neděle 17. listopadu 2019

Vyber si trojku!

Letos jsme s tátou vyrazili na pět dní do Rakouska. Počasí mělo být po loňsku určitě lepší, v kapse cestovní pojištění s asistenčním rozšířením, motorky natěšené. Z vymazlené knihy „Alpské průsmyky“ od chlapů z MotoRoute jsme si vybrali trasu č. 3 a dobře jsme udělali.

Z východočeského Ústí nad Orlicí jsme vyjeli na Salzburg vlastní cestou. Ani hlavním tahem přes Brno a Vídeň, ani přes Prahu a Plzeň, ale středem přes Český Krumlov a Vyšší Brod. Nebylo potřeba hltat kilometry rychlým přesunem s davem po dálnici a přes Dolní Dvořiště jako loni na cestě do Boloně. Přímá silnice se příjemně houpala Vysočinou a průjezd jižními Čechami byl tak plynulý, že šlo počítat sloupy podél cest a přemýšlet, proč jsou pole bílá. Ve vzduchu byla cestovatelská pohoda, přede mnou vůně britského strojírenství (Triumph Tiger 1050) a pod Rožmberkem nad Vltavou jsme najeli na vůni české Řeky řek. Hranice jsme přejeli ve Studánkách a pokračovali na Bad Leonfelden až k nutnému dálničnímu úseku Linz-Salzburg se vším, co k tomu patří, ale naštěstí jen 120 km a s rakouskou ohleduplností a ukázněností.

Je normální, že chlapi své stroje obdivují a nedají na ně dopustit. Fotí si je, vzájemně si je chválí a obcházejí, bez ohledu na značku si mávají na pozdrav, tykají si a pomáhají. Jsme stejní, ale ještě motorky hladíme, po ránu je zdravíme, večer jim děkujeme za krásný den, a kdykoli je parkujeme vedle sebe, usmíváme se nad tou povedenou dvojičkou velká a malá.

Jeli jsme tentokrát s Helenou (Ducati Monster 600) na lehko, protože můj do výšky sbalený horní díl cyklobrašny na sedadle spolujezdce se tátovi zdál tak nestabilní, že mi ho vzal na své kufry obklopené sedlo. Jeho koně si toho ani nevšimly. Na příští sezónu jsem si už ale jednu elegantní sedlovou brašnu vybral (ION L Bag od SW-MOTECH).

První noc jsme strávili v útulném typickém penzionu na samém okraji Bad Reichenhallu (Pension Lex). Za domem byly už jen louky, lesy a hory. Povečeřeli jsme lehce na zahrádce nedaleké restaurace každý půl zeleninového salátu a půl pizzy a doplnili tekutiny ze sklenic s nápisem „bavorské pivo osobně“. Padal jemný teplý déšť, a přesto jsme se už cestou kalužemi města a vrzavými chodbami do pokoje moc těšili, až ráno konečně najedeme na trasu č. 1, jak se pak pomocí části trasy č. 2 dostaneme na začátek trasy č. 3 a jak tam začne to pravé dobrodružství.

Předehra

S ranním mokrem a deštěm to vypadalo, že je všechno špatně. Neochotně jsme se nasoukali do nepromoků, ale když holky po ránu naskočily napoprvé, bylo jasné, že je všechno v pořádku, a byla jen otázka času, kdy se počasí usměje. Po dálnici konečně přišlo zklidnění na vedlejších silnicích. Vlastně většina tras vymetá hlavně místní silnice, a to je naše velká pochvala autorům. Jezdí se tam, kde jezdí místní. Projíždíte městečky a vesničkami, kde absolutní přednost má skot a kde útlé a vysoké věžičky kostelíků propichují mraky. Padesátka v obci je příjemná na obdivování okolní alpské přírody a pozorování cvrkotu náměstí, na objíždění průzračných jezer a na poslouchání kolemjedoucích sportovních motorů výletních kabrioletů. Stovka mimo obec pak vždy příjemně probere jezdce i motorku, pokud ovšem hned nenásleduje omezení na osmdesát a zákaz předjíždění, což jsou dvě nejspíš nejčastější značky německých silničářů. Německý stádovitý provoz nás překvapoval neustále, a přitom to jsou sebevědomí a velcí chlapi, kteří svým chrápáním dokážou rozeznít stěny penzionu.

Dvacet kilometrů před Kufsteinem bylo víc mokro pod nepromoky než na nich. Slunce už dávno osušilo asfalt a byl čas se odstrojit. S pocitem čerstvě svlečených plazů jsme vyjeli vstříc tančícím silničkám, chladným lesům, vápencovým jezerům s pohupujícími se plachetnicemi a všeobkloupujícím vysokým horám, které byly ještě stále utopené v mlhách a hrozících dešťových mracích. Tuhle kratší trasu jsme si ještě na závěr prodloužili přejezdem ke Kochelskému jezeru a zpět. Ten kopec je tak motorkářský, že dole je značka zákaz vjezdu motocyklů s dodatkovou tabulkou v sobotu, v neděli a ve svátek.

Hned po zaparkování a poděkování jsme ve vzduchu ucítili vůni večeře a bazénu. Nedočkavě jsem v plavkách a bos sjel výtahem do suterénu, kde jsem si sám lebedil v desetimetrovém vyhřátém bazénu a všemi plaveckými styly rozhýbal vše namožené. Při svíčkách jsme si pak naporoučeli speciality z místních surovin a pivovarů a potom v podhorském nočním tichu mimo civilizaci Kochelu (Landhotel Die Waldschänke) načerpávali síly na velký den.

Už to přišlo

Třetího rána sahala mlha z nebe až na zem, ale my jsme věděli, že slunce se tam někde krčí. A opravdu. Od 10 hodin jsme se už kochali jen přes tmavé štíty přileb. Trasa č. 3 je v knize ta nejdelší a popisovaná pravděpodobně největším počtem superlativů, a přestože jsme kousek před koncem sjeli za jiným cílem, musíme říct jen jedno - nekecali. Připomněla mi naši silnici na Andrlův chlum, která proslula mezinárodními závody automobilů do vrchu (Ústecká 21), protože tahle trasa je jako jezdit Andrláky celý den jen s bonusem nekončících dechberoucích panoramat. Nejhezčí byly ty úzké klikaté zatáčky projížděné pod plynem na jedničku v náklonu až na kraj Heleniných nových továrních pneumatik. Byly mnohem větším motocyklovým zážitkem než celý slavný Fernpass, kde jedete nahoru i dolů v koloně za karavanem padesátkou se zákazem předjíždění a pak stojíte frontu na povinnou vrcholovou fotku s nejvyšší německou horou Zugspitze (2 962 m n. m.) v pozadí.

Tím jsme zvládli to, co jsme si přáli, a k tomu dostali luxusní počasí. V čase, který jsme měli, jsme sjezdili všechno, co šlo. Za jeden den se motorky vyblbly víc než za celou sezónu. Cestou k dalšímu odlehlému ubytování s výhledem na slavný skokanský můstek (Zur Schönen Aussicht Hotel) jsme se zastavili v supermarketu a na pokoji si rozdělali večeři a mapu. Sytí a spokojení jsme usínali s příjemným neustálým zvukem kravských zvonců.

Velké repete

Toho rána zbyly z mlhy na svazích jen fotogenické proužky slibující nádherný čtvrtý den. Grossglockner si o to prostě přímo říkal. Proč by nám neměl druhý pokus vyjít? Proč bychom neměli i my konečně mít počasí z propagačních fotek?

Z města jsme vyjeli zadem podél lesů a horských masivů a těšili se, až za zhruba 300 km zaklepeme nad Heiligenblutem na platební bránu alpského motorkářského ráje. Přitažlivost byla tak velká, že jsem neuhlídal tankování. Měli jsme sice radost, že kontrolka Helenina staronového palivového čidla měla premiéru, ale mnohem víc stoupla, když jsme stihli bezpečně dotankovat a když se ukázalo, že dlouhodobá rychlá plynulá jízda má příznivý vliv na spotřebu (těsně pod 5 l) a hlavně na dojezd (kolem 300 km). Jakmile se už na cedulích začala objevovat slova s velkým G, odbočili jsme na dotankování a dopřáli si echt rakouskou sekanou v housce s hořčicí na posilněnou.

Nejprve jsme odbočili vlevo a stoupali k vyhlídce císaře Františka Josefa (2 369 m n. m.) Mlha před námi bezbranně ustupovala, ale ledovec Pasterze (nejdelší rakouský s délkou 9 km) ani samotnou nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m n. m) v cíli jsme si už kvůli ní vyfotit nemohli. To by asi bylo moc štěstí najednou. S kocháním jsme opět sjeli dolů a najeli do hlavního směru vysokohorské Grossglockner Hochalpenstrasse s vidinou dosažení jejího vrcholu Edelweissspitze a pořízení důkazní fotografie ve výšce 2 571 m n. m. Není divu, že jsem si na těch úchvatných výhledech vybil foťák a musel nastoupit mobil.

Celý prosluněný kopec se hemžil nejrůznějšími nadšenci. Motoristický magnetismus celé oblasti byl cítit všude. Cestou přes třicet zakroucených kilometrů dolů jsme zastavovali a poslouchali přibližující se burácení rozblázněných motorů, sledovali styly a náklony jezdců v zatáčkách dopřávajících své motorce i sobě nevšední zážitek. Občas prolétl roj divokých italských Vesp. Občas projel kabriolet s posádkou kroutící hlavami po okolí tak pomalu, že bylo jasné, že tenhle ráj s každým metrem opouštějí velice neradi.

Byl to dlouhý, náročný, překrásný den. Při stěhování do pokoje moderního penzionu v lyžařském středisku (Alpen Experience Hotel) jsme na schodech potkali muže v černém a špitli si, že to bude asi náš večerní kuchař. Překvapivě odpověděl, že ano a udělal nám špičkový česky domluvený hovězí burger, tátovo poprvé, což nás alespoň v myšlenkách přiblížilo k domovu.

Domů

Poslední den s novou trasou domů s odvážným dojezdem kolem 500 km začal už v 8 hodin ráno opět mlhou a sluncem zároveň. Opakoval se, bohužel, i stres s tankováním, protože v kolonách Českých Budějovic to tak nějak nešlo a pak už bylo pozdě. Zvolili jsme urychlení cesty dálnicí D3 ve výstavbě, ale po najetí jsem si uvědomil, že na rezervu celý ten dálniční úsek zhruba 40 km bez pump až ke sjezdu č. 84 na Chýnov nejspíš nepřejedu, a tak jsme co nejdříve zase sjeli, abychom se od místních dozvěděli, že nejbližší pumpa je 15 km. V nádrži zbyly tři decilitry paliva. Aspoň jsem ale zjistil, že Ducati Monster 600 dojede na jednu nádrž a napnuté nervy jezdce až 320 km.

Tou dobou jsme už byli vyhládlí. Spravili jsme se vynikajícím českým obědem se všemi chody ve stinném venkovním posezení u řeky. K dokonalosti by bývalo chybělo už jen pivo. Horké léto nám po cestě připravilo milé překvapení. V táhlém klesání lesem začaly zčistajasna na přilbu silně bubnovat velké kapky a v tom se dole jako na zavolanou objevila autobusová zastávka, ze které jsme sledovali vydatný lokální déšť proti nepolevujícím slunečním paprskům. Čekali jsme asi dvacet minut. Po pár metrech stoupání jsme zase jeli po suchu.

Jezdíme na vášeň

Nabitá německo-rakouská zkušenost je mimo jiné taková, že se úzkostlivě dodržují zákazové a příkazové značky, ale základní motorkářské pravidlo ne - nezdraví se. Když jsme s Helenou začali před třemi lety jezdit, přišlo mi až otravné tak často zvedat ruku, ale přišel jsem si na svůj decentní způsob, jak signalizovat sounáležitost a příslušnost k tomu našemu velkému gangu motorkářů, kterým všem nehledě na kubaturu cloumá tělem stejná vášeň.

Letos jsme vyrazili s jasným plánem a přesvědčením, že vyjde počasí, a ono vyšlo. Všechno ubytování klaplo. Pár týdnů předem jsme si zamluvili tři ze čtyř noclehů a vybírali mezi nejlevnějšími a nejodlehlejšími místy se snídaní a bezpečným parkováním. Opakuji naši velkou pochvalu autorům knihy za to, kolik práce si s ní dali a jak dovádivé trasy vymysleli. S tátou to byl, myslím, oboustranný balzám na duši. Rád jsem razil cestu a on si užíval zaslouženě bezstarostný závěs. Nikam jsme nespěchali. A kdyby to někoho zajímalo, motorky byly bezproblémové, neřešili jsme vůbec nic. Celkově tedy čirá pohoda.

Ještě dnes, když vidím ty naše krásné kopce kolem Ústí nad Orlicí přeťaté ranním mlžným oparem, říkám si při vzpomínce na všechny ty zahraniční horské kilometry, že zase bude krásný den, že dnes by to šlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat