pátek 26. května 2023

Škola života

Když se vás někdo ptá na školu, je to spíš na dlouhé povídání nebo je to k nevyprávění? Už přišel ten den, kdy jste si povzdechli a zalitovali, že jste školu neměli rádi víc, když jste ještě do ní mohli chodit? Ať zvedne ruku ten, kdo už během svého studia prozřel a každou hodinu se soustředil, napínal svou vůli a sebekázeň až na doraz a bral si všechno, co učitelé dávali. Pokud se někdo hlásí, nejspíš potřebuje na záchod.

V dílnách jste neposlouchali ani nečetli pokyny a dnes máte dost času číst si po stěnách čekárny na chirurgii. Díky střípkům z biologie máte ale hned lepší pocit, pokud dokážete to, co vás bolí, pojmenovat latinsky. Při pěstitelkách jste mohli přeslechnout škodlivost roztomilých chroustů, to se stane. Pokud vám nešly pětiminutovky, vaše matematika bude častěji pomalejší než fronta u pokladny. Prapůvodem vaší zapomnětlivosti může být dřívější odbývání dějepisných letopočtů. Jazyky vám byly cizí a dnes vás to mrzí tak, že o tom nechcete mluvit ani česky. Ve fyzice jste zrovna chyběli, když se bralo, jak nadimenzovat závěs police, aby to udrželo chlapa. Chemie se vám zdála těžká, tak jste to vzdali a dnes laborujete jen s jednotkou „přiměřeně“. A jak to doopravdy bylo kdysi v zeměpise s vrstevnicemi, jste se už určitě bolestivě dozvěděli dávno.

I když už nezvoní, je v životě důležité dělat si malé i velké přestávky a neustále věřit, že všechny výsledky budou ve stupnici. Mimochodem, nezapomeňte, zítra vstáváte nabrzo a v koupelně bude hodina výtvarky.

úterý 18. dubna 2023

Madonna mia! 3

Ve třetím díle vrací všechny postavy z předchozího dílu na scénu italského Val di Sole sám Ježíšek, a i když některé role změní, personál hotelu je pozná a vroucně vítá.

Autoři tentokrát kladli důraz na detail. Jako by už všechny krásy alpského lyžování byly samozřejmostí, nechávají například postavy v dlouhých záběrech zírat s otevřenou pusou na drobného pizzistu v plné práci, na barmana zpívajícího si s italským popem, na malé holčičky lyžující v baletních sukýnkách, na zájezdy důchodců zdolávající sjezdovky pro experty i na nesčetné stopy zvířat, která si berou hory zpět, jakmile lidé vypnou stroje.

Kamera ještě víc než obvykle nechává z Italů sálat klid a pohodu, ale zároveň okořeňuje děj setkáními i s jinými národnostmi, ať už se zvídavě komunikativními nebo s otravně přidrzlými. Podobně vyvážené je nechat postavy klesnout až na dno, kdy po obligátním sjetí tříticícovky nemají už sílu na další sjezdovky, a hned poté jim nabídnout odpočinek ve scénerii energizující tak, že později zvítězí i ve vyhlášené fotografické soutěži na nástěnný obraz.

Můžeme jen závistivě sledovat každodenní bezstarostný čas otce se synem, kteří obcházejí všechny atrakce hotelového relaxačního centra a v bazénu soupeří v zápasnických i akvabelových hrátkách a poprvé v historii hotelem zní tóny příčné flétny dcery, která hory nehory denně cvičí na svůj absolventský koncert.

Evidentně nejlepší část dne je pro ně čtyřchodová večeře s každovečerní veselou hádankou nad italským jídelním lístkem pro následující večer. Na scéně nesmí chybět ani kuchař, který je hnědookým ztělesněním odpovědi na základní otázku všech italských dovolených: „Jak jste jedli?“, přestože to většinou přináší jistý dietní výkyv. Je milé pozorovat, jak nejprve lehce znervózní při vzpomínce na první setkání z předchozího dílu, ale pak se historie opakuje a on je opět pohnut zaslouženou italskou pochvalou.

Už značně načichlí italskými móresy vyrážejí domů s přáním bezpečné a plynulé cesty, i když to ve skutečnosti znamená dvě hodiny v sunoucích se kolonách, a hlavou jim běží hřejivé chvíle na prosluněné terase rušné horské obědové restaurace, zatímco ubytovatelé ještě oněměle postávají spíše vděčni než překvapeni potom, co byli na znamení dlouholetého nevratného přátelství oboustranně olíbáni na rozloučenou.

PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: Madonna mia! a Madonna mia! 2

úterý 4. dubna 2023

Snová

Věk převedený na dny a vydělený tisícem z ní dnes dělá teprve plnoletou, přesto tuším, že ji znám věky.

Čtu v ní jako v otevřené knize, intuitivně poznám, co si myslí a jak se cítí. Když jsme spolu, čas jako by vymizel. Když se na ni podívám, vnímám útulno, klid a dokonalé bezpečí. V její přítomnosti nedokážu nic skrývat, upřímně se směju i pláču. S ní zažívám možnost být sám sebou, cítím štěstí, jistotu a lehkost. V okamžiku našeho seznámení jsem věděl, že všechno do sebe zapadne. Ten pocit si splést nejde. Naštěstí to není sen. Je to vzácná realita.

Děkuju a přeju všechno nejlepší k narozeninám!

úterý 7. února 2023

S kšandami na Vysočinu

Táta byl tentokrát dlouho bez nápadu a nakonec ho přitáhla Vysočina. Helena (Ducati Monster 600) byla natěšená na cokoliv. Já napětím ani nedýchal. Vznášel jsem se očekáváním, dokud se neobjevila manželka a láskyplně mi nasadila reflexní kšandy. Druhou podmínku funkčních blinkrů po nezaviněné kolizi jsem splnil jen pár dní před odjezdem.

Mnohdy musíte jet na vysněné místo předaleko a hltat dálniční kilometry, jako třeba my první rok do Boloně ukázat Heleně, kde se narodila. Na Vysočinu je to ale kousek. Není nijak velká, a přesto se dá na této naší úžasné české vrchovině naplánovat až tisíce kilometrů tras. Stejně jako my u nás i tam se domácí motorkáři urvávají z práce a za neodolatelného počasí vyrážejí na svůj oblíbený stokilometrový okruh, ze kterého je třeba třicet kilometrů tak luxusních, že stojí za to je označit štítkem Hezký úsek a zveřejnit na motorkářské síti. Letos jsme své trasy v navigaci poskládali jen z takových úseků, takže si zkuste představit, že jezdíte něčí nejoblíbenější úseky každý den celý den. Denně průměrně 310 km neboli pět a půl hodiny pod plynem. A aby toho nebylo málo, zbyl jeden den na výlet na Šumavu a jeden k rakouským jezerům.

První den jsme vjeli na Vysočinu na doznívající vlně třicítkových veder. Čela v přilbách se rosila. Zamotanými silnicemi přes devatero horizontů jsme přijeli na Pernštejnův statek ve vesničce Dívčí Kopy, kde jsme se poprvé vybalili. Mimochodem každodenní balení sedlové motobrašny je pro mě zábava. Když jsem jezdíval k babičce na prázdniny s malým dětským papírovým kufírkem, rovnal jsem si ho už od jara. Jen je třeba udržet aspoň čistá trička rovná a počítat s bobtnajícím pytlem na špinavé prádlo. Z mnoha rybníčků po cestě jsme na radu paní majitelky vybrali něco ještě mnohem lepšího - koupání v čisté vodě lomu Antonka v nedaleké Kamenici nad Lipou, kam v takovém počasí jezdí zasyčet místní. Utahaní jako děti od vody jsme zasedli v místním pivovaru a vychutnali si nečekaně výborný Caesar salát s krevetami a poctivý pivovarský guláš se čtyřmi. S sebou na takovéto příjemné večerní venkovní posezení na statku jsme si odvezli pár vzorků Kamenického Galuse v plechu. Byli jsme na cestě, a přesto pořád doma.

Druhý den jsme vstávali s přáním, aby bouřka před námi byla pořád rychlejší než my. Spánek byl i přes pohodlné postele s vedrem neslučitelný, ale snídaně paní domácí byla poctivá. Nikam jsme nespěchali, nevnímali jsme čas, obědvali jsme až o půl třetí a jen lehký a o dovolené zbytečný tlak byl stihnout se ubytovat do 16:00 hodin. Úsek Jindřichův Hradec - Nová Bystřice - Kunžak byl přímo slastný. Vysočina se začala ukazovat. I ten štrudl z domu, který jsme posvačili u opuštěného obchodu pod střechou, byl čím dál lepší. Kdekoliv se ale s reflexními kšandami na sobě nemůžete nenápadně vyčůrat. Naštěstí za obchodem byl pětimetrový štus klád. Kolem Jezdovic jsme žasli nad lesními jezery. Bleskovým deštěm jsme byli okamžitě mokří od kolen dolů, ale s vědomím slunečného zbytku dne to psychiku nijak nenarušovalo. V jednom místě jsme zažili průjezd bouřkovou oponou. Člověk má tendenci zmatkovat. Neví, jestli přidat, nebo ubrat a těkat očima po přístřešku. To už se nám ale jednou opravdu stalo, že při spuštění průtrže mračen se v lese objevil domeček v podobě autobusové zastávky.

Ta pestrost vysočinské krajiny byla neuvěřitelná. Nic nikde rovného. Aleje všeho druhu, každá zatáčka byla jiná. Každý horizont překvapil. Díky domácím motovýletníkům jsme si kraje už užívali naplno. Je to tu snad jedna velká voliéra čápů a káňat, nebo arboretum jinde vzácných stromů? Vodní prvky přírodní, umělé a protipovodňové jsme přestali počítat. Města jsme lízali co nejméně, provoz na silnicích byl minimální a podle táty zatím žádný debil, což je neméně vzácný úkaz. Vlastně až na jediného se starým smrdutým nafťákem, kterého za cedulí obce vždycky sešlápnul na podlahu a který se nedal předjet. Ale to nebyl debil místní, ten byl z jiného kraje. Tu noc nás čekal Dočkalův mlýn v Michalovicích u Havlíčkova Brodu, který se sám dočkal rozsáhlé rekonstrukce, mnoha novot a ještě přibyla minizoo hospodářských zvířat. Vše pravděpodobně zásluhou paní šéfové, která to tam má pevně v rukou a při mluvení používá tucet zdrobnělin do minuty.

Třetí den jsme se probudili zase o trošku bolavější s nutkáním vyvolaným fontánou zurčící pod oknem a večerním doplňováním tekutin. Naopak jsme se divili, jak mohou být po ránu tak neslyšní dva koně, hejno hus, dva pávi, jeden králík a jeden hlídací jezevčík Čenda. Počasí bylo chladnější, silnice suché, slunce schované za mraky. Co by mohlo stát za to, na den a noc opustit Vysočinu a pak se tam zase přes jižní Čechy přibližovat? Že by vyhlášená pečená žebra v restauraci U Labutě v Přerově, Baťův Zlín a silniční vlny kolem Slavičína? Silnice číslo 152 byla jako splněný sen i s těmi pěti kilometry nečekaně velmi rovných a rychle jetelných dlažebních kostek. Hladce jsme projeli pod Brnem na Vyškov. V Přerově jsme si vychutnali ten pravý motorkářský oběd, zatímco doma měl někdo cuketu. Rychlé městské etapy se střídaly s venkovskými silničkami lemovanými dřevěnými sloupy elektrického vedení. Ze Zlína bylo jen čtyřproudové semaforové peklo ve stoupajících teplotách a s pálícím zadkem nad žhavým zadním válcem Heleny. Kopce a vlny kolem Slavičína nám zpomalil autobus. Tak to určitě mělo být. Ladně jsme mapami dopluli až do Uherského Brodu do Hotelu Palmira s wellness a automyčkou, který byl sice z těch bizarnějších, ale byli bychom vděčni za jakékoliv místo odpočinku. Na večeři jsme vyrazili pěšky do centra na tátův oblíbený kebab. S pomocí meteoaplikace jsme ho snědli během na minutu přesně naplánované bouřky pěkně v suchu autobusové zastávky se stříškou přímo na uherskobrodském náměstí, kde nebylo ani živáčka. Tedy pokud nepočítáme mlaďáky klouzající se se starým bavorákem po mokrých dlažebních kostkách. Tři plzně padly, než jsme se ten den plně hydratovali.

Spali jsme s otevřeným oknem přímo u silnice ve městě, které se probudilo do silného provozu velmi brzy. Plánem bylo celý den jet podél jižní hranice České republiky s tím, že na konci nás bude čekat hotel U Martina v centru Rožmberka nad Vltavou s výhledem na hrad, kde strávíme tři noci a tahle bude brzy zapomenuta. Trasa Strážnice - Břeclav - Mikulov - Pohořelice - Vranov nad Dyjí - Slavonice - Třeboň - Nové hrady - Kaplice - Rožmberk byla vlnová dráha, na které jsme se bez dechu houpali celý den a pro milovníky vody zcela bez komentáře. Po cestě se mi přestal dobíjet mobil s navigací. Nabíjel jsem u ochotných prodavaček v Konzumu a jeden domorodec nám nabízel i pájku. Začalo to fungovat až potom, co se toho dotkl táta. Když jsem zastavil krvácení mého prstu a věděli jsme, kam jedeme na oběd, hned nám bylo líp. Cestovali jsme mimo hlavní tahy bez aut, potkávali jsme farmáře v pilné práci a traktory na zaplněné silnici. V hotelu U Martina jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pro motorkáře, ubytovali se v devadesátých letech minulého století a povečeřeli v první řadě stolů s výhledem na Vltavu zády k nacucané vodácké hospodě. To byl balzám na nervy před celodenním výletem k jezerům do Rakouska, na který jsem si pro jistotu připravil beznavigační papírovou variantu na nádrž.

Na ráno pátého dne se nám udělalo příjemných podmračných 22 stupňů. Noc s otevřeným oknem na náměstí byla živá. Ve ztichlém volném prostoru náměstí bylo slyšet i běžné mluvení a co teprve noční loučení vodáků a časně ranní vřískání hrajících si dětí. Koncem týdne se déšť už zdál nevyhnutelným, tak jsme zvolili raději zmoknout příští den na Šumavě a vyrazili na Gmunden. Po přejezdu hranic jsme najeli na tichý černý sametový asfalt. Padesátka v obci, stovka mimo. V zatáčkách jsme vůbec nemohli dojet natož předjet místní kamion, který to tou stovkou pral. Jet přes Linz a Wels bez navigace by bylo nemožné. V množství křižovatek, pruhů a semaforů totiž ztratíte i poslední zbytky povědomí o světových stranách. Kolem Gmundenu začala jezera a všechny fotky byly hned kýčovitě nádherné. Zpět jsem při pohledu do mapy připravil trasu silnicemi nižších tříd, kde nebyl rovný ani kilometr. Jeli jsme dvě hodiny zatáček pod plynem teď už úplně přivyklí na rakouskou stovku. Táta byl šťastný a spokojený. Hodně. Ještě dnes mě bolí ruce a buší srdce, když si na to vzpomenu. Navigace hledala rychlou trasu a překvapovala nás spojkami přes venkov a ukazovala nám Rakušany ještě překvapenější sedící na lavičce před svým domem. Rakouská policie stávala jen občas někde na kruháku a jen tam tak byla. Automatický radar jsme za celý den viděli jediný. Zatímco u nás míváme plnou čáru z kopců i do kopců, v Rakousku používají častěji přerušovanou, říkají tím - je to na Tobě, jak pojedeš. K obědu jsme měli štěstí na výborného pstruha z pojízdné udírny někde u rakouské silnice a večer v Rožmberku dostal táta chuť na pořádnou pizzu a tu jsme taky v Pizzerii na 95. km dostali. Samozřejmě s pivem Rožmberk a v první řadě stolů přímo u Vltavy. Škoda že ti vodáci už moc nezdraví.

Následoval výlet na Šumavu. Žádná velká města, žádné atrakce, jen krásná příroda. Volary, Kašperské Hory, Husinec, Prachatice, Zbytiny. Kilometry a kilometry kvalitních hravých silniček podél polí, luk a lesů. Byl to úžasný den a počasí nakonec bez deště. Pak přišel den poslední. Ranní opar letního dne předznamenával krásný motocestovatelský den. Otevřenou krajinu a zavřenou přilbu, kdy ani mikroventilaci nechcete, střídaly lesy, kde naopak pootevřením plníte helmu čerstvým vzduchem. Čekalo nás závěrečné šněrování Vysočiny po nejvíc nejoblíbenějších úsecích místních nadšenců, které se do prvních dnů nevešly. Jedině počasí by mohlo způsobit případné zkrácení a nasměrování rovnou do rodného Ústí nad Orlicí. Jaképak české hory si asi vybereme příště?

Celý týden jsme se vyhýbali dálnicím a silnicím se silným provozem. Nezastavovali jsme na focení úchvatné přírody, jeli jsme pořád v dál a nechávali se překvapovat. Sledovali jsme počasí a zvažovali, kde a kdy chceme raději zmoknout. Motorky se vracely spokojené a krásně ošlehané, jako by opravdu byly na cestách, na kterých nechybělo vůbec nic. Helena měla na nádrži sedm polibků, minimálně. Rád jsem se i letos o tátu staral a splatil mu tak zase kousek dětství. Symetrie byla i v tom, že při vjezdu na Vysočinu i při návratu jsme si ve stejné hospodě na venkovní terase na náměstí v Humpolci dali vepřový řízek s bramborovým salátem jako u babičky. Vlastně celé to letos bylo jako jeden dlouhý pohodový nedělní oběd. Říká se to ještě vůbec?

středa 1. února 2023

Miminko od nemocnice

Centrum jednodenní chirurgie je jen jako několikapokojový byt, kde všechno na sebe smysluplně navazuje. Žádná patra, dlouhé chodby ani trojciferná čísla na dveřích. Tak tak je tu místo na předoperační omdlení. Jako se vším malým je to tu neokoukatelně roztomilé. Zkrátka ideální místo, kde si nechat vyhnat myšku z kotníku.

Lékař tady na doslech všem pacientovi pokorně přiznává, že se pořád učí, že takovou kýlu ještě neviděl, a pak si vyměňují upřímnou vzájemnou vděčnost. Sestřička jako máma v hnízdě rozděluje svou péči mezi šest natěsno vedle sebe zaparkovaných postelí. Roznáší mističky piškotů, dává napít hadičkou z kelímků, rozvěšuje kapačky, odvádí na záchod, ptá se na ranní odvoz a domácí hlídání, pravidelně měří tlak a tep a všechno všem zapisuje. Na dobrou noc svým holátkům bez ptaní přidává lék na bolest, cyklo zvonek na zábradlí u postele a slova povzbuzení. Nechává je usínat s otázkou, co tohle zranění říká.

neděle 1. ledna 2023

středa 28. prosince 2022

Ses Úštěk?

Nemusí to vždycky pro všechny začínat šťastně. Už v Kolíně na nádraží LaFontén promluvil na vlakovou uklízečku a tu pak odvezla záchranka. Proč si ale neštěstí neodbýt hned na začátku, když všechno ostatní je už pak zalité sluncem. A taky že bylo. Až na to, že s námi nevyrazil Honza.

LaFontén se ujal zařizování, a ještě než jsme přesedli na vlak do Mělníka, už jsme se mohli těšit na svou chatku v nestárnoucím ATC Kokořín. Cestovali jsme starým vyšisovaným regiojetem bez nápojů zdarma na vysezených sedadlech s místenkami ve voze, který papírově nebyl připojen, a přesto jsme byli spokojeni. Tak začal náš letošní cyklovýlet.

Náladu nám spravil až oběd U Piráta v Mělníku a dlouhé obdivování výhledu na soutok Labe a Vltavy, obzvláště od chvíle, kdy bylo všem jasné, která řeka je která. Jeli jsme cestičkou až úplně dole podél řeky, blbli na plovoucích molech a pak vynesli obtěžkaná kola po schodech zpět do světa silnic. Najeli jsme ten den neuvěřitelných 26,97 km a ve dvě jsme byli v chatce a sundávali si přilby, a to včetně Jardy, který ji měl poprvé v životě. Kdysi jsme jezdívali i 80, 100 km. Koho by ale zajímala čísla? Snad jen LaFonténa, který takových našich denních čísel dosahuje běžně už během rozcvičky. Po ubytování jsme si na večeři popojeli do hospody U Grobiána, kde Jarda obdivně shrnul Středočeský kraj jako větší roztomilý bordel.

Chatka číslo 12 v Kokořínském dole se probudila bez výčitek. Možná jen s tichou závistí, že zvečera Jarda do minuty spal (chrápal). Snídaně dle výběru ze snídaňového menu byla výborná. Retro fílink krásného autokempingového rána podtrhl odjezd Škody 120 od chatky, jejíž studený start na sytič na chvíli nasytil celé údolí. Vymletou lesní cestou plnou bahna a kaluží jsme vyrazili za traktorem směr Mšeno. Dlouho LaFontén držel nervy na uzdě při hledání suché pevné cesty a přenášení kola, až naplno zaklel zrovna, když šli proti nám lidi, a jeho slova ještě dlouho kmitala roklinkou. Petrovo kolo znělo přes překážky jako bedna s nářadím, kterého měl pro své unikátní kolo plnou přední brašnu. Jardova zavazadla byla zase plná expirujících housek, které nestíhal odjídat, ale, jak s hrůzou zjistil, ručník v nich nebyl. Chvilku v divočině zanedlouho vystřídalo krásné mšenské náměstí s jedinou hospodou se jménem ne menším než U Zlatého lva. Jarda koupil ručník na nečekaném místě. „Růžový sluší pánovi,“ komentoval Petr. Vrátenská rozhledna v Nosálově byla ošklivá, ale výhled byl hezký. „Jakpak je asi v naší studené zatuchlé chatce?“ volali jsme do dálky. Pivo po cestě v nelegální kůlnové hospodě přišlo vhod. Písečnou cestou jsme pokračovali na hrad Houska, kde měli zavírací den, ale penzion V Ráji nezklamal. Pivo Klášter bylo prostě boží. Ten den nám 38,13 km stačilo.

Druhá noc v kempu konečně končila ranními výčitkami. Prý se Jarda tentokrát nedostal ke slovu (chrápání), i když se snažil. Okolím skal a bahenních výmolů jsme vyrazili směr Dubá vstříc nové chatce v kempu Chmelař a na konci dne nás uvítal filmovými štáby milovaný Úštěk. Jinak ta chatka nebyla tak nová, což ještě poznáte, a ta cesta taky nebyla tak špatná, pokud se počítá velká borůvková svačina v lese. Náměstí v Úštěku se opravdu líbilo i nám, obzvláště když produkce připravované vánoční pohádky plánovala nechat na druhý den zmizet všechna auta, a už jsme se těšili na večerní poznávací procházku. Ujeli jsme 47 km na kole, těžší ale bylo rychle si zvyknout na novou kulturu. Chatky tam měli všech velikostí a všeho stáří. Při příjezdu jsme dlouho nemohli tu nám přidělenou pětatřicítku najít a už nám bylo skoro jedno, kde budeme spát, jestli to bude chatka, která ani jako chatka nevypadala. Jezdili jsme po celém kempu sem a tam, zatímco LaFontén chodil sem a tam za námi s povlečením v náručí. Kempování Jardu pořád ještě překvapovalo. Mluvil o nějakém boji o udržení základní lidské důstojnosti nebo co, o tom, na co dřív sáhnout anebo na co už nikdy. Před večeří Petr s LaFonténem nemohli odolat koupání v písáku, zatímco Jarda očekával jídlo v úsporném režimu na lavičce u vody. Kuchyně byla ale překvapivě výborná. Měli dlouhý a zcela uspokojující seznam dovolenkových hotovek a číšníka z osmdesátých let. Večerní procházka městem skočila v pivnici Pod Podloubím, a když se stmívalo, šli jsme se podívat na židovský hřbitov, který, jak to tak bývá, byl vysoko a úplně mimo. A Jardovo hodnocení dne: „Mně se to líbilo moc, zase.“

Byli jsme už skoro po snídani, když do kuchyně přes plnou hospodu prošel chlap (šéf) se zapnutým holicím strojkem na tváři. LaFontén si dal i to, co nebylo na jídelním lístku. Potřebovali jsme se totiž posilnit na cestu do Litoměřic, kde na nás měl v 11 hodin čekat Honza. „Musel asi strašně brzy vstávat, když měl mezi nás přijet ze současnosti,“ pomyslel si Jarda. Setkali jsme se s ním v Ploskovicích v hospodě na náměstí na oběd. Příjezdem nového člena se nálada hned pozvedla. LaFontén to komentoval: „Mě to nevadí.“ „Přijel frajer s čistým ručníkem,“ řekl Jarda. Od té doby se nikdo jiný nedostal ke slovu. Ve svém prvním stoupání Honza prohlásil: „Kolo, to je obrovská svoboda.“ V Třebušíně jsme pak ve stínu čekali, až Honzovi zabere magnézium. Po 33 km jsme se ubytovali ve dvou dvoulůžkových pokojích hostince a pensionu U Horáčků v Homoli u Panny. Paní provozní se ukázala jako televizní hvězda ve zprávách na Primě o místních stromech padajících na silnici. Honza měl nejdřív plno večerních plánů (keců) a pak šel na pokoj jako první. Naštěstí se pak vrátil s nápadem přinést si pivo na pokoj a ten mu vyšel.

Pokoj č. 1 se probudil štěkotem psů, pokoj č. 4 vrzáním dělených matrací. Honza nepřišel na čas snídaně, který paní provozní potřebovala. Čekání jsme trávili pomlouváním spícího Honzy a loudivých domácích koček. Nám by nevadilo, že Honza se nám snažil vnutit svůj denní rytmus, ale riskoval, že přijde o snídani, což se stalo. Jarda avizoval velkou porci kilometrů. Naštěstí to bylo podél Labe a byl další krásný slunečný den. Prohlédli jsme si železniční muzeum v Zubrnicích, pózovali jsme na kolejích jako ve filmu Páni kluci. Místní skanzen jsme ale jen projeli a zastavili se až v místní hospodě. Nevinná zastávka na citronovou limonádu se zvrtla v zelňačky, vývary a kávy. Honza to korunoval velkou míchanou točenou zmrzlinou s výmluvou, že malou neměli. Honza oprášil slovo valit, které jsme například od Jardy nikdy neslyšeli a už dlouho ani neviděli. Ve Velkém Březnu jsme konečně viděli, co jsme celý týden pili - Pivovar Březňák. Nejvíc byl ale přívoz. Fascinovaně jsme na něj koukali, až jsme se rozhodli projet se tam a zpět. „Za dlouhou dobu nejlépe utracených 50 Kč,“ řekl Petr. Tady už se objevovali muži v teplákách. V Sebuzíně v bistru na cyklostezce jsme si dvakrát dali dohromady mega langoš velikosti velké pizzy. Honza si brigádnici postěžoval na jeho teplotu, což vyhnalo zevnitř k nám paní šéfovou s otázkou: „Tady někdo říkal, že byl vlažný?“ Téměř hodinový krásný letní prudký déšť se spustil zrovna poblíž přístřešku Jachtklubu na Labi a zrovna, když se Petr s Honzou rozhodli doplnit hladinu kofeinu v občerstvení U Plavčíka v Církvicích. Na posledních 7 km do cíle jsme přestáli ještě další čtyřicetiminutovou bouřku v zastřešené terase Vinařského klubu, kde jsme podle meteoradaru museli na déšť ještě 5 minut čekat. Po celkových 55 km jsme už stáli u vstupu do samoodbavovacího penzionu Dubina v Litoměřicích. Po langoších se ten večer žádné přežírání nekonalo. Jen jsme se v restauraci U Zlatého bažanta zasmáli Petrovu nápadu dát si tak akorát mixgril pro dva, ale nikdo si nic nedal. Honzovu obligátní topinku s pikantní směsí beru jako samozřejmost. Po místních pivech jsme byli zmateni přítomností slovenského Zlatého bažanta až tak, že Honza s LaFonténem si dali místní bílé víno, ale nevýraznost odrůdy Müller Thurgau se potvrdila. Není divu, že jsme skončili v potemnělém Habanera baru a pocucávali hořkosladké drinky s ginem, které nám udělaly velmi dobře a které se navíc hodily na poslední večer i takové to nostalgické zhodnocování celé cyklodovolené.

Když se v pokoji U Jelena rozednělo, Honzovi a LaFonténovi se z měkoučké růžové manželské postele nechtělo, zatímco Petr a Jarda vstát z rozkládacího gauče nebyli schopni. Ráno bylo klidné. Byl čas na prohlídku náměstí ve dne, nákup suvenýrů i na exkurzi do kasáren, kde byl LaFontén na vojně. Procházeli jsme vybydleným komplexem nekonečných budov a vzpomínali. Cestou jsme se ještě zastavili na prohlídku Terezína a v jedenáct jsme už otvírali hospodu na náměstí v Bohušovicích nad Ohří. Honza sám mátl své chuťové buňky, když výpečky neměli a svíčkovou změnil na játra na roštu.

Ne že by na tom extra záleželo, ale počasí bylo celý týden cyklisticky ideální. Chtěl jsem spíš závěrem poděkovat nám všem, jak hezké jsme si to zase udělali, bez ohledu na uši vytahané od špuntů. Vyzval jsem kamarády, aby se na konec také vyjádřili, a protože se jako obvykle LaFontén neozval vůbec a Honza pozdě, musím bohužel zase zveřejnit Jardu: „A jestli neumřeli, jezdí na kole dodnes. Nebo sedí v hospodě dodnes?“