První noc v novém jedenapůlhvězdičkovém fotbalovém areálu v obci Radim Jarda skoro nechrápal. Prý proto, že skoro nespal, ale výstrahu dostal i tak. Ranní cesta vedla přes snídani z obchodu, pramen Járy Cimrmana u Chotutic, bitevní pole u Lipan až k obědu pod věží v Kouřimi. Tam nás Jarda aranžoval do scén na filmových místech z Bylo nás pět, takže jsme se vyfotili před Bajzovic koloniálem a při lezení na kostelní zeď. Po cestě do Kutné Hory, kde nás čekal retro hotel Mědínek, jsme projížděli Ratboří kolem Chateau Kotěra. Neoklasicistní architektura elegantního boutique hotelu nás přitáhla až k jídelnímu lístku na sloupu, o který si LaFontén naštěstí nepovšimnut opřel kolo. Ze zastávky na drahé pivo se stala drahá první večeře se skvělým servisem bohužel bez zákusku, protože mezi námi byli nejmenovaní dezertoví bojkotéři. Nevadí, na všechno vždy musí být ve skupině ta správná atmosféra, jinak to nemá cenu. Co se týká výjimečných cen na výjimečném místě, v dovolenkovém režimu by člověk měl uvažovat velkoryse. Ono se to zprůměrovalo s utopencem, nakládaným hermelínem a zpruzenou servírkou z večeře prvního dne.
Po prvních dvou dnech stále chybělo ústřední téma letošního ročníku, ale to vůbec ničemu nevadilo. Rovnou jsme ale vynechali řeči o stárnoucích kolech, těsnějších dresech a aktuální fyzičce. Loni jsme zvažovali elektrokola, letos na chvíli dokonce cyklo týden s dětmi. Dlouhé téma toho dne se také točilo kolem navštíveného Mašínova statku - Památníku tří odbojů v Lošanech.
Z nejvyššího patra zmíněného hotelu přímo na náměstí v Kutné Hoře byl výborný výhled, ale i poslech, zejména normálně mluvících lidí nebo veřejného piana o půl třetí v noci. Měli jsme v pokoji dvě oddělené místnosti. Černého Petra měl tentokrát Honza, ale kompenzací mu byl balkon a větší televize. Kotěrovu kačenku jsme vyrazili zapít místním pivem. Druhá večeře nebyla, srabi. Den končil noční prohlídkou centra až ke Chrámu svaté Barbory. V noci byla bouřka, takže nebyl důvod spěchat ze socialistického interiéru, ve kterém se podávala snídaně v ceně, a vyjeli jsme do sucha.
Třetí den začal v kostnici hned za Lego hotelem a veřejnými záchody, kde Honza slušně požádal: „Prosím, jednou.“ Po Kutné Hoře a hotelu na náměstí 500 m od svaté Barbory byla už všechna místa tak nějak menší, méně významná, levnější nebo vůbec žádná. V Malešově na návsi jsme už lízali zmrzlinu (Honza) a kolem projížděla karavana dětí na ponících. Takové pohodové chvíle uvolnění bývají rozbity obvyklými výčitkami (chrápání), kdy Honza chtěl prý Jardu v noci udusit polštářem, a nepodařilo se mu to. V takovém zoufalství by prý dokázal i dvojmatraci rozdělit, aby se mohl odstěhovat do chodby. Z obhlídky okolí se Jarda vrátil s úsměvem a informací o Pivovaru Malešov, kde výborný oběd a chlazený letní pivní speciál zase vrátily náladu do normálu. Pivo jelo, ale kolo ten den nějak nejelo. V pekárně u kávy (Honza, Petr) v Uhlířských Janovicích se už ani nemluvilo. Jarda se pokusil o fór, a nikdo to nepochopil, ale už neměl sil to zopakovat a skončil s hlavou v dlaních. Honza zasedl u ventilátoru a LaFontén, který je obvykle na sladké, bez problémů v tom vedru odolával vitríně zákusků.
V UniqHotelu v Českém Šternberku nás přivítal příjemný dominikánský personál, a jakmile jsme zaparkovali kola a na pokoji opět v posledním patře udělali tradiční igelitový výbuch našich brašen, spěchali jsme do bazénu zchladit LaFonténova rajčatově červená stehna, a než se spustila krátká letní bouřka, bylo to příjemné předmytí u konce. Během večeře jsme doplnili zeleninu a tekutiny a ožužlali pár žeber a vyrazili na podvečerní procházku na zavřený hrad. Pod hradem jsme pak dali pivo (jedno) s hrstkou vodáků. Jarda se těšil na další chod, protože první večeři vdechl, ale v místních hospodách se pochopení nedočkal. Jarda a Petr byli Honzou nazváni operativci (a chtěl to dát do zápisu).
Ranní výčitkovou přestřelku (chrápání) ukončil až pohled na plné snídaňové stoly. V deset už jsme byli nastoupeni na prohlídku hradu Šternberků, během které jsme konečně pochopili, že některé Honzovy návyky jsou vlastně aristokratické. Přes kopce jsme se přesunuli až k řece a městu Sázava a do hostince Za Vodou, který Honza jako jediný nepřehlédl. Po vydatném obědě jsme spočinuli v Sázavském klášteře z 11. století. Byl předposlední den a odpolední úsek vedl až k ubytování podél řeky. Konečně nastalo dlouho očekávané koupání v hnědém kafi Sázavy. První pokus byl nesmělý. Podle LaFonténa to pro Honzu bylo málo vychlorované. Až druhý pokus bylo opravdové plážo pro plavce Petra a LaFonténa přímo u vodáckého hotelu Ostende v Choceradech, kde jsme se ubytovali samozřejmě v nejvyšším patře.
Nastal čas hodnocení. Jarda: „Byl to dobrej kout.“ Honza měl smíšené pocity a říkal, že něco na jednu stranu a něco na druhou, už nevím přesně co. LaFontén a Petr si to prostě užili. Dlouhé čekání na výborné burgery se vyplatilo. Nijak víc jsme ten poslední večer neprasili, pozdní pizzu a panáka zelené na závěr nepočítám.
Probudili jsme se do pátečního slunečného rána posledního dne. Noc jako každá jiná, každý soud by nás osvobodil za ublížení na zdraví. Jarda se rozpovídal o své snídani. Nejprve je základ šunka, sýr, pak nadstavba dle nabídky a potom sladká fáze až do vyplenění stolů. Po snídani se v naší whatsappové skupině polehávající po snídani na postelích objevila první anketa. Petr: „Vyrazíme až tak za půl hodiny?“ Nebylo divu, když postele byly zaplacené do deseti, a navíc byla šance, že to celotýdenní až protivně žhnoucí slunce bude tou dobou zataženo mraky. Jardův telefon novoty nepodporoval, takže byl mimo hru. Za stavu 2:1 proti návrhu si Petr pod tíhou demokracie začal balit. Honzovi se začaly klížit oči a v poslední chvíli odhlasoval znovu pro návrh a usnul.
Přesun dál k vlaku do Čerčan pokračoval podél Sázavy a vodáckých kiosků. Škoda, že kolem jedenácté nebyla atmosféra na tu úžasně vypadající klobásu v jednom z nich. Petr na cestě mezi chatami píchnul naštěstí lehce přístupné a opravitelné přední kolo. První vlak nás přivezl do Prahy, kde nám LaFonténovo spojení dalo krásnou hodinku na občerstvení. Vlak z Prahy závada vyřadila z provozu už v Poříčanech a všichni naši spolucestující museli vystoupit a doufat, že se vejdou do rychlíku do Grazu, což zpočátku vypadalo beznadějně, ale vydalo to. Dlouho jsme nebyli tak vděčni za stání s koly v chodbičce. Jarda s jedním dokonce mnohokrát cvičil tak, jak kočárky, lidé i blbci procházeli. Přesto i v takových chvílích bylo něčí jedinou starostí udělat si selfíčko se strojvedoucím (Petrem).
Týden utekl jako voda. Byl to osvěžující proud společného času, na který jsme se všichni celý rok těšili. Byly v něm všechny emoce cestování, léta a přátelství.
Žádné komentáře:
Okomentovat