Pověs tu bundu!

Povinnost může náladu zavést kamkoliv, ale jakmile se přepnete do plusu, ukážou se vám netušené možnosti.

Apriori asi ne, ale ve finále budete vlastně rádi za to, že se ocitnete na koberečku a dozvíte se, co máte zlepšovat, rádi si budete odškrtávat závěry kontroly hospodaření své školy, rádi se pobavíte s metodičkou školní inspekce o jiných pohledech na výuku. Jestli vás neopustí nadšení a odhodlání, když vám mistr kung-fu řekne Natřít plot! a ani potom, když se zeptá Druhá strana?, pak jste připraveni probít se životem a kdykoliv znovu vstát. 

Skrytý trénink je totiž nástrojem budování vnitřní síly a neprorazitelné obrany, bolavá zkušenost se přetaví v nejrychlejší reflex a ani pestrost lidského faktoru pedagogického sboru vás nezneklidní. 

Pokud ale nejste Karate Kid, stačí si uvědomit, že pozitivní přístup je to elementární ve všem, protože svou realitu si vytváříme svými myšlenkami.

Madonna mia! 6

Pokud sláva divácky úspěšné série chladne, hlasy fanoušků často zesílí až do skandovaného Překvapte nás! Není tedy divu, že v případě šestého dílu stačilo, aby se v upoutávce mihl vysoký urostlý blondýn a jeho kůň, pes a kozel, a zvědavci opět zaplnili kina po celé zemi.

Očima nového účastníka mají diváci novou možnost obdivovat kulisy starého hradu, sady sloupových jabloní, ledovcové řeky, zasněžené lesy a louky a hlavně sluncem zalité svahy a dechberoucí panoramata. Tentokrát tvůrci děj zasazují do předbakalářsko-maturitního období a posílají postavy na dovolenou ulevující hlavě, ale o to víc zapojující zbytek těla a do kapsy jim dávají zlatý skipas.

Shovívavější načasování do týdne mezi dvěma polskými vlnami umožňuje autorům pokusit se filmově přenést, co v praxi znamená pomalá zbrklost Italů. Tento kulturní paradox kombinující vysokou míru vášně a spontánnosti s uvolněným tempem života je tentokrát znázorněn například v podobě elegantního uvážlivého ranního popeláře při práci s kontejnerem na směsný odpad.

I v tomto díle se odráží běžný běh času, a tak je divákům dopřáno zažít si to své, znovu se vrátit, znovu se kochat, znovu projevit vděčnost. Sice se postavy dozvídají, že Giancarlo je už v penzi a že Angela se objeví na výpomoc už jen na jediný večer, ale také že úplně nová je lyžárna a že saunové centrum bylo rozšířeno, i když se stane dějištěm krátké připomínky polské přítomnosti v hotelu. Polidšťuje je i tak běžná věc jako zapomenutá řasenka nebo trenky a jejich půjčování, kde se dá, nebo ranní roztržitost, kdy si syn udělá čaj do nádoby na stolní odpad.  

Oblíbenými záběry jsou jak do střešního okna nad postelí mladých najede Velký vůz, jak otec vyzvedává syna na bazénové hrátky, jak ten coby karetní kouzelník amatér baví nevydařenými pokusy a oněmí publikum těmi úspěšnými a jak vysoký blondýn vyráží ven pozorovat východ slunce, aby se tak daleko od domova s novým místem synchronizoval.

Co se týká lyžování, diváci se konečně dozvídají, kolik se dá nasjezdovat kilometrů za den, a při číslu padesát jim okamžitě soucitně ztěžknou nohy. Zařazen je i úspěšný snowboardový den i jeden s načechranou mlhou přehupující se přes hory a doly, která občas sedá až na špičky lyží. Málem zapadá informace, že nejstarší z postav, manželský pár, je zde už po třicáté, nebýt luxusního zájezdového autobusu, který je namísto nacpaného skibusu pro obyčejné lyžaře vyzvedl u hotelu, dvakrát. Bohužel zanedlouho atmosféra filmu posmutní, když během debaty s těmito jubilanty o starých dobrých časech vyjde najevo, že tu jsou naposledy a že to myslí vážně. Nebylo záměrem režiséra diváky rozplakat, prostě se to děje. V hledišti se obvykle rozlesknou oči a tváře, jako když lyžařům taje na obličeji čerstvý prašan. 

Nostalgická nálada se přenáší i do vrcholné části filmu, kdy skupina s flashbacky zažloutlých filmových okýnek v lyžácích vchází do pizzerie u svahu, aby vzpomenuli na dobu, kdy celý týden svačin po kapsách vrcholil obědem v pravé italské pizzerii se vším, co k tomu patří, včetně autentické atmosféry. Tam tentokrát svůj pobyt zakončují a plni vděčnosti děkují své průvodkyni.

Působivá je i závěrečná gradace, kdy tvůrci nejprve krátkými střihy akcentují další slzavá loučení – se svahem, s hospodou pod svahem, postupně se všemi atrakcemi relaxačního centra hotelu a u večeře s dary místní gastronomie, aby pak nechali doznít rozloučení osobní ráno před odjezdem. Objetí s přáteli hoteliéry – silnou manželkou handikepovaného zakladatele a jednou ze tří dcer, která má nakročeno vše převzít – nám dovoluje za všechny diváky doufat, že není všem dílům konec.

PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: Madonna mia!, Madonna mia! 2, Madonna mia! 3 a Madonna mia! 4, Madonna mia! 5.

O Sole Mio

Chtěl bych mít slov, abych dokázal alespoň přiblížit, co bude následovat.

Neměl jsem v plánu psát recenzi na restauraci, ale když jsme začátkem dubna na baru plážového bistra v italském Lignanu zamíchávali povinný cukr do espressa a slunce nás zezadu pálilo do lýtek, uvědomil jsem si, že by mi bylo přeci jen líto se nepodělit.

Můžete mít apartmán v osmém patře s výhledem na koruny borovic rozlehlého háje a vařit si zdravé snídaně a lehké obědy, ale večer, večer musíte ven. Dodnes nechápu, proč jsme si ze stovek natěšených restaurací lignanského výběžku vybrali právě tuhle pro všechny tři večery naší velikonoční objevitelské cesty. Jednoduše jsme instinktivně šli do toho nejlepšího pro nás. Cítili jsme se tam doma a vítáni, jako bychom už obsluhu znali věky a mohli se s nimi po italsku zastavit a prohodit pár slov. Náš opakovaný gastro zážitek byl přesně opačný k předražené turistické pasti jednoho z nejnavštěvovanějších italských letovisek Benátského zálivu. Zkrátka měli jsme tu čest s génii, kteří dnes vášnivě a hrdě tvoří v restauraci O Sole Mio. 

Nechte oči zavřené a poslouchejte dál. Představte si svá nejoblíbenější jídla a pocit, že je nalistujete na tomto vkusném, milém a nevtíravém místě. První večer se vám oči rozzáří při čtení Vitello tonnato, kdy na velkém kulatém talíři dostanete vrstvu nahusto nakladených tenoučkých studených telecích plátků s miskou plnou najemno utřené směsi tuňáka a kapar uprostřed, ani náhodou nevypadající jako předkrm a chutnající, omlouvám se, nepopsatelně. Potom, neznámo jak, sami mlčky kromě slov učarování a chvály vdechnete celou pizzu, která vám přetéká přes už tak velký talíř, úplně ponořeni do místních chutí, a ještě u toho pozorujete koncertní obratnost pizzaře.

Druhý večer tam zahlédnete Pepata di cozze a srdce vám poskočí radostí. Čekáte degustační talířek umělecky nafocený ve většině jiných menu a dostanete porcelánový lavor po vrch plný čerstvě připravených ráno nalovených slávek v horké pepřové šťávě s čerstvým pečivem. Nesdělitelné.

Do třetice natěšeně jedete prstem po stránkách menu a doufáte, že k poslední večeři najdete absolutní vrchol v podobě Polpo a Mazzancolle. Tahle chobotnice a krevety vás na několik slastných a co nejdéle prodlužovaných minut zcela oněmí. Potom si olíznete všech deset prstů, dopijete prosluněné červené a vycucáte závěrečné limoncello, během kterého si v duchu nastřádáte svá italská slova uznání pro uběhaného šéfa obsluhy a osobně se jdete vzájemně upřímně poklonit.

To celé vám stále poběží hlavou, až budete ležet na břiše na pláži Sabbiadoro, táhnoucí se od vaší deky kilometry daleko na obě strany, a nechávat se prohřívat zesilujícím sluncem a zblízka pozorovat profil plážového písku nebo v dálce už tetelící se horký vzduch nad ním a psát si tenhle text zatepla do zápisníku při poslechu směsi zvukových stop italského diska, italštiny procházejících se párů, šumění zahřívajícího se moře a výbuchů smíchu rozchechtávajících se racků.