pondělí 16. září 2024

Stopař čeká na pohyb

Je samozřejmě nenáhoda, že se mi pro nás nejvíc líbily dresy věhlasné italské Velké jízdy, přestože slavnostní předávání dresů letošním účastníkům proběhlo spíše v tajnosti. Od prvního ročníku v roce 1971 nejde v závodě Gran Fondo o výsledek ani o soupeření. Jde hlavně o sounáležitost, lásku k cyklistice a přítomný okamžik.

Snad nejvíc nám daly zabrat hned první dva kilometry na nádraží. Petr s LaFonténem napjatě vyhlíželi Jardu, který dorazil až na poslední chvíli, protože si nechal klíče ve dveřích sklepa, ale Bóďa ho zachránila a tím i celý odjezd. Rychlík do Prahy byl naštěstí bez retro příplatku. Z dvaceti minut na přestup zbyly dvě, ale supermodernímu vlaku do tři a půl hodiny vzdáleného Chebu na nějaké té minutě zpoždění na odjezdu nezáleželo. Tyhlety rychlé, tiché, čisté, voňavé, klimatizované vlaky jsou už stejně vo ničem. V Chebu Jarda zajásal: „První úspěch - normální hospoda v centru!“ Ze statistiky funkce Stopař aplikace Mapy Petr přečetl omračující statistiku prvního dne - 20 km za 1 hodinu a 34 minut po trase z nádraží do střešního apartmánu penzionu Prediger v Kynšperku nad Ohří, kde, světe div se, od gymplu jsme to nezažili, mohl Jarda mít samostatný jednolůžkový pokoj neboli stavební oddělení pokojů dávalo velkou naději, že se v klidu vyspíme hned první noc, a to na jsme si připili v doporučené restauraci Skleník jen krátkou procházkou daleko od domu.

Od pěti hodin ráno se sousedstvím ozýval mnohohlas kohoutů. Posnídali jsme u stolu v naší kuchyňce, který domácí neslyšně prostřeli přesně na osmou. Nadšení bylo vidět i na ranním defilé a focení před domem v dresech. Tak odstartoval letošní ročník plný vodních prvků v hlavní roli s Ohří. Luxusní asfaltovou cyklostezku natěsno závodící s řekou vystřídala lesní cesta. Ta nás v pravý čas dovedla k potravinám, kde nejvyšší police byla ve výšce vietnamských očí. Jarda si dokoupil zásoby a Petr sehnal raritní Haribo Colorado. Vystoupali jsme k hradu Loket a pak dali oběd na terase na náměstí. Hojnost zvěře v lesích se opakovala i na jídelním lístku. Petr zabalen do deky pil citronádu s ledem.

Apartmán Carla v Karlových Varech byl jen 2,2 km od festivalového červeného koberce. Mile překvapil Petra vanou, ale bohužel malinkou. Při vjezdu do města jsme jen za světla protáhli naložená kola centrem a vyfotili se na kolonádě, ale po ubytování jsme se znovu pustili do varu ulic, kde Jarda poznával celebrity, a nakonec jsme únavou zapadli do asi šesté restaurace. Byl to pěkný a úspěšný den - 52 km podél nádherné řeky. Většinu vybavení bytu jsme nevyužili, i když Petr nabízel uvařit snídani, ale Jarda mohl mít opět vlastní ložnici oddělenou stěnou, dveřmi a ještě chodbou, na které jsme parkovali kola. Nakonec jsme si nakoupili večer cestou z centra každý snídani svou.

Ráno třetího dne bylo těžké, ale společná snídaně v kuchyni apartmánu příjemná. Sundáním vrstvy Petr definitivně přivolal léto a konečně se ukázala kompletní paleta dresů naší skupiny a pokračovali jsme dál evropskou cyklostezkou číslo 6 směr Kadaň. Pomocí umělé inteligence jsme určili kachnu na řece a pokračovali do Mattoniho království v Kyselce. Po výborné cibulačce, segedínu a italském ristretku v hostinci Na Špici v Radošově s trofejní výzdobou včetně losa jsme si udělali selfíčko k odeslání Honzovi. Foťák vtipně jako čtvrtý obličej identifikoval jelena na stěně. Objevily se drobné potíže s Petrovým kolem. Zatuhnutí torpéda nevěstilo nic dobrého. Šťastně jsme ale dojeli minutu před 18. hodinou, kdy zavírala recepce Cykloubytovny na koupališti v Kadaňi a stopař zobrazil 60 km. Než si LaFontén za stovku zaplaval a Jarda osprchoval, Petr úspěšně prolil kolo WDéčkem a zřejmě pár kapek se skutečně dostalo tam, kam mělo a převodovku rozchodil. Na zbytek týdne tak získal tři převody z jednadvaceti, přesto pelotonu stačil. Nadšeného Petra bohužel Jarda zchladil rozhodnutím: „Kilometry naježděné během technických jízd po parkovišti se do denního výkonu nezapočítávají.“ Po výborné večeři U Bílého beránka jsme se přesunuli do pivnice a degustovali Rohozec višeň z Turnova a Summer Ale od Karáska z Chomutova. Petr ve zdraví zvládl noc na horní patrové posteli, špunty zafungovaly skvěle. Ráno jsme skočili pár metrů do Kauflandu pro snídani a užili si ji v klubové kuchyňce ubytovny.

Čtvrtý den nás čekal nejhezčí šedesátikilometrový úsek Žatec–Louny do Hotelu Union navíc s jistotou, že Jarda bude opět stavebně oddělen. Po cestě jsme obdivovali Nechranickou vodní nádrž s chomutovskými paneláky na dohled. Slunce vykouklo a předpověď 18–21 stupňů slibovala další ideální cyklo den v dresech. Cestovali jsme krásnou kamennou štěrkovou stezkou většinou bez euroasfaltu, ale hlavně podél široké Ohře. Etymologie jejího názvu je odvozena od lososů, které jsme tam úplně viděli. Oběd v žatecké pivní restauraci U Orloje jsme samozřejmě doplnili místními pivy, Plavčíkem a Samcem, a obhlídkou Chrámu chmele a piva. Na čtvrtečních fotkách jsme podle Jardy vypadali už dost cyklisticky použití, přesto jsme zvesela vyrazili do přibližujícího se deště. Na konci dne nás opět potěšilo Jardovo: „Zase jsme to zvládli, dobrý to bylo.“ Večer pro změnu začal krušovickým pivem v restauraci Šalanda. Pokecali jsme s umělou inteligencí o pivu, opravách kola, o rozemílání opuštěných kasáren do silnic a podobně. Noc byla fajn, až na ty nevlastní polštáře.

Jarda si k snídani myslel, že snad s jedním mini párečkem rozbije svůj léty zažitý koncept šunka-sýr, ale nepodařilo se. Hogofogo hotelový interiér snižoval podprůměrný snídaňový stůl a obsluha hlučných a sprostých dlaždiček. Poslední ubytování v rodinném hotelu U Beránků v Libochovicích bylo na celodenní cestování blízko (27 km). Jarda měl tedy povoleno vymetat vesničky v okolí trasy, obzvláště ty, kde, jak říká, je všechno, i když klášteru v Panenském Týnu chyběla střecha a okna a podlaha a interiér a zámku v Peruci hlavní vchod. Držáky okapů toho dne byly ale výjimečné. Na lesní stezce jsme plašili hejna bělásků a zastavili se na dnes už zarostlejší vyhlídce, kterou obdivoval a poeticky popsal už Svatopluk Čech. Páteční odbočku na zámek v obci Pátek s výstavou papírových modelů hradů jsme spojili s obědem venku v místním hostinci Hela s nabídkou napsanou na třinácti tabulích. Odměnou za stoupání na vrstevnice rozbahněnou lesní stezkou bylo znovushledání s Ohří v Libochovicích. Po ubytování v hotelu U Beránků jsme ještě v 18 hodin vyrazili na hrad. Nejdřív kousek kolmo a pak pěšky přes výběh ovcí po žluté až k již zavřenému státnímu hradu Házmburk. Po cestě nahoru jsme potkali kastelánku opouštějící hrad ve spěchu v Ladě Niva. Když uviděla Jardu s brašnou, vyštěkla, co že v tom má, ale odpověď přilbu ji nestačila a nařkla ho z ukrytého dronu. Poslední večer jsme tak mohli z vyvýšeného místa přehlédnout celou tu odšlapanou nádheru a pak to o trochu níž zhodnotit u rozpáleného grilu a chlazeného piva. Po náročném týdnu jsme spali tvrdě, jen LaFontén slyšel Jardu i přes dveře.

Poslední den nás čekal přesun na vlak. Ráno Jarda vstával napnutý asi se vzpomínkou na pondělní odjezd na poslední chvíli. Měli jsme totiž jet na čas, a to jsme celý týden řešit nemuseli. Po zkušenostech, co říká navigace a co bývala každý den realita, jsme dobu jízdy vynásobili dvěma jako obvykle, a ještě přidali čas na oběd a půlhodinovou rezervu. Lesní cesta se změnila v slimáčí magistrálu. Zpomalovalo nás, jak se lepili na pneumatiky a na ně se lepil prach cest. Podél Malé Ohře jsme potkávali vážky a z přírody ven nás vyprovázeli motýli. Stíhali jsme s bohatým předstihem. Cestou byla spousta času děkovat řece při každém zahlédnutí, na každém mostě. Vesničky se měnily ve vesnice a loučení skončilo u zavřené pekárny v Bohušovicích nad Ohří. Před odjezdem vlaku ve 12:04 jsme poobědvali na letní zahrádce restaurace Radnice před městským úřadem. V nejteplejší den celého týdne na nás vyšel vlak do Prahy bez klimatizace a v podobném stylu jsme pokračovali až domů do Ústí, kde tentokrát na Jardu opravdu nikdo nečekal. Ještěže měl ty klíče. Až po pivu v hostinci U Malinů se Jarda konečně cítil v klidu a v bezpečí a my s ním.

Atmosféru Velké jízdy jsme drželi neustále. Byla v ní pýcha ze zdolávání společných výzev i dotýkání se vlastních hranic. Stali jsme se součástí krajiny a živlů kolem sebe. Byli jsme tam, kde jsme chtěli být. Jeden týden v roce jsme jeli své vlastní Gran Fondo.

Žádné komentáře:

Okomentovat