Základní instruktorský kurz lyžování v Peci pod Sněžkou začal deseti pravidly mezinárodní lyžařské federace FIS o chování na sjezdových tratích a jedním místním, které zní - tykáme si, vyká se pouze Krakonošovi.
Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.
Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.
Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.
Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.
Všechno jsme namířili k jedinému cíli - naučit se učit lyžování, a ten zhmotnit v závěrečné instruktorské osvědčení, ale dostali jsme i něco navíc - uznalý potlesk hůlkami před nastoupeným družstvem a pár přátelství až za svah.
Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?
Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.
Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.
Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.
Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.
Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?
