úterý 7. února 2023

S kšandami na Vysočinu

Táta byl tentokrát dlouho bez nápadu a nakonec ho přitáhla Vysočina. Helena (Ducati Monster 600) byla natěšená na cokoliv. Já napětím ani nedýchal. Vznášel jsem se očekáváním, dokud se neobjevila manželka a láskyplně mi nasadila reflexní kšandy. Druhou podmínku funkčních blinkrů po nezaviněné kolizi jsem splnil jen pár dní před odjezdem.

Mnohdy musíte jet na vysněné místo předaleko a hltat dálniční kilometry, jako třeba my první rok do Boloně ukázat Heleně, kde se narodila. Na Vysočinu je to ale kousek. Není nijak velká, a přesto se dá na této naší úžasné české vrchovině naplánovat až tisíce kilometrů tras. Stejně jako my u nás i tam se domácí motorkáři urvávají z práce a za neodolatelného počasí vyrážejí na svůj oblíbený stokilometrový okruh, ze kterého je třeba třicet kilometrů tak luxusních, že stojí za to je označit štítkem Hezký úsek a zveřejnit na motorkářské síti. Letos jsme své trasy v navigaci poskládali jen z takových úseků, takže si zkuste představit, že jezdíte něčí nejoblíbenější úseky každý den celý den. Denně průměrně 310 km neboli pět a půl hodiny pod plynem. A aby toho nebylo málo, zbyl jeden den na výlet na Šumavu a jeden k rakouským jezerům.

První den jsme vjeli na Vysočinu na doznívající vlně třicítkových veder. Čela v přilbách se rosila. Zamotanými silnicemi přes devatero horizontů jsme přijeli na Pernštejnův statek ve vesničce Dívčí Kopy, kde jsme se poprvé vybalili. Mimochodem každodenní balení sedlové motobrašny je pro mě zábava. Když jsem jezdíval k babičce na prázdniny s malým dětským papírovým kufírkem, rovnal jsem si ho už od jara. Jen je třeba udržet aspoň čistá trička rovná a počítat s bobtnajícím pytlem na špinavé prádlo. Z mnoha rybníčků po cestě jsme na radu paní majitelky vybrali něco ještě mnohem lepšího - koupání v čisté vodě lomu Antonka v nedaleké Kamenici nad Lipou, kam v takovém počasí jezdí zasyčet místní. Utahaní jako děti od vody jsme zasedli v místním pivovaru a vychutnali si nečekaně výborný Caesar salát s krevetami a poctivý pivovarský guláš se čtyřmi. S sebou na takovéto příjemné večerní venkovní posezení na statku jsme si odvezli pár vzorků Kamenického Galuse v plechu. Byli jsme na cestě, a přesto pořád doma.

Druhý den jsme vstávali s přáním, aby bouřka před námi byla pořád rychlejší než my. Spánek byl i přes pohodlné postele s vedrem neslučitelný, ale snídaně paní domácí byla poctivá. Nikam jsme nespěchali, nevnímali jsme čas, obědvali jsme až o půl třetí a jen lehký a o dovolené zbytečný tlak byl stihnout se ubytovat do 16:00 hodin. Úsek Jindřichův Hradec - Nová Bystřice - Kunžak byl přímo slastný. Vysočina se začala ukazovat. I ten štrudl z domu, který jsme posvačili u opuštěného obchodu pod střechou, byl čím dál lepší. Kdekoliv se ale s reflexními kšandami na sobě nemůžete nenápadně vyčůrat. Naštěstí za obchodem byl pětimetrový štus klád. Kolem Jezdovic jsme žasli nad lesními jezery. Bleskovým deštěm jsme byli okamžitě mokří od kolen dolů, ale s vědomím slunečného zbytku dne to psychiku nijak nenarušovalo. V jednom místě jsme zažili průjezd bouřkovou oponou. Člověk má tendenci zmatkovat. Neví, jestli přidat, nebo ubrat a těkat očima po přístřešku. To už se nám ale jednou opravdu stalo, že při spuštění průtrže mračen se v lese objevil domeček v podobě autobusové zastávky.

Ta pestrost vysočinské krajiny byla neuvěřitelná. Nic nikde rovného. Aleje všeho druhu, každá zatáčka byla jiná. Každý horizont překvapil. Díky domácím motovýletníkům jsme si kraje už užívali naplno. Je to tu snad jedna velká voliéra čápů a káňat, nebo arboretum jinde vzácných stromů? Vodní prvky přírodní, umělé a protipovodňové jsme přestali počítat. Města jsme lízali co nejméně, provoz na silnicích byl minimální a podle táty zatím žádný debil, což je neméně vzácný úkaz. Vlastně až na jediného se starým smrdutým nafťákem, kterého za cedulí obce vždycky sešlápnul na podlahu a který se nedal předjet. Ale to nebyl debil místní, ten byl z jiného kraje. Tu noc nás čekal Dočkalův mlýn v Michalovicích u Havlíčkova Brodu, který se sám dočkal rozsáhlé rekonstrukce, mnoha novot a ještě přibyla minizoo hospodářských zvířat. Vše pravděpodobně zásluhou paní šéfové, která to tam má pevně v rukou a při mluvení používá tucet zdrobnělin do minuty.

Třetí den jsme se probudili zase o trošku bolavější s nutkáním vyvolaným fontánou zurčící pod oknem a večerním doplňováním tekutin. Naopak jsme se divili, jak mohou být po ránu tak neslyšní dva koně, hejno hus, dva pávi, jeden králík a jeden hlídací jezevčík Čenda. Počasí bylo chladnější, silnice suché, slunce schované za mraky. Co by mohlo stát za to, na den a noc opustit Vysočinu a pak se tam zase přes jižní Čechy přibližovat? Že by vyhlášená pečená žebra v restauraci U Labutě v Přerově, Baťův Zlín a silniční vlny kolem Slavičína? Silnice číslo 152 byla jako splněný sen i s těmi pěti kilometry nečekaně velmi rovných a rychle jetelných dlažebních kostek. Hladce jsme projeli pod Brnem na Vyškov. V Přerově jsme si vychutnali ten pravý motorkářský oběd, zatímco doma měl někdo cuketu. Rychlé městské etapy se střídaly s venkovskými silničkami lemovanými dřevěnými sloupy elektrického vedení. Ze Zlína bylo jen čtyřproudové semaforové peklo ve stoupajících teplotách a s pálícím zadkem nad žhavým zadním válcem Heleny. Kopce a vlny kolem Slavičína nám zpomalil autobus. Tak to určitě mělo být. Ladně jsme mapami dopluli až do Uherského Brodu do Hotelu Palmira s wellness a automyčkou, který byl sice z těch bizarnějších, ale byli bychom vděčni za jakékoliv místo odpočinku. Na večeři jsme vyrazili pěšky do centra na tátův oblíbený kebab. S pomocí meteoaplikace jsme ho snědli během na minutu přesně naplánované bouřky pěkně v suchu autobusové zastávky se stříškou přímo na uherskobrodském náměstí, kde nebylo ani živáčka. Tedy pokud nepočítáme mlaďáky klouzající se se starým bavorákem po mokrých dlažebních kostkách. Tři plzně padly, než jsme se ten den plně hydratovali.

Spali jsme s otevřeným oknem přímo u silnice ve městě, které se probudilo do silného provozu velmi brzy. Plánem bylo celý den jet podél jižní hranice České republiky s tím, že na konci nás bude čekat hotel U Martina v centru Rožmberka nad Vltavou s výhledem na hrad, kde strávíme tři noci a tahle bude brzy zapomenuta. Trasa Strážnice - Břeclav - Mikulov - Pohořelice - Vranov nad Dyjí - Slavonice - Třeboň - Nové hrady - Kaplice - Rožmberk byla vlnová dráha, na které jsme se bez dechu houpali celý den a pro milovníky vody zcela bez komentáře. Po cestě se mi přestal dobíjet mobil s navigací. Nabíjel jsem u ochotných prodavaček v Konzumu a jeden domorodec nám nabízel i pájku. Začalo to fungovat až potom, co se toho dotkl táta. Když jsem zastavil krvácení mého prstu a věděli jsme, kam jedeme na oběd, hned nám bylo líp. Cestovali jsme mimo hlavní tahy bez aut, potkávali jsme farmáře v pilné práci a traktory na zaplněné silnici. V hotelu U Martina jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pro motorkáře, ubytovali se v devadesátých letech minulého století a povečeřeli v první řadě stolů s výhledem na Vltavu zády k nacucané vodácké hospodě. To byl balzám na nervy před celodenním výletem k jezerům do Rakouska, na který jsem si pro jistotu připravil beznavigační papírovou variantu na nádrž.

Na ráno pátého dne se nám udělalo příjemných podmračných 22 stupňů. Noc s otevřeným oknem na náměstí byla živá. Ve ztichlém volném prostoru náměstí bylo slyšet i běžné mluvení a co teprve noční loučení vodáků a časně ranní vřískání hrajících si dětí. Koncem týdne se déšť už zdál nevyhnutelným, tak jsme zvolili raději zmoknout příští den na Šumavě a vyrazili na Gmunden. Po přejezdu hranic jsme najeli na tichý černý sametový asfalt. Padesátka v obci, stovka mimo. V zatáčkách jsme vůbec nemohli dojet natož předjet místní kamion, který to tou stovkou pral. Jet přes Linz a Wels bez navigace by bylo nemožné. V množství křižovatek, pruhů a semaforů totiž ztratíte i poslední zbytky povědomí o světových stranách. Kolem Gmundenu začala jezera a všechny fotky byly hned kýčovitě nádherné. Zpět jsem při pohledu do mapy připravil trasu silnicemi nižších tříd, kde nebyl rovný ani kilometr. Jeli jsme dvě hodiny zatáček pod plynem teď už úplně přivyklí na rakouskou stovku. Táta byl šťastný a spokojený. Hodně. Ještě dnes mě bolí ruce a buší srdce, když si na to vzpomenu. Navigace hledala rychlou trasu a překvapovala nás spojkami přes venkov a ukazovala nám Rakušany ještě překvapenější sedící na lavičce před svým domem. Rakouská policie stávala jen občas někde na kruháku a jen tam tak byla. Automatický radar jsme za celý den viděli jediný. Zatímco u nás míváme plnou čáru z kopců i do kopců, v Rakousku používají častěji přerušovanou, říkají tím - je to na Tobě, jak pojedeš. K obědu jsme měli štěstí na výborného pstruha z pojízdné udírny někde u rakouské silnice a večer v Rožmberku dostal táta chuť na pořádnou pizzu a tu jsme taky v Pizzerii na 95. km dostali. Samozřejmě s pivem Rožmberk a v první řadě stolů přímo u Vltavy. Škoda že ti vodáci už moc nezdraví.

Následoval výlet na Šumavu. Žádná velká města, žádné atrakce, jen krásná příroda. Volary, Kašperské Hory, Husinec, Prachatice, Zbytiny. Kilometry a kilometry kvalitních hravých silniček podél polí, luk a lesů. Byl to úžasný den a počasí nakonec bez deště. Pak přišel den poslední. Ranní opar letního dne předznamenával krásný motocestovatelský den. Otevřenou krajinu a zavřenou přilbu, kdy ani mikroventilaci nechcete, střídaly lesy, kde naopak pootevřením plníte helmu čerstvým vzduchem. Čekalo nás závěrečné šněrování Vysočiny po nejvíc nejoblíbenějších úsecích místních nadšenců, které se do prvních dnů nevešly. Jedině počasí by mohlo způsobit případné zkrácení a nasměrování rovnou do rodného Ústí nad Orlicí. Jaképak české hory si asi vybereme příště?

Celý týden jsme se vyhýbali dálnicím a silnicím se silným provozem. Nezastavovali jsme na focení úchvatné přírody, jeli jsme pořád v dál a nechávali se překvapovat. Sledovali jsme počasí a zvažovali, kde a kdy chceme raději zmoknout. Motorky se vracely spokojené a krásně ošlehané, jako by opravdu byly na cestách, na kterých nechybělo vůbec nic. Helena měla na nádrži sedm polibků, minimálně. Rád jsem se i letos o tátu staral a splatil mu tak zase kousek dětství. Symetrie byla i v tom, že při vjezdu na Vysočinu i při návratu jsme si ve stejné hospodě na venkovní terase na náměstí v Humpolci dali vepřový řízek s bramborovým salátem jako u babičky. Vlastně celé to letos bylo jako jeden dlouhý pohodový nedělní oběd. Říká se to ještě vůbec?

Žádné komentáře:

Okomentovat