pondělí 4. července 2016

Sen o učebně

Úplně ji vidím, je prosklená. Je to místnost s výlohou přes celou stěnu tak, aby lidé z ulice viděli na tabuli, na učitele čelem, na studenty zády. A bude moje, nebo pronajatá. Hezká představa, ale prosklená učebna? To jsou snad učitelé exhibicionisté a šašci? Jistě.

Bylo období, kdy jsem míval i několik hodin angličtiny týdně navíc po pravidelné výuce ve škole. Jak to tak bývá, každá skupina je svá a vést ji je vždy výzva. Studenti se liší věkem, motivací, úrovní jazyka, přístupem i nasazením a očekáváním. Těžko říct, jestli je lepší mít menší skupiny o dvou až šesti studentech nebo jednotlivce nebo naopak velké skupiny kolem deseti až patnácti. Mám pestré zkušenosti s mnoha typy výuky a žádné neodmítám. Tedy z časových důvodů momentálně všechny a přeposílám poptávky svým osvědčeným kolegům.

Vzpomínám si na pracovníky jedné velké společnosti, kteří byli nahnáni do dlouhodobého kurzu a bylo jim pohrozeno jeho zaplacením v případě propadnutí u závěrečného testu. Byli to ale kamarádi a táhli za jeden provaz. Byla s nimi legrace, a všechno jsme vždycky společně na konci školního roku v pohodě a beze ztrát zvládli.

Vzpomínám si i na naopak velmi nesourodou skupinu jiných zaměstnanců. Byli z různých pozic hierarchie společnosti, což jim velké přátelství nevyneslo. Bylo těžké je pro něco nadchnout, styděli se mluvit, a bylo jim nepříjemné cítit se jako žáci ve škole a chybovat před ostatními. Dřelo to a skupina se brzy rozpadla.

Velká učitelská i jazyková výzva pak pro mě byla individuální výuka postupně několika vedoucích oddělení anglicky mluvícího koncernu. Ženy nebo muži, každý přesně věděl, co chce a co nechce, na co se chce soustředit a čím nehodlá ztrácet čas. Každá hodina byla na míru. Náročné ale pestré a zajímavé, to mě hodně bavilo.

Jednu dobu jsem také organizoval večerní kurzy pro veřejnost a dodnes jasně vidím ty skupiny dospělých začátečníků a mírně pokročilých, každý svým vlastním způsobem silně motivován, kteří pravidelně zasedali do lavic celý školní rok, každý se svým cílem, svými schopnostmi a svými hranicemi.

A ještě nebyla řeč o soukromé výuce, mé nejoblíbenější, ale to je na jiné povídání...

Stále váháte jestli a jak se učit cizím jazykům? Chtěli byste patřit do nějaké skupiny nebo to zvládnout sami s dobrými zdroji? Každý vám potvrdí, že je to těžké a na dlouho, ale podle mě stačí jediné - musíte jen hodně chtít.

PS: Kniha Pan Kaplan má stále třídu rád od Leo Rostena určitě stojí o dovolené za přečtení. Je to také o výuce jazyků, ale hlavně se pořádně zasmějete.

Žádné komentáře:

Okomentovat