pátek 13. listopadu 2020

Husopečka

Vždycky když babička nebo maminka pekly husu, nepřišlo jí to nijak zvláštní. Lidé jedli, co bylo. Víc si jídla vážili. Všechno dokázali beze zbytku zpracovat.
  
Až když poprvé oprášila rodinný recept, usnula, i když byla husa v troubě přes noc, odmastila celou kuchyň, rozdělila se a sklidila pochvaly, stala se teprve dospělou.


pátek 30. října 2020

Předpověď hluku

Očekáváme ticho, místy velké ticho. Hladina zvukového smogu měst se pohybuje na historických minimech. Pozorujeme alarmující pokles indexu hučení restauračních digestoří. Naopak prudce vzrůstá úspěšnost rozeznávání klapání nově podražených bot chodců. Nad běžné limity významně zesiluje i cinkot psích známek. Úhrn dětského křiku z hřišť a z otevřených oken tříd je na netypicky nízké úrovni pro toto roční období. Koeficient průraznosti hlasů drben bude i v příštích dnech snižován rouškami, zatímco sanitky v protokolech o měření hlučnosti dopravy pravděpodobně ještě poskočí.

Tento trend přeje nejen studiu na dálku, ornitologům a dlouhým procházkám, ale i rozjímání ve prospěch autorství, poslechu tikotu hodin, kručení v břiše, nádechů a výdechů. I nadále tedy platí doporučení: zaposlouchejte se do sebe!

pátek 23. října 2020

Ranní ká-va

I rozespalý, ale pevný a uvolněný zároveň předpažením najisto napoprvé zapnu hlavní vypínač a nechávám se komandovat. Celé tělo je zaměstnáno bezpočtem mnohokrát opakovaných, přesných koordinovaných pohybů v rychlém sledu vyžadujících střídavě přesnost, sílu, rozvahu.

Pak do úplného ticha, se soustředěným nádechem a pauzou, jen co by myška přeběhla lávku zahradního jezírka v japonském stylu a list stoleté bonsaje by dopadl na jeho vodní hladinu, zasadím poslední úder lehkým, ale téměř nepostřehnutelně rychlým dotykem mistra přímo na tlačítko mé oblíbené volby kávy, protože ve všem, co děláme, je kung-fu.

neděle 11. října 2020

Svůj k svému

Psycholog Jan Svoboda si nikdy nebere servítky. V Dobrém ránu v televizi už v 6:04 řekl národu ve dvou minutách pravdu o vztazích. Milionům rozespalců přitom tuhla tvář podobně jako čerstvě provdané moderátorce Veronice, zatímco jiné miliony diváků zářily úsměvem jako její kolega Radek, protože to prožily.

Jsme lidské bytosti. Potřeby nám ulevují, touha nás posunuje, vášeň nás spaluje. Vztahy potřebujeme. Na vztazích jsme naprosto závislí. Nezávislost je nesmysl. Podstata vztahu je sdílení. Cílem vztahu není, aby nám bylo dobře. Lidé nejsou spolu, protože k sobě patří, ale aby nebyli sami, a to je obrovská chyba. Cílem je sebekultivace.

Pak se podíval do kamery a postupně přitvrzoval.

Nepoznáte, že ten druhý je ten pravý. To opravdové neovlivníte. Na takovou lásku si musíte počkat. Buď to přijde, nebo nepřijde. Tu osobu uvidíte a nechápete to. Není to věc rozumu. Je to věc těla. Každá vaše buňka to pozná. Nežijte s člověkem, který věří na jinou než lásku na první pohled, všechno ostatní má už v sobě něco jiného.

To bylo všechno. Teď si to přečtěte ještě jednou.

pondělí 5. října 2020

Proseccáme se

Utopená muška napoví, že nápoj je lákavý, že i milovaní někdy nečekaně zemřou. 

Posilujme se nápoji a pohledem do očí násobme radost a dělme slzy. V horších časech pijme plné červené. Přes den se nechme překvapovat informovanou vodou. Večer neodmítejme panáka někomu, kdo se potřebuje svěřit.   

Vědomými přísadami měňme podstatu kouzelného nápoje života, dokud nezabere. Jsou přece i stuhy na šatech, co nedělají nic.

neděle 16. srpna 2020

Atlas rautových rutinérů

Dostala se mi do ruky neobvyklá kniha od Jaroslava Hajzlera, který hned v úvodu tvrdí, že kupodivu nejvíc se toho o lidech dozvíme na rautu, v restauraci nebo v jídelně, a přestože si o učitelích myslí své, neupře jim přední místo mezi nejlepšími pozorovateli a znalci v oboru lidských vlastností.

Tvůrce systematicky kategorizuje stolovníky a detailním způsobem k nim přiřazuje jejich typické způsoby od těch vytříbených až po ty redukované na pouhé přijímání potravy. Kniha podle mého názoru rozhodně zaujme ty, kteří hledají sami sebe nebo chtějí z nějakého nepochopitelného důvodu lépe porozumět běsnění kolem sebe při tak přirozené činnosti, jako je stravování s tím, že nejde o to, jak si kdo loupe krevety, jde o elementární návyky.

V závěru autor sice upřímně vítá rozmanitost lidského chování, přesto slabším povahám doporučuje v čase jídla na veřejnosti sedávat raději zásadně zády. Sám autor je ztělesněním svobody a noblesy zkušeného gurmána a rautera, což pregnantně vystihuje jeho životní krédo: párky příborem, kuře rukama.

středa 8. července 2020

Zadečák začíná

Bylo nádherné ráno. Jasné sluneční paprsky procházely lesem až do Ledříčkovy jeskyně ve skále za vysokou jedlí, kam jako zázrakem doléhaly zvuky všeho, co se kde v okolí šustlo, ale on už tam nebyl. Místní podivín už se tou dobou procházel dobře známým lesem a možná byl na lovu nebo se jen kochal zurčící řekou, ale nebojte se, někdo s tak roztomilým jménem nemůže nikomu hodnému ublížit. Měl ale zvláštní čich na všemožné zlo a zlí se před ním museli mít na velkém pozoru.

Nebyl v lese sám. Byl tu ještě zbloudilý loudavý cyklista, se kterým nikdo nikam nechtěl jezdit, protože strašně, no víte co, prděl. Cestou se mu porouchalo jeho milované červené kolo, a tak si to namířil necestou přes les a zabloudil. Ledříček ho nejdřív nepozorovaně pozoroval a pak se za ním pustil, aby ho zachránil a pomohl mu z lesa ven. Cyklistův náhlý tichý prd ho ale v mžiku znehybnil a vtom mu došlo, že všechny ty zbraně, které ho za pasem tíží, by se daly jednou provždy nahradit vy víte čím. 

Stačil jen krátký vzájemný pohled do tváře a oba věděli, že našli jeden druhého. Ledříček našel parťáka, se kterým si může vyprávět. Začal mu říkat Zadečák a cyklista byl šťastný, protože našel někoho, kdo konečně ocení jeho výjimečné kvality. V Ledříčkově jeskyni si našel místo s velkým průduchem, který mu v noci ukazoval hvězdy a hlavně průběžně odváděl Zadečákovy vy víte co. 

Vzniklo pevné přátelství. V kraji byla spousta problémů a ti dva je chtěli po svém jeden po druhém řešit. Někdo by řekl zločinec a smraďoch, ale ti dva začali být pro své okolí velmi prospěšní, ale o tom, milé děti, až někdy příště.