Z lázní Ti píšu sám s hlavou v dlaních,
že sním až k lásce jednou doletět,
za okem, uchem, nosem živ dojít,
srdcem se nechat vést, zpět nehledět.
Kroky nedbat, kolena o zem dřít,
s myslí pevnou, že kámen by se hnul,
i nevěřit, ale nepřestávat snít,
až tam dojít, kde strach má svoji sluj.
Na konci sil své slunce rozeznat,
vzpřímeně živlům stát, brvou nehnout,
na vzácný mžik se štěstím se potkat,
dýchat a cítit zas koutky cuknout.
Ty sám přemýšlel jsi o tom někdy?
Žít, nepočítat zítřky, ale od kdy?
