Proč píšete?

(Text je inspirován Otisem z milovaného filmu Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, kdo by to nepoznal.)

Víte, já se nedomnívám, že existuje dobrá nebo špatná odpověď. Pravda totiž neexistuje, je to jen iluze a všechno je relativní. Tuhle otázku od médií si připravuji od roku 2016, kdy jsem začal psát něco jako blog. Vídal jsem, co všechno se dá napsat a publikovat, a to mi dodalo odvahu začít. Od malička rád přicházím na to, jak věci fungují, takže mé čtení je spíš jazykový rozbor, něco jako profesionální deformace. Ve škole jsme trávili hodiny rozborem jednoho řádku skript celou přednášku nebo interpretováním pár veršů básníka v jeho tehdejším rozpoložení. Nejsem ani rychlý, nebo náruživý čtenář a přiznávám, že nerad čtu cizí příběhy. Mladý Ferdinand také nemohl najít auto svých snů, tak si ho postavil sám. Píšu hlavně proto, aby ty nápady nezapadly. Moc by mě mrzelo, kdyby je nikdo nikdy nečetl a nezasmál se jim spolu se mnou. Těch textů za ty roky už jsou stovky a všechny jsou neposměšné, láskyplné a pozitivní! Možná jednou to bylo na hraně, kdy jsem se nechal unést tehdejším alarmujícím trendem. Inspirace může přijít odkudkoliv, ale všechny jsou to moje vlastní iluze pravdy, osobní vnímání reality. Nejlepší je ten proces vznikání, vylepšování, objevování možností češtiny. Baví mě čtenáře překvapovat stejně tak, jako jazyk překvapuje mě. Například elegantně zavedu vhodnou metaforiku, věrohodnost posílím detaily, a tak uniknu klišé, nechám jednou větou problesknout evokativní motiv, provzdušním střední pasáž a tu impresionistickou črtu, kterou vinu celým textem, nechám v závěru krásně vrcholit, to se mi líbí. Texty nejsou prvoplánové, jednoduché ani přímočaré, jejich pochopení nepřichází okamžitě – chtějí dumavého čtenáře, který si dopřeje čas se zasoustředit a odhalit kompoziční triky a masky. Mají udivit, zasáhnout hluboko, přivést k zamyšlení, rozbláznit představivost a vytvořit atmosféru, a to je prý v současné blogosféře vzácné. Jsou rozvláčné i zkratkovité, pulzují a tančí na řádcích, mají barvu, chuť i zvuk, mají rytmus, to mám rád. Záměrně si dávám na všechny nápady jen jeden pokus, to je asi to nejtěžší. Nic se neopakuje, jen jedno jediné zpracování na každý nápad, každé téma. Do každého dávám veškerou invenci, techniku a pokoru, jako když dáváme všechno do každé minuty života, do každé své myšlenky, každé své věty. A když se mě dnes tolik lidí ptá Odkud se bere všechna ta lidskost, odpovídám zcela prostě. Říkám jim, že je to touha tvořit, co mě pohání, abych se zase pustil do jazykové výzvy, abych učinil dar, dar, dar, dar sebe sama. Proto je na začátku knihy to doporučené dávkování pro čtenáře – každý den jeden, protože nejlepší je to těšení – a hlavně mají být co nejkratší, protože stručnost je, a to souhlasím s Baťou, duší vtipu, takže asi tak.

U nás je ale krásně!

Legendární Ducati Monster 600, kterou už zřídka v protisměru potkáte, ale za jejímiž barvami, křivkami a zvukem se ještě otočí každý, a cestovní Triumph Tiger 1050 v nejlepší kondici od pneumatik až po sklíčko pravého předního blinkru – táta a já jsme vyrazili letos konečně nazdařbůh. Na našich hodinách se točily mapa, silnice, jídlo, pumpa.

Hned ráno při zastavování na srazu jsem se převážil na bok a načechral si rameno, ale Helence se kromě škrábance na zrcátku nestalo nic. To asi proto, že ten den měla v kalendáři svátek. Od té chvíle jsem jel na adrenalin, který mi vydržel čtyři dny a nechával dokonalé lidské tělo dělat svou práci. Do obvyklého úsměvu o každoročně dychtivě očekávané motorkářské dovolené jsem se musel trochu nutit. Odjet 350 km prvního dne napříč republikou ze severovýchodního Ústí nad Orlicí k severozápadním Karlovým Varům šlo, ale svlékání do sprchy trvalo. Drželi jsme se co nejdál od velkých měst a mimo dálnice. Za hranicemi našeho Pardubického kraje začaly hezké úseky jiných nadšenců. Ubývala města, přibývaly posedy a dlouhé táhlé vlny. Nenápadně jsme se protáhli pod Prahou. Přejeli jsme Berounku, objeli Křivoklát. Určitě někdo zná a miluje silnice kolem obce Žlutice. Byl krásný letní den jen kolem 25 stupňů, jako když jsme byli malí. Táta dostal úkol zvolit trasu prvního dne do ubytování a zvládl to na jedničku. Hezky jsme se svezli a unavili. Zaparkovali jsme na štěrku vzadu za Penzionem U Draka, který je v klidném místě s výhledem přes Ohři na dostihové závodiště asi 3 km od centra Karlových Varů. Vychladlým motorkám jsme později poděkovali, překryli je plachtami, táta normální, já dětskou, pohladili je a uložili na dobrou noc. Na druhý den jsme nad mapou vytvořili pestrý celodenní okruh a nabodovali ho do navigace. Táta přidával a přidával místa, kde ještě nebyl. Usínali jsme natěšeni na to, až se dá ten okruh do pohybu. Úplně poprvé jsme totiž jeli styl – jedno ubytování na celý týden a cestování do všech stran.

Ráno bylo lepší, dokonce jsem chvíli spal a chvíli rameno necítil. Oblékl jsem se na snídani pod pět minut. To, co jsme v restauraci uviděli, připomínalo výstavu nebo nabídku bývalých obchodů ESO. Kdo pamatuje – spousta věcí zajímavých spíš tak na koukání, jen málo z toho má člověk chuť zkusit zrovna k snídani, plus na objednávku výběr ze čtyř druhů úpravy vajíček. Když máte nějaké bolení, nejlepší je ho něčím přebít. Třeba nečekaným průjmem a praním a fénováním jediných motokalhot. Jedině tak zapomenete na všechno ostatní. Trasa byla opravdu různorodá. Pokochali jsme se architekturou Jáchymova, obdivovali krajinu z výše Božího Daru a sjeli do rozpáleného Chomutova. Oběd nám vyšel v EL TORO Steakhouse v Žatci u Chmelařského muzea, kde mi táta poprvé řekl, že si to užívá, a to je nejvíc. Během oběda jsme dobili mobil a vychutnali si obrovské porce. Holkám jsme dotankovali doplna a pokračovali směr Podbořany. I při vypnutí všech zbytných funkcí, bez dat a v úsporném režimu stejně USB zásuvka na motorce nestíhala uživit telefon s navigací. Vidět procenta stavu baterie pomalinku plynule klesat spíš než stoupat bylo mírně zneklidňující. Ty telefony jsou čím dál žravější, s tím minulým to fungovalo dostatečně. A kšandy, bez kterých mě manželka nepouští? Seženu si aspoň lepší a pružné, aby se neklepaly ve větru. Jediné centrum obce, které jsme chtěli navštívit a prokázat mu tak svou vděčnost za hezké úseky, nebylo vůbec výjimečné, i tak jsme při opakovaném průjezdu ve Žlutici poděkovali. Ještě jsme udělali zastávku ve stínu starých dubů v Borku a vybranými klikaticemi jsme se mezi lučními motýly a chmýřím z rozlehlých polí rozjeli zpět na základnu. Snažil jsem se výhledy kolem Bečova nad Teplou zachytit foťákem, ale není to ono. Když cestou čtete na cedulích Toužim, Štědrá, Smilov nebo Krásné Údolí, prostě si to nemůžete neužívat, přestože den má jen kolem 200 km.

Třetího dne jsem měl pocit, jako bychom už tři měsíce byli na cestě kolem světa. Všechno se zautomatizovalo. Rutinní přípravy, rychlejší oblékání, větší rozsah ramene. Odhmyzení přileb. Snídaně a pak už jen ten zpomalený záběr, jak jdeme pomalu s přilbou v podpaží dalším slunečným ránem jako dvě motocyklové hvězdy, od kterých zase svět čeká senzační zprávy. Pracovní název dne byl scenérie Českého lesa s odskokem na pár desítek německých kilometrů. Celou dobu jsme jeli v opojné vůni letního lesa a s vodou všech forem, která dává život lázeňským městům. Míchali jsme hejny mušek kolem rybníků. V jedné vesnici poklidně přecházel přes silnici ježek s oprávněným pocitem, že mu to tam patří. Lázně spojovaly silničky s novým asfaltem a místy s nedávno položeným asfaltem. Museli jsme uznat, že i na německé straně nám kolegové dopřáli hezký úsek (Mähring–Bärnau). Celý týden byla předpověď bez deště a tak už druhý rok nerozbalené nové nepromoky i letos odpočívaly. Náš okruh vedl přes Loket, Horní Slavkov, Mariánské Lázně do Německa, zpět do Tachova, Plané a znovu přes neodolatelnou oblast Bečova nad Teplou. Den skončil procházkou na adresu Zásilkovny, kam mi měla následující den přijít nová USB zásuvka. Pěší okruh podél Ohře přes dva mosty zabral hodinu, čtyři kilometry a jedno pivo. U něj přišel i nápad na vůbec první zařazení odpočinkového dne – že bychom po třech dnech jeden odpočívali a pak zase tři jezdili. Před spaním jsme plány na odpočinek ještě vyšperkovali odpoledním chlapským filmem v multiplexu a hamburgrovou večeří jen pár metrů od našeho penzionu a začali se těšit.

Lehce oblačná obloha s prognózou teplého dne bylo ideální počasí na procházku. Po snídani jsme vyrazili na výlet do centra, jenže do plánu byl kromě vřídelní kolonády ještě akutně zařazen urgentní příjem karlovarské nemocnice, který by se nám možná ani nepodařilo najít na informační tabuli velikosti třikrát tři metry, kdybych se nezeptal první sestřičky. Rameno totiž využilo odpočinkový den a přihlásilo se o plnou pozornost. Rentgen ukázal krásnou luxaci II. stupně (částečné poškození kloubního pouzdra a vazů mezi klíční kostí a lopatkou) a první lékař mluvil o trvalém omezení pohybu, týdnech neschopnosti a objednání se na termín operace v domovské nemocnici, ale to už jsem ho dávno neposlouchal. Věci vzaly rychlý spád. Rozhodli jsme se neztrácet další den a vyrazit domů hned. Vyzvedl jsem USB zásuvku, nainstaloval, fungovala výborně. Stornoval jsem lístky na film a vyjeli jsme směr Ústí nad Orlicí chtě nechtě nejrychlejší trasou přes Prahu. Bylo to semaforové a zácpové peklo na rozpálené vzduchem chlazené motorce. Po dálnici jsme valili naplno, až jsem Helenku litoval. Vypadalo to, že budeme dojíždět za stmívání, což si táta vždycky přál – zkusit jet na světla. Doma jsem samozřejmě musel nejprve dotankovat a uvelebit motorku do garáže. Na našem urgentu si mladý lékař poslechl můj příběh a viděl můj neomezený, jen bolavý rozsah pohybu a rozhodl se pro kontrolní rentgen se závažím s verdiktem konzervativní léčba zhojením bez operace, magnet, cvičení. Pak už konečně tělu životadárné adrenalinové palivo došlo a zhroutilo se na pár dní do postele. Jediným zklamáním je, že nemají ortézy v barvě Ducati červená.

Možná se letošní dovolená zdá neplnohodnotná, protože jsme se vrátili dřív, ale na události rozhodně plnohodnotná byla. Každý den se vrchovatě potvrdilo i to, jak krásně u nás je. Jen si představte, jak by ta chvála vypadala, kdybychom jezdili všech sedm dní. Táta mi několikrát na cestách říkal, že si to užívá, a tak jsem to i cítil.

Vzor valentýnského přání 2

Pro osvěžení nazpívala Ella Fitzgeraldová o lásce jednu písničku s textem mnohem zoologičtějším než obvykle. Pokud všechna zvířátka neznáte, zapojte i své digitální kompetence.

Birds do it, bees do it
Even educated fleas do it
Let’s do it, let’s fall in love
...

Romantic sponges, they say, do it
Oysters down in Oyster Bay do it
Let’s do it, let’s fall in love

Cold Cape Cod clams, against their wish, do it
Even lazy jellyfish do it
Let’s do it, let’s fall in love

Electric eels, I might add, do it
Though it shocks them I know
...

Goldfish in the privacy of bowls do it
Let’s do it, let’s fall in love

PS: Předchozí vzor si můžete připomenout zde: Vzor valentýnského přání.

Členská schůze

Usedám na volné místo s dobrým výhledem a poukázkou na pivo, klobásu a turka. V kulisách obecní sokolovny, kde se nikdo z přítomných už dávno nepotil, začíná výroční členská schůze místní organizace Českého rybářského svazu minutou ticha za ty, kteří už nepřijdou, protože odešli rybařit na druhý břeh.

Je čas rozhlížet se a v plejádě zelených a hnědých odstínů podle postavy rozeznávat druhy přicházejících rybářů. Někteří jsou v maskáčích téměř neviditelní a staví se jako obvykle do fronty na povolenky. Moc se toho tady nemění. Řeší se jen to, co přinese řeka a pošle nadřízený územní svaz, ale dvě tři změny jsme s bráchou za těch 26 let členství zažili. 

Uznávaný, dnes už úplně bělovlasý nemluva se chápe mikrofonu a velkými upracovanými prsty jemně těká po touchpadu notebooku, který spolu s Rybářským informačním systémem už musel vstoupit do jeho funkce, a vyčerpává svou roční kvótu slov na svou nezastupitelnou povinnost předsedy. Zahajuje a pak přednáší úvodní zprávu schůze. Poslední ve svém funkčním období, poslední ve svém životě.

Jednou za čtyři roky přichází velký volební rok, kdy přítomní členové volí výbor místní organizace přímo. V praxi se volí systémem Je někdo proti?, protože hlasovat zvednutím ruky pro postupně sedm členů výboru a zároveň držet klobásu v jedné a chleba ve druhé je nemožné, přestože běžný bobkař dokáže obsluhovat dva pruty najednou a muškař je v podstatě něco jak artista.

Ne každý spolek má to štěstí, že může ze svého středu zvolit pokračovatele ochotného stát v čele dalším generacím rybářů. Ne každou obcí protéká tak nádherná řeka, kde se místní mladí zubatí potočáci a duhoví tržní granuláči z města potkávají s invazivními druhy. Kde snídá volavka a večeří vydra. Kde je muškařský revír divoké řeky a jejích hrdých tichých bláznů a strážců, kteří dokážou svým předloktím vlastnoručně vyrobenou mušku neslyšně posadit na její hladinu kamkoliv a s bušícím srdcem čekat na odpověď.

Petrův zdar!

La nebbia veneziana

Když zavřete oči, můžete být kdekoliv. Třeba si představte město na rovině, celé ho zalijte vodou, auta vyměňte za plavidla a uberte sedm set let. S mlhou to funguje stejně, ale v našem případě to byla opona se vším napětím a očekáváním diváka.

Zítra navštívíte proslulé město na laguně, a i když si to možná teď neuvědomujete, milí návštěvníci, tahle mlha je ten největší dar. Až se ráno rozplyne a slunce prozáří mořský vzduch, naskytne se vám magnetický pohled na tržiště světa na borovicových pilotech a istrijském mramoru, na místo setkávání, ruchu a výměny, na úchvatný vodní prvek obrovského rozsahu. Za každým rohem bude co obdivovat, všude ucítíte dějepis, bohatství a slávu. Zasáhne vás obdiv namíchaný se studem, protože máloco našeho věku dosahuje tehdejšího řemesla. Zatají se vám dech, až se na pláži každoroční otužilci na Nový rok v poledne ponoří do vln. Při obědě budete mít stejný výhled na ulici jako lidé před staletími. Vychutnáte si autentickou pizzu nebo skutečné spaghetti carbonara, ale nebudete už za pepř platit zlatem. Místní espresso vám i na stojáka u barového pultu bude připadat nadpozemské. Plavbou na Burano užasnete barvami domů a precizními krajkami ve vitrínách, na Muranu oněmíte při sledování mistra skláře, který vyfoukne a pod minutu jednou rukou vytvaruje ikonického koníka.

Až se třetího dne začnete s Benátkami loučit, panoramatické výhledy z nejvyšší zvonice za ranního slunečního svitu a odbíjení celé vám vženou slzy do očí. Posledním překvapením bude hrdý místní gondoliér, který vás přes slavná místa dohoupe do úplného ticha, domova zbylých čtyřiceti sedmi tisíc Benátčanů, kde necháte vše doznít, protože pohledu z vody se nic nevyrovná, a pak přijdou závěrečné ovace a oboustranný vroucí vděk.

Jsi snad psycholog?

Vše je propojeno. Pouhým okem neviditelná spojení v každé struktuře kvanta vytvářejí mapu našeho nejhlubšího zájmu. Svět bez špagátu je chaos a žít znamená jen věřit.

 

Že jsi na cestě svobody s limity jen vlastními, že uvidíš v lese víc, když zhasneš baterku, že se staneš, kým budeš chtít, že sobě říkáš jen to, co chceš slyšet, že máš, co potřebuješ, a nesoutěžíš v tahání za delší konec, že pochopit druhého nemůžeš a že máš komu říct: „Líbej mě jako nikdy.“

Zkrátka, co se Ti děje, přijmi, bezvýhradně a bezpodmínečně, a to je všechno, protože co nepřijmeš, se Ti vrátí, a pokud Tě někdo oslavuje nebo lituje, usměj se jen a neřekni víc než: „Uvidíme.“

Zbystři!

Hledej lesk v každém dni

a žádné kouzlo Ti neunikne.

PF 2026

Zn.: Věřím, že najdu Tě

Jestli máš rozpětí jako albatros
a miluješ couvání,
jestli vždycky vidíš padat hvězdu
a po dešti chodíš po špičkách,

jestli snadno přepínáš na hlas Malé čarodějnice
a poznáš plevel v děložním stádiu,
jestli máš pokaždé pravdu,
nebo na Tvoje slova dojde,

pak jsem láska, kterou nechceš propásnout,
napiš mi a utečeme spolu!

Bez doplatku

Rp.: Vlastní způsob, jak se okamžitě zbavit čehokoliv, co nemůžete skousnout, co nedokážete ovlivnit, kdykoliv vás taková myšlenka přepadne.

Užívat dle potřeby.

Oni to tajijou

Děcka,
chcu vám ukázat, co jeden borec namaloval na strop. 

Lehněťe se a uvidíťe, co by pod Olomoucem nikdo nezvlád. 

Henten freskář a jeho kloci vod nás z Kroměříža udělale sem důle takovó značku.
Zato z kama brale vínó, to všeci vijou.