čtvrtek 1. listopadu 2018

Pozvánka na koncert

Srna vyplašená číhajícím útočníkem přeběhla v temném parku z houští přes cestu nic netušící oběti loupežného přepadení. Té noci zaznamenala místní policie na tucet podobných oznámení.

Podle policejního komisaře nápadná podobnost popisů trestných činů nepochybně směřuje k alarmujícímu závěru, že cílem útoků byli členové Dechového orchestru města Ústí nad Orlicí, kteří se na různých místech zrovna vraceli z jedné z posledních zkoušek před svým jedenáctým výročním koncertem. Organizovaným zločincům údajně nešlo o ublížení na zdraví ani o vzácné hudební nástroje. Svým promyšleným jednáním chtěli hráče zasáhnout na nejcitlivějším místě, a tak zmařit kulturní událost roku. Chtěli jim ukrást noty.

Přijďte se podívat na hrdiny, kteří za všech okolností pevně svírají a tělem brání desky s party českých autorů. Zaposlouchejme se spolu do jejich hudby a oslavme tak triumf svobody.

Jste srdečně zváni do Roškotova divadla v pátek 9. listopadu 2018 od 19 hodin, vstupné 80 Kč.

čtvrtek 4. října 2018

Návrat do Boloně

Koupit Helenu mi přišlo samozřejmé, stejně jako utratit jednou tolik peněz za oživení téhle nejoblíbenější a nejprodávanější Ducati všech dob. Časem mi přišlo nevyhnutelné jet jí ukázat, odkud pochází. Odhodlání, že to dokážeme, byla síla, která nás za všech okolností poháněla tam i zpět. Nabídl jsem cestu tátovi a on se zaradoval. Nechal mě jet pořád první, protože věděl, že pro mě a Helenu je tahle cesta pouť.

Plán byl v neděli 24. 6. 2018 po osmé ráno vyrazit, za dva dny dojet 1 018 km do Boloně, prohlédnout si továrnu a muzeum Ducati a tři dny se pomalým kocháním vracet asi 1 200 km domů.

První den
596 km, Ústí nad Orlicí - Brno - Vídeň - Graz - Klagenfurt am Wörthersee - St. Jacob im Rosental


K odjezdu se nám udělalo příjemné letní slunečné počasí. Naplánované oblečení bylo přesně akorát - lyžařský rolák, nákrčník, kožená bunda (4SR Monster), kevlarové džíny (4SR) a kožené kotníkové boty (Modeka Lane). Spodní lyžařský obleček jsem ubral jen na jeden den a to až když jsme vyjížděli z rozpálené Boloně. S sebou jsme měli i nepromokavé kombinézy a já ještě návleky na boty a reflexní kšandy.

Velmi rychle jsem si pro sebe našel posez, který byl pohodlný pro ruce i nohy, kolena i zadek. Našel jsem i příjemnou polohu chodidel na stupačkách i zápěstí na řídítkách. Pravá ruka začínala každý den pravidelně pobolívat až za hranicí 300 ujetých kilometrů a ve stejnou dobu začínalo i poposedávání v sedle, ale nic, co by bylo nepříjemné a nepřekonatelné. Mýtus o cestování na Monsterech za mě tedy rozhodně zbořen.

Rychlost na dálnici jsem držel na samé hraně pocitu odfouknutí, protože na boloňské nahatici i na všech jiných jste vystaveni hlavně tomuto omezení. Také je třeba počítat s bočními větry, které bývají v otevřeném prostoru kolem dálnic běžné, ale někdy překvapí v mezerách mezi předjížděnými kamiony nebo mezi míjenými alejemi stromů nebo dálničních plotů.

Helena byla čerstvě zajetá po generálce válců a ventilů, výměně pístů a kroužků, a tak jsem ji nechával jet jen tak, jak sama chtěla. Točil jsem na 5,5 tisíc při 120 km/h a cítil jsem, že by ještě chtěla. Moc jsme se na cestu těšili a měli jsme natrénováno. Zabírala krásně odspoda a ten zvuk! Opakovaně jsem si při jízdě uvědomoval a zažíval to, co jsem si kdysi přečetl v nějakém komentáři - když řídíte Ducati, usmíváte se.

Cesta ubíhala rychle. Plynulý průjezd nedělní Vídní. S precizním a včasným značením jsme pokračovali po dálnici plné ukázněných Rakušanů směr Klagenfurt. Od Grazu se dálnice začala příjemně vlnit a snížená rychlost na 100 km/h byla ideální na plynulé projíždění dlouhých zatáček pod plynem. Při nižších otáčkách a rychlostech se Helena krásně vydýchala a poprvé přišlo to pravé kochání. Potkávali jsme velmi málo motorkářů. Nejvíce bylo Němců, kteří se svými posledními modely cestovních BMW, výbavou a oblečením vypadali jako z časopisu.

S navigací v telefonu v kapse bundy jsme průběžně hlídali směr a čísla silnic. Klagenfurtem jsme projeli bez chyby, najeli na správnou silnici a jako bonus jsme dostali krásných dvacet kilometrů zatáček údolím Dráby s panoramaty horských vrcholů až do vesničky s ubytováním. Na poslední dva kilometry jsem si položil mobil s mapou na nádrž, a nemít tuhle možnost, asi hledáme Pension Strauss ještě teď. Po večeři z vlastních zásob, dvou místních pivech a večerní procházce jsme usínali v úplném tichu venkova a motorky ve svém vlastním přístřešku. Pochválili jsme si, jak všechno dobře šlo, a těšili se na další etapu, na den, kdy dojedeme do Boloně.

Druhý den
422 km, St. Jacob im Rosental - Villach - Tarvisio - Udine - Benátky - Padova - Boloňa


Snídali jsme jako doma hned vedle kuchyně. Když už tam mluvily tři ženy najednou, nevěděli jsme, jakým jazykem mluví. Noc propršela, hory zalehla mlha a bylo jasné, že začneme na mokru. Všechno ale bylo hned veselejší, když tátu potěšilo jeho náladové startování (Triumph Tiger 1050).

Rakousko-italské hranice kolem Tarvisia málem nepostřehnete, ale když jsme přejeli do Itálie, jakoby do Heleny něco vjelo. Dálnice byla plynulá, nepřeplněná, žádné zmatky ani krizové situace, motorek pořád málo. Hltali jsme kilometry, tankovali podle nádrže, všude platili kartou, ceny benzínu jsme neřešili. Čím blíž k Boloni, tím byl ale benzín dražší. Brutální maximum 2,09 EUR za litr Naturalu 95 vyvážilo snad jen všudypřítomné italské espresso za 1,10 EUR, kterému třikrát dražší rakouské nesahalo ani po ouško.

S perfektním silničním značením hladce a napoprvé projíždíme jedno město za druhým. Benátky míjíme, jen co přes nos přelétne vůně moře, uhýbáme na A13 směr Boloňa. Doprava Padova-Boloňa houstne, ale plynule ujedeme na jeden zátah jednu nádrž, než bys řekl „bolavá celá pravá ruka od prstů po rameno“.

Když je člověk dlouho na dálnici, začne přemýšlet o tom, co se asi v téhle rychlosti uvnitř motoru děje? Helena si to ale evidentně užívala a já s ní. Kdykoliv jsem ve stodvacítce potřeboval předjet, stačilo potáhnout plyn a vyrazila s chutí a úžasným zvukem dopředu, mě přeběhl mráz po zádech a přilba byla zase plná úsměvů.

Ubytování v Boloni jsme si zarezervovali v Hotelu del Borgo jen osm minut chůze od továrny a hned po příjezdu z nás na recepci užasli: „Vy jste právě přijeli z České republiky na motorkách?“ Po vybalení jsme prostě museli vyrazit na Heleně poitalsku v kraťasech a tričku ve dvou hledat hezké místo na italskou večeři. Motorky kolem nás lítaly v hustém provozu. Bylo tam tolik křižovatek a nekonečného čekání na krátkých semaforech, že se Helena přehřívala a mě nad motorem pálil zadek, přesto jsme byli v ulicích Boloně doma.

Třetí den
370 km, Boloňa - Padova - Vicenza - Cittadella - Montebelluna - Cortina d'Ampezzo


Den s Ducati začal opět na recepci hotelu. Nebál jsem se naplno použít svoji italštinu a recepční kupodivu nepřešla sama do angličtiny, jak to tak Italové běžně s cizinci dělají, a vyšlo to - mohli jsme si nechat věci na pokoji a odjet až po poledni. I v návštěvnickém centru a muzeu komunikace překvapivě fungovala a před prohlídkou muzea a exkurzí do továrny jsme měli ještě čas na obchod Ducati. Bylo nádherné ráno horkého italského dne, lepší už to být nemohlo.

Všude byly ženy. Začalo to obsluhou u snídaně a recepční hotelu a pokračovalo to v Ducati centru, muzeu i obchodě. Průvodkyněmi v továrně s detailními znalostmi a fundovanými odpověďmi na dotazy byly také ženy. Ženy byly přirozeně i v oddělení kvality a výstupní vizuální kontroly, kde speciálním světlem přejížděly ty nádherné nové stroje, druhou rukou v rukavici je hladily a ujišťovaly sebe i zákazníky, že každá Ducati bude nádherná i po opuštění továrny. Kdo fajnšmekrům sestavuje utajovaný motor nejrychlejšího silničního speciálu? Ženy.

Na současném místě továrny zahájila stejnojmenná rodina v roce 1926 svou výrobu radio součástek italského vynálezce Marconiho a později i elektrických holicích strojků. Když po válce nebylo možné v rozbombardované továrně pokračovat a luxus typu rádio a holicí strojek si stejně nikdo nemohl dovolit, začali od znova a vrhli se na to, co měl naopak každý - jízdní kolo, a vymysleli pro něj motorový pohon. Tento správný nápad ve správnou dobu později zrodil legendu. Během několika let totiž už jen vylepšovali, závodili a vyhrávali, až úplně prosluli.

Moc jsme si užili každou minutu vysněného dne s Ducati. Rozhodně stálo za to dojet až sem a nasát atmosféru Helenina rodného města. Sbalili jsme se, namazali řetězy a po uznalé pochvale a rozloučení s ředitelem hotelu jsme spěchali rozpáleným městem do chladivé rychlosti dálnice směr Padova a po větrných rovinách konečně stoupali k dalšímu cíli - horskému středisku Cortina d'Ampezzo. Italským značkařům se kolem Vincenzy moc nedařilo, ale od Feltre a Montebelluny byly tak úchvatné výhledy a hravé zatáčky, že jsme jim odpustili. K pravému italskému horskému sport hotelu Popol jsme dojeli až před soumrakem. Byli jsme vyčerpaní a vymrzlí a hotel o půl desáté už nevařil ani netočil, tak jsme po ohřátí ve sprše zašli na místní pivo a panini do sousedního.

Čtvrtý den
327 km, Cortina d'Ampezzo - Dobbiaco/Toblach - Lienz - Heiligenblut - Edelweißstraße - Grossglockner-Hochalpenstraße - Heiligenblut - Lienz - Uttendorf - Zell am See - Bruck an der Grossglocknerstraße


Na úsek mezi Cortinou a Zell am See jsme si naplánovali vyhlášenou Grossglocknerskou vysokohorskou silnici překonávající hlavní alpský hřeben Vysokých Taur a nabízející působivé výhledy nejen na samotný Grossglockner, nejvyšší rakouskou horu vysokou 3 798 metrů. Čím jsme byli výš, tím víc luxusních sportovních aut a motorek jsme potkávali. Jakmile jsme najeli na kopec, objevili se i cyklisté, kteří se na těch šílených kopcích kolem Grossglockneru na svých silničkách dobrovolně trápili. Ve stoupání jsme ještě na přání táty odbočili směr Edelweißchiptze 2500 m n. m. a vyjeli, kam to jen šlo. Na obrátce se po krátkém fotografování úplně zatáhlo a všechno překryla hustá mlha. Opatrně a po čáře jsme sjeli zpět k odbočce a vyrazili opět do kopce konečně směrem ke Grossglockneru. Při stoupání začalo lehce pršet, tak jsme okamžitě šli preventivně do nepromoků a udělali jsme dobře. Sundali jsme je ten den až do postele.

Když jsme vystoupali k platební bráně, začalo pršet hodně a navíc zprávy z vrcholu říkaly, že nahoře sněží a že přejezd je pro motocykly pro zbytek dne uzavřen, tak jsme jeli dolů do vesnice smířeni s tím, že kopec objedeme. Museli jsme zastavit u první benzinky, protože mi přestala vypínat spojka. Nejprve jsem koupil kapalinu a pokoušel se ji dolít, ale to nebylo ono. Zjistili jsme, že Helenu dohnala špínou zarostlá a ucpaná dírka pumpy spojky na řídítkách.

Motorkáři kolem nás tvrdili, že je to konečná, že to chce nový originální díl a nejbližší Ducati servis. Přeci tohle je jen poctivá mechanika, musí to mít řešení! Stalo se. Možná tomu nebudete věřit, ale hned vedle pumpy ležel v servisu pod traktorem chlap, a když jsem ho odhodlaně oslovil, stal se z něho ochotný pan mechanik se zlatýma rukama. Za dvě hodiny a 60 EUR závadu zjistil a opravil a vrátil nás zpět na silnici. Mezitím jsme telefonátem zjistili, že Grossglocknerský průsmyk je zase průjezdný, tak jsme se kolem třetí hodiny konečně od snídaně najedli a vyrazili zase nahoru.

U brány jsme zaplatili 26 EUR na jednoho a začínali si užívat zatáčky, stoupání a panoramata. Znovu se bohužel rozpršelo, a pak dokonce i rozsněžilo tak, že než jsme na vrchol dojeli, opět přejezd uzavřeli, takže nás tam čekal zákaz vjezdu. V hustém sněžení do očí, protože přes průzory nebylo vidět, při teplotě 2 stupně Celsia jsme krokem šněrovali zatáčky zpátky dolů po čáře a už po paměti. Helena kuckala, před zatáčkou při podřazování poskakovala a motor zhasínal. Byla zmrzlá a trápila se. Až dole zpátky v Lienzu, když jsme zastavili kvůli mapě, se chod motoru srovnal. Hodně jsem si oddechl a Helena dostala velkou pochvalu. Tehdy mi táta řekl, že myslel, že tam nahoře umře, a já jsem mu to věřil.

Už bylo dost pozdě a původní odpolední dojezd na ubytování v Zell am See jsme změnili na osmou večerní a vyrazili oklikou. I tam se silnice začala zvedat a zase se děsivě blížily bílé vrcholy Vysokých Taur a mlha jako mléko. Rádi jsme zaplatili mýtné 11 EUR za teplý a suchý Felbertaurský tunel a po 5,3 km vyjeli do úplně jiného světa a hory byly ty tam.

Zastavili jsme na tankování, a jak jsem byl celý ztuhlý, nepodařilo se mi vysunout stojánek a opřel jsem Helenu o čerpací stojan a rozbil levé zrcátko. Nemohl jsem pod tím úhlem s motorkou dlouho hnout, až mi táta musel přispěchat na pomoc. Zrcátko se nevysypalo, takže jsme ho podlepili páskou a připevnili zpět do rámu. Viděl jsem pak všechno třikrát, ale lepší než vůbec.

Ubytovali jsme se ve starém domě u deštěm zvednuté řeky v centru vesničky kousek za Zell am See. I dlažba v koupelně s motivem horských vrcholů mi stále nedělala dobře. I po horké vaně jsme šli na večeři s podvlíkačkama. Naštěstí to bylo jen přes ulici do prázdné rakouské indicko-italské restaurace, kde jsme byli sami a výborně se tam konečně najedli a napili.

Pátý den
566 km, Bruck an der Grossglocknerstraße - Salzburg - Linz - České Budějovice - Veselí nad Lužnicí - Pelhřimov - Humpolec - Havlíčkův Brod - Hlinsko - Polička - Litomyšl - Česká Třebová - Ústí nad Orlicí


Po snídani bylo rozhodnuto. Celou oblast měly po tři dny prolévat velké dešťové mraky. Táta řekl: „Je to na h...“ a to mu nebylo vůbec podobné. Místo kochání a nespěchání oklikami jsme si to namířili nejrychlejší cestou domů o den dřív.

Dálnice byla tentokrát jako aquapark se všemi atrakcemi najednou. I zpět jsem jel první a blikače Heleny zase zářily a vedly. Celodenní déšť nevadil. Průzor přilby nestíhal. Nevadilo ani sezení v mokru, které pronikalo kolem dokola za límec až pod zadek, protože tohle počasí bylo i na nepromokavé kombinézy moc. Mokré rukojeti prokluzovaly v mokrých rukavicích. Když jsme dojeli domů, lepidlo bylo rozmáčené úplně. Teplota byla stále pod hranicí, kdy motorkáři běžně vyrážejí a mluví o výletu. Nejhorší byla ale mlha. Nejlépe se v ní jelo za velkými autobusy, které byly dobře vidět a nevířily tolik vodu na silnici. Helena příjemně hřála a zároveň se v tom nasazení a při nízké teplotě krásně chladila. Přišlo mi, že i za těchto okolností si to užívala a já si umím kapičku na nose slíznout, takže jsme naplno valili dál, co to šlo.

Po přejezdu našich hranic v táhlém stoupání jsem potáhl plyn a čidlu tlaku oleje už za ty roky došla trpělivost. S gejzírem oleje jsme museli zastavit a pak se snažit ucpat čidlo čímkoliv, co leželo kolem. S kouskem dřeva jako zátkou pod čidlem jsme dojeli do Českých Budějovic, kde táta sehnal dílnu a vhodnou pomoc zatmelením a zanýtováním čidla. Zase jsme mohli naplno pokračovat a užívat si nádherný úsek až domů stále nevýletním počasím, ale už bez deště.

Možné poruchy strojů jsme si předem vůbec nepřipouštěli, ale táta měl pár kusů základního nářadí, lepicí pásky, upínací pásky a igelitovou pružnou pásku. Po ránu jsme jen mazali řetězy a kontrolovali olej, dolévat nebylo třeba. Jednou táta povolený řetěz napínal a po celou dobu měl záhadný problém se startováním (doma se ukázalo, že startér je bez závady). Helena měla zmíněné potíže s pumpou spojky a čidlem oleje, poškozené zrcátko a špatně se jí dýchalo ve výškách. Žádné jiné problémy motorky neměly.

Tankovali jsme celkem 13krát a za palivo utratili každý zhruba 5 600 Kč. Čtyři noci se snídaní po penzionech a hotelích stály 3 438 Kč na jednoho. Jídlo a poplatky 2 000 Kč. Za 5 dnů jsme ujeli celkem 2 281 km (denně průměrně 465 km) a velmi si každý z nich užili.

Ve zdraví jsme se vrátili domů v pátek 29. 6. 2018 po deváté večer. Zmlsaní zahraničním asfaltem, zkřehlí a vyčerpaní, pravostranně bolaví, ale šťastní.

neděle 23. září 2018

Co jsi pro to udělal, aby Tě to nebolelo?

Jezdíme už roky. Jak typické chování, mluvení, mlčení, smysl pro humor každý má. Těšíme se na sebe i na neustálé oprašování veselých příhod a každoroční vrstvení nových a nových - to je naše dovolená na kolech. Kéž by každý nějakou takovou skupinu měl. 

Po převratném roce se čtyři kamarádi na kolech opět na ně posadili. Po x letech překvapivě vyráželi z Ústí a po prvních dvou dnech šlapání byli pořád ve svém rodném okrese. I domů se vrátili nakonec na svých, i když lehce přecentrovaných. Ale sotva jsme šlápli do pedálů, Honza zahlásil: „Dopadla na mě tíže dovolené.“

Po pár kilometrech se spustil lehký déšť a nás okamžitě napadlo sucho i vůně vyhlášené letohradské nádražní restaurace a už o půl jedenácté se někdo cpal svíčkovou, zatímco jiný klidně parkoval na zákazu odkládání kol. Průvodčí nám nabízel vlak jedoucí opačným směrem, ale my jsme byli odhodláni déšť přečkat, znovu nasednout a pokračovat. Když byly talíře vyjedeny dočista a zmrzlinu neměli, Honza zvolal: „Jeďte, vy brzdy.“ A od něj to sedělo.

Popsaná tabule před rodinnou cukrárnou v Jablonném nad Orlicí nelhala a vlákala dovnitř i Jardu, který oznámil: „Větrník super, teď bych dal kousek chleba.“ Sytý LaFontén při pohledu na Honzu lízajícího po zákusku a kávě ještě zmrzlinu následně poeticky pronesl: „A tak po nás zůstávaly vypleněné cukrárny.“ Nebylo pak vůbec těžké nerozhodnout se pro Suchý vrch, i když jak řekl Honza: „To máte siláckých keců od zmrzliny,“ a vyrazit rovinatější trasou směr Králíky s už jen kraťoučkou zastávkou na domácí bramboračku a čerstvé poctivé langoše v Mladkově.

Když nám LaFontén ve stínu malé autobusové zastávky u vojenské nemocnice v Těchoníně vyprávěl, jak u nich ve výrobě řezali dvanáct let na obráběcím stroji s pilou nasazenou obráceně, musel Honza situaci odlehčit: „Charakter člověka se pozná podle cyklobrašen,“ a začal trefně číst naše povahy z tvarů a uspořádání našich zavazadel. Možná si trochu sám naběhl, když ho později při sjezdu z Hedeče vlastní zavazadlová kompozice překvapila a nezbylo mu než přiznat: „To k sobě prostě patří, léto a padající spacáky z kola.“

Jezdíme na těžko a bez jídla, ale spacák pro případ nouze i tajné zásoby ještě tajněji dokupované vždycky tak nějak projdou. Hladovému Jardovi je samozřejmě povoleno vše. Nikdy nevíme, jak dlouho pojedeme, tak jsme si v marketu v Králíkách doplnili břicha i brašny a značně ztěžkli. Honza s LaFonténem si ten úchvatný výhled od kláštera na Hoře Matky Boží zasloužili vyjetím kopce po zamotané silnici, Petr s Jardou zvolili jednoznačně silný zážitek dne pro oči i pro lýtka a vytlačili sebe i naložená kola do přímé a postupně prudší a prudší aleje pro pěší. „To bylo hezké zastavení,“ řekl Petr nahoře a Honza hned na to: „A takhle to bude pořád.“

Na Severomoravské chatě jsme se stihli dobře najíst. Kola jsme uložili ke spánku. Smyli pot celého těla a dne, převlékli se do Honzou navržených jednotných a zároveň pojmenovaných triček s velkoplošným potiskem Rychlebky 2018 s bonusovou funkcí bryndáku a zašli ještě na jedno, abychom oddálili společnou noc, která, stejně jako všechny ostatní díky neustálému chrápání Jardy a střídavému chrápání ostatních, vlastně nebyla. Ráno byl z okna překrásný výhled. Čerstvý prosluněný vzduch z lesů a hor se sytil vůněmi snídaňových překvapení. Ovšem při pohledu na igelitový výbuch Honzových zvečera vybalených brašen muselo být každému hned jasné to, co Petr řekl nahlas: „Ty brašny by sbalil snad jen iluzionista.“

„I v tom vedru je nálada na bodu mrazu,“ zhodnotil Honza. LaFontén totiž zmizel v dál, zbytek mužstva zůstal sám a bez nálady. V tom vedru, někde v půli táhlého stoupání po úpatích Kralického Sněžníku směrem na Slaměnku naštěstí zastíněnými lesními cestami podél chladivých potoků Honza konečně zastavil a zase promluvil: „Je na čase vnést do naší dovolené dynamický prvek hlasování.“ A hned se ptal dál: „Kdo chce zavést hlasování a respektování rozhodnutí většiny dva ze čtyř?“ Začali jsme cvičným hlasováním o asi dvaceti blbostech a dost se nasmáli. Byla to taková legrace, že jsem si do bloku konečně poznamenal nápad na nadpis „Dynamický prvek“, ale Jarda později začal o své Bódě fyzioterapeutce a o její práci a jak to terapeuticky chodí u nich doma a vyprávěl a vyprávěl, to teprve nemělo chybu.

Po předražených pseudoslovenských specialitách a chatrných stojanech na kola na přelidněné Slaměnce jsme se na turistické chatě Návrší ocitli zase mezi svými - ve světě výborné domácí kuchyně s venkovní terasou bez obsluhy, ve sto let staré bývalé salaši, která i dnes má jedinou zásuvku na patře, mini pokojíčky s bojavou patrovou postelí a na chodbě starou plastickou mapu. Ta je důležitá, protože ta změnila podstatu plánování, jak jezdit co nejvíce a nejdéle v malých Rychlebských horách, a možná nás poprvé přivedla na hříšnou myšlenku elektrokol. K snídani jsme dostali tři párky bez ptaní a vyrazili do nádherného rána.

Představte si místo, kde z původních 692 obyvatel zbylo jen pár rodin roztroušených po kopcích a údolích. Místo bez mobilního signálu. Místo, kam nikdo nejezdí na dovolenou, kudy každý jen projíždí a nezastaví. Jeli jsme dlouho nahoru, projeli přes Kladské sedlo, vyfotili se u české i polské hraniční cedule a zase sjeli dolů. Ošetřili jsme LaFonténa, projeli Zlotým Stokem a pak se tam pořádně nadlábli mezi atrakcemi muzea těžby zlata, davy Poláků a houkáním vláčku pendlujícího ve zpřístupněných dolech. My jsme se v Bohem zapomenuté Travné zastavili a nocovali u jednoho ze dvou posledních neodsunutých Němců. Jeho německý původ neprozradila čistá čeština ani pohostinnost dávného zapáleného hostinského, ale poněmecku vyšperkovaná zahrada i snídaně. Ten den jsme jeli vesnicemi, které už zmizely, ruiny domů tam pohltila příroda a nezbylo už nic, co by se dalo ukázat vnukům.

Ráno jsme vyrazili směr Paprsek, tam jsme si vysnili předposlední nocleh a snad pořád jen stoupali. Varianty trasy mohou být různé, některé znamenají i celý den nepotkat hospodu, ale neopustit hory a oddálit návrat do civilizace. LaFontén se před každým kopcem rozzářil a hravě ho zdolal celým svým tělem, ale pro nás ostatní se kolo jízdní často redukovalo až na vynález kola přepravního. Vedli jsme kola nekonečným stoupáním, které pokračovalo i za každou zatáčkou, a s už málem vody a jídla jsme do působivého ticha letního lesa polohlasně cedili mezi zuby Jardovu hlášku dne „Neztratit výšku“ a byli jsme tak znaveni, že jsme si místo k sednutí už ani nehledali, ale lehali si kdekoliv na zem. Závist a obdiv Honzu dovedla až k nápadu složit píseň „LaFontén má kopce rád“, ale ta zůstala nedokončena. Nedokončil bohužel ani svoji „Ódu na asfalt“, který tak miluje. A pak se to stalo. Pod jedním kopcem jsme oněměli úkazem, který nikdo z nás dosud nespatřil. LaFontén, pro kterého není každý kopec výzva, jestli ho vyjede, jako pro nás, nebo i třeba pro vás, pro sebe si ale tu výzvu mnohonásobně ztížil tím, že si prostě na lehčí převod nepřehodí. Tam, kde lidé jezdí na nejlehčí, on ještě pár neojetých koleček má a na konci stoupání na nás už krásně vzpřímený a vydýchaný bez komentáře čeká. Tak tenhle LaFontén kolo vedl!

Na Paprsku jsme si konečně v luxusu zmodernizovaného areálu vydechli, nacpaní několika chody jsme se naposledy natáhli na manželských postelích, Jarda zkušeně hacknul pokojovou televizi a společně jsme pak prochrápali další noc. Těšili jsme se na konečnou, na cestu známým krajem, na kopce, které Petr miluje na motorce, na chalupu Bóďových do Orlického Záhoří, na spacák a na hvězdy, ale dostali jsme těch zážitků mnohem víc. To ráno Honza nečekaně a směle převzal mapu a vedení, a než jsme se vzpamatovali, začal rozdávat body - plusové Petrovi za připomenutí nesklopeného stojánku a minusové Jardovi za blbý kecy. Zkrotl ale hned po pár metrech v čele skupiny, když se při sjezdu serpentinami z Paprsku jasně ukázalo vlnění jeho letitého a probržděného zadního ráfku. Etapu kopcovitým vedrem až k nádražní hospodě v Lichkově jsme si chtěli z Králík zkrátit aspoň kouskem železnice, takže oprava ráfku proběhla samozřejmě v tom správném stresu těsně před odjezdem vlaku.

Na Záhoří to byla pohodička. Honzovi se ale z toho všeho dobrého neudělalo dobře a opatrně požádal Jardu o panáka na srovnání břicha. To se doslechl pan domácí a byl z toho příjemný, dlouhý, povídavý večer u baru z na bok položené skříně. Ráno jsme dostali učebnicovou snídani pro změnu od paní domácí, odevzdali Jardu rodině, přivoněli si k jejich miminku a s díky zamávali na rozloučenou. Po cestě domů do Ústí jsme snad letěli. Málem bychom i minuli jeden z gastro vrcholů týdne, kdyby si Petr včas nevzpomněl na proslulé grilované kuře ze Žamberka. Snad ho Honza dovezl domů celé...

Tak co? Pojedeme spolu zase někam příště? Kdo je pro?

pátek 20. července 2018

Dnes už asi ne

Je devět hodin ráno. Probouzí se Fortel, probouzí se i zahradnictví. Už dávno vzhůru je i pár natěšených nadšenců. Zbývá pět dní do předání zahrady.

Vzniká seznam chtěných a nechtěných rostlin, vyměřuje se dramatická cestička, naskakují nápady na změny a překvapení. Vozíky se plní, peníze lítají. Každá rostlina má své místo, některá i svoji skupinu. Tíseň nádob končí, kořeny se rozbalují. Nové plochy pokrývá kůra, spousta kůry. Déšť bere drahocenný čas, hlína obaluje prsty rukavic. Nervozita stoupá, tempo se zvyšuje. Ještě kousek, ještě hlouběji, ještě dnes?

Poslední opravy, poslední doteky, pečlivý úklid. Špunt opouští láhev a kochání začíná. A co budeme dělat teď, když zábava skončila a zahrada je hotova? Teď začne boj o karitol.

neděle 1. července 2018

Na prázdninách

Přichází čas solare. Čas nejrozmanitějšího lebedění a ozdravného civění do letního prázdna. Čas nasadit si zámecké papuče, cestovat s naloženým kolem, jíst lesní maliny z plné dlaně a hladit si vysokou trávu podél cest.

Jsme polehaví, popíjiví, polobosí a polonazí. Klidně si dáchneme i během dne. Všude najednou vidíme nápis zmrzlina. Všichni jsou si v plavkách tak nějak rovnější. Na dece cítíme vůni trávy. Vánek od rybníka nám pofukuje po zádech. Svět sledujeme zpod klobouku. Se zavřenýma očima posloucháme hlasy a zvuky okolí.

Zpět je dávná chuť sedávat na rozpáleném obrubníku, jíst nemyté ovoce a zase někam dojet na novém favoritu. Mazat májku na chleba a přikusovat okurek. Kochat se z okýnka vlaku. Ptát se na točenou limču. Nést si skládací křesílko do letního kina. Jíst meloun i k snídani. Nahusto se po večerech dívat na romantické filmy. Neholit se, vůbec.

Užívat si tak dlouho, dokud v hlavě znovu nezaslechnete své dětské: Babi, nevíš, co bysem si dal?"

úterý 29. května 2018

K jako včelař

Nemusí všichni vždycky chápat, čím se bavíme a co nás naplňuje, co tomu dáváme a co od toho dostáváme. Nejdřív jim spadne brada a pak si řeknou - a proč ne?

Tak například včelaři. Chodí do svých včel s láskou a respektem od jara do zimy, od snůšky ke snůšce a jejich nadšené vyprávění o včelách nebere konce. Schází se, radí si, baví se mezi sebou zvláštním jazykem, preventivně léčí nebo zachraňují. A když dvě ruce nestačí, pomáhají si.

Ať už někomu koukají od mládí pod ruce, nebo je to nečekaně chytne později, jsou na včely napojeni, učí se od nich. Stejně jako ony už vycítí, co visí ve vzduchu. Rozeznávají tóny bzučení a čtou klidné i neklidné létání. Poznají den, kdy přistoupit, a den, kdy se k té přesile nepřibližovat vůbec. Stejně jako ony mají v sobě svůj kalendář prací. Zasahují v samotném srdci úlu nebo zpovzdálí sledují jejich sílu rodit se, žít a pracovat i nutnost bránit se a umírat. Užívají si jejich touhu dělat med i ochotu se o něj dělit. Vítají je do sadů a vinic, sázejí pro ně aleje a nechávají bujet louky. Dlouho se kochají tou organizovaností a pracovitostí a pak se popíchaní, ulepení a šťastní vracejí do světa lidí, kterým opatrně oběma rukama předávají plody pilné společné práce.

Včelaři včelám sice část jejich blahodárného bohatství berou, ale poskytují jim za to mnohahvězdičkové služby. Dělají pro své holky všechno a rádi a jejich příjmení začínají vždy na K. Já tedy jiné neznám.

neděle 20. května 2018

School's cool

Who ever understands the main principle of schooling? During their studies? While preparing for their school-leaving examinations? Too late with a sigh or a cry? The sooner teen students understand what it means to be able to attend a school, the luckier they are.

Your school is coeducational because there are boys and girls to make friends with, it is multicultural because there are different table manners to observe, it is fashion-free because there are no rules about the style of socks, it is generational because there are passionate teachers to give their life experience to you, and it is multicourse because you never know where a course in Plato’s philosophy or tractor-driving takes you in life. Just go through with it!

Make your school cool if it is not. Ask not what your school can do for you, ask what you can do for your school (JFK 1961, paraphrased).

neděle 13. května 2018

Prahoběžnice

Ani na vysokých podpatcích není o hlavu vyšší. Není z vyšších vrstev a nemá ve zvyku se povyšovat, vytahovat se ani si vyskakovat, ale její schopnosti jsou několikanásobně vyšší, než se zdá. S nadhledem nás provázela po kostkách. Vysokou rychlostí nás vozila tramvají i lodí. Nakonec nás výtahem vytáhla do nejvyšších pater nejvyšší věže - tam to mělo teprve výšku. A když byl nejvyšší čas, pro hlavu v oblacích jsem nevěděl, co jí mám na všechny ty výšiny říct.

Ale to hlavní jsem jí v hlavním městě řekl.

neděle 22. dubna 2018

Jarní úleva

Všichni teď byli na sebe opravdu pyšní a měli proč. Celá zimní směna, jeden jako druhý, viseli po tom velkém úsilí klidně a těsně ramínko na ramínko, smířeni s koloběhem šatníku, svého voňavého domova. Lesklá černá Kočička, hladká šedá Vlčice, Beruška s už natěšenými pootevřenými krovkami, Housenka krásných oblých tvarů a mnozí další, kteří svá jména ještě neměli. Byl tu i nebojácný Voják, nový a obyčejný, a přesto v šatníku jedinečný, byl to muž.

Opět se ozvalo to protivné chrastění a sípání. Všichni až na Vojáka ztuhli, protože věděli, o co jde. Něčí obavy zase probraly strachem živeného dlouhověkého Kostlivce, pevně za roky vkořeněného do všech skulin, spár a spojů šatníku, stvůru bez tváře a tvaru, na které vůně andělských křídel neulpěla. Vlčice rozhodla, že takhle už to dál nejde a že se ho musí už jednou provždy zbavit, a všichni souhlasili. Byli přeci spolu na jedné tyči a každý už věděl, jak se svému strachu postavit a překonat ho. Pak to přišlo. Zase se pustili do boje. I příliš zmatený Voják nemohl jinak, než se přidat a do prázdna sekal kolem sebe oknoflíkovanými rukávy a ostrým zipem i ještě dlouho potom, co ostatní přestali, aby se ujistil, že jeho neznámý protivník je poražen. „Jsme zachráněni!“ nadšeně volali a nemohli tomu uvěřit. „Co to bylo?“ ptal se Voják, když konečně popadl dech, „já jsem tam nic neviděl ani neslyšel, to muselo být jen něco ve vašich hlavách.“

Když bylo venku tepleji a tepleji a do šatníku čím dál víc pronikala vůně jara a jarní směna se už připravovala na střídání, Housenka už to nemohla vydržet a celá zjihlá se zeptala: „Nemáte strach, že už se sem nikdy nevrátíme?“ Voják ji ale za všechny okamžitě odpověděl: „Tak tenhle strach si už můžeš taky škrtnout.“

neděle 8. dubna 2018

Madonna mia!

Oči přimhuřující se prosluněnou bílou září, oči dojímající se velehorskými panoramaty, lanovky vynořující se z mlhy, lanovky kapající i kopající, vibrující ranní manšestr na sjezdovkách všech barev, neomezený prostor pro lyžařské nápady, vůně italských jídel, bublinky italských nápojů, trpělivě pózující kamzíci, nevyčerpatelná pomerančová marmeláda, to všechno už tu bylo.

Ale nespustit oči ze zadku vůdce, jako myška se protáhnout kolem Mnichova, mít auto plné pohádkových postav, vidět sníh tam, kde nikdy nebyl, nemuset rozsvěcet v šatně, mít o důvod víc vstávat, odcházet od Ira bez nálady, hrát hry dosud nehrané, vyhýbat se klidové zóně, zažít bafání nové generace, nechat špunty létat na volno, dopékat fotky v kapse, projíždět sněhovou vánicí u Prahy, to tu ještě nebylo.

Na svazích v Itálii to s dobrým vedením můžete v klidu pustit, ale když už je všeho italského napoprvé dost, stačí naplno vykřiknout po česku ježíšmarjá.

neděle 4. března 2018

Za hranice všedních dnů

V místnosti se blýskl olej portrétu muže a já se lekl, že to zase budou stěny a stěny obrazů lidí s dlouhými jmény a propletenými vztahy, jejichž oči nás stále sledují, ale z nějakého důvodu to byl portrét té prohlídky jediný. Byl klíčem k celému příběhu zvláštního místa a převratné doby, který mi ve vteřině s hrdostí očima předal.

Jsme Alsasani. Ani Němci ani Francouzi. Na rozhraní povah, na kopci nad křižovatkou cest, jsme postavili hrad. Na jižních svazích vápenaté půdy jsme vyšlechtili révu a pojmenovali ji podle životadárného Rýna a ten jsme překlenuli pevným mostem. Celé město rostlo z místního kamene a dřeva a hradbami a vlastní statečností jsme ho vždy dokázali ubránit. Každý den jsme si užívali umu našich mistrů řemesel. Zaváděli jsme nápady a vynálezy z dalekých cest. Věřili jsme v léčivou sílu rostlin a živočichů. Měli jsme stále o co usilovat i o čem zpívat. Zlatem obchodníků bylo naše víno a sýry. Šířili jsme vzdělanost univerzitou. Ne vždycky nás vedl dobrý člověk, ne vždycky jsme k někomu vzhlíželi. Ne vždycky jsme byli sami k sobě spravedliví. Brali jsme se z lásky i z rozumu. A i když nebylo co jíst, naši dědové, tátové i my jsme pořád stavěli tu katedrálu.

S posledním pohledem na prastarý obraz postupuji do další místnosti a s úžasem smekám před tím, jak žili své každodenní životy a po svém vyplnili svůj čas a prostor. Co asi tady zanecháme příštím poznávacím zájezdům my?

neděle 21. ledna 2018

Musíte být celkově uvolnění, musíte být!

Základní instruktorský kurz lyžování v Peci pod Sněžkou začal deseti pravidly mezinárodní lyžařské federace FIS o chování na sjezdových tratích a jedním místním, které zní - tykáme si, vyká se pouze Krakonošovi.

Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.

Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.

Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.

Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.

Všechno jsme namířili k jedinému cíli - naučit se učit lyžování, a ten zhmotnit v závěrečné instruktorské osvědčení, ale dostali jsme i něco navíc - uznalý potlesk hůlkami před nastoupeným družstvem a pár přátelství až za svah.

Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?

pondělí 1. ledna 2018

Uskutečnitelné

Už jste si všimli, že někdy nepoznáte den a noc, sen a skutečnost? Že čas se může zastavit? Že se dozvídáme jen to, co nám k něčemu je, pracujeme jen s tím, co máme, a čelíme jen překážkám, které dokážeme zvládnout? Že všechno je jak má být, že nic není náhoda?

Je tu Nový rok se spoustou otazníků a je jedno, co se stane potom, co ráno olíznete ret svého oblíbeného hrnku. Klidně to může být něco úplně přirozeného a nepopsatelného, ale hlavně, ať to není nic napůl.
PF 2018