neděle 23. září 2018

Co jsi pro to udělal, aby Tě to nebolelo?

Jezdíme už roky. Jak typické chování, mluvení, mlčení, smysl pro humor každý má. Těšíme se na sebe i na neustálé oprašování veselých příhod a každoroční vrstvení nových a nových - to je naše dovolená na kolech. Kéž by každý nějakou takovou skupinu měl. 

Po převratném roce se čtyři kamarádi na kolech opět na ně posadili. Po x letech překvapivě vyráželi z Ústí a po prvních dvou dnech šlapání byli pořád ve svém rodném okrese. I domů se vrátili nakonec na svých, i když lehce přecentrovaných. Ale sotva jsme šlápli do pedálů, Honza zahlásil: „Dopadla na mě tíže dovolené.“

Po pár kilometrech se spustil lehký déšť a nás okamžitě napadlo sucho i vůně vyhlášené letohradské nádražní restaurace a už o půl jedenácté se někdo cpal svíčkovou, zatímco jiný klidně parkoval na zákazu odkládání kol. Průvodčí nám nabízel vlak jedoucí opačným směrem, ale my jsme byli odhodláni déšť přečkat, znovu nasednout a pokračovat. Když byly talíře vyjedeny dočista a zmrzlinu neměli, Honza zvolal: „Jeďte, vy brzdy.“ A od něj to sedělo.

Popsaná tabule před rodinnou cukrárnou v Jablonném nad Orlicí nelhala a vlákala dovnitř i Jardu, který oznámil: „Větrník super, teď bych dal kousek chleba.“ Sytý LaFontén při pohledu na Honzu lízajícího po zákusku a kávě ještě zmrzlinu následně poeticky pronesl: „A tak po nás zůstávaly vypleněné cukrárny.“ Nebylo pak vůbec těžké nerozhodnout se pro Suchý vrch, i když jak řekl Honza: „To máte siláckých keců od zmrzliny,“ a vyrazit rovinatější trasou směr Králíky s už jen kraťoučkou zastávkou na domácí bramboračku a čerstvé poctivé langoše v Mladkově.

Když nám LaFontén ve stínu malé autobusové zastávky u vojenské nemocnice v Těchoníně vyprávěl, jak u nich ve výrobě řezali dvanáct let na obráběcím stroji s pilou nasazenou obráceně, musel Honza situaci odlehčit: „Charakter člověka se pozná podle cyklobrašen,“ a začal trefně číst naše povahy z tvarů a uspořádání našich zavazadel. Možná si trochu sám naběhl, když ho později při sjezdu z Hedeče vlastní zavazadlová kompozice překvapila a nezbylo mu než přiznat: „To k sobě prostě patří, léto a padající spacáky z kola.“

Jezdíme na těžko a bez jídla, ale spacák pro případ nouze i tajné zásoby ještě tajněji dokupované vždycky tak nějak projdou. Hladovému Jardovi je samozřejmě povoleno vše. Nikdy nevíme, jak dlouho pojedeme, tak jsme si v marketu v Králíkách doplnili břicha i brašny a značně ztěžkli. Honza s LaFonténem si ten úchvatný výhled od kláštera na Hoře Matky Boží zasloužili vyjetím kopce po zamotané silnici, já s Jardou jsme zvolili jednoznačně silný zážitek dne pro oči i pro lýtka a vytlačili sebe i naložená kola do přímé a postupně prudší a prudší aleje pro pěší. „To bylo hezké zastavení,“ řekl jsem nahoře a Honza hned na to: „A takhle to bude pořád.“

Na Severomoravské chatě jsme se stihli dobře najíst. Kola jsme uložili ke spánku. Smyli pot celého těla a dne, převlékli se do Honzou navržených jednotných a zároveň pojmenovaných triček s velkoplošným potiskem Rychlebky 2018 s bonusovou funkcí bryndáku a zašli ještě na jedno, abychom oddálili společnou noc, která, stejně jako všechny ostatní díky neustálému chrápání Jardy a střídavému chrápání ostatních, vlastně nebyla. Ráno byl z okna překrásný výhled. Čerstvý prosluněný vzduch z lesů a hor se sytil vůněmi snídaňových překvapení. Ovšem při pohledu na igelitový výbuch Honzových zvečera vybalených brašen muselo být každému hned jasné to, co jsem řekl nahlas: „Ty brašny by sbalil snad jen iluzionista.“

„I v tom vedru je nálada na bodu mrazu,“ zhodnotil Honza. LaFontén totiž zmizel v dál, zbytek mužstva zůstal sám a bez nálady. V tom vedru, někde v půli táhlého stoupání po úpatích Kralického Sněžníku směrem na Slaměnku naštěstí zastíněnými lesními cestami podél chladivých potoků Honza konečně zastavil a zase promluvil: „Je na čase vnést do naší dovolené dynamický prvek hlasování.“ A hned se ptal dál: „Kdo chce zavést hlasování a respektování rozhodnutí většiny dva ze čtyř?“ Začali jsme cvičným hlasováním o asi dvaceti blbostech a dost se nasmáli. Byla to taková legrace, že jsem si do bloku konečně poznamenal nápad na nadpis „Dynamický prvek“, ale Jarda později začal o své Bódě fyzioterapeutce a o její práci a jak to terapeuticky chodí u nich doma a vyprávěl a vyprávěl, to teprve nemělo chybu.

Po předražených pseudoslovenských specialitách a chatrných stojanech na kola na přelidněné Slaměnce jsme se na turistické chatě Návrší ocitli zase mezi svými - ve světě výborné domácí kuchyně s venkovní terasou bez obsluhy, ve sto let staré bývalé salaši, která i dnes má jedinou zásuvku na patře, mini pokojíčky s bojavou patrovou postelí a na chodbě starou plastickou mapu. Ta je důležitá, protože ta změnila podstatu plánování, jak jezdit co nejvíce a nejdéle v malých Rychlebských horách, a možná nás poprvé přivedla na hříšnou myšlenku elektrokol. K snídani jsme dostali tři párky bez ptaní a vyrazili do nádherného rána.

Představte si místo, kde z původních 692 obyvatel zbylo jen pár rodin roztroušených po kopcích a údolích. Místo bez mobilního signálu. Místo, kam nikdo nejezdí na dovolenou, kudy každý jen projíždí a nezastaví. Jeli jsme dlouho nahoru, projeli přes Kladské sedlo, vyfotili se u české i polské hraniční cedule a zase sjeli dolů. Ošetřili jsme LaFonténa, projeli Zlotým Stokem a pak se tam pořádně nadlábli mezi atrakcemi muzea těžby zlata, davy Poláků a houkáním vláčku pendlujícího ve zpřístupněných dolech. My jsme se v Bohem zapomenuté Travné zastavili a nocovali u jednoho ze dvou posledních neodsunutých Němců. Jeho německý původ neprozradila čistá čeština ani pohostinnost dávného zapáleného hostinského, ale poněmecku vyšperkovaná zahrada i snídaně. Ten den jsme jeli vesnicemi, které už zmizely, ruiny domů tam pohltila příroda a nezbylo už nic, co by se dalo ukázat vnukům.

Ráno jsme vyrazili směr Paprsek, tam jsme si vysnili předposlední nocleh a snad pořád jen stoupali. Varianty trasy mohou být různé, některé znamenají i celý den nepotkat hospodu, ale neopustit hory a oddálit návrat do civilizace. LaFontén se před každým kopcem rozzářil a hravě ho zdolal celým svým tělem, ale pro nás ostatní se kolo jízdní často redukovalo až na vynález kola přepravního. Vedli jsme kola nekonečným stoupáním, které pokračovalo i za každou zatáčkou, a s už málem vody a jídla jsme do působivého ticha letního lesa polohlasně cedili mezi zuby Jardovu hlášku dne „Neztratit výšku“ a byli jsme tak znaveni, že jsme si místo k sednutí už ani nehledali, ale lehali si kdekoliv na zem. Závist a obdiv Honzu dovedla až k nápadu složit píseň „LaFontén má kopce rád“, ale ta zůstala nedokončena. Nedokončil bohužel ani svoji „Ódu na asfalt“, který tak miluje. A pak se to stalo. Pod jedním kopcem jsme oněměli úkazem, který nikdo z nás dosud nespatřil. LaFontén, pro kterého není každý kopec výzva, jestli ho vyjede, jako pro nás, nebo i třeba pro vás, pro sebe si ale tu výzvu mnohonásobně ztížil tím, že si prostě na lehčí převod nepřehodí. Tam, kde lidé jezdí na nejlehčí, on ještě pár neojetých koleček má a na konci stoupání na nás už krásně vzpřímený a vydýchaný bez komentáře čeká. Tak tenhle LaFontén kolo vedl!

Na Paprsku jsme si konečně v luxusu zmodernizovaného areálu vydechli, nacpaní několika chody jsme se naposledy natáhli na manželských postelích, Jarda zkušeně hacknul pokojovou televizi a společně jsme pak prochrápali další noc. Těšili jsme se na konečnou, na cestu známým krajem, na kopce, které miluju na motorce, na chalupu Bóďových do Orlického Záhoří, na spacák a na hvězdy, ale dostali jsme těch zážitků mnohem víc. To ráno Honza nečekaně a směle převzal mapu a vedení, a než jsme se vzpamatovali, začal rozdávat body - plusové mně za připomenutí nesklopeného stojánku a minusové Jardovi za blbý kecy. Zkrotl ale hned po pár metrech v čele skupiny, když se při sjezdu serpentinami z Paprsku jasně ukázalo vlnění jeho letitého a probržděného zadního ráfku. Etapu kopcovitým vedrem až k nádražní hospodě v Lichkově jsme si chtěli z Králík zkrátit aspoň kouskem železnice, takže oprava ráfku proběhla samozřejmě v tom správném stresu těsně před odjezdem vlaku.

Na Záhoří to byla pohodička. Honzovi se ale z toho všeho dobrého neudělalo dobře a opatrně požádal Jardu o panáka na srovnání břicha. To se doslechl pan domácí a byl z toho příjemný, dlouhý, povídavý večer u baru z na bok položené skříně. Ráno jsme dostali učebnicovou snídani pro změnu od paní domácí, odevzdali Jardu rodině, přivoněli si k jejich miminku a s díky zamávali na rozloučenou. Po cestě domů do Ústí jsme snad letěli. Málem bychom i minuli jeden z gastro vrcholů týdne, kdybych si včas nevzpomněl na proslulé grilované kuře ze Žamberka. Snad ho Honza dovezl domů celé...

Tak co? Pojedeme spolu zase někam příště? Kdo je pro?