neděle 17. září 2017

Výnos z hektaru

Jak to udělat, aby se z jarního slova půda stalo podzimní slovo úroda? Na to se snaží odjakživa přijít každý po svém všichni velcí i malí zahrádkáři. Každý rok to ale nakonec vzdávají a vyčerpaní pokorně respektují, že to je zázrak.

Už od jara si o tom s očima navrch hlavy povídají, nebo zarytě mlčí a nic neprozradí, ale všichni se chtějí dostat k podstatě kouzelného receptu. Nevadí hlína za nehty ani pot na tváři. Chtějí přírodě pomoci a napjatě sledují, jak přerůstá přes hlavu i přes plot to, co bývalo malé a křehké.

Milují letní obědy venku a přes natažené nohy se kochají na všechny strany. Ať už slunce žhne nebo buší bouřka, léto je jedna velká párty – oslava zdroje obživy, oslava zdroje radosti.

Když pak s babím létem dostávají další šanci, naposledy zavrčí svou mechanizací a uloží s láskou svou úrodu na zimu, začínají se těšit, až už zase jarnímu slunci nastaví svá půltěla a všechno začne nanovo.

A v zimě, když je klid a čas, mohou se konečně zastavit a přehlédnout svůj sad, zahradu, balkon, nebo svůj pokusný zeleninový záhonek, a spočítat si výnos z hektaru, jako to vážně a hrdě dělával můj děda.

úterý 29. srpna 2017

Cyklogastro hádanka pro dnešní den

Kdo si věděl rady na každém rozcestí a spletl se maximálně jednou?
Kdo to místy viděl černě a to jen proto, že měl samozatmavovací brýle? 

Kdo dopadl nejlépe při převažování naložených kol?
Komu každou noc vůbec nevadilo cizí ani vlastní chrápání?
Jak letos zvládl svou roli bezedný pokladník?
Byla veškerá legrace přiměřená situaci, věku a hladu?
Jaká cyklisticky závažná témata řešili při vydýchávání o pauzách?
Jak se jim jelo každý den s dresem těsnějším a těsnějším?

Kolikrát svou přítomností rozjížděli hospodu a proč si fotili každý prostřený stůl?
Hlavní otázka však zní, kampak se letos vydali čtyři kamarádi na kolech?


Tam,
kde vodu nespoutáš jen tak nějakou přehradou,
kde cestuješ u hranic tak blízko, že můžeš okolním státům koukat pod sukni,
kde zažiješ dokonalý podvečer jako z knížky,
kde svítí jasné hvězdy a kvetou divoké máky,
kde můžeš mít vznešené cíle a nehonit čísla,
kde se cítíš obklopen mystikou a v mapách čteš pesimistický místopis,
kde vládne ticho a střídá se den s lidmi a bez lidí,
kde můžeš trhat borůvky ve stoje,
kde cesty jsou hravé vlnky plné křižovatek a připomínají Šumavu před asfaltem,
kde ve strmém stoupání ucítíš nedávný oběd,
kde Tě oněmí bujnost čistě střižených mladých lesů,
kde si musíš trasy prodlužovat,
kde je romantika, kterou prý jinde nenajdeš,
kde projíždějící cestovatele sledují veverky,
kde šutry všude jsou ruly nebo co,
kde můžeš lehce projíst hotovost i účet,
kde Ti to do šlapání začne samo zpívat a pískat,
kde každý kilometr musíš poctivě ušlapat i několikrát,
kde není možné zařadit do plánu dietní den,
kde všechny fotky můžeš rovnou dávat do kalendáře,
kde lehce nasytíš tělo i duši a budeš si chtít přidat.

Bingo! Jeli do nádherného království řeky Jizery.
Za nás rozhodně doporučujeme tyhle hory udělat, nejlépe po svém.

neděle 13. srpna 2017

A kdo si myslíš, že jsi? Krotitel?

Sotva jsem usnul, přišel mi krásný sen.

Tucet lvů je už na svých místech. Jsem ve společnosti jedinečných, tam, kde se o všem mluví, kde se všechno rozhoduje. Ten, který si myslí, že je občas u něčeho důležitého, je teď mimo. Všichni mě ignorují. Chápu, už ani krok. „Co tu děláš bosý a s holým životem?“ zeptala se lvice, kterou už ranní slunce pálilo do kožichu tak, že se musela přesunout do stínu. Nacházím její pohled. Žádný beránek, ale sama příroda. Očima říká: „Já jsem tu doma. Chci život a dám si ho se vším.“ Její oči mě dlouze sledují a neuhýbají. Vidím v nich všechny tvory, které jsem kdy fascinovaně pozoroval, opatrně odehnal, obdivně pohladil, samozřejmě ušetřil. Její nedotknutelnost je umocněná mlčením. Zvířata nemluví, neznají sliby, výmluvy a kompromisy. Všechno je buď ano, nebo ne. „Dej si na mě pozor. Mě nedostaneš, nechytíš, neuspíš. Neskončím bez vzpomínek za sklem v zoo.“ Odpovídám rychle něčím o vzhlížení ke všemu živému. Že jsme stejní a tím že patříme k sobě. A ona na to: „Máš svou cestu a já mám svou, ale kdo bude kdo, až se uvidíme příště?“

Slunce už je výš a já opojen, nabit a neochotně na odchodu. Naposledy se ohlížím a vidím v jejích očích něco nového. Nezapomenutelný úsměv, který říká: „Můžeš. Můžeš si mě vyfotit, namalovat nebo vystřihnout. Můžeš cokoliv, ale zkrotit ne.“

středa 9. srpna 2017

Marc Ellenbogen Writing Show

The time has come to proudly type online the name of a rare personality and a phenomenal T-teacher. Marc commuted from Germany not only to mark our work. Meeting him would make me speechless and he did teach me writing.

He showed us the university atmosphere. He led our writing courses. Everyone wanted to have his detailed feedback, error analysis and advice. He nearly made me play the trumpet in the lesson. He read my essays to the class. He wrote a reference for me that impressed the court. He could switch between English and German. He made the most friends in the shortest time. He left too early and threw a massive goodbye party in the local club.

As for writing, he explained the basics, listed the guidelines to follow, posed the questions writers should ask, and left the rest for our own creativity, organisation, and hard work.

  • Is this the topic to make a storm rage through your brain?
  • What and who exactly is this for?
  • Can your pen be as quick as your mind?
  • Can you tame your thoughts in both quantity and quality?
  • Do you have time to keep drafting until the shape of it satisfies your purpose, eye and ear?

I have taken over the model and teach my students writing his enthusiastic and motivating way, and when I say what Marc used to say - You have nice talents for writing, keep up! - I can see the same astonishment in their eyes we used to have. And I add - Be careful, if you do it the right way, you risk falling in love with writing and, what is more, becoming very good at it.

pondělí 7. srpna 2017

Já jedu!

Hluboko v borových lesích Máchova jezera objevíte po desetiletí stále stejně vypadající i stejně vybavené chatky, ve kterých se ubytovali lidé, kteří si i letos přijeli užívat slunce, vodu a vítr. Většina z nich jako by nikdy neodjeli a ještě přivezli i svoje děti a vnoučata. Na mě tam čekala plachetnice.

Ta je nádherná. Jsem nervózní. To dám! Václav na mě pořád mluví. Můj nevěřícný výraz ho vůbec nezpomaluje. Tohle jsme ve slovníčku neměli! Sestaveno. Pojedu jen v plavkách. Vesta už je studená teď. Bojím se o ni ještě víc než Václav, hladím pro štěstí. Sklouzla jako po másle. Jak to říkal? Odstrčit od břehu. Naskočit na ni břichem. Zasunout ploutev. Držet zároveň kormidlo a otěž. Kam to jede? To se ti řekne, pojeď sem, ale jak? Kormidlem rozpohybovat loď a vyjet. Funguje to. Ta plachta je obrovská. Atletická loď. Ideální vítr. Václave, to nemyslíš vážně, nácvik čeho? Stoupnout si? Opřít se do stěžně takhle? Zvrhnout loď? Ta je ledová! Stihnu to, než se otočí plachtou dolů? Jsem tu, voda v uších, neslyším tě. Neslyším tě! Znovu? Tak jo, umím to i líp, hlavně zase nepustit otěž. Co bych dělal bez lodě? Jsem zase tu. Jako opice. Vítr sílí. Odkud? Přesednout na druhou stranu. Ráhno au po šesté. Prohodit ruce za zády. Na tuhle stranu mi to už jde! Ne, zpět, vítr se otočil. Plachtu povolit, větší břicho. Odpadnout po větru. Kormidlo, otěž, plachta, kormidlo, otěž, plachta. Já jedu? Ten zvuk od přídě, ten vítr ve tváři, ta brázda za mým Laserem. Já jedu! Tam z té lodě mě někdo zdraví? Tak jo, Ahoooj! 

Absolvoval jsem kurz plachtění na Mácháči a nakonec jsem zkušeným stál za pozdrav. Já totiž něco pochopil a navzdory všemu sám v dál plul.

sobota 15. července 2017

School of fish

Chorvatsko není zrovna ráj pro příbřežní šnorchlaře a proto jsem ani tentokrát nic valného nečekal.

V jedné vesničce s jednou hospodou a jedním minimarketem se našel tak akorát dlouhý kus nádherné nepřelidněné oblázkové pláže, kde už od břehu bylo na každém metru vidět něco hezkého i hezky ošklivého, hladkého i ostnatého, plachého i netečného. Ale to, co jsem neviděl ještě nikdy nikde, bylo hejno - školka drobných štíhlých stříbřitých rybek s výrazným očkem a neonovým podélným proužkem lesknoucím se ve sluncem prozářeném mělkém moři. Jsou spolu, vedeni prastarými instinkty, tak dlouho, dokud se nenaučí dost, aby mohla každá plout svou vlastní cestou.

A když jsem si to hejno bezdechu prohlížel, najednou se z modré hlubiny vynořilo nečekané pokračování. Každý den jsem pak vyrážel do vln a dlouze a fascinovaně se díval na tu obrovskou stříbrnou valící se kouli života.

úterý 11. července 2017

Chorvatský kamínek

Hledání mohlo zabrat celou dovolenou, ale bylo to hned, jako když luskne.

Je to snad místně převzácný exemplář vylovený z nedostupného místa v poslední vteřině nádechu? Ne, je obyčejný, úplně tuctový. Tolikrát už ho vylovili, obrátili v ruce a zase odhodili. Vybral jsem ho, protože je členitý a pestrý jako samo moře, protože je nejprosolenější, protože je hladký a svítí jako dlaň, co mává na pozdrav, protože ho nepřivezli na pláž z daleka Tatrou, ale byl tam odjakživa a měl tu odvahu se od skály trhnout, protože se udržel v kluzkých plavkách, protože vypadal, že si zaslouží zahřát v dlani, a protože jako jediný vitrínu už ani nečekal.