Labutí píseň

Pohled do zákulisí

Když jsem byl malý, miloval jsem balení svého papírového kufříku na prázdniny k babičce. Později jsem si stejně oblíbil balení cyklobrašen. Dnes kolo s kamarády z gymplu střídám s motocestováním s tátou. Vybírám motorce vaky a pak se kochám, jak jí to zase sluší i zezadu. Zatím nikdy to nebyl výlet raketou na Mars, ale z cestování natěžko jsem v sedmém nebi pokaždé.

V zimě v garáži to ale nevypadalo, že někdy vyrazíme. Takhle svlečenou jsem ji snad nikdy neviděl. Začalo to nejistým startováním, ale elektrické záhady se řetězily. Při pátrací anabázi jsem ku prospěchu motorky z roku 2001 renovoval nebo vyměnil kdeco a hodně se toho naučil. Ve finále za to mohl zlomený drát ve svazku u řídítek, což brácha autoelektrikář zjistil během dvou minut. Jako sladkou tečku jsem jí koupil k Valentýnu novou baterii a byli jsme připraveni vrátit se v létě na jeviště, kde už na další ročník našeho společného motocestování natěšeně čekal připravený táta.

Lehkost prvního pohybu

Nastal okamžik, který se zapíše do historie jako den, kdy jsem uskutečnil první hovor z přilby. Instaloval jsem do své krásné AGV K6 stereo bluetooth handsfree Twiins bez rušivé vnější jednotky. Při správném nastavení stačila i třetinová hlasitost na to, abych mohl sdílet se Zemí nadšení z jízdy a abych jasně a čistě slyšel navigační pokyny. Mohl jsem se tak méně dívat na displej a více si v zrcátku kontroloval tátu, který byl zase ve svém živlu.

Vyjeli jsme, ten pocit se nikdy neomrzí. Deště se nám vyhýbaly, jak bylo objednáno. Umělá inteligence připravila mé nápady pro export do navigace a přidala pauzy na protažení každou hodinu na vhodném místě. Navrhla i tankování podle čerpacích stanic, nádrží motorek a našich žaludků, tedy včetně zakomponování řízků od maminky a štrúdlu od manželky. Podtitulem letošního výjezdu by klidně mohlo být Orlen Tour. Holky jsou zmlsané Vervou a tahle nadnárodní společnost je v Polsku všude, stejně jako u nás. Bylo tedy zvláštní, ale moc příjemné, cítit se na všech zastávkách jako doma. Navíc jsme sebevědomě a zdvořile komunikovali plynulou češtinou a nikde problém nebyl.

Z Ústí nad Orlicí do Jeseníku jsme to znali. Tam někde se emoce přepnuly na objevitelskou výpravu a pokračovali jsme přes Český Těšín až do polského města Bielsko-Biala. Krásnými úseky byly Zlaté Hory–Opava a nečekaně hladké líznutí Ostravy. Po 315 km jsme dorazili k penzionu BeskidPark. Zpravidla si vybíráme pokoj za rozumnou cenu se snídaní, s možností rozvěšení všech svršků, s dostatečným místem pro rozkramaření brašen a kufrů, s chráněným parkováním a obvykle mimo centrum, protože si myslíme, že kamkoliv dojdeme a že nám procházky udělají dobře na těle. Co taky dělat jiného než jezdit, jezdit, jezdit a pak už jen chodit, jíst a spát.

Na kterou stranu jít na večeři, to byla zásadní otázka večera. Začali jsme tou nejbližší restaurací. Bohužel měla michelinskou hvězdu. Cítili jsme se nepatřičně nejen kvůli motorkářskému volnočasovému oblečení, ale bylo by nám líto, že bychom nemohli obsluze a kuchyni dopřát pohostit nás zážitkem, který je pro ně standardem. Druhý podnik byl v polsko-italském stylu a byl ještě dražší a písmo v menu ještě menší. Konečně do třetice jsme uviděli světýlko poctivé krčmy ve vkusně renovované podobě, kde se podávala národní jídla, obsluha byla vřelá a mohli jsme si s tátou dát piv, kolik jsme chtěli. A tím myslím dvě.

Těžkopádná labuť na souši

Po prvním dnu jsme už v devět hodin leželi, takže ráno jsme byli na snídani v sedm první. Ta nám krásně vyšla na půlhodinový mráček. Holky byly po noci dorůžova, tak jsme pobalili a na pohodu po osmé vyrazili na trasu dlouhou 350 km mezi lesy a vrchy polského pohraničí až do Švejkova Sanoku, kde jsme přespávali dvě noci (Zajazd Sanocki). Vesnice na trase se řadily jedna za druhou jako tóny nekonečné repetice – tak hustý provoz jsme asi ještě nezažili, navíc v obou směrech. A téměř všude byla dvojitá plná čára. Jedním slovem beznaděj. Možnou alternativou by byla dálnice, ale to je zase jiná otrava. Nabyli jsme dojmu, že v Polsku je provoz pomalý až rozvláčný – nic pro moji italskokrevnou Helenku (Ducati Monster 600) a tátovu britskou cestovní ikonu (Triumph Tiger 1050). Asi dvě hodiny trvalo, než jsme vzali tohle nedobrovolné tempo na milost a polská vleklost se stala i naším rytmem. Byli jsme unášeni proudem, do kterého z boku přitékala a zase ho opouštěla vozidla všech velikostí. Mnohým vycházel z výfuku hustý černý dým. Řidiči se pouštěli a upřednostňovali bližního svého bez ohledu na přednost podle pravidel silničního provozu a snad nikdo neuměl odbočit doleva. Důvody, proč se už tak líný tok ještě zpomalil, nás nepřestávaly udivovat, ale brali jsme to tak, jak to je. Nejdřív jsme v obcích drželi rychlost 50–52 km/h, ale pak jsme zcela splynuli s místními, kteří směle valili 57–59 km/h.

Defilé přes Bieszczady

Pak se silnice vyprázdnila a začaly zatáčky. Labuť se konečně vznesla. Otevřely se před námi výhledy po obou stranách a my jsme jeli středem jako po hřbetu prehistorického živočicha, který si tady lehl a rozvlnil krajinu. Někde na trase před námi dopršelo a mokrý asfalt už zase prohřívalo slunce. Silnice se rozezpívala. Provoz nabral tempo a my se mohli chladit voňavým vzduchem po dešti. A na konci dne to bylo takové motorkářské potěšení, že jsme ani nezastavili, abych vyfotil tu nádhernou velkou duhu. Ani kvůli té další.

Přímo vedle ubytování měli stylovou roubenku s výborným jídlem, tak jsme na venkovní zahrádce zahájili luxusními žebry a velmi chutným pivem Zywiec Biale. Doplňování tekutin pokračovalo i na procházce na náměstí neboli rynek. Byl čas vyprávění o ničem důležitém. V hlavě jsme udělali místo na nové zážitky. Nabírali jsme síly na náš dvousetkilometrový kochací okruh divočinou, na důvod D, proč jsme letos jeli až sem.

Bylo teplé letní ráno bez mráčku, jak jinak. Po pár kilometrech se silnice chtě nechtě zanořila do lesů a musela se začít podvolovat rázu krajiny, vlnit a točit. Překonávala řeky a říčky – Wetlinku, Solinku i San, největší z nich, která určitě splavuje medvědí chlupy z celých Bieszczad. Přibývala auta odstavená na krajnici k prodeji. Trasa vedla přírodou, která dirigovala její opakované klesání a stoupání. Nic, co byste chtěli jet na biokole. Výskyt minimálně dvou ze tří značek – jelen, kráva, zatáčky – vždy znamenal spoustu zábavy. Minimálně šedesát kilometrů vedlo Bieszczadským národním parkem. Tady zvuk motorek přešel z forte do piana. Místy drncavé silnice na nových mechově měkkých pneumatikách Pirelli nevadily vůbec. Udělal se horký letní den a idylka pokračovala výběrem „Bieszczadského snu“ z obědového menu na venkovní terase v obci Ustrzyki Górne. Voda se změnila na pivo až po zdárném návratu na základnu do Sanoku a večer vyhrály bramboráky s gulášem – místní specialita, kterou každá karczma a dworek musí mít. Rozjímání a hodnocení pokračovalo opět na rynku. Táta se tetelil blahem a byl pyšný, jak dobře zvolil letošní cíl.

Horskou dráhou do finále

Ráno čtvrtého dne podle očekávání krátce sprchlo. Celé dopoledne mělo být oblačno a příjemných 20 stupňů. Zpět jsme se vydali trasou paralelní k cestě tam, jen výš v kopcích a dál od cedulí obcí. Typické byly dlouhé zatáčkové úseky nahoru dolů bez zeber a semaforů, bez center měst a hustého provozu. Užívali jsme si prázdné silnice, svižné tempo a vykukující slunce. Tátův palec byl zase nahoře. Blížil se čas oběda. Při tankování u Orlenu jsme hned vedle viděli bistro Zestaw obiadowy. Polévka i pizza polského typu byly výborné. Tátovi se sice podařilo na stůl dostat ke kávě vlastní tatranky, ale ty už se do nás nevešly a myslím, že nakonec dojely z výletu domů neporušeny. Po 320 km jsme už hledali rezervovaný nocleh v obci Goczalkowice Dolne (Pokoje Hotelowe Wiktoria) ve čtvrti, jejíž snad jedinou nevýhodou bylo slabé pokrytí hospodami. Naštěstí v jediném bistru široko daleko jsme si od milého provozovatele vychutnali tradiční bigos a pivo Tyskie. Dva sytí a spokojení motorkáři hodnotící večer u piva další vydařený den.

Jediný déšť toho týdne vyšel jen na čas snídaně posledního dne. Vyjeli jsme do krásného, slunečného rána. Na rozloučenou s Polskem jsme se rozcvičili hustotou kruhových objezdů, jakou jsme opravdu nikdy nikde nezažili. Domů zbývalo 290 km. Vybrali jsme samozřejmě zase trochu jinou trasu. Body na ní a jejich okolí nám začínaly být stále povědomější. Těšili jsme se domů, a přesto jsme si přáli, aby to pětidenní souznění lidí a strojů ještě nekončilo. Baletili jsme krajinou v ladných, uvolněných, a přitom přesných pohybech, nadřených roky a roky poctivého ježdění v sezóně a bezstarostného snění přes zimu.

Děkovačka  

První společnou cestu jsem tátovi navrhl před osmi lety. Nabídl jsem mu Heleninu pouť domů, do boloňské továrny Ducati, a on se zaradoval. Z jednoho výletu vyrostla celá série malých velkých dobrodružství. O pár tisíc kilometrů starší se letos, posedmé, usmíval úplně stejně. Jen v tom úsměvu bylo víc. Táta je totiž frajer. Ne v tom, kolik má najezděno, ale v tom, že si umí v pětasedmdesáti sám za sebe vyhodnotit, že stačilo. Vrchovatě a vděčně stačilo.

Táta je v detailech. Jak zdraví protijedoucí, jak na mě mává, když se na něj otočím, jak akceleruje s chutí mlaďáka. Jak se spokojeně usmívá, protože jsem na oplátku všechno zařídil. Jak je pořád připravený pomáhat. Jak hladí motorku na konci dne a děkuje jí za hezký den. Jak ráno nemluví. Jak se seznamuje s každým novým kávovarem. Jak je zvědavý a těší se, co se bude dít. Jak nefotí a nedělá si poznámky, protože ví, že si to přečte zase v časopise. Jak mi za každou cestu děkuje, jako bych pro něj dělal něco mimořádného – a přitom to je jen čirá radost.

Naše šťastná sedmička měla všechno. Bylo to tak osvobozující a bylo to tak plné, že by to klidně mohlo být naposled.

Další…

Vidět někoho kouřit doutník ubalený na stehně staré Kubánky s gustem a výrazem labužníka má neopakovatelnou atmosféru i pro někoho, kdo nikdy nekouřil, a to ani suchý stočený list rododendronu, když jsme byli děti.

Požitkářství mi zůstalo. Rituálně si zapálím s posledním bodem agendy, abych se na konci dne pochválil a odměnil. A když ještě někdo přijde, řeknu jen: „Dokouřím a budu se ti věnovat,“ sklepu si popel z čokoládové hořické trubičky z košile a ještě znovu si vyhrnu rukávy.

Řečmi botu neuděláte aneb Baťa do kapsy

Přináším vám syntézu svého zážitku z dvoudílného počinu Inspirace Baťa jako přípravu na vedení deníku Jak růst podle filozofie Baťa ze stejné dílny. Bylo mi ctí nechávat se stránku po stránce inspirovat životními zásadami někoho, v jehož životě bylo úplně všechno a kdo dokázal z člověka malého udělat velkého tím, že nejprve udělal sebe. Vybrat si z mnoha své osobní desatero je ale pobaťovsku těžké.

1. Tvořivost
Začni. Všechno je myšlenka.

Strach a lenost a cokoliv, co se za ně převléká, jsou jediné věci, které ti brání něco vytvořit. Žádné až neexistuje, každá doba je vhodná a většinu věcí dokážeš jen díky tomu, že se rozhodneš začít. Žít znamená na všech úrovních tvořit. A když tvořit, tak s láskou a ke krizi čelem.

2. Sebepoznání
Poznej o sobě pravdu a ego tě nepřeroste.

Na zrcadlo si napiš Vážím si tě. Žij s vědomím vlastní hodnoty. Viď se velký, nepodceňuj se a nespoléhej na pochvalu. Hodnocení a domněnky druhých jsou jen jejich vlastní pohled, jejich prohry a strachy. Dělej, mluv a chovej se tak, jako by to bylo na veřejnosti.

3. Čas a energie
Neplýtvej nejcennějšími komoditami na světě.

Věnuj pozornost a spěchej pomalu. Vše vzniká z malých kroků a žádný nesmí chybět. Využívej chvilky – nečekej. Nauč se říkat ne. Čas a energie jsou to nejvzácnější, co máš. Neboj se peněz, musí se točit. Věř lidem, že úkol zvládnou sami, a ušetři si energii pro své poslání.

4. Odpovědnost
Udělej rozhodnutí, které dokážeš ustát.

V každém okamžiku jsi zodpovědný za soulad svých činů a slov. Buď trpělivý, důsledný a dochvilný. Nenech nic zahnívat a neber polovičatá řešení. Nemysli na chybu a nenastane. Neztrácej čas hádáním a chybu přiznej a naprav. Nenech se ovládat závislostmi.

5. Učení
Zdroj energie najdeš jen v sobě.

Mysli vlastní hlavou a nedej jen na punc pravdivosti. Uč se od nejlepších a zvedej svou laťku. Nezkušenost vidí novoty a konkurence je učitel. Najdi rovnováhu teorie a praxe. Nevíš-li, zeptej se partnera nebo dítěte. Vlastní zkušenost nenahradíš. Co chceš, můžeš. Nejde neexistuje.

6. Vztahy
Dívej se lidem do očí. Domluv se.

Jednej na rovinu, tvoř jistotu. Dávej druhým víru v sebe slovem, úsměvem, vyžádanou radou. Netlač na nesprávné lidi. Drž se dál od vzdychajících a omlouvacích typů. Vybírej, komu věnuješ svou blízkost. Nezapomeň na zázračně hojivé ženské objetí.

7. Osobní příklad
Nemotivuj. Buď příkladem.

Nejvíc energie věnuj sobě, jsi na prvním místě. Veď osobním příkladem a přitáhneš podobné. Lidé tě budou následovat a vážit si tě, protože budou chtít. Dej vedle sebe vyrůst své náhradě a neusiluj o nenahraditelnost. Jsi neoddělitelnou součástí společnosti.

8. Kvalita
Jen to nejlepší je pro tebe dost dobré.

Všímej si detailů, čti je a poskládej si z nich svět. Vyhledávej hodnotné informace. Vytvoř si hezké, nerušivé a tvému oku lahodící prostředí, které podporuje dobrou práci. Buď užitečný, tvoř hodnotu pro druhé. Kvalita není nadstandard, je to minimum.

9. Přítomnost
Práce tě neobejme. Odpočívej stejně tvrdě.

Čas na práci a čas na tvé zájmy – oboje si zaslouží tvoji plnou pozornost. Vědomě trav přítomnost s lidmi, kterým jsi ochoten dávat to nejdražší, svůj čas. Odpočívej jako pracuješ, protože únava ti zkreslí realitu. Choď a dýchej, dýchej život.

10. Odvaha
Nech se nakazit nadšením. Nemáš náladu? Vyrob si ji.

Usiluj o tu nejlepší verzi sebe sama v každém okamžiku. Vyber si, jestli budeš šířit klid a nadšení, nebo paniku a zmatek, oboje se ti vrátí. Jednej navzdory nejistotě a nes riziko – měj odvahu a disciplínu. Baťa se nebál. V tom byla jeho síla.

Tak. Desatero hotovo. Tomáš Baťa by nejspíš spokojený nebyl – po hodinách práce mám na skladě jen pár dobře míněných vět. Ani jednu botu. Zbývá přešít slova na činy. Obout se do toho po svém.

Dobré ráno, dobré ráno, dobré ráno!

Probouzí se pomalu. Vždycky. Ona ale ne.

Téměř deset let se nic nezměnilo – poskáče ho, opusinkuje mu celý obličej a je rád, že je na světě. Cvičí, snídají. On v koupelně začíná reagovat na hudbu, obléká se poslepu. Na odchodu se berou jako každý den. Táhne ho jako do školky. Zastaví se až před její školou, domluví si čas oběda a on půjde do té své čelit novým výzvám. Je teprve sedm.

On stále nemluví. Loučí se spolu očima:

„Víš, vždycky jsem si myslel, že jsem tě zachránil z Dračí věže.“
„Vždyť jsi mě zachránil.“ 

„Ne. To ty jsi zachránila mě.“

Jak uklízečky dostaly spucunk, že nevotřely rantl

Směna začala mišunkem. Hned po ránu byly postaveny do haptáku nějakým nýmandem.

Byl fofr, fasoval se nový pucvol, luftovalo se a piglovalo. Míla zrovna šmirglovala něco, co šmirgl nikdy vidět nemělo. Stáňa byla z toho celá auf.

Pak přišel školník, štamgast všech provozních katastrof, přejel prstem po rantlu a znalecky prohlásil:
„Dyť je cajk.“

„Fertig,“ řekla Zorka.

Situace se zásadně nezměnila. Jen dostala štempl.

Sempre tutto bene

Poprvé v životě šnorchlovala. Asi to bylo tou nejroztomilejší pláží, kterou jsme kdy zažili, možná to bylo její výjimečnou polohou, snad to bylo místními lidmi. Mohlo to dopadnout jakkoliv, ale vynořila se unešená. Natolik ji to rozhodilo, že si na večeři zapomněla obléknout něco dospod.

Nově si zamilovala pozorování snídaňových rituálů útesových ryb z houpavé hladiny lahodného ranního moře, ale její přirozené schopnosti a dovednosti během dovolené ještě zesílily. Rezervovala všechno, navigovala všude, objednávala cokoliv, rozuměla i přes kampánský dialekt. Když ale dokázala vykouzlit z místních surovin v naší skříňové minikuchyni opakovaně velké věci, to už mi proti ní přišla tahle země improvizačně zaostalá.

Pláž u Enzuccia se nachází pod jedním z mnoha příkrých svahů pobřeží Amalfi poblíž dlaždičkového království Vietri sul Mare v pobřežní části historické vesnice Albori a schází se tam po schodech. Přesněji řečeno je to 214 schodů od našeho ubytování ve výšce 109 m n. m. v jednom z domů roztroušených po zelených kopcích mezi citroníky a rozmarýny, gekony a divočáky.

Ani rackové sem nezalétávají pro odpadky, jak je malá. Moře tady prosoluje, očišťuje, odmáčí negativní nánosy a tím povznáší. Je to svět starších chlapců Armanda, Enza a Fernanda, kteří se střídají v nezbytném odpoledním spánku. Ignorují plážový průmysl a lesy slunečníků za skalami na obou stranách. Poradí si se vším a vyjdou každému vstříc. Když se baví mezi sebou, je zřídka rozumět slovu. Mají návyková gesta. Je zážitek je pozorovat, protože z nich vyzařuje přátelství. Narodili se tady a nikdy neodešli.

Asi už nerozumíme dnešním mladým, když mají pod plavkami ještě vrstvu značkového spodního prádla a holky naopak textilu jen minimálně. Téměř všichni se zdobí tetováním, některé koncepty jsou zajímavé, některé byly asi ve slevě. Fernando dorovnává jejich tetování portréty svých idolů přes celé stehno. Armando je učí kouřit poctivé cigarety. Všechny sbližují rytmy života Rádia 70 80 90, které jsme ladili i během dvoudenní cesty zpět i doma, abychom se kdykoliv přenesli zase na pláž.

V tomto kraji hláska S mile asimiluje na Š. I my jsme se za ty dva týdny spodobnili. Po dvou dnech jsme se rozkoukali a třetí den nám už Enzo po ránu nabídl sladkost od babičky z krabice domácích. Cítili jsme se přijati a jejich osobní přístup si budeme pamatovat napořád. Odjížděli jsme opálení, ve tmě skoro neviditelní, ale nikoliv komáruvzdorní. Rozhodně se s námi neloučili jako s běžnými turisty.

Když jsem se Armanda jednoho rána ptal Jak to jde?, přátelsky mi dal ruku na rameno a řekl Pořád všechno v pořádku. Tím nám dal něco bez příplatku – smyslem cestování je zkoušet něco nového, přerušit rutiny a vnímat, co místní nabízí – volbu zrcadlit jejich úsměv a každodenní vřelost, protože v tom je tahle země hodně napřed.

Čtyři bez dvou

Letošní cyklo putování bylo ve znamení velkých změn úplně všeho – termínu, trasy i účastníků. Jarda a Honza nakonec nejeli. Mrzelo nás to moc, ale bylo to jejich rozhodnutí. Xkrát jsme se na cestách otáčeli, ale opravdu s námi nejeli. Petr a LaFontén vyrazili tedy jen ve dvou, a tak se mohly naplno projevit LaFonténovy preference.

Jako kdyby LaFontén tušil, že Petr právě prožíval období česko-polského spřátelování, vybral pro letošní Gran Fondo jihovýchodní Polsko (Bieszczady) - jeden z nejdivočejších, nejzelenějších a nejméně objevených koutů Střední Evropy - s přejezdem do východního Slovenska (Bukovské vrchy).

Putování začalo vlakem z Ústí nad Orlicí do Olomouce a pak z Olomouce do města Przemyśl. Během osmi hodin jízdy muselo dojít k výměně vlakové čety neboli družiny konduktorskej. Bylo dost času na Petrovu tašku svačiny, na exkurzi do jídelního vozu, na čekání u obsazených záchodů i na očekávání, co všechno se může na 495 km železnice pokazit, jak poznamenal LaFontén, ale naplánovat do navigace pětidenní plán cyklotras jsme stihli. Při příjezdu do ubytování jsme českou přítomnost Polákům ukázali jízdou po cyklostezce v protisměru, což jako skvělý nápad okamžitě převzali. Samozřejmě že jsme při vzpomínce na Jardu ještě zašli večer do centra, abychom se podívali, jak to tam vypadá. Také jsme ochutnali první polské pivo a poprvé se vyfotili se Švejkem. Úředním jazykem tedy byla polština. Zatímco Petr mluvil i tak plně česky a přidával jen úsměv, LaFontén to dělal podobně jen víc šišlal a občas použil opravdové polské slovíčko, což z něj udělalo hlavního komunikátora a objednávače, o platební LaFa kartě ani nemluvě.

Bylo krásné slunečné ráno prvního cyklo dne. Zatímco všichni byli ještě v kostele, rozjeli jsme se na jihovýchod až na začátek cyklotrasy Green Velo. Cestu lemovaly vesnice s podomácku vyrobenými dřevěnými atrapami radarů pro odstrašení lufťáků. V každé obci jedno čapí hnízdo, ve větších dvě až tři, u silnice koně, krůty, slepice. Luxusní povrch a kde ne, tam to Petrova nová odpružená sedlovka s gustem slízla. Poláci nám na oplátku ukázali, že na konec dlouhého desetiprocentního klesání lze dát třicítku a ještě vysoký příčný retardér. Jeli jsme vlnitou bieszczadskou krajinou početných čapích gangů a kopírovali řeku San. Bylo to pohodové a povznášející až tak, že už první cyklo den bylo zřejmé, že i kdyby tomu mělo být další čtyři dny jinak, i tak to už bude stát za to. Po 37 kilometrech po silnicích jsme vyjeli do kopcovité divočiny s plakáty šťastné medvědí rodinky na stromech. Přepršku jsme přečkali na zastávce a opět vyrazili do slunce. Kola jela úžasně, fyzička skvělá, jen na 78. kilometru od snídaně si Petr musel kousnout tyčinky, aby dojel do Sanoku. Pozdní oběd nám krásně vyšel na hodinový slejvák před ubytováním ve sportovním areálu (Dom Sportowca Błonie).

Nový den začal nákupem pohotovostních zásob v Žabce. Kolem oběda se nám na trase objevila prázdná restaurace s terasou na sluníčku jako dělaná na dlouhý oběd a Petrovy soláry. Byla na kraji města, logisticky přímo u naší odbočky. Tak jsme jen mávli rukou a radostně si objednali regionální menu. Bieszczadská zelňačka byla sice vynikající, ale bieszczadská pizza s tajnými místními přísadami - brusinkovou marmeládou na plátcích parenice - překvapila. Odbočili jsme a zastavili až u čapí školy. Na cvičné louce u silnice velké hejno mladých pod dozorem starších trénovalo brodění, lovení, vzlétání, kroužení ve stoupacích proudech a letové formace, nic takového jsme v životě neviděli. Až taková pohoda to byla, že jsme měli chvílemi pocit, že nám i vítr fouká do zad. Pak už jen dlouhé táhlé zatáčkové stoupání tak typické pro tuto oblast až do Lutowisky (pro představu náš Andrlák natažený na 24 kilometrů). LaFontén vypadal příjemně unaven na lavičce před obecním úřadem potom, co se odměnil nanukem. Ubytovali jsme se v soukromí (Helenowo) na samotě polského venkova s volným pohybem domácího zvířectva, které si notovalo s okolní divokou zvěří i v noci. Navečer jsme si protáhli nohy na 3,7 km dlouhé procházce do nejbližší hospody, což byla rozsáhlá budova s terasami, věžemi a ubytováním v polském středověkém stylu (Stanica Kresowa Chreptiów).

Deštík třetího rána byl naplánován do snídaně. Paní domácí se moc netvářila, že prosíme o snídani, ale překvapila nás prostřeným stolem z darů svého hospodářství. Společnost nám dělal ridgeback, který měl čumák výš než stůl a uměl dva jazyky. Když déšť skončil, vyrazili jsme na cestu do samotného srdce Bieszczadského národního parku za jeho vyhlášenými půvaby. Udělalo se příjemné cyklo počasí - slunečná idylka kolem 20 stupňů a k tomu postupné stoupání spolu s nádhernou horskou říčkou Prowcza, kde už ti plevelní jelci tloušťi ze Sanu určitě nejsou. Odstavená auta u polorozbořených stavení byla natrávena přírodou. Zbytky ranního deště doznívaly v podobě zvonění kapek vody ze stromů do obrovských lopuchových listů podél cest a soláry udržovaly mobil s navigací v plném nabití jako každý den. Pak najednou jako bychom spíš stoupali proti vodopádu a nakonec se z toho stal kopec kohútkovského typu, po jehož úspěšném zdolání jsme v sedle minuli autobusy turistů a dolů nám z té rychlosti tekly slzy, nebo z čeho to bylo, a na hlavách jsme měli ondulaci podle přilby. V čase oběda jsme ucítili zelí ve vzduchu už u cedule vesnice, kde z deseti chalup byly tři stylové hospody. Pošmákli jsme si, ale pirogi jsme si samozřejmě nechali na večer do Cisné, bašty cyklistiky, a těšili se i na ubytování na dvě noci v pohádkovém penzionu Troll. Cesta se zúžila, asfalt ubyl, najeli jsme na 17 km dlouhou vrchařskou cyklotrasu do osady Majdan, kde je začátek slavné a unikátní lesní železnice – LaFonténovo přání a náš volný půlden. Když asfalt ubyl úplně, mohl alespoň Petr v blátě hledat LaFonténovy stopy textilu, protože jak viděl sebemenší kopec, zmizel v dál, kdežto Petr ukrajoval trasu svým tempem právě tak, aby stíhal trávit okouzlující scenérie místních hvozdů. Pak se objevil úzký proužek souvislého asfaltu uprostřed, což připomínalo jízdu zručnosti malých cyklistů. Plán byl prozkoumat vlakovou zastávku Majdan a pak dojet kousek do Cisné a najít tam to jejich zatrolené centrum. Kvůli letní bouřce jsme nakonec povečeřeli v restauraci o patro níž pod naším pokojem a pirogi zase odložili, tentokrát do údajně nejautentičtější zdejší krčmy Lemkowyna.

Ráno čtvrtého dne se po dešti udělalo ideální slunečné počasí na výlet vláčkem. Bylo na čase zjistit, jak se cítí ti, co milují železnice. Úsek Majdan-Balnica, který nás čekal, je totiž nejromantičtější úsek celé lesní železnice a velmi dobře vystihuje atmosféru divokých Bieszczad. S turisty se nyní jezdí jen 18 z původních 73 kilometrů v šedesátých letech na vrcholu využívání. Tato nejmalebnější část vede hlubokými lesy a údolími řeky Solinky a je lemována pozůstatky zaniklých vesnic. Zpoždění na odjezdu vlaku bylo asi deset minut, takže hlavy japonské skupiny v bílých kšiltovkách už se kroutily dost. Čím starší spolucestující Poláci si s námi chtěli povídat, tím méně jsme jim rozuměli. Na otočce ve stanici Balnica byla místo nádražní budovy dlouhá řada dřevěných stánků s občerstvením, na které se cestující během půlhodinové pauzy vrhli. Ti uvědomělejší si šli k lesu přečíst všechny historicko-zeměpisné naučné tabule včetně té výstražné ohledně zvýšeného pohybu medvěda hnědého anebo se postavit na blízkou polsko-slovenskou státní hranici. Evidentně pro náš čas medvěd domluven nebyl, takže jsme ho neviděli. Posíleni dobrotami, nasedli jsme na zpáteční kochací repete, a protože počasí bylo krásně slunečné s jasnou oblohou, zpět v Cisné jsme pak konečně poobědvali proslulé pirogi lemkowskie a pochválili je.

Co s načatým dnem? Co si třeba nechat na ten druhý odpočinkový půlden aplikací mapy.cz vygenerovat výlet po okolí? Nastavili jsme rozsah 40 kilometrů, zkoukli výškový profil a dál se nechali překvapit. Prvním překvapením bylo, co lidské tělo i v tričku a šortkách ve stoupání vypotí i v jen 17 stupních. Energii jsme museli dočerpat zmrzlinovým pohárem v Baligradu ve pstruhové restauraci u silnice. Co následovalo jako Szlak rowerovi nr. 4 byla ve skutečnosti nejprve polní cesta přes několik závor a území s omezeným přístupem a pak lesní spojka přes síť medvědích stezek a hlubokých traktorových kolejí. Ocitli jsme se v tiché, tmavé, vlhké džungli, ve které jsme navíc bloudili. V hlavě se nám znovu rozezněl překlad pokynů o medvědech a začali jsme si nahlas zpívat. Petr přiznal, že se tam bál, LaFontén měl víc práce s bruslením po jílu rozbahněných cest. Po deseti kilometrech jsme konečně vystoupali ze tmy na světlo, na sluncem zalitou bujně kvetoucí horskou louku u jednoho z mnoha kostelíků, kam se Poláci masově sjížděli auty z civilizované druhé strany. Ten výhled se stal jednou z nejcennějších fotografií. Našli jsme potok a na něm brod a kola rukama ošmrdlali zpět do snesitelného čista. Chuť na pstruha nám vydržela až do Siekierezady v Cisné - kultovní hospody a vyhlášené turistické atrakce s dřevěným interiérem a s mírně řečeno přeplácanou bizarní sekyrovou výzdobou. Pstruh nám ale zachutnal a dosud třetí druh polského piva taktéž.

I druhá servírovaná snídaně u Trolla posledního cyklo dne byla výborná. Opět to vypadalo na kličkování mezi dešťovými mraky, byli jsme na to připraveni. Vyrazili jsme na 85 kilometrů dlouhou trasu napříč slovenskými Bukovskými vrchy směr Humenné na noční vlak do Bratislavy za příjemného slunečného počasí. Po výšlapu do Ruského sedla ve výšce 797 m n. m. ale začalo pršet. Později to bylo až na pláštěnku, kterou jsme si i po dešti na 5 km nechali, jaká byla zima, ale sotva oschla, začalo pršet znovu. Na chvíli jsme postáli u domku vrátného areálu vodního díla Starina, práce snů, a pak už za drobného deště dorazili konečně do Sniny, od které jsme si slibovali teplé jídlo. Pršet přestalo, svršky jsme rozvěsili na kola a u pizzy, espressa a kofoly čekali na doschnutí v pestré slovenské společnosti pizzerie Heyday. Svět byl veselejší. Místo původní lesní velmi pravděpodobně mokré varianty jsme raději zvolili delší silniční s dalším poznáváním slovenského venkova korunovaným úchvatným výhledem na pohoří Vihorlat jako zadostiučinění po brutálním kopci, který k němu vedl. Navigace nás pak krásně přivedla k vlakovému nádraží v Humenném, jen nepochopitelně z druhé strany, ale její skvělé služby po celou dobu jí upřít nelze, děkujeme. LaFontén se štěstím dokoupil ke kolům povinné rezervace a zbývalo už jen pět hodin počkat na naše zasloužená lůžka, ale přesunout se kamkoliv od hulící tmavé mládeže před nádražím jsme museli ihned. První cukrárna byla zrovna hezká, útulná a teplá, všude byly plné vitríny a ta slovenština byla milá. Pak jsme jeli zabíjet čas zase jinam. Když jsme obešli celé centrum a osondovali všechny restaurace, usadili jsme se do venkovní kryté zahrádky s průhlednými stranami, abychom viděli na své zaparkované hrdiny. Kolem deváté jsme se přesunuli na nádraží a netrpělivě vyhlíželi náš železniční speciál, ale brzy se ukázalo, že se jedná o historický lůžkový standard. I tak připouštím, že všechno bylo funkční a bezproblémové a že jsme opravdu povětšinou spali a za celých 8 hodin jízdy nenabrali žádné zpoždění, což při 40 minutách na přestup v Bratislavě potěší. Bohužel snídaňové taštičky od našeho průvodčího nám překazily plánovanou návštěvu jídelního vozu. Vystoupili jsme do dalšího slunečného rána. Nejdřív jsme se dočkali vlaku Bratislava-Brno a pak Brno-Ústí nad Orlicí. A kola? Na cestách spolehlivá za všech okolností a při přepravě všude jako v bavlnce.

Protože LaFontén do zápisu nikdy nic nechtěl, tento text je mým pohledem, a je to pravdivý příběh, všechny postavy a události jsou skutečné, a jestli jsem někde lhal, tak sním svou přilbu. Určitě mohu ale za oba prohlásit, že i přes poloviční peloton se letošní cyklo cestování vydařilo. Přesně ve stylu granfondistické sounáležitosti se o své zážitky kdykoliv rádi podělíme.

Pověs tu bundu!

Povinnost může náladu zavést kamkoliv, ale jakmile se přepnete do plusu, ukážou se vám netušené možnosti.

Apriori asi ne, ale ve finále budete vlastně rádi za to, že se ocitnete na koberečku a dozvíte se, co máte zlepšovat, rádi si budete odškrtávat závěry kontroly hospodaření své školy, rádi se pobavíte s metodičkou školní inspekce o jiných pohledech na výuku. Jestli vás neopustí nadšení a odhodlání, když vám mistr kung-fu řekne Natřít plot! a ani potom, když se zeptá Druhá strana?, pak jste připraveni probít se životem a kdykoliv znovu vstát. 

Skrytý trénink je totiž nástrojem budování vnitřní síly a neprorazitelné obrany, bolavá zkušenost se přetaví v nejrychlejší reflex a ani pestrost lidského faktoru pedagogického sboru vás nezneklidní. 

Pokud ale nejste Karate Kid, stačí si uvědomit, že pozitivní přístup je to elementární ve všem, protože svou realitu si vytváříme svými myšlenkami.

Madonna mia! 6

Pokud sláva divácky úspěšné série chladne, hlasy fanoušků často zesílí až do skandovaného Překvapte nás! Není tedy divu, že v případě šestého dílu stačilo, aby se v upoutávce mihl vysoký urostlý blondýn a jeho kůň, pes a kozel, a zvědavci opět zaplnili kina po celé zemi.

Očima nového účastníka mají diváci novou možnost obdivovat kulisy starého hradu, sady sloupových jabloní, ledovcové řeky, zasněžené lesy a louky a hlavně sluncem zalité svahy a dechberoucí panoramata. Tentokrát tvůrci děj zasazují do předbakalářsko-maturitního období a posílají postavy na dovolenou ulevující hlavě, ale o to víc zapojující zbytek těla a do kapsy jim dávají zlatý skipas.

Shovívavější načasování do týdne mezi dvěma polskými vlnami umožňuje autorům pokusit se filmově přenést, co v praxi znamená pomalá zbrklost Italů. Tento kulturní paradox kombinující vysokou míru vášně a spontánnosti s uvolněným tempem života je tentokrát znázorněn například v podobě elegantního uvážlivého ranního popeláře při práci s kontejnerem na směsný odpad.

I v tomto díle se odráží běžný běh času, a tak je divákům dopřáno zažít si to své, znovu se vrátit, znovu se kochat, znovu projevit vděčnost. Sice se postavy dozvídají, že Giancarlo je už v penzi a že Angela se objeví na výpomoc už jen na jediný večer, ale také že úplně nová je lyžárna a že saunové centrum bylo rozšířeno, i když se stane dějištěm krátké připomínky polské přítomnosti v hotelu. Polidšťuje je i tak běžná věc jako zapomenutá řasenka nebo trenky a jejich půjčování, kde se dá, nebo ranní roztržitost, kdy si syn udělá čaj do nádoby na stolní odpad.  

Oblíbenými záběry jsou jak do střešního okna nad postelí mladých najede Velký vůz, jak otec vyzvedává syna na bazénové hrátky, jak ten coby karetní kouzelník amatér baví nevydařenými pokusy a oněmí publikum těmi úspěšnými a jak vysoký blondýn vyráží ven pozorovat východ slunce, aby se tak daleko od domova s novým místem synchronizoval.

Co se týká lyžování, diváci se konečně dozvídají, kolik se dá nasjezdovat kilometrů za den, a při číslu padesát jim okamžitě soucitně ztěžknou nohy. Zařazen je i úspěšný snowboardový den i jeden s načechranou mlhou přehupující se přes hory a doly, která občas sedá až na špičky lyží. Málem zapadá informace, že nejstarší z postav, manželský pár, je zde už po třicáté, nebýt luxusního zájezdového autobusu, který je namísto nacpaného skibusu pro obyčejné lyžaře vyzvedl u hotelu, dvakrát. Bohužel zanedlouho atmosféra filmu posmutní, když během debaty s těmito jubilanty o starých dobrých časech vyjde najevo, že tu jsou naposledy a že to myslí vážně. Nebylo záměrem režiséra diváky rozplakat, prostě se to děje. V hledišti se obvykle rozlesknou oči a tváře, jako když lyžařům taje na obličeji čerstvý prašan. 

Nostalgická nálada se přenáší i do vrcholné části filmu, kdy skupina s flashbacky zažloutlých filmových okýnek v lyžácích vchází do pizzerie u svahu, aby vzpomenuli na dobu, kdy celý týden svačin po kapsách vrcholil obědem v pravé italské pizzerii se vším, co k tomu patří, včetně autentické atmosféry. Tam tentokrát svůj pobyt zakončují a plni vděčnosti děkují své průvodkyni.

Působivá je i závěrečná gradace, kdy tvůrci nejprve krátkými střihy akcentují další slzavá loučení – se svahem, s hospodou pod svahem, postupně se všemi atrakcemi relaxačního centra hotelu a u večeře s dary místní gastronomie, aby pak nechali doznít rozloučení osobní ráno před odjezdem. Objetí s přáteli hoteliéry – silnou manželkou handikepovaného zakladatele a jednou ze tří dcer, která má nakročeno vše převzít – nám dovoluje za všechny diváky doufat, že není všem dílům konec.

PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: Madonna mia!, Madonna mia! 2, Madonna mia! 3 a Madonna mia! 4, Madonna mia! 5.

O Sole Mio

Chtěl bych mít slov, abych dokázal alespoň přiblížit, co bude následovat.

Neměl jsem v plánu psát recenzi na restauraci, ale když jsme začátkem dubna na baru plážového bistra v italském Lignanu zamíchávali povinný cukr do espressa a slunce nás zezadu pálilo do lýtek, uvědomil jsem si, že by mi bylo přeci jen líto se nepodělit.

Můžete mít apartmán v osmém patře s výhledem na koruny borovic rozlehlého háje a vařit si zdravé snídaně a lehké obědy, ale večer, večer musíte ven. Dodnes nechápu, proč jsme si ze stovek natěšených restaurací lignanského výběžku vybrali právě tuhle pro všechny tři večery naší velikonoční objevitelské cesty. Jednoduše jsme instinktivně šli do toho nejlepšího pro nás. Cítili jsme se tam doma a vítáni, jako bychom už obsluhu znali věky a mohli se s nimi po italsku zastavit a prohodit pár slov. Náš opakovaný gastro zážitek byl přesně opačný k předražené turistické pasti jednoho z nejnavštěvovanějších italských letovisek Benátského zálivu. Zkrátka měli jsme tu čest s génii, kteří dnes vášnivě a hrdě tvoří v restauraci O Sole Mio. 

Nechte oči zavřené a poslouchejte dál. Představte si svá nejoblíbenější jídla a pocit, že je nalistujete na tomto vkusném, milém a nevtíravém místě. První večer se vám oči rozzáří při čtení Vitello tonnato, kdy na velkém kulatém talíři dostanete vrstvu nahusto nakladených tenoučkých studených telecích plátků s miskou plnou najemno utřené směsi tuňáka a kapar uprostřed, ani náhodou nevypadající jako předkrm a chutnající, omlouvám se, nepopsatelně. Potom, neznámo jak, sami mlčky kromě slov učarování a chvály vdechnete celou pizzu, která vám přetéká přes už tak velký talíř, úplně ponořeni do místních chutí, a ještě u toho pozorujete koncertní obratnost pizzaře.

Druhý večer tam zahlédnete Pepata di cozze a srdce vám poskočí radostí. Čekáte degustační talířek umělecky nafocený ve většině jiných menu a dostanete porcelánový lavor po vrch plný čerstvě připravených ráno nalovených slávek v horké pepřové šťávě s čerstvým pečivem. Nesdělitelné.

Do třetice natěšeně jedete prstem po stránkách menu a doufáte, že k poslední večeři najdete absolutní vrchol v podobě Polpo a Mazzancolle. Tahle chobotnice a krevety vás na několik slastných a co nejdéle prodlužovaných minut zcela oněmí. Potom si olíznete všech deset prstů, dopijete prosluněné červené a vycucáte závěrečné limoncello, během kterého si v duchu nastřádáte svá italská slova uznání pro uběhaného šéfa obsluhy a osobně se jdete vzájemně upřímně poklonit.

To celé vám stále poběží hlavou, až budete ležet na břiše na pláži Sabbiadoro, táhnoucí se od vaší deky kilometry daleko na obě strany, a nechávat se prohřívat zesilujícím sluncem a zblízka pozorovat profil plážového písku nebo v dálce už tetelící se horký vzduch nad ním a psát si tenhle text zatepla do zápisníku při poslechu směsi zvukových stop italského diska, italštiny procházejících se párů, šumění zahřívajícího se moře a výbuchů smíchu rozchechtávajících se racků.