neděle 21. ledna 2018

Musíte být celkově uvolnění, musíte být!

Základní instruktorský kurz lyžování v Peci pod Sněžkou začal deseti pravidly mezinárodní lyžařské federace FIS o chování na sjezdových tratích a jedním místním, které zní - tykáme si, vyká se pouze Krakonošovi.

Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.

Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.

Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.

Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.

Všechno jsme namířili k jedinému cíli - naučit se učit lyžování, a ten zhmotnit v závěrečné instruktorské osvědčení, ale dostali jsme i něco navíc - uznalý potlesk hůlkami před nastoupeným družstvem a pár přátelství až za svah.

Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?

pondělí 1. ledna 2018

Uskutečnitelné

Už jste si všimli, že někdy nepoznáte den a noc, sen a skutečnost? Že čas se může zastavit? Že se dozvídáme jen to, co nám k něčemu je, pracujeme jen s tím, co máme, a čelíme jen překážkám, které dokážeme zvládnout? Že všechno je jak má být, že nic není náhoda?

Je tu Nový rok se spoustou otazníků a je jedno, co se stane potom, co ráno olíznete ret svého oblíbeného hrnku. Klidně to může být něco úplně přirozeného a nepopsatelného, ale hlavně, ať to není nic napůl.
PF 2018

úterý 19. prosince 2017

Všudypřítomnost smažáku

Je jedinečný - přitom žádné velké vaření,
je dilematický - nenáviděný i milovaný,
je tajemný - když si ho dáš ve správnou chvíli, není ti po něm špatně,
je významný - podle jeho ceny porovnáváme hospody,
je dobrodružný - kydneš si ve společnosti tatarku do klína a pak nevíš, co s tím,
je oddaný - tělo ho neodbourá hodiny,
je nebezpečně zábavný - táhne se a omotá si tě.


A je všudypřítomný - všimněte si někdy, kolik lidí si kryje něčím něco v klíně.

neděle 19. listopadu 2017

Osamělost balkónového kuřáka

Jak to, že někdo kouří, zatímco někdo pracuje? Že někdo začíná den v práci kouřovou přestávkou? Že někdo vyjde konečně na čerstvý vzduch a zapálí si? Že rozjetý zájezdní autobus musí kvůli jejich chvilce zastavit? Že někdo by kuřáka ani nezaměstnal nebo ho nejraději vyloučil ze zdravotního pojištění? Že těžko hledáme pozitiva jednoho z mnoha lidských zlozvyků? Nekuřáci prostě kuřáky vidí a cítí, ale nepochopí je, a tak se ptám dál.

Co na té cigaretě je, když je nezastaví varování ani obrázky na krabičkách? Kolik jídla pro rodinu se dá místo jedné krabičky koupit? Proč zcivilizovali doutník uválený na stehně snědé Kubánky do úhledné cigarety a vůni tabáku překořenili vanilkou? Když se zákonem přišli o důstojné místo, s technologiemi o pravý dým, co jim kromě rituálního pohybu ruky a holé závislosti ještě zbylo? Proč nám někdo přestává být sympatický, když si zapálí cigaretu? Znají i lepší způsoby relaxace, než si zapálit? A kde se vlastně všichni ti kuřáci scházejí? Že by ve statistikách? Proč neradi kouří doma a v autě? Jak to, že jdou kouřit ven a přesto je všechno cítit vevnitř? Běží jim někdy hlavou, že tohle je ta poslední, protože si ničí zdraví, přestože to dělal před nimi už táta a děda? Co zaměstnanci vyváží rychlokouření venku za budovou ve společnosti zapáchajících kontejnerů? A co když je v mrazu v té dobrovolné samotě úzkého sídlišťového balkónu napadne něco velkého, co nemohou hned sdílet ani si zapsat, protože se choulí do bundy a klepou zimou?

Nikdy jsem nekouřil a tak to nemůžu pochopit ani odpovědět na žádnou z otázek. Jediné, co můžu udělat, je popřát jim, aby se jim nikdy někde v mrazu nezabouchly dveře a aby jim nikdy nikdo nevzal tu svobodu se rozhodnout.

neděle 29. října 2017

Řekni řeka

Nenápadně pramení. Teče, větví se a celí. Voní stokrát jinak. Zní a přehlušuje všechno. Má břehy, barvy a tajemství. Zrcadlí okolí. Zchlazuje tělo, zklidňuje duši. Nechá se pohladit i rozčeřit. Přitahuje vše živé, hodné i zlé. Spojuje i rozděluje. Sytí i bere všechno. Zúrodňuje pole i zaplavuje města. Nadnáší lodě a obrušuje ostré. Trhá skály a přesouvá písky. Překoná vše a nezastaví se. Sebevědomě roste, s chutí meandruje a na rovinkách odpočívá. Nerušena neublíží, vítá přítoky a zesiluje. Celá se dává, když se vlévá do moře, a oddychne si.

Stačí ji vidět a slyšet. A když není poblíž, tak jen vyslovit.

neděle 1. října 2017

Jak jsem poznal Cestovatele

Kdo by chodil na besedu s někým, kdo zůstal doma a vedl normální život. Ty se přeci dělají se ztělesněnými sny, s lidmi, kteří někde byli a něco viděli, i když vyprávějí i cizí příběhy. Zajímá nás to, protože je to zajímavé. Člověk je prý nejšťastnější na moři. Ještě chvíli a věřím, že uvěřím.

Cestovatel není ten, kdo všechno má a pak jen z plezíru cestuje se vším pohodlím a vymoženostmi. Je to spíš ten, kdo nemá nic navíc. Nikoho nepřemlouvá a nenutí, aby s ním sdílel plány a sny. Rozhodne se vyrazit na cestu. Rozjede se objevovat i bez cíle a směru a nedělá nic, jen obdivuje. Má přátelství s lidmi, kteří ho drží nad vodou. Budí rozruch, nejen když s lodí vlastní konstrukce vjíždí do přístavu na plachty. Soustředí se na to podstatné. Není polepený sponzory. Proplouvá mezi režimy a byrokraty. Nevydrží tam, kde se to nehoupe. Vlastně nemá nic, jen čas, a ten ani nevnímá.

Ale proč? Pro pírko tučňáka, pro pocit, pro zážitek? Říká, že není rozdíl v zážitku na širém moři nebo doma za pecí, že jde právě o to zvládnout něco obdivuhodného, že je to jen o síle emocí, o čirém tady a teď. A tím myslí, že život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.

Je to jiný živočišný druh, jmenuje se Světoplavec mořský, latinsky Terranauta mare. A jeho osobní těžce nabytá životní moudrost? - Všechno je jinak.

neděle 24. září 2017

Overwhelming but I like(d) it!

Twenty-three years ago, I started the engine in me. As long as it is running, I doubt I will cease. Now in my early-forties and far away from my alma mater, I changed and began to see things in a different way. I'm learning to relax.

I remember
eating bad food
drinking good beer
buying second hand everything
talking to the homeless
partying with strangers
having haircuts and outfits now funny in photos
reading in record time
always learning, always exploring
keeping weary lucky charms in pockets
helping each other day and night inside and outside school
keeping the pace
planning priorities
working hard, playing hard
driven by manifold sorts of motivation
looking up to model teachers around
keeping academic routines from then on

There is something special about the university life in all its aspects. It is a time worth going back to in memories. Back in those days, we did not share it online, we lived it.