Bylo nádherné ráno. Jasné sluneční paprsky procházely lesem až do Ledříčkovy jeskyně ve skále za vysokou jedlí, kam jako zázrakem doléhaly zvuky všeho, co se kde v okolí šustlo, ale on už tam nebyl. Místní podivín už se tou dobou procházel dobře známým lesem a možná byl na lovu nebo se jen kochal zurčící řekou, ale nebojte se, někdo s tak roztomilým jménem nemůže nikomu hodnému ublížit. Měl ale zvláštní čich na všemožné zlo a zlí se před ním museli mít na velkém pozoru.
Nebyl v lese sám. Byl tu ještě zbloudilý loudavý cyklista, se kterým nikdo nikam nechtěl jezdit, protože strašně, no víte co, prděl. Cestou se mu porouchalo jeho milované červené kolo, a tak si to namířil necestou přes les a zabloudil. Ledříček ho nejdřív nepozorovaně pozoroval a pak se za ním pustil, aby ho zachránil a pomohl mu z lesa ven. Cyklistův náhlý tichý prd ho ale v mžiku znehybnil a vtom mu došlo, že všechny ty zbraně, které ho za pasem tíží, by se daly jednou provždy nahradit vy víte čím.
Stačil jen krátký vzájemný pohled do tváře a oba věděli, že našli jeden druhého. Ledříček našel parťáka, se kterým si může vyprávět. Začal mu říkat Zadečák a cyklista byl šťastný, protože našel někoho, kdo konečně ocení jeho výjimečné kvality. V Ledříčkově jeskyni si našel místo s velkým průduchem, který mu v noci ukazoval hvězdy a hlavně průběžně odváděl Zadečákovy vy víte co.
Vzniklo pevné přátelství. V kraji byla spousta problémů a ti dva je chtěli po svém jeden po druhém řešit. Někdo by řekl zločinec a smraďoch, ale ti dva začali být pro své okolí velmi prospěšní, ale o tom, milé děti, až někdy příště.
