Bylo krásně mrholivé sobotní ráno. Všichni snad byli ještě v posteli nebo na nákupech, ale Luggi a Pimkie se rozhodli zajít zase po nějaké době spolu do krytého bazénu. Nemohli se už dočkat, až zase rozjedou ty své vodní radovánky. Představte si, že si nic nezapomněli a nemuseli se vracet. Ovšem cestou Pimkie trošičku znervózněl, protože nevěděl, jak to v tom bazénu teď funguje s placením, ale Luggi ho pohotově uklidnil, že je to snadné a že jim ta hodná paní v pokladně poradí. Dorazili mezi prvními návštěvníky, ale paní v pokladně rozhodně natěšená a nedočkavá nebyla. Byla spíš vrčivá a sekavá, ale jakmile se Luggi a Pimkie dostali za pokladnu, zuli boty a poprvé stoupli na hřejivou podlahu šaten, vše bylo zapomenuto.
Luggi měl štěstí a našel v jedné skřínce zapomenutou desetikorunu. To mu udělalo dobře na duši, na tváři mu to vykouzlilo úsměv a v hlavě si už představoval, co sladkého si za to na odchodu v bufetu koupí.
Hurá do plavek, do sprch a do bazénu. Jakmile pověsili na věšáky své igelitové tašky vedle sebe, hned bylo krásně vidět, kdo je kdo. Jeden měl černou igelitku s bílým nápisem Luggi a druhý měl bílou s černým nápisem Pimkie. Na první pohled bylo všem jasné, že k sobě patří.
Luggi okamžitě zabral nečekaně volnou vířivku a díval se přes její okraj pohledem blaženého vodomilného živočicha a ani nemusel Pimkieho nijak lákat, jak lákavá ta teplá voda byla. Jako dva tuleni se proplétali a hemžili probublanou vodou, dokud je nezlákala lesknoucí se hladina velkého poloprázdného bazénu. Na několika bazénových délkách si vyzkoušeli všechny své styly i nestyly. Byl to ten nejlepší možný začátek.
Vydýchat se spěchali do páry. Nahřívali se bez mluvení, roztahovali si plíce a cedili pot všemi póry svého těla, dokud je přehřátí nedonutilo narychlo saunu opustit, a kdyby byli menší, vyjekli by pod proudem studené sprchy mnohem silněji.
Hravý Luggi naléhal, že si půjčí míček na házení, zatímco starší Pimkie tušil, že to nepůjde. Přesto Luggi nebojácně šel o míček požádat plavčíka a ten nemohl jeho odhodlání ani milému úsměvu odolat, a protože to byl Pimkieho bývalý žák, nezbylo mu tedy nic jiného, než se stejným úsměvem souhlasit. Podal Luggimu malý gumový míč a zmohl se jen na upozornění: „Dávejte pozor na lidi!“ Kdekdo by čekal, že náhodou nechtěně trefí a rozběsní nějakou plynule plavoucí dámu v rozvlněném bazénu, ale dávali opravdu pozor a nestalo se.
Jako v dobách, kdy Luggi byl ještě muší váha, vyhazoval ho potom Pimkie do vzduchu do všech stran, kotoulů a salt. Podplavávali se bez doteku čím dál menší mezerou mezi nohama a pilovali své akvabelové sestavy v plném soustředění. S každým pokusem letěly body za provedení i umělecký dojem nahoru. Všechno to napětí pak uvolnili v relaxačním centru vzájemnými masážemi a hlubokými nádechy vonných esencí v parní komoře.
Bavili se a čas letěl. Není divu, že přetáhli a u pokladny dopláceli. Celé to zakončili v bufetu Haribo tečkou.
Správně vyhládlí jako od vody, s varhánky na prstech, s vodou v uších a s rudýma očima vyrazili stále skotačivý Luggi a už lehce kulhavý Pimkie vstříc vymazlenému sobotnímu obědu a společné odpolední pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat