úterý 19. prosince 2017

Všudypřítomnost smažáku

Je jedinečný - přitom žádné velké vaření,
je dilematický - nenáviděný i milovaný,
je tajemný - když si ho dáš ve správnou chvíli, není ti po něm špatně,
je významný - podle jeho ceny porovnáváme hospody,
je dobrodružný - kydneš si ve společnosti tatarku do klína a pak nevíš, co s tím,
je oddaný - tělo ho neodbourá hodiny,
je nebezpečně zábavný - táhne se a omotá si tě.


A je všudypřítomný - všimněte si někdy, kolik lidí si kryje něčím něco v klíně.

neděle 19. listopadu 2017

Osamělost balkónového kuřáka

Jak to, že někdo kouří, zatímco někdo pracuje? Že někdo začíná den v práci kouřovou přestávkou? Že někdo vyjde konečně na čerstvý vzduch a zapálí si? Že rozjetý zájezdní autobus musí kvůli jejich chvilce zastavit? Že někdo by kuřáka ani nezaměstnal nebo ho nejraději vyloučil ze zdravotního pojištění? Že těžko hledáme pozitiva jednoho z mnoha lidských zlozvyků? Nekuřáci prostě kuřáky vidí a cítí, ale nepochopí je, a tak se ptám dál.

Co na té cigaretě je, když je nezastaví varování ani obrázky na krabičkách? Kolik jídla pro rodinu se dá místo jedné krabičky koupit? Proč zcivilizovali doutník uválený na stehně snědé Kubánky do úhledné cigarety a vůni tabáku překořenili vanilkou? Když se zákonem přišli o důstojné místo, s technologiemi o pravý dým, co jim kromě rituálního pohybu ruky a holé závislosti ještě zbylo? Proč nám někdo přestává být sympatický, když si zapálí cigaretu? Znají i lepší způsoby relaxace, než si zapálit? A kde se vlastně všichni ti kuřáci scházejí? Že by ve statistikách? Proč neradi kouří doma a v autě? Jak to, že jdou kouřit ven a přesto je všechno cítit vevnitř? Běží jim někdy hlavou, že tohle je ta poslední, protože si ničí zdraví, přestože to dělal před nimi už táta a děda? Co zaměstnanci vyváží rychlokouření venku za budovou ve společnosti zapáchajících kontejnerů? A co když je v mrazu v té dobrovolné samotě úzkého sídlišťového balkónu napadne něco velkého, co nemohou hned sdílet ani si zapsat, protože se choulí do bundy a klepou zimou?

Nikdy jsem nekouřil a tak to nemůžu pochopit ani odpovědět na žádnou z otázek. Jediné, co můžu udělat, je popřát jim, aby se jim nikdy někde v mrazu nezabouchly dveře a aby jim nikdy nikdo nevzal tu svobodu se rozhodnout.

neděle 29. října 2017

Řekni řeka

Nenápadně pramení. Teče, větví se a celí. Voní stokrát jinak. Zní a přehlušuje všechno. Má břehy, barvy a tajemství. Zrcadlí okolí. Zchlazuje tělo, zklidňuje duši. Nechá se pohladit i rozčeřit. Přitahuje vše živé, hodné i zlé. Spojuje i rozděluje. Sytí i bere všechno. Zúrodňuje pole i zaplavuje města. Nadnáší lodě a obrušuje ostré. Trhá skály a přesouvá písky. Překoná vše a nezastaví se. Sebevědomě roste, s chutí meandruje a na rovinkách odpočívá. Nerušena neublíží, vítá přítoky a zesiluje. Celá se dává, když se vlévá do moře, a oddychne si.

Stačí ji vidět a slyšet. A když není poblíž, tak jen vyslovit.

neděle 1. října 2017

Jak jsem poznal Cestovatele

Kdo by chodil na besedu s někým, kdo zůstal doma a vedl normální život. Ty se přeci dělají se ztělesněnými sny, s lidmi, kteří někde byli a něco viděli, i když vyprávějí i cizí příběhy. Zajímá nás to, protože je to zajímavé. Člověk je prý nejšťastnější na moři. Ještě chvíli a věřím, že uvěřím.

Cestovatel není ten, kdo všechno má a pak jen z plezíru cestuje se vším pohodlím a vymoženostmi. Je to spíš ten, kdo nemá nic navíc. Nikoho nepřemlouvá a nenutí, aby s ním sdílel plány a sny. Rozhodne se vyrazit na cestu. Rozjede se objevovat i bez cíle a směru a nedělá nic, jen obdivuje. Má přátelství s lidmi, kteří ho drží nad vodou. Budí rozruch, nejen když s lodí vlastní konstrukce vjíždí do přístavu na plachty. Soustředí se na to podstatné. Není polepený sponzory. Proplouvá mezi režimy a byrokraty. Nevydrží tam, kde se to nehoupe. Vlastně nemá nic, jen čas, a ten ani nevnímá.

Ale proč? Pro pírko tučňáka, pro pocit, pro zážitek? Říká, že není rozdíl v zážitku na širém moři nebo doma za pecí, že jde právě o to zvládnout něco obdivuhodného, že je to jen o síle emocí, o čirém tady a teď. A tím myslí, že život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.

Je to jiný živočišný druh, jmenuje se Světoplavec mořský, latinsky Terranauta mare. A jeho osobní těžce nabytá životní moudrost? - Všechno je jinak.

neděle 24. září 2017

Overwhelming but I like(d) it!

Twenty-three years ago, I started the engine in me. As long as it is running, I doubt I will cease. Now in my early-forties and far away from my alma mater, I changed and began to see things in a different way. I'm learning to relax.

I remember
eating bad food,
drinking good beer,
buying second hand everything,
talking to the homeless,
partying with strangers,
having haircuts and outfits now funny in photos,
reading in record time,
always learning, always exploring,
keeping weary lucky charms in pockets,
helping each other day and night inside and outside school,
keeping the pace,
planning priorities,
working hard, playing hard,
driven by manifold sorts of motivation,
looking up to model teachers around,
keeping academic routines from then on.

There is something special about the university life in all its aspects. It is a time worth going back to in memories. Back in those days, we did not share it online, we lived it.

neděle 17. září 2017

Výnos z hektaru

Jak to udělat, aby se z jarního slova půda stalo podzimní slovo úroda? Na to se snaží odjakživa přijít každý po svém všichni velcí i malí zahrádkáři. Každý rok to ale nakonec vzdávají a vyčerpaní pokorně respektují, že to je zázrak.

Už od jara si o tom s očima navrch hlavy povídají, nebo zarytě mlčí a nic neprozradí, ale všichni se chtějí dostat k podstatě kouzelného receptu. Nevadí hlína za nehty ani pot na tváři. Chtějí přírodě pomoci a napjatě sledují, jak přerůstá přes hlavu i přes plot to, co bývalo malé a křehké.

Milují letní obědy venku a přes natažené nohy se kochají na všechny strany. Ať už slunce žhne nebo buší bouřka, léto je jedna velká párty – oslava zdroje obživy, oslava zdroje radosti.

Když pak s babím létem dostávají další šanci, naposledy zavrčí svou mechanizací a uloží s láskou svou úrodu na zimu, začínají se těšit, až už zase jarnímu slunci nastaví svá půltěla a všechno začne nanovo.

A v zimě, když je klid a čas, mohou se konečně zastavit a přehlédnout svůj sad, zahradu, balkon, nebo svůj pokusný zeleninový záhonek, a spočítat si výnos z hektaru, jako to vážně a hrdě dělával můj děda.

úterý 29. srpna 2017

Cyklogastro hádanka pro dnešní den

Kdo si věděl rady na každém rozcestí a spletl se maximálně jednou?
Kdo to místy viděl černě a to jen proto, že měl samozatmavovací brýle? 

Kdo dopadl nejlépe při převažování naložených kol?
Komu každou noc vůbec nevadilo cizí ani vlastní chrápání?
Jak letos zvládl svou roli bezedný pokladník?
Byla veškerá legrace přiměřená situaci, věku a hladu?
Jaká cyklisticky závažná témata řešili při vydýchávání o pauzách?
Jak se jim jelo každý den s dresem těsnějším a těsnějším?

Kolikrát svou přítomností rozjížděli hospodu a proč si fotili každý prostřený stůl?
Hlavní otázka však zní, kampak se letos vydali čtyři kamarádi na kolech?


Tam,
kde vodu nespoutáš jen tak nějakou přehradou,
kde cestuješ u hranic tak blízko, že můžeš okolním státům koukat pod sukni,
kde zažiješ dokonalý podvečer jako z knížky,
kde svítí jasné hvězdy a kvetou divoké máky,
kde můžeš mít vznešené cíle a nehonit čísla,
kde se cítíš obklopen mystikou a v mapách čteš pesimistický místopis,
kde vládne ticho a střídá se den s lidmi a bez lidí,
kde můžeš trhat borůvky ve stoje,
kde cesty jsou hravé vlnky plné křižovatek a připomínají Šumavu před asfaltem,
kde ve strmém stoupání ucítíš nedávný oběd,
kde Tě oněmí bujnost čistě střižených mladých lesů,
kde si musíš trasy prodlužovat,
kde je romantika, kterou prý jinde nenajdeš,
kde projíždějící cestovatele sledují veverky,
kde šutry všude jsou ruly nebo co,
kde můžeš lehce projíst hotovost i účet,
kde Ti to do šlapání začne samo zpívat a pískat,
kde každý kilometr musíš poctivě ušlapat i několikrát,
kde není možné zařadit do plánu dietní den,
kde všechny fotky můžeš rovnou dávat do kalendáře,
kde lehce nasytíš tělo i duši a budeš si chtít přidat.

Bingo! Jeli do nádherného království řeky Jizery.
Za nás rozhodně doporučujeme tyhle hory udělat, nejlépe po svém.

neděle 13. srpna 2017

A kdo si myslíš, že jsi? Krotitel?

Sotva jsem usnul, přišel mi krásný sen.

Tucet lvů je už na svých místech. Jsem ve společnosti jedinečných, tam, kde se o všem mluví, kde se všechno rozhoduje. Ten, který si myslí, že je občas u něčeho důležitého, je teď mimo. Všichni mě ignorují. Chápu, už ani krok. „Co tu děláš bosý a s holým životem?“ zeptala se lvice, kterou už ranní slunce pálilo do kožichu tak, že se musela přesunout do stínu. Nacházím její pohled. Žádný beránek, ale sama příroda. Očima říká: „Já jsem tu doma. Chci život a dám si ho se vším.“ Její oči mě dlouze sledují a neuhýbají. Vidím v nich všechny tvory, které jsem kdy fascinovaně pozoroval, opatrně odehnal, obdivně pohladil, samozřejmě ušetřil. Její nedotknutelnost je umocněná mlčením. Zvířata nemluví, neznají sliby, výmluvy a kompromisy. Všechno je buď ano, nebo ne. „Dej si na mě pozor. Mě nedostaneš, nechytíš, neuspíš. Neskončím bez vzpomínek za sklem v zoo.“ Odpovídám rychle něčím o vzhlížení ke všemu živému. Že jsme stejní a tím že patříme k sobě. A ona na to: „Máš svou cestu a já mám svou, ale kdo bude kdo, až se uvidíme příště?“

Slunce už je výš a já opojen, nabit a neochotně na odchodu. Naposledy se ohlížím a vidím v jejích očích něco nového. Nezapomenutelný úsměv, který říká: „Můžeš. Můžeš si mě vyfotit, namalovat nebo vystřihnout. Můžeš cokoliv, ale zkrotit ne.“

středa 9. srpna 2017

Marc Ellenbogen Writing Show

The time has come to proudly type online the name of a rare personality and a phenomenal T-teacher. Marc commuted from Germany not only to mark our work. Meeting him would make me speechless and he did teach me writing.

He showed us the university atmosphere. He led our writing courses. Everyone wanted to have his detailed feedback, error analysis and advice. He nearly made me play the trumpet in the lesson. He read my essays to the class. He wrote a reference for me that impressed the court. He could switch between English and German. He made the most friends in the shortest time. He left too early and threw a massive goodbye party in the local club.

As for writing, he explained the basics, listed the guidelines to follow, posed the questions writers should ask, and left the rest for our own creativity, organisation, and hard work.

  • Is this the topic to make a storm rage through your brain?
  • What and who exactly is this for?
  • Can your pen be as quick as your mind?
  • Can you tame your thoughts in both quantity and quality?
  • Do you have time to keep drafting until the shape of it satisfies your purpose, eye and ear?

I have taken over the model and teach my students writing his enthusiastic and motivating way, and when I say what Marc used to say - You have nice talents for writing, keep up! - I can see the same astonishment in their eyes we used to have. And I add - Be careful, if you do it the right way, you risk falling in love with writing and, what is more, becoming very good at it.

pondělí 7. srpna 2017

Já jedu!

Hluboko v borových lesích Máchova jezera objevíte po desetiletí stále stejně vypadající i stejně vybavené chatky, ve kterých se ubytovali lidé, kteří si i letos přijeli užívat slunce, vodu a vítr. Většina z nich jako by nikdy neodjeli a ještě přivezli i svoje děti a vnoučata. Na mě tam čekala plachetnice.

Ta je nádherná. Jsem nervózní. To dám! Václav na mě pořád mluví. Můj nevěřícný výraz ho vůbec nezpomaluje. Tohle jsme ve slovníčku neměli! Sestaveno. Pojedu jen v plavkách. Vesta už je studená teď. Bojím se o ni ještě víc než Václav, hladím pro štěstí. Sklouzla jako po másle. Jak to říkal? Odstrčit od břehu. Naskočit na ni břichem. Zasunout ploutev. Držet zároveň kormidlo a otěž. Kam to jede? To se ti řekne, pojeď sem, ale jak? Kormidlem rozpohybovat loď a vyjet. Funguje to. Ta plachta je obrovská. Atletická loď. Ideální vítr. Václave, to nemyslíš vážně, nácvik čeho? Stoupnout si? Opřít se do stěžně takhle? Zvrhnout loď? Ta je ledová! Stihnu to, než se otočí plachtou dolů? Jsem tu, voda v uších, neslyším tě. Neslyším tě! Znovu? Tak jo, umím to i líp, hlavně zase nepustit otěž. Co bych dělal bez lodě? Jsem zase tu. Jako opice. Vítr sílí. Odkud? Přesednout na druhou stranu. Ráhno au po šesté. Prohodit ruce za zády. Na tuhle stranu mi to už jde! Ne, zpět, vítr se otočil. Plachtu povolit, větší břicho. Odpadnout po větru. Kormidlo, otěž, plachta, kormidlo, otěž, plachta. Já jedu? Ten zvuk od přídě, ten vítr ve tváři, ta brázda za mým Laserem. Já jedu! Tam z té lodě mě někdo zdraví? Tak jo, Ahoooj! 

Absolvoval jsem kurz plachtění na Mácháči a nakonec jsem zkušeným stál za pozdrav. Já totiž něco pochopil a navzdory všemu sám v dál plul.

sobota 15. července 2017

School of fish

Chorvatsko není zrovna ráj pro příbřežní šnorchlaře a proto jsem ani tentokrát nic valného nečekal.

V jedné vesničce s jednou hospodou a jedním minimarketem se našel tak akorát dlouhý kus nádherné nepřelidněné oblázkové pláže, kde už od břehu bylo na každém metru vidět něco hezkého i hezky ošklivého, hladkého i ostnatého, plachého i netečného. Ale to, co jsem neviděl ještě nikdy nikde, bylo hejno - školka drobných štíhlých stříbřitých rybek s výrazným očkem a neonovým podélným proužkem lesknoucím se ve sluncem prozářeném mělkém moři. Jsou spolu, vedeni prastarými instinkty, tak dlouho, dokud se nenaučí dost, aby mohla každá plout svou vlastní cestou.

A když jsem si to hejno bezdechu prohlížel, najednou se z modré hlubiny vynořilo nečekané pokračování. Každý den jsem pak vyrážel do vln a dlouze a fascinovaně se díval na tu obrovskou stříbrnou valící se kouli života.

úterý 11. července 2017

Chorvatský kamínek

Hledání mohlo zabrat celou dovolenou, ale bylo to hned, jako když luskne.

Je to snad místně převzácný exemplář vylovený z nedostupného místa v poslední vteřině nádechu? Ne, je obyčejný, úplně tuctový. Tolikrát už ho vylovili, obrátili v ruce a zase odhodili. Vybral jsem ho, protože je členitý a pestrý jako samo moře, protože je nejprosolenější, protože je hladký a svítí jako dlaň, co mává na pozdrav, protože ho nepřivezli na pláž z daleka Tatrou, ale byl tam odjakživa a měl tu odvahu se od skály trhnout, protože se udržel v kluzkých plavkách, protože vypadal, že si zaslouží zahřát v dlani, a protože jako jediný vitrínu už ani nečekal.

pátek 7. července 2017

Let writing flourish!

Only if you like, these seven special summer writing assignments will turn you into a confident English writer. If not, it is definitely a challenge worth trying. Demonstrate your control of grammar structures, vocabulary, spelling and punctuation in a variety of simple tasks. Insert them all here in any length, any order, fictional or true, anonymously or nick-named. If you find time for writing, I will find time for correcting and will send you my feedback.

Assignment 1
A letter to a friend
Write a positive letter to someone close in the informal style where anything is possible. The only task is to include a question for a favour.

Assignment 2
Once upon a time ... and they lived happily ever after.
Create a happy-ending fairy tale with supernatural heroes and love that found the way. 

Assignment 3
A guide speech
Write the words someone would use to present something - a place, a thing or a person - to someone who does not know anything about them. Be a kind and patient guide and presenter. 

Assignment 4
Open choice
You are free to write anything that comes to your mind - any form, and genre, including a suitable heading.

Assignment 5
My favourite recipe
Share a recipe for your favourite dish - any meal of the day, any course, and say why it is special to you.

Assignment 6
Learning styles
What is your personal language learning style? Or in a more general sense, what are your strategies to learn anything new?

Assignment 7
Strange but true
Invent a fictional story or tell a true one to astonish readers. This is about something that did happen but seems strange, uncommon, or incomprehensible.

čtvrtek 6. července 2017

Hommage a Jazz

Hrál nehratelné výšky, hloubky, rytmy a styly, už dávno je měl v uších, prstech a rtech. Jezdil hustou černí notové osnovy nahoru dolů. Šokoval a lekal změnami své hudby a nešetřil sebe, trumpetu ani diváky. Stejně virtuózně a jistě hrál na klavír, předváděl svůj hravý bebop nebo tenounce a čistě vyzpívával melodie a přesto to pořád vypadalo, že se teprve rozehřívá. Bylo ale zřejmé, že se každým svým tónem opět chystá vzdát hold jazzu.

Na vážném koncertě vypadal jako jeden z těch výjimečných umělců neschopných běžného života, který k obleku zvolil raději mokasíny. Ale když ho mladý dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK po provedení Celebration Jazz Mass od Karla Růžičky proměněný v ležérně oblečeného brilantního klavíristu na začátku pravé syrové jam session s potěšením uvedl a nemohl pro Artura Sandovala, šedesátisedmiletého kubánského jazzového trumpetistu, klavíristu a skladatele, desetinásobně oceněného hudební cenou Grammy, použít menšího označení než hudební bůh, objevil se někdo, kdo si dokáže zavázat červené tkaničky svých oblíbených tenisek dokonale a navíc ho prý někdo viděl venku si odplivnout.

Takže je to člověk.

středa 21. června 2017

Summertime begins

Summertime, and the livin' is easy
Fish are jumpin' and the cotton is high
Oh, your daddy's rich and your
 mama's good-lookin'
So hush, little baby, don't you cry

One of these mornings you're gonna rise up singing
And you'll spread your wings and you'll take to the sky
But 'til that morning, there ain't nothin' can harm you
With daddy and mummy standin' by

Summertime, and the livin' is easy
Fish are jumpin' and the cotton is high
Oh, your daddy's rich and your ma is good-lookin'
So hush, little baby, don't you cry

One of these mornings you're gonna rise up singing
And you'll spread your wings and you'll take to the sky
But 'til that morning, there ain't nothin can harm you
With daddy and mummy standin' by


This is it. There's no need to add anything. Just enjoy the summer!

neděle 28. května 2017

Letním mravencům, kteří se nečekaně vyrojili ve špatnou dobu na špatném místě a prostě to přehnali

Hele, chlapi, neblbněte, běžte si hledat nějaké pěkné místo venku, tady není bezpečno, někdo by mohl přijít k úrazu. Tohle je naše hnízdo!

Nejsem žádný myrmekolog, i když lehké mravenčení občas cítím, a dokážu pochopit, že pohlavní pud z vás zase udělal křídlatce vyletující bezhlavě z vyvýšených míst za každým feromonem, že ego jedné z nejúspěšnějších a nejagresivnějších skupin hmyzu s proměnou dokonalou vám dává pocit, že se můžete chovat jako nějaký 
všudypřítomný superorganismus s vyspělým systémem komunikace a spolupráce. Ale co vás přivedlo až sem, když tu není ani vlhko? Zrak tedy nic moc, když nerozeznáte dům od lesa. Čich prý výborný, ale u nás žádné feromony nenasajete a to na stropě Slunce není! A jestli mi chcete nabídnout nějakou symbiózu, tak to neberu, neklapalo by nám to. 

Ne, ne, ne, pohled do vašich složených facetovaných očí ani hra vašich článkovaných lomených paličkovitých tykadel na mě nezabírají. Poznám, co máte za lubem. V
yřiďte své blanokřídlé královně, že jestli se chcete dožít požehnaného mravenčího věku 7 až 10 let a zplodit ještě miliony potomků, tak zapomeňte na výpady na cizí území.

Co si takhle postavit klasické kupovité mraveniště v nějakém zdravém lese kypícím životem, pobíhat po svých stezkách, usilovně šplhat po kmenech stromů. Tam patříte, tam jste právem chráněnými živočichy a tam je zakázáno vás bezdůvodně rušit. Je známo 12 520 mravenčích druhů a žádný jiný nenapadlo takhle sem vtrhnout. Takže nedělejte ostatním to, co se vám samotným nelíbí a nechovejte se jako obtížný hmyz.

Když si dáte tu práci a pevně a jasně jim to vysvětlíte, určitě to pochopí. Potáhnou, odkud přišli, celé se to obejde bez obětí, a po letech se tomu společně zasmějete.

neděle 7. května 2017

Ty vole, kde mám víčko?!

Nevadí

neúnavně rozdávat Ahoooj na obě strany známým, neznámým i opakovaným,
znovu se zacákat hned po převlečení do suchého,
neudělat si fotku řeky přeplněné loděmi, barvami a diváky,
zbytečně přenést loď u jezu, který byl jetelný,
ukázněně se loudat, když se na řece tvoří kolony,
nechtěně rušit ryby pro ně naštěstí jen povrchovou povrchní záležitostí,
náhodně zaslechnout cenné rady pro kritický úsek bohužel v polštině,
nevyhnutelně si nechat cuchat vlasy čímkoliv zleva zprava,
usilovně kličkovat mezi kameny dlouhých peřejí,
překvapivě se zaseknout na nečekaném kamenu uprostřed oleje,
upřímně politovat ty, kteří se udělali skoro na cílové rovince,
nahlas si postesknout, že už to končí, dokončit vodácké rituály a zatleskat organizátorovi,
vyhlásit Rok vody a přesto nepřespávat a odjet, ještě než začne ta pravá vodácká zábava,

ale pokud hned na začátku ztratíte víčko od kořalky, tak máte problém.

neděle 23. dubna 2017

Helena Monsterová

Někoho jsem potkal. Je to pravá Italka. Pochází ze slavné zámožné rodiny. Její otec je velké zvíře, ale určitě nebude mít nic proti. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Sebevědomá i stydlivá, krotká i nesnesitelná. Vypadá roztomile, ale chytá napoprvé a dokáže se dost rozpálit. Je krásně okatá. Má návykovou vůni a její barvy oslňují zem. A ten její hlas! Když promluví, je k nezastavení. Není těžké si ji idealizovat. Není těžké představit si, co všechno je s ní možné. Ale je těžké jí odolat. Stačí se jí dotknout na správném místě a neskutečně to rozjede. S ní lze být v mžiku kdekoliv. Člověka nutí začít plánovat. Nebo jen žít a neplánovat nic.

Seznamujeme se. Je jí teprve 16 a venku je ještě chladno, tak se na ni zatím jen chodím dívat do garáže.

PS: po generálce u pana mechanika bije srdce Heleny skoro jako když se narodila. Všechny změny jsou uvnitř a jen jedna navenek - místo korálků má teď na zápěstí ocelový řetěz.

neděle 16. dubna 2017

Korektury a revize překladu

Ajajaj, tady někdo udělal chybu (slušná varianta zvolání). Zvládnu to opravit? Ano, ale nerad. Znáte to, někdy stačí věci jen poklepat, uhladit, lehce porovnat a všechno je, jak má být. Někdy je to prostě nepoužitelné a musí se začít znovu. S překlady je to stejné.

Někdo byl sevřen nemilosrdným trhem, cenou a termínem a sázka na práci pod tlakem nevyšla? Překládat nebyla jeho práce, a přesto po něm chtěli zázraky? Byl to snad nedouk, který nemohl vidět chyby, co jinému bijí do očí? Přistupuje snad k jazyku z úplně špatné strany? Dostal se až za hranici omluvitelnosti překladatelskou licencí? Omlouvá šílený překlad šílenou předlohou? Otevřel se mu snad takový jazykový prostor, že se v něm ztratil? Pustil se na hloubku problému a zazmatkoval? Vyrazil na dlouhou cestu a došly mu zásoby? Vystavěl strukturu s trhlinami a mírně nakřivo, mávl rukou a spoléhal na to, že nedokonalosti laik neuvidí? Nebo to je jen nedochucené, neslané, nemastné, bez nápadu, něco v tom rachtá, skřípe, nejede to a netáhne? Dráždí to snad čtenáře, ošívají se, a hlavu si můžou ukroutit?

Klid, není pozdě. Ještě nevytiskli tisíce krabiček čajů. Dopis ještě nikoho neurazil. Smluvní strany to ještě nemají černé na bílém. Výroční zprávu ještě nečte investor. Veřejné nápisy ještě nejsou na každém okně. Ke knize ještě nikdo nepřivoněl. K informační tabuli se ještě nikdo po naučné stezce neblíží. Nad jídelním lístkem se ještě nesbíhají sliny. Zoufalec ještě nehledá radu v příbalovém letáku. Soud ještě nevychází ze znaleckého posudku. Mechanik ještě nic nenastavuje podle manuálu. Web se ještě zákazníkům nenačetl. Ještě se to dá opravit. Stačí to jen projít znovu a znovu a znovu. Posvítit si na to vhodným světlem. Vyladit, vylepšit, okořenit. Rozebrat, zkontrolovat základy, oškrabat cihly a vystavět nové tvary. Vlézt pod to, nebát se umazat a najít, kudy to teče. Dát tomu směr, najít cestu ven. Dopřát tomu čas a energii a udělat to jinak, lépe.

Není lepší to přeložit správně hned napoprvé? Přenechte překlady profesionálům. Sami to doma nezkoušejte, hrozí nebezpečí! Je jedno, že překladatelé nebudou mít co revidovat, tuhle práci by totiž nedělal nikdo ani za zlatý slovník.

Děkuji.

úterý 4. dubna 2017

Jaro slaví!

Všechno jede dopředu, nic zbytečně necouvá, 
i jaro si hledá cestičku, vytáčí se do otáček, ale jede normálně.

Ranní slunce prozáří cestu a odpolední prohřeje kosti,
pupeny se předvádějí a předhánějí,
růže se probouzejí a už se v zásypech potí,
vstává ušlapaná tráva a těší se na sekačku i na deku,
netrpělivé sazenice se mačkají u oken,
i psi se otáčejí za fenami a ty už zase dělají jakoby nic.

Horký zázvor, med a citrón střídá ledová máta, cukr a limetka,
pomáda se mění ve rtěnku, kulich v kšiltovku,
kabáty jdou na odpočinek do voňavých skříní,
zimní výzdoba dobrovolně prohrává s jarní,
množí se plány na zařizování a vylepšování domova,
i povlečení se mění do rozkvetlých barev a pyžamo se zkracuje a ubývá.

Vzduch se sytí vůněmi a každý nádech osvěžuje,
zajíci po zimě protahují svůj skok a tisknou na polích stopy do bláta,
zvědaví pstruzi častěji vyjíždějí z tůní vyhlížet rybáře,
neopeřená písklata, kam až ucho doslechne,
i dirigenti se dostávají do tempa a ženou své soubory veseleji.

I lidé se rodí a zrovna teď určitě někdo s jarem a sluncem slaví nepodstatné číslo.
Všechno nejlepší kamkoliv!

neděle 26. března 2017

Část rozhovoru se secondhandovou lyží

Vyprávíte a čas jako by se zastavil, krásně se to poslouchá. Nezdržuji Vás, paní Levá?

Ani v nejmenším. Ještě mě napadá k tomu cestování - už si nemyslím, že sníh je někde bělejší. Byla jsem všude a myslím, že jde o mnohem víc. Upřímně řečeno trošku závidím lyžím, které jezdí lyžovat pravidelně do zahraničí, to ano.

Litujete snad něčeho?

Víte, já nelituju ničeho ani žádné zkušenosti. Bývala jsem první i poslední, obdivovaná i opovrhovaná. Divil byste se, na jakém svahu a v jakém sněhu jsem si věřila i když jsem si chvílemi neviděla ani na špičku. Bývala jsem opečovávaná v lyžárně horského hotelu i zapomenutá, zaprášená v garáži, jako by zima a můj čas neměly už nikdy přijít. Všechno jsem ve zdraví ustála a jsem pořád tady a to je to hlavní.

V posledních letech nebyly zrovna ideální sněhové podmínky, ale to se říká vždycky, protože lidé si toho moc nepamatují a všechno jim v tom spěchu splývá.

Zimy jsou různé, ale kdo chce, sníh si vždycky najde. Například loni jsme jeli do Krkonoš a sníh se objevil až za poslední zatáčkou před cílem cesty. Letos jsem měla neobvyklou příležitost krásně se projíždět po celý týden, a když k tomu přidáte pár spontánních jednodenních výjezdů, tak to hodnotím jako dobrý rok. Už se ale těším na zaslouženou údržbu a odpočinek na svém místě.

Chcete tím snad naznačit, že jste stará?

Pozor na to slovo, mladíku, to se dámám neříká! Dokážu ještě sjet sjezdovku na jeden zátah, předvést se před nastoupeným lyžařským výcvikem, udržet se na ledu, projet těžký předjarní sníh, kdykoliv zastavit na místě nebo nahodit sněhem celou frontu až po kolena!

Moc se omlouvám, nechtěl jsem Vás urazit. A co Vaše poslední zima?

Letos bylo počasí tak horsky proměnlivé, že z toho byli lidé až zmatení. Nevěděli, jestli si dát dřív Aperol nebo Bombardino a jak se mají obléknout. Říkáte si, kolik dní v mlze, větru a sněžení připadá na jeden sluníčkový, ale i jeden takový za celý týden stačí. Pak můžete stát na sluncem zalitém kopci, nastavit tvář a nechat se zahltit tím množstvím světla, není větší přísun energie. A i když nejste zrovna ve 3000 m, můžete mít všechno jako na dlani a hltat výhledy.

To zní skoro jako idylka a bez lidí. Vím, že většina lyží nesnáší strkanice ve frontě, jsou z toho jen škrábance a odřeniny.

No, skoro to vypadalo, že všichni už mají odlyžováno - volné ubytování, prázdné hospody, lyžování bez front, sjezdovky bez lyžařů. Ale při ježdění celý den nahoru dolů se už těšíte na úlevu na lanovce. Někdy bylo tak málo lidí, že vlekaři je zdravili Dobrý den, usmívali se na ně a užívali si je.

Takže na závěr sezóny lyžování naplno?

Závěr nezávěr, vlekaři mají ty svoje technologie zasněžovací a tak, tomu já nerozumím. Ti by nejraději udržovali sníh až do léta, ale lesní ptáci dávají už jasně najevo, že to už mají zabalit.

Vy a novoty, to moc dohromady nejde?

Patřím do staré školy, ale rozhodně ne do starého železa. Vyhovuje mi lyžař se silnými svaly a hlavou plnou nápadů. Umím vést i se ráda nechávám vést. Nikdy jsem jiným lyžím nic nezáviděla ani těm moderním nebo speciálním. Narodila jsem se bez reflexních barev a experimentálních inovací. To víte, že bych si někdy dala jen dlouhé pohodové ráno bez lyžování, ale pak si řeknu Ne, co posouvání limitů? Každý den je čas zkusit něco opravdu poprvé.

V tom máte velkou pravdu. A určitě je spousta věcí, na které jste ze svého minulého i současného života pyšná.

Nechci se vychloubat, police se zaprášenými trofejemi stejně nikoho nezajímají a o to vůbec nejde. Nedělám nic zvláštního, moc ráda čtu sníh a nechávám se překvapovat na každém metru. Prostě mě to nepřestává bavit. Celý život jsem se snažila jet po ideální stopě, tu jsem hledala za všech okolností.

Není Vám tedy líto, že sezóna končí? A co byste si přála do té příští?

Vždyť máme březen a už za pár měsíců zase třeba nasněží (směje se). Mimo sezónu je vždy čas na sebereflexi, vůbec to neberu jako plonkové období. Jsem otevřená jiným pohledům a chtěla bych udělat příště zase něco jinak. Některé lyže jsou pro mě velkou inspirací. I běžky a sáňky mají někdy dobré postřehy. A nejlepší je to těšení.

Na co přesně se těšíte?

Miluju první zacvaknutí boty do vázání. A to, že v tom nikdy nejste sami - jedna lyže je jenom půlka, ale ve dvou můžete stát třeba na hraně nejčernější sjezdovky.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rádo se stalo.

středa 8. března 2017

Extraligové odpoledne

Působivé, když nejste zvyklí. Chvíli trvá, než si oči zvyknou na pestré prostředí haly. Chvíli trvá, než popadnete dech při placení občerstvení. Překvapivé, kdo se schovává pod přilbou a z koho lze hokejovou výstrojí vykouzlit chlapa.

Mnohem skutečněji než v televizi, i když přes síť a sloup, sledujete, komu zvoní nože bruslí, kdo v chumlu ztratil hokejku a kdo v něm ztratil i hlavu a popral se. Vidíte naživo, jakou rychlostí hráči letí s pukem po ledu i jak daleko letí vzduchem při srážce se soupeřem a jak dlouho se pak sbírají.

Jako na divadle obdivujete zaplněnou tribunu uniformních fanoušků a jejich rituály ke všem událostem hry. Jako jeden muž projevují své spravedlivé emoce a názory. Spartakiádně pracují se šálou, s hlasem i se slovníkem. A navíc mají velké bubny a nebojí se je použít.

Závěrečná statistika zápasu:
  • Nafukovací hlava pardubického koně chrlící rozbruslující se hráče: 1 
  • Hemžení hráčů v režii trenérů: 60 minut 
  • Komerční přestávky a hokej: 1:1 
  • Ledová plocha a reklamní plochy: 1:1 
  • Nefalšované rvačky: 3 
  • Oslavy narozenin a výročí hráčů a rozhodčích: 3 
  • Lední soutěže pro děti: 1 
  • Soutěžní šaškování do kamery: 4 
  • Vymrzlých pozadí: 6114 
  • Mexická vlna: 0 
  • Uznané góly: 9 
Fanoušci tu byli jako doma a snažili se, co mohli, ale na vítězství to nestačilo. Nováčci odezírali, učili se říkat my a oni a přivlastňovat si úspěchy těch našich i se snažili sami najít cestu ven z bludiště haly. Zkrátka dělali všechno proto, aby to za to stálo. A uvědomili si, že to, co prožíváme a poznáváme poprvé, je obvykle jiná liga. Něco nezapomenutelného. Něco extra.

úterý 28. února 2017

Úterní fočus

V sokolovně U Tří mostů se zásadně hraje tři na tři. Je velká tak akorát na rozběhnutí a zastavení. I při teplotě 16°C má každý po hodině a půl na tričku své obvyklé tvary propocení.

Někomu jde o výsledek, někomu o zážitek. Nikdo to netočí a nepouští nám zpomaleně sporné situace. Normálně se hecujeme a hádáme, zraňujeme a omlouváme, ale jeden bez druhého si prostě nezahrajeme.

A je z koho vybírat:
  • neúnavný přímočarý zajíc 
  • šikovný malý velký kecal 
  • vytrvalý mistr tlačingu 
  • nemluvný dlouhovlasý tanečník 
  • zkušený tělocvikář, co nerad prohrává
  • zaslouženě lehce samolibý sólista 
  • nevyzpytatelný levák se štěstím 
  • nerozcvičitelný král bodla 
  • zasloužilý bratr sokol 
Bylo by plýtvání časem a úsilím přemlouvat hráče k přestupu do jiných prestižních klubů. Všichni jsou to praví sokoli a ti se vždy vrací domů.

neděle 26. února 2017

Find five differences

Recently, I have been looking for my early writings I did for the university course led by Marc Ellenbogen, who I will take the honour to write about later, but I have not found them yet. However, as usual, I came across something else - a diary. Actually, it is not a real account of events or dates or secret information. It is a report of my teacher-trainee observations of the staffroom life at the Gymnázium Ústí nad Orlicí which I completed just before I started part-time teaching there. The text below is a verbatim copy of the diary - a big piece of English homework, I know.

A two-week-long staffroom diary


The staffroom life at the Grammar School in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. It is in no way closed for students, though situated fairly far from the tumult of corridors. Strangers would invariably have problems finding it if there was not a pair of cheerful and kind students always awaiting guests in the hall. On the other hand, the staffroom is usually so heavily visited during the longest morning break between 9:40 and 10 o'clock that the staff nearly agreed on putting up a sign on the staffroom door saying: “Teachers also have a break!”

20 January 1997 was the D-day I poured a drop of myself into the pond of the old and respectable staff. Each of them has already had the experience of having me at school. Once I used to be one of the students on the other side of the teaching process, but hopefully, I did not use to be one of their nightmares. Throughout a year of working with them, seeing them on frequent staffroom meetings, committees and all those birthday celebrations, I often felt like a fish out of water, but gradually I have become a colleague.

Today, as I am writing this diary, I feel like going back to the holy staffroom and address most of them 
with a few thankful words, especially my office-mate English teacher who has been extremely kind and helpful during those times at the beginning. Since I work as a part-time English teacher and teach twelve hours a week on Mondays, Wednesdays and Fridays, I will concentrate more on general description of the situation at our school, comment on the state of mutual relationships, and mention typical features of life and habits there rather than report on times, dates, names, etc.

Monday, 8 December 1997. Mondays of this season are very pleasant ones. I saw some smiling colleagues on my way, with snow on their shoulders, and I saw a few cheerful ones in corridors already hurrying with fresh copies for their morning students. On Mondays, the staffroom is usually deserted until 9 o'clock. Then teachers, having just woken up all sleeping faces in their classrooms and made them see they are at school, finally seek the shelter in the staffroom for the first time to breathe a sigh and to share a word about the morning behaviour and to catch up with the latest news and gossips. Or, usually in my case, to rest for a while in one of all-round comfortable armchairs, gather oneself, greet present colleagues, and to let one's eyes rest either on the latest notices on a lot of notice-board space or to browse through a daily newspaper. The weekend is the main issue of all debates on most Monday mornings and the atmosphere is very friendly indeed.

Wednesday, 10 December 1997. Having spent a day off on Tuesday I come to school with a sort of mixed feelings that I have got behind with the latest news. First thing in the morning, I learn from my office-mate that the whole previous day was fairly smooth in its happenings, just an ordinary working day she said. During the big break in the morning, the only time when the break becomes long enough to have a cup of coffee and a chat with a few colleagues, the staffroom remained occupied only by four people. Me, preparing supplementary materials for the next lesson; the deputy, a mathematician and PE teacher eating an apple and talking with a physics teacher on new developments and technologies used in cars; and also another English teacher, seeking a piece of information in Yellow Pages, and trying to get through somewhere on the telephone. In the latter part of the break, we all talked about school Christmas cards which were to be translated into English, German and French and to be posted as soon as possible. A lot of talking and meetings of teachers happen outside the staffroom, especially in corridors, or by paying visits to particular offices. Later, I met two PE teachers on my return from lunch who wanted me to confirm my presence at the basketball tournament semi-finals in the afternoon.

Friday, 12 December 1997, A Teacher Unions meeting was summoned to the staffroom for the big break. Awaiting a boring time talking about things that are likely to make them angry, teachers did not hurry but one by one arrived and placidly took their seats in the warm room. Who could have foreseen what the chairperson had to say. In fact, she came to inform us about the organisation of upcoming events, including a birthday celebration of a respectable colleague, recently being a mayor of a nearby town. But what was of much greater importance, she just plainly announced that there is a school account opened in the local chemist's for everyone to choose a present out of the assortment for two hundred crowns. This announcement brought a few smiles and some astonishment in the colleagues' faces, who got quiet for some unclear reason and concentrated on each of her words to check she was really saying them. After that, the meeting turned into a quite informal one and the talking changed into small groups chatting on either private or professional issues. The atmosphere was very friendly as usual, in fact, the atmosphere in the staffroom seldom gets any farther from being peaceful, reasonable, or working. On the other hand, all arguments taking place here are strictly to the point and searching a way out of everyday problems is always inevitable and immediate.

Monday, 15 December 1997. Going back through my notes on this day, another Monday in the history of this school, I have to admit that it was a fairly eventful day. Much happened during the times I paid visits to the staffroom throughout the day and also a lot took place along the corridors. During the big break, I came to the staffroom not only to observe the situation there but mainly to find an English colleague to ask about the organisation of mid-term school compositions. Therefore, I had little chance to find out what was happening around me, providing something was happening there at all. This time I felt great being among the teachers, in a sort of pleasant humming and chatting. Nobody was laughing at that time but I knew they enjoyed being together very much indeed. And so did I. When I attended the room for the second time to prepare my mid-term school composition topics and to read a part of a new issue of Softwarové noviny, I found myself within a quite different group of people. There were three men of the average age of thirty-one, friends, two PE colleagues and a PC teacher. Their talking and behaviour was far different from formal or the one I experienced before. Then, gradually, a daring thought appeared in my mind and I had to face a fact whose evidence was already proved a long time before in my teaching practice: teachers are more or less ordinary people, with all their rights to talk ordinary things and revealing ordinary thoughts. What is more, and valid for all teachers of the school, they know how to help - they excel in helping both colleagues and students. I did observe that they do not care for their students in just a normal formal way, they take an immense pleasure in talking to them, seeing them, they try to support them with a piece of advice on things of various origins. And so do I.

Wednesday, 17 December 1997. The staffroom was deserted on that chilly foggy Wednesday morning, because all colleagues most likely hurried into their offices to switch on their tiny heaters, which made the temperature rise to at least a bearable level. Having checked the offices, teachers finally found their ways to the staffroom, each caught in the circle of the gradual end-up of the term, and apparently preoccupied with the last settings for the last lessons of 1997. One by one people opened the door either to look for someone, or to enter for other purposes, including the one to make a cup of coffee since the coffee machine just could not bear the heavy pressure of students and broke down for a rest during the holidays. There is no doubt that the pre-Christmas time remarkably contributes to good moods on the students' side as well as on the other. In fact, a sort of subtle irony could be observed wherever teachers met each other, expressing thus a hidden but intense pleasure over an ending term and an approaching time of the holidays and slightly more vividly when teachers passed students in the corridors whose heads were full of various ideas of how to bring this term to an end, replying to their greetings very warmly indeed. This was a time of expectation. Although teachers, each having taught a great number of lessons, and their school experiences would undoubtedly fill a thick book, were aware of students' ability to drive them mad whenever they liked, they did not seem upset at all. The staffroom atmosphere was not nervous and tense. No, it was much closer to a relaxed Christmas one. It was a great pleasure to talk to relaxed colleagues about things outside school and it was an enjoyable time to listen to their speaking.

Friday, 19 December 1997. This Friday was to be the last day of school. Everyone could feel it. Even cooks in the nearby school-canteen felt something very joyful in the air, which in fact brought more pleasure to their work in the morning and much more taste to their meals at noon. Students also felt it. Whenever they had the opportunity they did not hesitate to express their deep true sorrow over the ending year with the help of numerous old and brand new techniques of how to break a lesson. They usually made teachers sing a Christmas or any other song or made him or her at least listen to their singing, or organised competitions and managed to persuade the teacher to include them into the programme. Such competitions were thoughtfully designed to take up the whole lesson. All teachers of the school felt it as well. There was an informal meeting in the staffroom. Teachers were coming in either because they thought it might be a good idea to share the latest classroom experiences and warn present colleagues about very probable misbehaving of students, or just to see them, hear them and relax in expectation of almost anything in the very near future, and to have a cup of coffee or two before the last lesson of 1997 since the coffee machine has recently taken a few days off. After the very last lesson, many smiling teachers returned to the staffroom during the big break. Exciting stories of the last lessons with different classes were passing round the table and final arrangements were made and questions answered about the last school activity of the year: a two-hour-long Christmas concert in a local church. All teachers rested and breathed with relief, unable to talk for a while, because their words were unlikely to express a sort of intense inner pleasure and their minds started celebrating the arrival of one of the holiday time, the Christmas time.

The staffroom life at the grammar school in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. Though all teachers have their own offices, which they most times share with a colleague of the same subject, they very often look for a company and more space in the staffroom. Once the staffroom was a place of frequent formal meetings but gradually it has become an oasis of peace and rest. The teachers there are my jolly colleagues, they do their everyday work with an admirable effort and responsibility, they hardly ever lose the temper and turn their backs to the students and their mutual relationships are fairly true and warm. They are used to seek help by the colleagues. Never they hesitate to have any kind of word with the headperson or the deputy and they all keep a list of other people's birthday celebrations and rarely miss one to please the others.


Today, I am still as much in love with teaching as on my very first day, 20 January 1997. I am not sure about the other four differences, but one is obvious - I am twenty years older now.

neděle 12. února 2017

Swinging Hrošpabobas

Klavír, saxofon, trubka, trombon, bicí, srdce
Honza, Jarda, Petr, Rosťa, Kuba

Objevují se nepravidelně a obvykle jen na jediném místě. Hrají jen tak, jak jim to okolnosti dovolí. Radují se, když začnou, když to šlape a když se na konci skladby sejdou. Posouvají svou laťku stále výš a vždycky překvapí minimálně sebe. Jsou přátelé, visí na sobě. Když je něco potřeba, stačí říct. Užívají si své chvilky, jako by to bylo naposledy. Hezky se poslouchají a prý u toho i hezky vypadají.

Na nic si nehrají, jen na svoje nástroje. Hrají pro radost, pro sebe, pro ostatní. Hrají naplno, sebevědomě, od srdce. Snad to stačí.

neděle 22. ledna 2017

Zázvor útočí

Na první pohled vypadá hrozně ale neškodně a nemůžu ho dostat z obalu, táhne se a brání se. První kontakt s jazykem po chvilce napovídá, že se něco blíží. Nevinné lehké zaštipování rychle nabírá obrátky. Náhle je tu bezradnost, kam bonbon v puse nalepit dřív a na jakém místečku si ulevit, zatímco v krku už to naplno vypaluje hlava nehlava všechno živé, zdravé i škodlivé. Naštěstí se už na patře začíná slibně rozpouštět. Cítím, že intenzita slábne a že brzy bude konec. Doufám, že ještě dnes budu schopen na jazyku rozeznávat chutě dalšího jídla a krk se po několika hrncích oblíbeného čaje zase zklidní.

Když to jednou dáte, tak si to pak klidně budete opakovat kdykoliv. Jste hrdina, který si zase posunul své limity.

neděle 8. ledna 2017

Here comes the job interview!

Have a look in your diary. Are you having a job interview in English soon? If so, it is worth preparing for it. Keep calm and read on.

Think of the senses of your audience
  • The first impression counts. Unless you are applying for a position of a company clown, behave in a confident, respectful and believable way that is not far from your nature. 
  • Be gentle with their ears. Relax and find a clear and pleasant tone. 
  • Balance your eye contact with everyone present. 
  • Stay positive. If your interest in the job is true, show it and let them know your attitude. Your determination will impress them.
  • Never put hands in your pockets, point with your fingers, or do anything offensive. 
  • Wear comfortable clothes. Compromise between a dress code and your favourites. 
  • Know the setting. If you are lucky, you will get a one-to-one format with a kind and communicative native speaker. 
  • English first. Natives will appreciate your English and prefer communication skills and a fluent and balanced conversation presenting facts as well as your command of English. 
  • Be punctual. Nothing can compensate for your late arrival. 
Structure your presentation well whatever logic there is
  • Brainstorm to imagine questions they might ask and rehearse replies combining the language, body and face, and gestures. 
  • Use your favourites in preparation. Employ notes, outlines, diagrams, bubbles to identify the relevant information. 
  • Introduce yourself concisely and leave space for possible questions. 
  • Show them you have a plan. Tell them what comes first, next, and finally. Signalling phrases throughout the interview will make your listeners comfortable. 
  • Resist the temptation to give much information, do not overwhelm, too much language may bring misunderstanding, make sure they follow and pause to let them ask questions. 
  • Be ready to comment on company policies. This is what they expect you to do but no matter what you think, add enough justification. 
  • Bring your notes. Once you get distracted, notes will bring you back on the track. 
Use only the language that works for your purposes
  • It is not a language examination. Unless there is a language expert, prefer fluency to accuracy. Do not worry, Czech interviewers speaking English do the same mistakes. 
  • Be careful about new dictionary entries because you might not be familiar with their usage enough to apply them correctly in suitable contexts.
  • Season your current vocabulary range with specific expressions not to surprise your audience but to let them know you are in. “Problem” is not in your dictionary. 
  • Functions that work wonders are focusing and stressing - find structures that help you highlight the right information and communicate your ideas clearly. 
  • Do not get too personal. Be careful not to boast or touch personal topics as interviewers are people of diverse life stories and nobody wishes for bringing back bad memories. 
  • Keep your language as simple as possible. Use the language you get free in questions and just add your information. 
  • Express your opinions clearly using a variety of starts, not just "I think". 
  • Give complete answers. Always include an opinion, a reason, and an example. 
  • Use linkers for higher coherence. Even simple linking words add natural coherence, which makes the whole enjoyable to listen to. 
  • Avoid repetition. Going over the same information again is simply boring. 
  • Do not worry about the terminology because this is what you acquire when you start on the new position. 
If you really really want to fight for the job, or for anything in your life to prove yourself, and if you forget all good advice, there is one rule - do your best in preparation and then calm down.
Fingers crossed!

One source is not enough - you can find materials available everywhere. E.g. at my website.

středa 4. ledna 2017

Hlazením psát

Psát poprvé hladkým perem do hladkých stránek úplně nového bloku je jako pohladit vodní hladinu. Čím víc budu do něj psát, tím víc hladkých hladitelných věcí si na té hladině budu v duchu hladit - něco, co je hladké, nebo někoho, kdo je dohladka.

Nejdřív píšeme tajným písmem do tajného bloku a pak to zveřejníme v blogu na internetu? Ano, to je ta zvrácenost dnešního světa.

neděle 1. ledna 2017

Ty to vidíš, viď?

Pohled tygra, blažený úsměv, nezměrné odhodlání - poznáváte se?

Vidíte úplně všechno tam, kde není vidět ještě vůbec nic? Nevidíte ani na krok a přesto ho uděláte? Vaše síla a odhodlání se zdají být nevyčerpatelné? Živí vás adrenalin velkých úkolů, ničeho se nebojíte předem a nemáte ve zvyku se před novými výzvami krčit? Nepotřebujete aplaus ani selfie? Máte podporu a obdiv nejbližších? Zahřeje vás sebemenší pokrok a úspěch? Uděláte si svá vítězná gesta v tu pravou chvíli?

Ať už stavíte dům, napínáte plachty, krotíte tucet lvů, háčkujete první dárek, nebo se chystáte na cokoliv jiného, je naprosto nezbytné už od začátku vidět před sebou výsledek. Ten výhled si nesmíte nechat zkazit ani vzít. Začátek je totiž to nejlepší a ani nemusí být novoroční. Je tu tolik práce a tak málo času. Nic není nemožné a všechno se dá řešit. Díky za každý klacek pod nohy, díky za každou chybu.

S Novým rokem se všechno pohne, hvězdy poskočí a zase to do sebe jinak zapadne. 

PF 2017