Navzdory rodičovskému evergreenu „U jídla se nemluví!“ rádi opakovaně skládáme příbory, abychom ledacos probrali a na hodinky nekoukáme. Stejně nejvíc toho vyřeší učitelé v jídelně. Tam potkáte ty, kteří to do sebe nahází například se strachem, že by jim někdo mohl vzít i něco zdánlivě připomínajícího babiččinu křupavou kuřecí kůžičku, kterou si nechávají na kraji talíře na labužnický závěr, i ty už široko daleko osamocené, kterým se v hlavě vrací školková vzpomínka, kdy se nad nimi sklání paní učitelka se slovy „Děti už si dávno hrají a ty tu ještě sedíš?“
Oprávněnou výjimkou pro mlčení u jídla je snad jen, když v ústech válíte sousto zralého fíku s blahem přivírajícíma očima, olizujete prsty po sladkopálivých krevetách nebo si natěšeně svlékáte voňavý točeňák. Tabu je také požádat o poslední sousto nebo někomu říct „Můžu ochutnat?“ ještě před prvním. Není divu, že mluvit nemá smysl na někoho, kdo je v extázi po uši ponořen do pekáče s živočišnými tuky. Natož napomínat někoho, kdo se rozhodne užít si jídlo rukama, najíst se lžící jako na táboře nebo učebnicově podle Špačka. Opravdu jen těm nejbližším svěřujte tajnou přísadu rodinného receptu na kysané zelí. Opatrně obracejte ostatní na syrečkovou víru, když je jako dezert po špekáčcích dáváte na oheň. Dětem jako prevenci uždibovačnosti odmalinka říkejte: „Víš, kolik je v tom lásky?“ Vůbec nemluvte, když se z milovaných hladem stanou šelmy, i kdyby si třeba museli každé sousto pomaličku užužlávat kvůli čerstvě vytrženým pětkám, a už vůbec jim nesahejte do misky.
Bez ohledu na cizí řeči při vaření všechno pořád míchejte, ať je to jako život. Po tom všem, co v kuchyni z nutnosti nebo s nadšením uděláte, když už vás tam někdo pustí, přijde ta vteřina, kdy jídlo podáváte. Prodejte ho! Všechno lítání a shánění je zapomenuto a nehledě na to, jak to dopadlo, řekněte: „Opatrně, je to strašně dobrý!“
Žádné komentáře:
Okomentovat