pátek 20. července 2018

Dnes už asi ne

Je devět hodin ráno. Probouzí se Fortel, probouzí se i zahradnictví. Už dávno vzhůru je i pár natěšených nadšenců. Zbývá pět dní do předání zahrady.

Vzniká seznam chtěných a nechtěných rostlin, vyměřuje se dramatická cestička, naskakují nápady na změny a překvapení. Vozíky se plní, peníze lítají. Každá rostlina má své místo, některá i svoji skupinu. Tíseň nádob končí, kořeny se rozbalují. Nové plochy pokrývá kůra, spousta kůry. Déšť bere drahocenný čas, hlína obaluje prsty rukavic. Nervozita stoupá, tempo se zvyšuje. Ještě kousek, ještě hlouběji, ještě dnes?

Poslední opravy, poslední doteky, pečlivý úklid. Špunt opouští láhev a kochání začíná. A co budeme dělat teď, když zábava skončila a zahrada je hotova? Teď začne boj o karitol.

neděle 1. července 2018

Na prázdninách

Přichází čas solare. Čas nejrozmanitějšího lebedění a ozdravného civění do letního prázdna. Čas nasadit si zámecké papuče, cestovat s naloženým kolem, jíst lesní maliny z plné dlaně a hladit si vysokou trávu podél cest.

Jsme polehaví, popíjiví, polobosí a polonazí. Klidně si dáchneme i během dne. Všude najednou vidíme nápis zmrzlina. Všichni jsou si v plavkách tak nějak rovnější. Na dece cítíme vůni trávy. Vánek od rybníka nám pofukuje po zádech. Svět sledujeme zpod klobouku. Se zavřenýma očima posloucháme hlasy a zvuky okolí.

Zpět je dávná chuť sedávat na rozpáleném obrubníku, jíst nemyté ovoce a zase někam dojet na novém favoritu. Mazat májku na chleba a přikusovat okurek. Kochat se z okýnka vlaku. Ptát se na točenou limču. Nést si skládací křesílko do letního kina. Jíst meloun i k snídani. Nahusto se po večerech dívat na romantické filmy. Neholit se, vůbec.

Užívat si tak dlouho, dokud v hlavě znovu nezaslechnete své dětské: Babi, nevíš, co bysem si dal?"

úterý 29. května 2018

K jako včelař

Nemusí všichni vždycky chápat, čím se bavíme a co nás naplňuje, co tomu dáváme a co od toho dostáváme. Nejdřív jim spadne brada a pak si řeknou - a proč ne?

Tak například včelaři. Chodí do svých včel s láskou a respektem od jara do zimy, od snůšky ke snůšce a jejich nadšené vyprávění o včelách nebere konce. Schází se, radí si, baví se mezi sebou zvláštním jazykem, preventivně léčí nebo zachraňují. A když dvě ruce nestačí, pomáhají si.

Ať už někomu koukají od mládí pod ruce, nebo je to nečekaně chytne později, jsou na včely napojeni, učí se od nich. Stejně jako ony už vycítí, co visí ve vzduchu. Rozeznávají tóny bzučení a čtou klidné i neklidné létání. Poznají den, kdy přistoupit, a den, kdy se k té přesile nepřibližovat vůbec. Stejně jako ony mají v sobě svůj kalendář prací. Zasahují v samotném srdci úlu nebo zpovzdálí sledují jejich sílu rodit se, žít a pracovat i nutnost bránit se a umírat. Užívají si jejich touhu dělat med i ochotu se o něj dělit. Vítají je do sadů a vinic, sázejí pro ně aleje a nechávají bujet louky. Dlouho se kochají tou organizovaností a pracovitostí a pak se popíchaní, ulepení a šťastní vracejí do světa lidí, kterým opatrně oběma rukama předávají plody pilné společné práce.

Včelaři včelám sice část jejich blahodárného bohatství berou, ale poskytují jim za to mnohahvězdičkové služby. Dělají pro své holky všechno a rádi a jejich příjmení začínají vždy na K. Já tedy jiné neznám.

neděle 20. května 2018

School's cool

Who ever understands the main principle of schooling? During their studies? While preparing for their school-leaving examinations? Too late with a sigh or a cry? The sooner teen students understand what it means to be able to attend a school, the luckier they are.

Your school is coeducational because there are boys and girls to make friends with, it is multicultural because there are different table manners to observe, it is fashion-free because there are no rules about the style of socks, it is generational because there are passionate teachers to give their life experience to you, and it is multicourse because you never know where a course in Plato’s philosophy or tractor-driving takes you in life. Just go through with it!

Make your school cool if it is not. Ask not what your school can do for you, ask what you can do for your school (JFK 1961, paraphrased).

neděle 13. května 2018

Prahoběžnice

Ani na vysokých podpatcích není o hlavu vyšší. Není z vyšších vrstev a nemá ve zvyku se povyšovat, vytahovat se ani si vyskakovat, ale její schopnosti jsou několikanásobně vyšší, než se zdá. S nadhledem nás provázela po kostkách. Vysokou rychlostí nás vozila tramvají i lodí. Nakonec nás výtahem vytáhla do nejvyšších pater nejvyšší věže - tam to mělo teprve výšku. A když byl nejvyšší čas, pro hlavu v oblacích jsem nevěděl, co jí mám na všechny ty výšiny říct.

Ale to hlavní jsem jí v hlavním městě řekl.

neděle 22. dubna 2018

Jarní úleva

Všichni teď byli na sebe opravdu pyšní a měli proč. Celá zimní směna, jeden jako druhý, viseli po tom velkém úsilí klidně a těsně ramínko na ramínko, smířeni s koloběhem šatníku, svého voňavého domova. Lesklá černá Kočička, hladká šedá Vlčice, Beruška s už natěšenými pootevřenými krovkami, Housenka krásných oblých tvarů a mnozí další, kteří svá jména ještě neměli. Byl tu i nebojácný Voják, nový a obyčejný, a přesto v šatníku jedinečný, byl to muž.

Opět se ozvalo to protivné chrastění a sípání. Všichni až na Vojáka ztuhli, protože věděli, o co jde. Něčí obavy zase probraly strachem živeného dlouhověkého Kostlivce, pevně za roky vkořeněného do všech skulin, spár a spojů šatníku, stvůru bez tváře a tvaru, na které vůně andělských křídel neulpěla. Vlčice rozhodla, že takhle už to dál nejde a že se ho musí už jednou provždy zbavit, a všichni souhlasili. Byli přeci spolu na jedné tyči a každý už věděl, jak se svému strachu postavit a překonat ho. Pak to přišlo. Zase se pustili do boje. I příliš zmatený Voják nemohl jinak, než se přidat a do prázdna sekal kolem sebe oknoflíkovanými rukávy a ostrým zipem i ještě dlouho potom, co ostatní přestali, aby se ujistil, že jeho neznámý protivník je poražen. „Jsme zachráněni!“ nadšeně volali a nemohli tomu uvěřit. „Co to bylo?“ ptal se Voják, když konečně popadl dech, „já jsem tam nic neviděl ani neslyšel, to muselo být jen něco ve vašich hlavách.“

Když bylo venku tepleji a tepleji a do šatníku čím dál víc pronikala vůně jara a jarní směna se už připravovala na střídání, Housenka už to nemohla vydržet a celá zjihlá se zeptala: „Nemáte strach, že už se sem nikdy nevrátíme?“ Voják ji ale za všechny okamžitě odpověděl: „Tak tenhle strach si už můžeš taky škrtnout.“

neděle 8. dubna 2018

Madonna mia!

Oči přimhuřující se prosluněnou bílou září, oči dojímající se velehorskými panoramaty, lanovky vynořující se z mlhy, lanovky kapající i kopající, vibrující ranní manšestr na sjezdovkách všech barev, neomezený prostor pro lyžařské nápady, vůně italských jídel, bublinky italských nápojů, trpělivě pózující kamzíci, nevyčerpatelná pomerančová marmeláda, to všechno už tu bylo.

Ale nespustit oči ze zadku vůdce, jako myška se protáhnout kolem Mnichova, mít auto plné pohádkových postav, vidět sníh tam, kde nikdy nebyl, nemuset rozsvěcet v šatně, mít o důvod víc vstávat, odcházet od Ira bez nálady, hrát hry dosud nehrané, vyhýbat se klidové zóně, zažít bafání nové generace, nechat špunty létat na volno, dopékat fotky v kapse, projíždět sněhovou vánicí u Prahy, to tu ještě nebylo.

Na svazích v Itálii to s dobrým vedením můžete v klidu pustit, ale když už je všeho italského napoprvé dost, stačí naplno vykřiknout po česku ježíšmarjá.