Říkají o nich tím svým libozvučným a pochopitelným žargonem například, že mají natrénováno, naskákáno a že jsou natěšeni, že tenhle je jezditelný a tenhle je holčičí, že každý má rád něco jiného. Vysvětlují, že koně si sami nevybrali, že na nich někdo bude jezdit a proto se k nim musíme chovat tak, aby jim nikdy nebylo nic proti srsti. A vyprávějí, že kdo uvidí živého dostihového koně v klidu nebo v běhu, kdo se mu podívá do očí, pohladí ho, postará se o něj, spojí se s ním při jízdě, ten na to nikdy nezapomene.
Ale ať už si majitelé, trenéři a jezdci nastavují své ambice jakkoliv vysoko, a sázkaři čarují s čísly kurzů dle svých zkušeností, je to kůň, zvíře v prvé řadě, kdo rozhoduje. Celé se to nakonec zamotá tak, že zatracovaný outsider doběhne v pestrém dostihu po boku těch zbylých nejlepších nebo vyhraje o pár délek nebo o nos, protože všechno je vždycky až do cíle otevřené a jezdci se jen vezou.
Koně se nikdy nedívají na statistiky věku, počtu startů, příjmů z dostihů a umístění ani na rodokmen. Běží, protože je to baví a nedívají se dozadu. Buď zaberou, nebo se položí, buď skočí s ostatními anebo ne, pokud je jiný nepřevede. Buď dnes odstartují, nebo ne, ale pokud odstartují, začíná neskutečná chvíle pro všechny smysly a všechna srdce.
Dostihový kůň je nádherné, svéhlavé a nevyzpytatelné zvíře, které může všechno a nemusí nic, dokonce ani postát, když hrají českou hymnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat