jeli po suchu.

Jezdíme na vášeň

Nabitá německo-rakouská zkušenost je mimo jiné taková, že se úzkostlivě dodržují zákazové a příkazové značky, ale základní motorkářské pravidlo ne - nezdraví se. Když jsme s Helenou začali před třemi lety jezdit, přišlo mi až otravné tak často zvedat ruku, ale přišel jsem si na svůj decentní způsob, jak signalizovat sounáležitost a příslušnost k tomu našemu velkému gangu motorkářů, kterým všem nehledě na kubaturu cloumá tělem stejná vášeň.

Letos jsme vyrazili s jasným plánem a přesvědčením, že vyjde počasí, a ono vyšlo. Všechno ubytování klaplo. Pár týdnů předem jsme si zamluvili tři ze čtyř noclehů a vybírali mezi nejlevnějšími a nejodlehlejšími místy se snídaní a bezpečným parkováním. Opakuji naši velkou pochvalu autorům knihy za to, kolik práce si s ní dali a jak dovádivé trasy vymysleli. S tátou to byl, myslím, oboustranný balzám na duši. Rád jsem razil cestu a on si užíval zaslouženě bezstarostný závěs. Nikam jsme nespěchali. A kdyby to někoho zajímalo, motorky byly bezproblémové, neřešili jsme vůbec nic. Celkově tedy čirá pohoda.

Ještě dnes, když vidím ty naše krásné kopce kolem Ústí nad Orlicí přeťaté ranním mlžným oparem, říkám si při vzpomínce na všechny ty zahraniční horské kilometry, že zase bude krásný den, že dnes by to šlo.

neděle 10. listopadu 2019

Teorie Velkého úsměvu

Existuje spousta výkladů o tom, jak to všechno začalo. Teprve před několika lety se ale objevila teorie, která znamenala průlom ve vnímání reality. Rozkolísala tradiční názor na stvoření, rozptýlila dosavadní spekulace a nabídla alternativu, která v užším smyslu označuje časový bod, kdy začalo pozorovatelné rozpínání.

Zkrátka, než lépe porozumíme vesmíru a světu kolem nás a budeme schopni lépe vyvodit, co se vlastně stalo, zvykněme si prozatím říkat, že vznik všeho počítáme od takzvaného Velkého úsměvu. Ten se totiž objevuje všude. Nejen po ránu, nejen ve dveřích, nejen před spaním.

sobota 2. listopadu 2019

Časosběrný seznam-ček

Tohle se děje s naším jazykem každý den!

Znáte číslo jednačky?
Dal bych si kafíčko presíčko
Mám pro vás fakturečku.
Ještě jednu plzničku?
Dám si dvojku - květáček, prosím.
Uděláme nejdřív znalečák, pak výslech.
Ještě sponečku a pošleme to.
Tu kačku si nechte.
Konečně páteček!
Co byste mi k tomu doporučila? Opékačky.
Tady má flétnička sólíčko.
Zadávačku máme ve dvou kopiích.
Podklady do výročky prosím do pátku.
(na pokračování)

Dokud tvoříme, žijeme, a jazyk s námi. To je jasnačka!

čtvrtek 1. srpna 2019

Italský fenomén 75+

Jsou podobné našim babičkám. Na ulici v přímořské vesničce byste je v šátku a zástěře přehlédli, ale když s plážovou taškou s ručníkem navrchu scházejí po schodech k pláži celý svůj život na stejné místo, začínají se proměňovat.

Je-li jejich místo obsazené, dokáží ho jediným pohledem získat zpět. Svléknou se do plavek, bujné vlasy odklidí čelenkou, namažou se niveou z modrého kelímku, nasadí sluneční brýle a naplno se vystaví rannímu slunci a slanému povětří. Žádné lehátko ani slunečník. Ví přesně, kdy zůstat ve stínu a kdy se slunit. Tváří se nepřístupně, ale na pozdrav roztají, potom spolu štěbetají a nakonec si i vzájemně namažou záda. Protelefonují dlouhé minuty se svou velkou rodinou a všechna gesta zvládají i jednou rukou. Žádný časopis, jen mini Bible, a než jdou do vody, pokřižují se.

Vypadá to, že přes kameny ani do vody nevlezou, ale v kontaktu s vodou ožijí. Buď stojí do půl pasu opřeny o svůj oblíbený kámen, po chvilce sladí své pohyby s vlnami a nechávají se omývat a ještě u toho cvičí bolavé nohy, nebo nasadí plaveckou čepici a brýle a kraulují sem a tam jako vždycky. Kouzlem převlékacího pytle vlastní výroby jsou náhle v suchém a dlouze se pak kochají pohledem do slunných modrých dálek, drží palce plavcům ve vlnách a usmívají se na hrající si děti.

Jsou to přátelské solitérky. Nepijí, nejedí. Jen si jsou. U moře.

pondělí 29. července 2019

Máte rezervaci?

Mohli jsme tušit, že to bude historická událost, když Jarda sepsal čtyřřádkovou smsku. Jeho pozvánka na pivo se slovy „jak za starých časů“ opravdu předznamenala poetiku celého večera. Jarda si nikdy nerezervoval stůl a nikdy nejedl u Číňana. Jedno z toho bude ale muset změnit.

Sraz žíznivých a hladových byl u restaurace Popráč. Tam byly všechny stoly obsazené, a přesto prázdné. Nepomohlo ani Honzovo: „Víte, kdo já jsem?“

Čekání na LaFonténa jsme si odběhli zkrátit do baru Malá scéna, ale své jedno rychlé pivo jsme prošeptali na stojáka mezi kabáty v šatně u dveří, protože v sále právě skončilo soutěžní divadelní představení a v porotě v baru začal kolovat mikrofon. Když začala hlavní porotkyně zapáleně obdivovat, jak všechny ty výšky děje úžasně rezonovaly se všemi těmi hloubkami, mezi námi se šířila panika. Honza si hned věděl rady a nadšeně nadhodil: „Pojďme na kachnu k Číňanovi do Tesca!“, ale všichni se jen pohrdavě ušklíbli. Několikrát opakované pšššt nás už i s LaFonténem vrátilo zpátky na ulici.

V hlavách nám naplno běžela mapa města. Na Zastávce jsme se tak tak otočili ve dveřích, jak bylo plno. V Chaplinu se Jarda směle rozběhl přímo do patra, kde myslel, že nějaké volno musí být, a pak sklesle scházel dolů. Honza svůj kachní návrh téměř skandoval a šperkoval ho slovy jako křehká a voňavá. Bylo rozhodnuto.

Po dlouhé cestě jsme opravdu vstoupili do čínského bistra v Tescu, ani kuchař kouřící v dřepu před vchodem nás neodradil. Bylo tam tolik místa, že kostka od Člověče, nezlob se se mohla čínským dětem volně kutálet od jejich velkého stolu na všechny strany. Jarda si okamžitě všiml, že i hasičák tam měli podle feng-šuej.

LaFontén po páté nejí a Jardovi ani hlad nestačil na to, aby něco ochutnal. „Jedno jídlo a čtyři pivo,“ zopakoval po svém čínský kuchař Honzovu objednávku a rozesmál se, až se mu jeho čínské oči úplně ztratily. Během chvilky jeho těhotná žena ohlásila hotové jídlo svou roztomilou češtinou.

Celou cestu zpět jsme se těšili zpátky do Malé scény na točené. Sotva jsme si v liduprázdném baru s úlevou upili zaslouženého piva a nadechli se na své zážitky pestrého večera, otevřely se dveře do sálu a porota se začala scházet.

Kdybychom měli někde rezervaci, mohli jsme si přát cokoliv, ale nejspíš by nebylo co vyprávět a čemu se smát.

pátek 21. června 2019

11. Nedestabilizuješ

Vysoké školy nám rády příležitostně děkují za naši práci se žáky, jako i my děkujeme svým školám základním. Začalo to nevinným předáváním medailí rektorem univerzity, ale spustilo to řadu tísnivých úvah o tristním stavu českého školství, pseudoprioritě politiků, a přitom stačilo tak málo.

Vzpomněl jsem si, jak těžké kdysi bývalo našim zahraničním partnerským školám vysvětlovat, jak to u nás funguje, jaké máme své vlastní způsoby práce a osvědčené metody, a jak pak oni nešetřili uznalým pokyvováním a postupně pobledávali upřímnou závistí.

Kéž by to bylo přikázání. Byla to ale jen přátelská rada, kterou nám Graham před dvaceti lety v době evropských námluv dal, když řekl: „Nic neměňte!“ My jsme ho ale v záchvatu překotného hysterického nasávání všeho cizího, nepůvodního a na oko lepšího tenkrát neposlechli.

neděle 19. května 2019

Dvacka nade vše

S prvním vodáckým ahoj přepínáte na tykání a okamžitě se ocitáte v úžasném vodním světě, kde je všechno jinak.

Dostáváte velké porce výborných jídel, které byste si sami nevybrali. Dáváte si čaj za čajem do plastových pivních kelímků. Spíte na posteli ve spacáku a šílíte z chrápání čtyř z pěti utahaných chlapů na pokoji. Soustředěně poznáváte liduprázdnou řeku v chladu, větru, dešti. Řešíte modelové zdravotnické situace s opravdovou lehkou panikou. Stojíte až po krk v mokrém a jediným pokusem házíte záchranné lano plaváčkovi do vln. Sebevědomě opakovaně vjíždíte svou kánoí do ledových proudů udělat se, nebo udělat si ladně a bezchybně svou zkouškovou osmičku pro čím dál větší pochvalu zkušených instruktorů.

Na náročném instruktorském kurzu vodní turistiky s vytrvalou aprílovou nepřízní živlů, čtyři vlaky a dva autobusy od domova, potřebujete aspoň jednu civilizační jistotu. Bez dvacky do sprchového automatu se prostě nezahřejete.

čtvrtek 4. dubna 2019

Ana Rivera: O tom se nekecinkuje

(První pokus o sonet. Williame, promiň.)

Z lázní Ti píšu sám s hlavou v dlaních,
že sním až k lásce jednou doletět,
za okem, uchem, nosem živ dojít,
srdcem se nechat vést, zpět nehledět.

Kroky nedbat, kolena o zem dřít,
s myslí pevnou, že kámen by se hnul,
i nevěřit, ale nepřestávat snít,
až tam dojít, kde strach má svoji sluj.

Na konci sil své slunce rozeznat,
vzpřímeně živlům stát, brvou nehnout,
na vzácný mžik se štěstím se potkat,
dýchat a cítit zas koutky cuknout.

Ty sám přemýšlel jsi o tom někdy?
Žít, nepočítat zítřky, ale od kdy?


neděle 31. března 2019

Pluralismus v praxi

Už od začátku sedmihodinového semináře na téma Multikulturalismus v současné americké literatuře jsem měl divný pocit, který vyvrcholil děsivým zjištěním, že jsem v posluchárně plné žen sám. Ožila vzpomínka z vysoké školy. Bál jsem se jako vloni v létě na jedné pouťové atrakci v Potštejně, když mi došlo, co stejné tu už jenom chybí.

Tenkrát spolužačky neměly po ránu chuť k jídlu. Dnes se vrhaly na zeleninové eurosaláty a rozpustnou kávu s mlíčkem. Tehdy si na horká témata notovaly s docentkou, která přikyvovala jejich spontánním dojmům a niterným pocitům. Dnes s obdivným úsměvem visely na poutavém anglickém vyprávění bývalého rektora, který bůhvíproč neudělal to, co udělala přednášející v pětadevadesátém.

Neprolomil hrobové ticho, kdy feminismus se dá krájet a všechny pohledy se otočí do jediného místa, větou: „Teď se zeptáme na názor muže.“

středa 27. února 2019

Důchodcius dravý

V dnešním díle se zaměříme na specifické chování tohoto druhu, které je příkladem dokonalé adaptace. Jedná se o pozoruhodný jev pozorovatelný s katalogovou pravidelností v nákupních řetězcích, které se článek po článku rozšířily ze západu až k nám.

Už za ranního šera začíná dechberoucí podívaná. Z mnoha směrů se svým tempem a způsobem přibližuje bezpočet jedinců. Lékaři kroutí hlavou v prázdných čekárnách. Prodavačky nasazují úsměv. Ostraha je na nohou. Návnady nastraženy.

Jakmile se dveře otevřou, zapomínají na věk i přednost zprava. Košík na košík vjíždějí se seřazenými nákupními seznamy. Cílí na konkrétní balení, barvy a velikosti, na cokoliv. Pokladní pás mnohokrát předělí a v mžiku s blaženým úsměvem vyrážejí k domovu svůj nákup zpracovat.

Proč tak riskují a vyrážejí v zimě s chodítkem na letních gumách? Proč přestávají být přáteli a potlačují svou mírumilovnost? Proč se zásobují jako nikdy předtím a kupují víc, aby měli dost?

Shromažďují, aby mohli rozdávat. Nepřestanou, dokud se svým nejmilejším nerozdají úplně.

čtvrtek 14. února 2019

Vzor valentinského přání

You're just too good to be true.
Can't take my eyes off you.
You'd be like Heaven to touch.
I wanna hold you so much.
At long last love has arrived
And I thank God I'm alive.
You're just too good to be true.
Can't take my eyes off you.

Pardon the way that I stare.
There's nothing else to compare.
The sight of you leaves me weak.
There are no words left to speak,
But if you feel like I feel,
Please let me know that it's real.
You're just too good to be true.
Can't take my eyes off you.

I love you, baby,
And if it's quite alright,
I need you, baby,
To warm a lonely night.
I love you, baby.
Trust in me when I say:
Oh, pretty baby,
Don't bring me down, I pray.
Oh, pretty baby, now that I found you, stay
And let me love you, baby.
Let me love you.

(Frank Sinatra)

Milujete-li, říkejte to Valentýn Nevalentýn v jakémkoliv jazyce.
Říkejte to, jako kdybyste to povídali.

středa 16. ledna 2019

Tříkrálová pětice

Co nás nutí dělat vždycky jako vždycky? Je milé vidět tradice znovu se blížit kalendářem. Je zklidňující zažít ve svém životě pravidelný pevný bod. Všechno se ale mění a vyvíjí a občas přijde čas a důvod rutiny pozměnit, otevřít se novým vlivům, podívat se pod jiným úhlem.

Trvalo přes čtyřicet let, než si nás našli, naléhavě zaklepali a své dary nám předali. Je jich pět, jsou pružní a důslední a mají to blíž, takže k nám mohou přicházet z Tibetu každé ráno.

neděle 6. ledna 2019

Kdo se schovává v uniformě?

Ostatní živočichové také dokáží svým tělem i bez hlásky sdělit všechny potřebné emoce, ale lidé to dotáhli ještě dál. Oblékli se a tím dokázali mlčky a na první pohled udělat dojem. 

Jak máme poznat, kdy uniforma korunuje schopnosti, a kdy naopak kamufluje neschopnost? Uvěříte člověku v bílé uniformě, který se prochází po chodbách, pohazuje si svazkem klíčů a jeho čekárna je plná rukojmích? Jsme zmateni, když renomovaná lékařka dá televizní rozhovor v rozcuchu a rockerské kožené vestě s nášivkou orla přes celá záda. Která slupka je ta pravá? Má montérky, protože hlídá sběrný dvůr, nebo protože šlechtí býky? Má je jen část dne, protože si dopřává příležitostnou autoklempířinu, nebo je po letech oblékl, protože se až v důchodu konečně pustil do manuální práce, kterou má tak rád? Málem své známé nepoznáváme, když je náhodou potkáme bez uniformy.

Je úžasné zjistit, kdo je kdo podle toho, jak se oblékne, a ještě úžasnější je, když se úplně spleteme. Poznáte profesi podivného pobledlého pána odvedle, který dopoledne, kdy jsou všichni v práci, v teplákách vynáší koš dřív, než si přečtete jeho jméno pod oceněným překladem slavné knihy? Pokývnete uznale hlavou, když na vernisáži oprávněně glorifikují umělce, kterého byste mimo výstavní síň tipli na vítěze profilové fotky nadace na podporu bezdomovců? Ostýchali byste se očima viset na kredenciózní paní, která se látkami jdoucími krejčím do metrů proměnila v nepřehlédnutelnou distingovanou dámu? Dokážete si vůbec představit, jak by vám mohla učarovat dívka v pohorkách a maskování hajného, kdyby ji jediná věc dámského šatníku na ni navlečená zviditelnila v půvabnou vílu?

Uniformováním se šíří stereotyp společenského postavení, generalizují se profese a ztělesňuje se důvěra. Ale co ti dnešní nečitelní pánové v oblekových mimikrách? Jsou všude. Kdo z nich je profesionál, a kdo budižkničemu?

úterý 1. ledna 2019

Hvězdný rok

Je ve hvězdách, jestli uvidíš hvězdičky,
jestli budeš mít příležitost poděkovat své šťastné.
Je ale jasné, že tady Tě hvězdy neosvětlí,
že odsud je nespočítáš.

Najdi je a jdi jim naproti.Nech svou bradu spadnout záklonem a úžasem
a pozoruj ten noční rej.

Spadne-li nějaká vesmíru od ruky, něco si přej!

PF 2019