neděle 19. listopadu 2017

Osamělost balkónového kuřáka

Jak to, že někdo kouří, zatímco někdo pracuje? Že někdo začíná den v práci kouřovou přestávkou? Že někdo vyjde konečně na čerstvý vzduch a zapálí si? Že rozjetý zájezdní autobus musí kvůli jejich chvilce zastavit? Že někdo by kuřáka ani nezaměstnal nebo ho nejraději vyloučil ze zdravotního pojištění? Že těžko hledáme pozitiva jednoho z mnoha lidských zlozvyků? Nekuřáci prostě kuřáky vidí a cítí, ale nepochopí je, a tak se ptám dál.

Co na té cigaretě je, když je nezastaví varování ani obrázky na krabičkách? Kolik jídla pro rodinu se dá místo jedné krabičky koupit? Proč zcivilizovali doutník uválený na stehně snědé Kubánky do úhledné cigarety a vůni tabáku překořenili vanilkou? Když se zákonem přišli o důstojné místo, s technologiemi o pravý dým, co jim kromě rituálního pohybu ruky a holé závislosti ještě zbylo? Proč nám někdo přestává být sympatický, když si zapálí cigaretu? Znají i lepší způsoby relaxace, než si zapálit? A kde se vlastně všichni ti kuřáci scházejí? Že by ve statistikách? Proč neradi kouří doma a v autě? Jak to, že jdou kouřit ven a přesto je všechno cítit vevnitř? Běží jim někdy hlavou, že tohle je ta poslední, protože si ničí zdraví, přestože to dělal před nimi už táta a děda? Co zaměstnanci vyváží rychlokouření venku za budovou ve společnosti zapáchajících kontejnerů? A co když je v mrazu v té dobrovolné samotě úzkého sídlišťového balkónu napadne něco velkého, co nemohou hned sdílet ani si zapsat, protože se choulí do bundy a klepou zimou?

Nikdy jsem nekouřil a tak to nemůžu pochopit ani odpovědět na žádnou z otázek. Jediné, co můžu udělat, je popřát jim, aby se jim nikdy někde v mrazu nezabouchly dveře a aby jim nikdy nikdo nevzal tu svobodu se rozhodnout.

neděle 29. října 2017

Řekni řeka

Nenápadně pramení. Teče, větví se a celí. Voní stokrát jinak. Zní a přehlušuje všechno. Má břehy, barvy a tajemství. Zrcadlí okolí. Zchlazuje tělo, zklidňuje duši. Nechá se pohladit i rozčeřit. Přitahuje vše živé, hodné i zlé. Spojuje i rozděluje. Sytí i bere všechno. Zúrodňuje pole i zaplavuje města. Nadnáší lodě a obrušuje ostré. Trhá skály a přesouvá písky. Překoná vše a nezastaví se. Sebevědomě roste, s chutí meandruje a na rovinkách odpočívá. Nerušena neublíží, vítá přítoky a zesiluje. Celá se dává, když se vlévá do moře, a oddychne si.

Stačí ji vidět a slyšet. A když není poblíž, tak jen vyslovit.

neděle 1. října 2017

Jak jsem poznal Cestovatele

Kdo by chodil na besedu s někým, kdo zůstal doma a vedl normální život. Ty se přeci dělají se ztělesněnými sny, s lidmi, kteří někde byli a něco viděli, i když vyprávějí i cizí příběhy. Zajímá nás to, protože je to zajímavé. Člověk je prý nejšťastnější na moři. Ještě chvíli a věřím, že uvěřím.

Cestovatel není ten, kdo všechno má a pak jen z plezíru cestuje se vším pohodlím a vymoženostmi. Je to spíš ten, kdo nemá nic navíc. Nikoho nepřemlouvá a nenutí, aby s ním sdílel plány a sny. Rozhodne se vyrazit na cestu. Rozjede se objevovat i bez cíle a směru a nedělá nic, jen obdivuje. Má přátelství s lidmi, kteří ho drží nad vodou. Budí rozruch, nejen když s lodí vlastní konstrukce vjíždí do přístavu na plachty. Soustředí se na to podstatné. Není polepený sponzory. Proplouvá mezi režimy a byrokraty. Nevydrží tam, kde se to nehoupe. Vlastně nemá nic, jen čas, a ten ani nevnímá.

Ale proč? Pro pírko tučňáka, pro pocit, pro zážitek? Říká, že není rozdíl v zážitku na širém moři nebo doma za pecí, že jde právě o to zvládnout něco obdivuhodného, že je to jen o síle emocí, o čirém tady a teď. A tím myslí, že život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.

Je to jiný živočišný druh, jmenuje se Světoplavec mořský, latinsky Terranauta mare. A jeho osobní těžce nabytá životní moudrost? - Všechno je jinak.

neděle 24. září 2017

Overwhelming but I like(d) it!

Twenty-three years ago, I started the engine in me. As long as it is running, I doubt I will cease. Now in my early-forties and far away from my alma mater, I changed and began to see things in a different way. I'm learning to relax.

I remember
eating bad food
drinking good beer
buying second hand everything
talking to the homeless
partying with strangers
having haircuts and outfits now funny in photos
reading in record time
always learning, always exploring
keeping weary lucky charms in pockets
helping each other day and night inside and outside school
keeping the pace
planning priorities
working hard, playing hard
driven by manifold sorts of motivation
looking up to model teachers around
keeping academic routines from then on

There is something special about the university life in all its aspects. It is a time worth going back to in memories. Back in those days, we did not share it online, we lived it.

neděle 17. září 2017

Výnos z hektaru

Jak to udělat, aby se z jarního slova půda stalo podzimní slovo úroda? Na to se snaží odjakživa přijít každý po svém všichni velcí i malí zahrádkáři. Každý rok to ale nakonec vzdávají a vyčerpaní pokorně respektují, že to je zázrak.

Už od jara si o tom s očima navrch hlavy povídají, nebo zarytě mlčí a nic neprozradí, ale všichni se chtějí dostat k podstatě kouzelného receptu. Nevadí hlína za nehty ani pot na tváři. Chtějí přírodě pomoci a napjatě sledují, jak přerůstá přes hlavu i přes plot to, co bývalo malé a křehké.

Milují letní obědy venku a přes natažené nohy se kochají na všechny strany. Ať už slunce žhne nebo buší bouřka, léto je jedna velká párty – oslava zdroje obživy, oslava zdroje radosti.

Když pak s babím létem dostávají další šanci, naposledy zavrčí svou mechanizací a uloží s láskou svou úrodu na zimu, začínají se těšit, až už zase jarnímu slunci nastaví svá půltěla a všechno začne nanovo.

A v zimě, když je klid a čas, mohou se konečně zastavit a přehlédnout svůj sad, zahradu, balkon, nebo svůj pokusný zeleninový záhonek, a spočítat si výnos z hektaru, jako to vážně a hrdě dělával můj děda.

úterý 29. srpna 2017

Cyklogastro hádanka pro dnešní den

Kdo si věděl rady na každém rozcestí a spletl se maximálně jednou?
Kdo to místy viděl černě a to jen proto, že měl samozatmavovací brýle? 

Kdo dopadl nejlépe při převažování naložených kol?
Komu každou noc vůbec nevadilo cizí ani vlastní chrápání?
Jak letos zvládl svou roli bezedný pokladník?
Byla veškerá legrace přiměřená situaci, věku a hladu?
Jaká cyklisticky závažná témata řešili při vydýchávání o pauzách?
Jak se jim jelo každý den s dresem těsnějším a těsnějším?

Kolikrát svou přítomností rozjížděli hospodu a proč si fotili každý prostřený stůl?
Hlavní otázka však zní, kampak se letos vydali čtyři kamarádi na kolech?


Tam,
kde vodu nespoutáš jen tak nějakou přehradou,
kde cestuješ u hranic tak blízko, že můžeš okolním státům koukat pod sukni,
kde zažiješ dokonalý podvečer jako z knížky,
kde svítí jasné hvězdy a kvetou divoké máky,
kde můžeš mít vznešené cíle a nehonit čísla,
kde se cítíš obklopen mystikou a v mapách čteš pesimistický místopis,
kde vládne ticho a střídá se den s lidmi a bez lidí,
kde můžeš trhat borůvky ve stoje,
kde cesty jsou hravé vlnky plné křižovatek a připomínají Šumavu před asfaltem,
kde ve strmém stoupání ucítíš nedávný oběd,
kde Tě oněmí bujnost čistě střižených mladých lesů,
kde si musíš trasy prodlužovat,
kde je romantika, kterou prý jinde nenajdeš,
kde projíždějící cestovatele sledují veverky,
kde šutry všude jsou ruly nebo co,
kde můžeš lehce projíst hotovost i účet,
kde Ti to do šlapání začne samo zpívat a pískat,
kde každý kilometr musíš poctivě ušlapat i několikrát,
kde není možné zařadit do plánu dietní den,
kde všechny fotky můžeš rovnou dávat do kalendáře,
kde lehce nasytíš tělo i duši a budeš si chtít přidat.

Bingo! Jeli do nádherného království řeky Jizery.
Za nás rozhodně doporučujeme tyhle hory udělat, nejlépe po svém.

neděle 13. srpna 2017

A kdo si myslíš, že jsi? Krotitel?

Sotva jsem usnul, přišel mi krásný sen.

Tucet lvů je už na svých místech. Jsem ve společnosti jedinečných, tam, kde se o všem mluví, kde se všechno rozhoduje. Ten, který si myslí, že je občas u něčeho důležitého, je teď mimo. Všichni mě ignorují. Chápu, už ani krok. „Co tu děláš bosý a s holým životem?“ zeptala se lvice, kterou už ranní slunce pálilo do kožichu tak, že se musela přesunout do stínu. Nacházím její pohled. Žádný beránek, ale sama příroda. Očima říká: „Já jsem tu doma. Chci život a dám si ho se vším.“ Její oči mě dlouze sledují a neuhýbají. Vidím v nich všechny tvory, které jsem kdy fascinovaně pozoroval, opatrně odehnal, obdivně pohladil, samozřejmě ušetřil. Její nedotknutelnost je umocněná mlčením. Zvířata nemluví, neznají sliby, výmluvy a kompromisy. Všechno je buď ano, nebo ne. „Dej si na mě pozor. Mě nedostaneš, nechytíš, neuspíš. Neskončím bez vzpomínek za sklem v zoo.“ Odpovídám rychle něčím o vzhlížení ke všemu živému. Že jsme stejní a tím že patříme k sobě. A ona na to: „Máš svou cestu a já mám svou, ale kdo bude kdo, až se uvidíme příště?“

Slunce už je výš a já opojen, nabit a neochotně na odchodu. Naposledy se ohlížím a vidím v jejích očích něco nového. Nezapomenutelný úsměv, který říká: „Můžeš. Můžeš si mě vyfotit, namalovat nebo vystřihnout. Můžeš cokoliv, ale zkrotit ne.“