A kdo si myslíš, že jsi? Krotitel?

Sotva jsem usnul, přišel mi krásný sen.

Tucet lvů je už na svých místech. Jsem ve společnosti jedinečných, tam, kde se o všem mluví, kde se všechno rozhoduje. Ten, který si myslí, že je občas u něčeho důležitého, je teď mimo. Všichni mě ignorují. Chápu, už ani krok. „Co tu děláš bosý a s holým životem?“ zeptala se lvice, kterou už ranní slunce pálilo do kožichu tak, že se musela přesunout do stínu. Nacházím její pohled. Žádný beránek, ale sama příroda. Očima říká: „Já jsem tu doma. Chci život a dám si ho se vším.“ Její oči mě dlouze sledují a neuhýbají. Vidím v nich všechny tvory, které jsem kdy fascinovaně pozoroval, opatrně odehnal, obdivně pohladil, samozřejmě ušetřil. Její nedotknutelnost je umocněná mlčením. Zvířata nemluví, neznají sliby, výmluvy a kompromisy. Všechno je buď ano, nebo ne. „Dej si na mě pozor. Mě nedostaneš, nechytíš, neuspíš. Neskončím bez vzpomínek za sklem v zoo.“ Odpovídám rychle něčím o vzhlížení ke všemu živému. Že jsme stejní a tím že patříme k sobě. A ona na to: „Máš svou cestu a já mám svou, ale kdo bude kdo, až se uvidíme příště?“

Slunce už je výš a já opojen, nabit a neochotně na odchodu. Naposledy se ohlížím a vidím v jejích očích něco nového. Nezapomenutelný úsměv, který říká: „Můžeš. Můžeš si mě vyfotit, namalovat nebo vystřihnout. Můžeš cokoliv, ale zkrotit ne.“