čtvrtek 1. srpna 2019

Italský fenomén 75+

Jsou podobné našim babičkám. Na ulici v přímořské vesničce byste je v šátku a zástěře přehlédli, ale když s plážovou taškou s ručníkem navrchu scházejí po schodech k pláži celý svůj život na stejné místo, začínají se proměňovat.

Je-li jejich místo obsazené, dokáží ho jediným pohledem získat zpět. Svléknou se do plavek, bujné vlasy odklidí čelenkou, namažou se niveou z modrého kelímku, nasadí sluneční brýle a naplno se vystaví rannímu slunci a slanému povětří. Žádné lehátko ani slunečník. Ví přesně, kdy zůstat ve stínu a kdy se slunit. Tváří se nepřístupně, ale na pozdrav roztají, potom spolu štěbetají a nakonec si i vzájemně namažou záda. Protelefonují dlouhé minuty se svou velkou rodinou a všechna gesta zvládají i jednou rukou. Žádný časopis, jen mini Bible, a než jdou do vody, pokřižují se.

Vypadá to, že přes kameny ani do vody nevlezou, ale v kontaktu s vodou ožijí. Buď stojí do půl pasu opřeny o svůj oblíbený kámen, po chvilce sladí své pohyby s vlnami a nechávají se omývat a ještě u toho cvičí bolavé nohy, nebo nasadí plaveckou čepici a brýle a kraulují sem a tam jako vždycky. Kouzlem převlékacího pytle vlastní výroby jsou náhle v suchém a dlouze se pak kochají pohledem do slunných modrých dálek, drží palce plavcům ve vlnách a usmívají se na hrající si děti.

Jsou to přátelské solitérky. Nepijí, nejedí. Jen si jsou. U moře.

pondělí 29. července 2019

Máte rezervaci?

Mohli jsme tušit, že to bude historická událost, když Jarda sepsal čtyřřádkovou smsku. Jeho pozvánka na pivo se slovy „jak za starých časů“ opravdu předznamenala poetiku celého večera. Jarda si nikdy nerezervoval stůl a nikdy nejedl u Číňana. Jedno z toho bude ale muset změnit.

Sraz žíznivých a hladových byl u restaurace Popráč. Tam byly všechny stoly obsazené, a přesto prázdné. Nepomohlo ani Honzovo: „Víte, kdo já jsem?“

Čekání na LaFonténa jsme si odběhli zkrátit do baru Malá scéna, ale své jedno rychlé pivo jsme prošeptali na stojáka mezi kabáty v šatně u dveří, protože v sále právě skončilo soutěžní divadelní představení a v porotě v baru začal kolovat mikrofon. Když začala hlavní porotkyně zapáleně obdivovat, jak všechny ty výšky děje úžasně rezonovaly se všemi těmi hloubkami, mezi námi se šířila panika. Honza si hned věděl rady a nadšeně nadhodil: „Pojďme na kachnu k Číňanovi do Tesca!“, ale všichni se jen pohrdavě ušklíbli. Několikrát opakované pšššt nás už i s LaFonténem vrátilo zpátky na ulici.

V hlavách nám naplno běžela mapa města. Na Zastávce jsme se tak tak otočili ve dveřích, jak bylo plno. V Chaplinu se Jarda směle rozběhl přímo do patra, kde myslel, že nějaké volno musí být, a pak sklesle scházel dolů. Honza svůj kachní návrh téměř skandoval a šperkoval ho slovy jako křehká a voňavá. Bylo rozhodnuto.

Po dlouhé cestě jsme opravdu vstoupili do čínského bistra v Tescu, ani kuchař kouřící v dřepu před vchodem nás neodradil. Bylo tam tolik místa, že kostka od Člověče, nezlob se se mohla čínským dětem volně kutálet od jejich velkého stolu na všechny strany. Jarda si okamžitě všiml, že i hasičák tam měli podle feng-šuej.

LaFontén po páté nejí a Jardovi ani hlad nestačil na to, aby něco ochutnal. „Jedno jídlo a čtyři pivo,“ zopakoval po svém čínský kuchař Honzovu objednávku a rozesmál se, až se mu jeho čínské oči úplně ztratily. Během chvilky jeho těhotná žena ohlásila hotové jídlo svou roztomilou češtinou.

Celou cestu zpět jsme se těšili zpátky do Malé scény na točené. Sotva jsme si v liduprázdném baru s úlevou upili zaslouženého piva a nadechli se na své zážitky pestrého večera, otevřely se dveře do sálu a porota se začala scházet.

Kdybychom měli někde rezervaci, mohli jsme si přát cokoliv, ale nejspíš by nebylo co vyprávět a čemu se smát.

pátek 21. června 2019

11. Nedestabilizuješ

Vysoké školy nám rády příležitostně děkují za naši práci se žáky, jako i my děkujeme svým školám základním. Začalo to nevinným předáváním medailí rektorem univerzity, ale spustilo to řadu tísnivých úvah o tristním stavu českého školství, pseudoprioritě politiků, a přitom stačilo tak málo.

Vzpomněl jsem si, jak těžké kdysi bývalo našim zahraničním partnerským školám vysvětlovat, jak to u nás funguje, jaké máme své vlastní způsoby práce a osvědčené metody, a jak pak oni nešetřili uznalým pokyvováním a postupně pobledávali upřímnou závistí.

Kéž by to bylo přikázání. Byla to ale jen přátelská rada, kterou nám Graham před dvaceti lety v době evropských námluv dal, když řekl: „Nic neměňte!“ My jsme ho ale v záchvatu překotného hysterického nasávání všeho cizího, nepůvodního a na oko lepšího tenkrát neposlechli.

neděle 19. května 2019

Dvacka nade vše

S prvním vodáckým ahoj přepínáte na tykání a okamžitě se ocitáte v úžasném vodním světě, kde je všechno jinak.

Dostáváte velké porce výborných jídel, které byste si sami nevybrali. Dáváte si čaj za čajem do plastových pivních kelímků. Spíte na posteli ve spacáku a šílíte z chrápání čtyř z pěti utahaných chlapů na pokoji. Soustředěně poznáváte liduprázdnou řeku v chladu, větru, dešti. Řešíte modelové zdravotnické situace s opravdovou lehkou panikou. Stojíte až po krk v mokrém a jediným pokusem házíte záchranné lano plaváčkovi do vln. Sebevědomě opakovaně vjíždíte svou kánoí do ledových proudů udělat se, nebo udělat si ladně a bezchybně svou zkouškovou osmičku pro čím dál větší pochvalu zkušených instruktorů.

Na náročném instruktorském kurzu vodní turistiky s vytrvalou aprílovou nepřízní živlů, čtyři vlaky a dva autobusy od domova, potřebujete aspoň jednu civilizační jistotu. Bez dvacky do sprchového automatu se prostě nezahřejete.

čtvrtek 4. dubna 2019

Ana Rivera: O tom se nekecinkuje

(První pokus o sonet. Williame, promiň.)

Z lázní píšu, hlavu v dlaních,
že sním k lásce jednou doletět,
za okem, uchem, nosem živ dojít,
srdcem se nechat vést, zpět nehledět.

Kroky nedbat, kolena o zem dřít,
s myslí pevnou, kámen by se hnul,
i nevěřit, ale nepřestávat snít,
až tam dojít, kde strach má svoji sluj.

Na konci sil své slunce rozeznat,
vzpřímeně živlům stát, očima nehnout,
na vzácný mžik se štěstím se potkat,
dýchat a cítit zas koutky cuknout.

Ty sám přemýšlel jsi o tom někdy?
Žít, nepočítat zítřky, ale od kdy?


neděle 31. března 2019

Pluralismus v praxi

Už od začátku sedmihodinového semináře na téma Multikulturalismus v současné americké literatuře jsem měl divný pocit, který vyvrcholil děsivým zjištěním, že jsem v posluchárně plné žen sám. Ožila vzpomínka z vysoké školy. Bál jsem se jako vloni v létě na jedné pouťové atrakci v Potštejně, když mi došlo, co stejné tu už jenom chybí.

Tenkrát spolužačky neměly po ránu chuť k jídlu. Dnes se vrhaly na zeleninové eurosaláty a rozpustnou kávu s mlíčkem. Tehdy si na horká témata notovaly s docentkou, která přikyvovala jejich spontánním dojmům a niterným pocitům. Dnes s obdivným úsměvem visely na poutavém anglickém vyprávění bývalého rektora, který bůhvíproč neudělal to, co udělala přednášející v pětadevadesátém.

Neprolomil hrobové ticho, kdy feminismus se dá krájet a všechny pohledy se otočí do jediného místa, větou: „Teď se zeptáme na názor muže.“

středa 27. února 2019

Důchodcius dravý

V dnešním díle se zaměříme na specifické chování tohoto druhu, které je příkladem dokonalé adaptace. Jedná se o pozoruhodný jev pozorovatelný s katalogovou pravidelností v nákupních řetězcích, které se článek po článku rozšířily ze západu až k nám.

Už za ranního šera začíná dechberoucí podívaná. Z mnoha směrů se svým tempem a způsobem přibližuje bezpočet jedinců. Lékaři kroutí hlavou v prázdných čekárnách. Prodavačky nasazují úsměv. Ostraha je na nohou. Návnady nastraženy.

Jakmile se dveře otevřou, zapomínají na věk i přednost zprava. Košík na košík vjíždějí se seřazenými nákupními seznamy. Cílí na konkrétní balení, barvy a velikosti, na cokoliv. Pokladní pás mnohokrát předělí a v mžiku s blaženým úsměvem vyrážejí k domovu svůj nákup zpracovat.

Proč tak riskují a vyrážejí v zimě s chodítkem na letních gumách? Proč přestávají být přáteli a potlačují svou mírumilovnost? Proč se zásobují jako nikdy předtím a kupují víc, aby měli dost?

Shromažďují, aby mohli rozdávat. Nepřestanou, dokud se svým nejmilejším nerozdají úplně.