neděle 1. července 2018

Na prázdninách

Přichází čas solare. Čas nejrozmanitějšího lebedění a ozdravného civění do letního prázdna. Čas nasadit si zámecké papuče, cestovat s naloženým kolem, jíst lesní maliny z plné dlaně a hladit si vysokou trávu podél cest.

Jsme polehaví, popíjiví, polobosí a polonazí. Klidně si dáchneme i během dne. Všude najednou vidíme nápis zmrzlina. Všichni jsou si v plavkách tak nějak rovnější. Na dece cítíme vůni trávy. Vánek od rybníka nám pofukuje po zádech. Svět sledujeme zpod klobouku. Se zavřenýma očima posloucháme hlasy a zvuky okolí.

Zpět je dávná chuť sedávat na rozpáleném obrubníku, jíst nemyté ovoce a zase někam dojet na novém favoritu. Mazat májku na chleba a přikusovat okurek. Kochat se z okýnka vlaku. Ptát se na točenou limču. Nést si skládací křesílko do letního kina. Jíst meloun i k snídani. Nahusto se po večerech dívat na romantické filmy. Neholit se, vůbec.

Užívat si tak dlouho, dokud v hlavě znovu nezaslechnete své dětské: "Babi, nevíš, co bysem si dal?"

úterý 29. května 2018

K jako včelař

Nemusí všichni vždycky chápat, čím se bavíme a co nás naplňuje, co tomu dáváme a co od toho dostáváme. Nejdřív jim spadne brada a pak si řeknou - a proč ne?

Tak například včelaři. Chodí do svých včel s láskou a respektem od jara do zimy, od snůšky ke snůšce a jejich nadšené vyprávění o včelách nebere konce. Schází se, radí si, baví se mezi sebou zvláštním jazykem, preventivně léčí nebo zachraňují. A když dvě ruce nestačí, pomáhají si.

Ať už někomu koukají od mládí pod ruce, nebo je to nečekaně chytne později, jsou na včely napojeni, učí se od nich. Stejně jako ony už vycítí, co visí ve vzduchu. Rozeznávají tóny bzučení a čtou klidné i neklidné létání. Poznají den, kdy přistoupit, a den, kdy se k té přesile nepřibližovat vůbec. Stejně jako ony mají v sobě svůj kalendář prací. Zasahují v samotném srdci úlu nebo zpovzdálí sledují jejich sílu rodit se, žít a pracovat i nutnost bránit se a umírat. Užívají si jejich touhu dělat med i ochotu se o něj dělit. Vítají je do sadů a vinic, sázejí pro ně aleje a nechávají bujet louky. Dlouho se kochají tou organizovaností a pracovitostí a pak se popíchaní, ulepení a šťastní vracejí do světa lidí, kterým opatrně oběma rukama předávají plody pilné společné práce.

Včelaři včelám sice část jejich blahodárného bohatství berou, ale poskytují jim za to mnohahvězdičkové služby. Dělají pro své holky všechno a rádi a jejich příjmení začínají vždy na K. Já tedy jiné neznám.

neděle 20. května 2018

School's cool

Who ever understands the main principle of schooling? During their studies? While preparing for their school-leaving examinations? Too late with a sigh or a cry? The sooner teen students understand what it means to be able to attend a school, the luckier they are.

Your school is coeducational because there are boys and girls to make friends with, it is multicultural because there are different table manners to observe, it is fashion-free because there are no rules about the style of socks, it is generational because there are passionate teachers to give their life experience to you, and it is multicourse because you never know where a course in Plato’s philosophy or tractor-driving takes you in life. Just go through with it!

Make your school cool if it is not. Ask not what your school can do for you, ask what you can do for your school (JFK 1961, paraphrased).

neděle 13. května 2018

Prahoběžnice

Ani na vysokých podpatcích není o hlavu vyšší. Není z vyšších vrstev a nemá ve zvyku se povyšovat, vytahovat se ani si vyskakovat, ale její schopnosti jsou několikanásobně vyšší, než se zdá. S nadhledem nás provázela po kostkách. Vysokou rychlostí nás vozila tramvají i lodí. Nakonec nás výtahem vytáhla do nejvyšších pater nejvyšší věže - tam to mělo teprve výšku. A když byl nejvyšší čas, pro hlavu v oblacích jsem nevěděl, co jí mám na všechny ty výšiny říct.

Ale to hlavní jsem jí v hlavním městě řekl.

neděle 22. dubna 2018

Jarní úleva

Všichni teď byli na sebe opravdu pyšní a měli proč. Celá zimní směna, jeden jako druhý, viseli po tom velkém úsilí klidně a těsně ramínko na ramínko, smířeni s koloběhem šatníku, svého voňavého domova. Lesklá černá Kočička, hladká šedá Vlčice, Beruška s už natěšenými pootevřenými krovkami, Housenka krásných oblých tvarů a mnozí další, kteří svá jména ještě neměli. Byl tu i nebojácný Voják, nový a obyčejný, a přesto v šatníku jedinečný, byl to muž.

Opět se ozvalo to protivné chrastění a sípání. Všichni až na Vojáka ztuhli, protože věděli, o co jde. Něčí obavy zase probraly strachem živeného dlouhověkého Kostlivce, pevně za roky vkořeněného do všech skulin, spár a spojů šatníku, stvůru bez tváře a tvaru, na které vůně andělských křídel neulpěla. Vlčice rozhodla, že takhle už to dál nejde a že se ho musí už jednou provždy zbavit, a všichni souhlasili. Byli přeci spolu na jedné tyči a každý už věděl, jak se svému strachu postavit a překonat ho. Pak to přišlo. Zase se pustili do boje. I příliš zmatený Voják nemohl jinak, než se přidat a do prázdna sekal kolem sebe oknoflíkovanými rukávy a ostrým zipem i ještě dlouho potom, co ostatní přestali, aby se ujistil, že jeho neznámý protivník je poražen. „Jsme zachráněni!“ nadšeně volali a nemohli tomu uvěřit. „Co to bylo?“ ptal se Voják, když konečně popadl dech, „já jsem tam nic neviděl ani neslyšel, to muselo být jen něco ve vašich hlavách.“

Když bylo venku tepleji a tepleji a do šatníku čím dál víc pronikala vůně jara a jarní směna se už připravovala na střídání, Housenka už to nemohla vydržet a celá zjihlá se zeptala: „Nemáte strach, že už se sem nikdy nevrátíme?“ Voják ji ale za všechny okamžitě odpověděl: „Tak tenhle strach si už můžeš taky škrtnout.“

neděle 8. dubna 2018

Madonna mia!

Oči přimhuřující se prosluněnou bílou září, oči dojímající se velehorskými panoramaty, lanovky vynořující se z mlhy, lanovky kapající i kopající, vibrující ranní manšestr na sjezdovkách všech barev, neomezený prostor pro lyžařské nápady, vůně italských jídel, bublinky italských nápojů, trpělivě pózující kamzíci, nevyčerpatelná pomerančová marmeláda, to všechno už tu bylo.

Ale nespustit oči ze zadku vůdce, jako myška se protáhnout kolem Mnichova, mít auto plné pohádkových postav, vidět sníh tam, kde nikdy nebyl, nemuset rozsvěcet v šatně, mít o důvod víc vstávat, odcházet od Ira bez nálady, hrát hry dosud nehrané, vyhýbat se klidové zóně, zažít bafání nové generace, nechat špunty létat na volno, dopékat fotky v kapse, projíždět sněhovou vánicí u Prahy, to tu ještě nebylo.

Na svazích v Itálii to s dobrým vedením můžete v klidu pustit, ale když už je všeho italského napoprvé dost, stačí naplno vykřiknout po česku ježíšmarjá.

neděle 4. března 2018

Za hranice všedních dnů

V místnosti se blýskl olej portrétu muže a já se lekl, že to zase budou stěny a stěny obrazů lidí s dlouhými jmény a propletenými vztahy, jejichž oči nás stále sledují, ale z nějakého důvodu to byl portrét té prohlídky jediný. Byl klíčem k celému příběhu zvláštního místa a převratné doby, který mi ve vteřině s hrdostí očima předal.

Jsme Alsasani. Ani Němci ani Francouzi. Na rozhraní povah, na kopci nad křižovatkou cest, jsme postavili hrad. Na jižních svazích vápenaté půdy jsme vyšlechtili révu a pojmenovali ji podle životadárného Rýna a ten jsme překlenuli pevným mostem. Celé město rostlo z místního kamene a dřeva a hradbami a vlastní statečností jsme ho vždy dokázali ubránit. Každý den jsme si užívali umu našich mistrů řemesel. Zaváděli jsme nápady a vynálezy z dalekých cest. Věřili jsme v léčivou sílu rostlin a živočichů. Měli jsme stále o co usilovat i o čem zpívat. Zlatem obchodníků bylo naše víno a sýry. Šířili jsme vzdělanost univerzitou. Ne vždycky nás vedl dobrý člověk, ne vždycky jsme k někomu vzhlíželi. Ne vždycky jsme byli sami k sobě spravedliví. Brali jsme se z lásky i z rozumu. A i když nebylo co jíst, naši dědové, tátové i my jsme pořád stavěli tu katedrálu.

S posledním pohledem na prastarý obraz postupuji do další místnosti a s úžasem smekám před tím, jak žili své každodenní životy a po svém vyplnili svůj čas a prostor. Co asi tady zanecháme příštím poznávacím zájezdům my?

neděle 21. ledna 2018

Musíte být celkově uvolnění, musíte být!

Základní instruktorský kurz lyžování v Peci pod Sněžkou začal deseti pravidly mezinárodní lyžařské federace FIS o chování na sjezdových tratích a jedním místním, které zní - tykáme si, vyká se pouze Krakonošovi.

Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.

Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.

Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.

Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.

Všechno jsme namířili k jedinému cíli - naučit se učit lyžování, a ten zhmotnit v závěrečné instruktorské osvědčení, ale dostali jsme i něco navíc - uznalý potlesk hůlkami před nastoupeným družstvem a pár přátelství až za svah.

Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?

pondělí 1. ledna 2018

Uskutečnitelné

Už jste si všimli, že někdy nepoznáte den a noc, sen a skutečnost? Že čas se může zastavit? Že se dozvídáme jen to, co nám k něčemu je, pracujeme jen s tím, co máme, a čelíme jen překážkám, které dokážeme zvládnout? Že všechno je jak má být, že nic není náhoda?

Je tu Nový rok se spoustou otazníků a je jedno, co se stane potom, co ráno olíznete ret svého oblíbeného hrnku. Klidně to může být něco úplně přirozeného a nepopsatelného, ale hlavně, ať to není nic napůl.
PF 2018