Zobrazují se příspěvky se štítkemJak to vidím já. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJak to vidím já. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 20. října 2026

Další…

Vidět někoho kouřit doutník ubalený na stehně staré Kubánky s gustem a výrazem labužníka má neopakovatelnou atmosféru i pro někoho, kdo nikdy nekouřil, a to ani suchý stočený list rododendronu, když jsme byli děti.

Požitkářství mi zůstalo. Rituálně si zapálím s posledním bodem agendy, abych se na konci dne pochválil a odměnil. A když ještě někdo přijde, řeknu jen: „Dokouřím a budu se ti věnovat,“ sklepu si popel z čokoládové hořické trubičky z košile a ještě znovu si vyhrnu rukávy.

čtvrtek 9. dubna 2026

O Sole Mio

Chtěl bych mít slov, abych dokázal alespoň přiblížit, co bude následovat.

Neměl jsem v plánu psát recenzi na restauraci, ale když jsme začátkem dubna na baru plážového bistra v italském Lignanu zamíchávali povinný cukr do espressa a slunce nás zezadu pálilo do lýtek, uvědomil jsem si, že by mi bylo přeci jen líto se nepodělit.

Můžete mít apartmán v osmém patře s výhledem na koruny borovic rozlehlého háje a vařit si zdravé snídaně a lehké obědy, ale večer, večer musíte ven. Dodnes nechápu, proč jsme si ze stovek natěšených restaurací lignanského výběžku vybrali právě tuhle pro všechny tři večery naší velikonoční objevitelské cesty. Jednoduše jsme instinktivně šli do toho nejlepšího pro nás. Cítili jsme se tam doma a vítáni, jako bychom už obsluhu znali věky a mohli se s nimi po italsku zastavit a prohodit pár slov. Náš opakovaný gastro zážitek byl přesně opačný k předražené turistické pasti jednoho z nejnavštěvovanějších italských letovisek Benátského zálivu. Zkrátka měli jsme tu čest s génii, kteří dnes vášnivě a hrdě tvoří v restauraci O Sole Mio. 

Nechte oči zavřené a poslouchejte dál. Představte si svá nejoblíbenější jídla a pocit, že je nalistujete na tomto vkusném, milém a nevtíravém místě. První večer se vám oči rozzáří při čtení Vitello tonnato, kdy na velkém kulatém talíři dostanete vrstvu nahusto nakladených tenoučkých studených telecích plátků s miskou plnou najemno utřené směsi tuňáka a kapar uprostřed, ani náhodou nevypadající jako předkrm a chutnající, omlouvám se, nepopsatelně. Potom, neznámo jak, sami mlčky kromě slov učarování a chvály vdechnete celou pizzu, která vám přetéká přes už tak velký talíř, úplně ponořeni do místních chutí, a ještě u toho pozorujete koncertní obratnost pizzaře.

Druhý večer tam zahlédnete Pepata di cozze a srdce vám poskočí radostí. Čekáte degustační talířek umělecky nafocený ve většině jiných menu a dostanete porcelánový lavor po vrch plný čerstvě připravených ráno nalovených slávek v horké pepřové šťávě s čerstvým pečivem. Nesdělitelné.

Do třetice natěšeně jedete prstem po stránkách menu a doufáte, že k poslední večeři najdete absolutní vrchol v podobě Polpo a Mazzancolle. Tahle chobotnice a krevety vás na několik slastných a co nejdéle prodlužovaných minut zcela oněmí. Potom si olíznete všech deset prstů, dopijete prosluněné červené a vycucáte závěrečné limoncello, během kterého si v duchu nastřádáte svá italská slova uznání pro uběhaného šéfa obsluhy a osobně se jdete vzájemně upřímně poklonit.

To celé vám stále poběží hlavou, až budete ležet na břiše na pláži Sabbiadoro, táhnoucí se od vaší deky kilometry daleko na obě strany, a nechávat se prohřívat zesilujícím sluncem a zblízka pozorovat profil plážového písku nebo v dálce už tetelící se horký vzduch nad ním a psát si tenhle text zatepla do zápisníku při poslechu směsi zvukových stop italského diska, italštiny procházejících se párů, šumění zahřívajícího se moře a výbuchů smíchu rozchechtávajících se racků.

úterý 27. ledna 2026

Členská schůze

Usedám na volné místo s dobrým výhledem a poukázkou na pivo, klobásu a turka. V kulisách obecní sokolovny, kde se nikdo z přítomných už dávno nepotil, začíná výroční členská schůze místní organizace Českého rybářského svazu minutou ticha za ty, kteří už nepřijdou, protože odešli rybařit na druhý břeh.

Je čas rozhlížet se a v plejádě zelených a hnědých odstínů podle postavy rozeznávat druhy přicházejících rybářů. Někteří jsou v maskáčích téměř neviditelní a staví se jako obvykle do fronty na povolenky. Moc se toho tady nemění. Řeší se jen to, co přinese řeka a pošle nadřízený územní svaz, ale dvě tři změny jsme s bráchou za těch 26 let členství zažili. 

Uznávaný, dnes už úplně bělovlasý nemluva se chápe mikrofonu a velkými upracovanými prsty jemně těká po touchpadu notebooku, který spolu s Rybářským informačním systémem už musel vstoupit do jeho funkce, a vyčerpává svou roční kvótu slov na svou nezastupitelnou povinnost předsedy. Zahajuje a pak přednáší úvodní zprávu schůze. Poslední ve svém funkčním období, poslední ve svém životě.

Jednou za čtyři roky přichází velký volební rok, kdy přítomní členové volí výbor místní organizace přímo. V praxi se volí systémem Je někdo proti?, protože hlasovat zvednutím ruky pro postupně sedm členů výboru a zároveň držet klobásu v jedné a chleba ve druhé je nemožné, přestože běžný bobkař dokáže obsluhovat dva pruty najednou a muškař je v podstatě něco jak artista.

Ne každý spolek má to štěstí, že může ze svého středu zvolit pokračovatele ochotného stát v čele dalším generacím rybářů. Ne každou obcí protéká tak nádherná řeka, kde se místní mladí zubatí potočáci a duhoví tržní granuláči z města potkávají s invazivními druhy. Kde snídá volavka a večeří vydra. Kde je muškařský revír divoké řeky a jejích hrdých tichých bláznů a strážců, kteří dokážou svým předloktím vlastnoručně vyrobenou mušku neslyšně posadit na její hladinu kamkoliv a s bušícím srdcem čekat na odpověď.

Petrův zdar!

sobota 10. ledna 2026

Jsi snad psycholog?

Vše je propojeno. Pouhým okem neviditelná spojení v každé struktuře kvanta vytvářejí mapu našeho nejhlubšího zájmu. Svět bez špagátu je chaos a žít znamená jen věřit.
 
Že jsi na cestě svobody s limity jen vlastními, že uvidíš v lese víc, když zhasneš baterku, že se staneš, kým budeš chtít, že sobě říkáš jen to, co chceš slyšet, že máš, co potřebuješ, a nesoutěžíš v tahání za delší konec, že pochopit druhého nemůžeš a že máš komu říct: „Líbej mě jako nikdy.“

Zkrátka, co se Ti děje, přijmi, bezvýhradně a bezpodmínečně, a to je všechno, protože co nepřijmeš, se Ti vrátí, a pokud Tě někdo oslavuje nebo lituje, usměj se jen a neřekni víc než: „Uvidíme.“

sobota 13. prosince 2025

Bez doplatku

Rp.: Vlastní způsob, jak se okamžitě zbavit čehokoliv, co nemůžete skousnout, co nedokážete ovlivnit, kdykoliv vás taková myšlenka přepadne.

Užívat dle potřeby.

pondělí 27. října 2025

Slyšeli jste slovo Zahradníka

Tak jak podzimní déšť vlaží trávník a nepřestává, 
dokud ho nenacucá, neproleje dost,
a jezírko vážce domácí nepřeteče před očima,
tak práce na tobě nenechá nit suchou
a nepřekvapí tě, že inspirace ti vždy přijde v zahradě,
ale až stébla dorozčešeš před spaním, 
bude to nádherné tak, že si to i vyfotíš.

pátek 27. června 2025

Díky za všechno

Píše se rok 1999 a otec a syn Němcovi mi ve svém novém garážovém cykloservisu strkají metr do rozkroku a berou mi míry na raritní turistické kolo a já musím laicky rozhodnout spoustu odborných, vážných a dlouhodobých otázek.

Rebelské osazení Sachs New Success včetně brzd a jednotácu s torpédem 3x7 na lehoučké kostře Fort s bezúdržbovými točivými komponenty mělo za všech okolností téměř telepatické jízdní vlastnosti.

Svět už nebude jako dřív – dnes jsem si koupil nové.

čtvrtek 9. ledna 2025

Hysterie suvenýrových lžiček

Snad pasé je hektické cestování a nesmyslné honění se za něčím, čeho je všude dost. Kdo by dnes ještě chtěl co nejrychleji všechno vidět, udělat, odškrtnout si, natlačit se, něco vystát a zabrat, když skutečné suvenýry přicházejí samy?

Vyletěli jsme s batůžky na čtyři dny na jediné místo. V hotelu na stěně měli dávno zapomenuté nástěnné elektrické zařízení na nažehlování kalhot a i hruška k snídani tam byla minimálně čtyřhvězdičková. Pomalým kocháním jsme nachodili čtyřicet kilometrů. Nečekali nic a dostali úplně všechno, včetně prohlídky střech největší evropské katedrály v jediný slunný den, stolu v plné restauraci s tradiční kuchyní jen oslovením číšníka a šťastného návratu domů den předtím, než letiště znehybnilo počasí.

Teď nám bude výlet při ranním listování šatníkem připomínat nápaditá sukně z marocké vlny s květy a kapsami, která na nás čekala úplně sama ve vyhlášené nákupní čtvrti, a přesto nestála majlant, což je slovo pocházející z německého názvu italského města Milán, jednoho z nejbohatších měst historického obchodního světa.

A vzpomínám si, jak jsem si při vybírání ubytování říkal, že tam nebude moje milovaná vana, kterou doma nemáme a kterou bychom si mohli dovolenkově po večerech po vrch napouštět a trávit tam hodiny povídáním.

Vesmír ale zápory neslyší.

úterý 23. dubna 2024

Defilé multisnubnosti

Oddávající byla naštěstí alkoholička, takže ta tři promile doslova ustála a v proslovu bylo slyšet jen šest rozdílů. Obloha se jediný den toho týdne vymetla a hosty bylo možné objímat venku. Osmdesát borových šišek mezi řetězy žárovek na stropě si užívalo milosrdnou náladu gravitace numerologicky vybraného dne a hodiny.

Žádný z nápadů od stěny z papírových květů až po podpisový stolek ze záložních pivních sudů nezaskočil vynalézavého pana domácího. Na absolventku floristického kurzu se otevřely dveře dodávky plné čerstvých květin. Kuchaři opanovali nevlastní kuchyň a jejich svíčkovou pochválil i fotograf, pro kterého je už téměř alergenem. Třípatrový dort na klíně dovezený vcelku zachutnal i nedortovým strávníkům. Oblek udělal z patnáctiletého syna muže. Zapínání motýlka ženicha se podařilo dešifrovat v poslední minutě. Nevěsta byla krásně svá. Kamarádi byli u toho, rodiny splynuly. 

Ráno všichni společně posnídali a jako mravenečci všechno rozložili a odnosili. Když místo utichlo, vzali se bonusově znovu a od té doby se berou každé ráno. Všechno do sebe zapadlo jako dvě skořápky. 

Máme se bát, když chceme v životě všechno se vším? Předem ničeho!

středa 14. února 2024

Adriano! Miluju tě!

Řekněte, kolikrát denně vám vystřelí ruce nahoru ve vítězném gestu někoho, kdo dosáhnul přesně toho, co si z hloubi srdce přál, bez ohledu na to, kolik vypijete nalačno vajíček a kolik ran od pěstí života snesete?

Chci ti to všechno předat, chlapče!
Kdes byl, když jsem tě potřeboval!
Tak mi teda pomoz!

Vyhraj, Rocky, vyhraj!
Můj sen jsi ty!
Miluju tě!

úterý 4. dubna 2023

Snová

Věk převedený na dny a vydělený tisícem z ní dnes dělá teprve plnoletou, přesto tuším, že ji znám věky.

Čtu v ní jako v otevřené knize, intuitivně poznám, co si myslí a jak se cítí. Když jsme spolu, čas jako by vymizel. Když se na ni podívám, vnímám útulno, klid a dokonalé bezpečí. V její přítomnosti nedokážu nic skrývat, upřímně se směju i pláču. S ní zažívám možnost být sám sebou, cítím štěstí, jistotu a lehkost. V okamžiku našeho seznámení jsem věděl, že všechno do sebe zapadne. Ten pocit si splést nejde. Naštěstí to není sen. Je to vzácná realita.

Děkuju a přeju všechno nejlepší k narozeninám!

středa 1. února 2023

Miminko od nemocnice

Centrum jednodenní chirurgie je jen jako několikapokojový byt, kde všechno na sebe smysluplně navazuje. Žádná patra, dlouhé chodby ani trojciferná čísla na dveřích. Tak tak je tu místo na předoperační omdlení. Jako se vším malým je to tu neokoukatelně roztomilé. Zkrátka ideální místo, kde si nechat vyhnat myšku z kotníku.

Lékař tady na doslech všem pacientovi pokorně přiznává, že se pořád učí, že takovou kýlu ještě neviděl, a pak si vyměňují upřímnou vzájemnou vděčnost. Sestřička jako máma v hnízdě rozděluje svou péči mezi šest natěsno vedle sebe zaparkovaných postelí. Roznáší mističky piškotů, dává napít hadičkou z kelímků, rozvěšuje kapačky, odvádí na záchod, ptá se na ranní odvoz a domácí hlídání, pravidelně měří tlak a tep a všechno všem zapisuje. Na dobrou noc svým holátkům bez ptaní přidává lék na bolest, cyklo zvonek na zábradlí u postele a slova povzbuzení. Nechává je usínat s otázkou, co tohle zranění říká.

středa 22. června 2022

Motorkář na stopce prudce nacouval do stojícího vozidla

Pokud čtenáře nezarazí titulek online bulíku a není pro něj podstatná pravda, že někdo poprvé v sezóně vyrazil po další fázi celozimní renovační zábavy a byl poškozen na plastech a na srdci v nezaviněné kolizi, která rutinou pojišťovny totálně odepsala stroj, který dostal v položce Stav před nehodou jedničku, používanou vytíženým likvidátorem maximálně dvakrát za rok, pak je to nejspíš sám čtenář, kdo před něčím couvá.

Přejme čtenářům soudný úsudek a motorkářům co nejméně infarktových situací. Kéž by z motocyklu vždy zbyla část, která se dá políbit.

pondělí 5. října 2020

Proseccáme se

Utopená muška napoví, že nápoj je lákavý, že i milovaní někdy nečekaně zemřou. 

Posilujme se nápoji a pohledem do očí násobme radost a dělme slzy. V horších časech pijme plné červené. Přes den se nechme překvapovat informovanou vodou. Večer neodmítejme panáka někomu, kdo se potřebuje svěřit.   

Vědomými přísadami měňme podstatu kouzelného nápoje života, dokud nezabere. Jsou přece i stuhy na šatech, co nedělají nic.

úterý 26. května 2020

Šťastných deset

Berta, Rodrigo, Stella, Valérie, Karla, Pierre, Vasil, Chloe, Lászlo a intelektuál Horácius se tetelí blahem v tři týdny zajetém dlouho očekávaném koutku živé přírody, jehož nejvhodnějšímu umístění se už od prvopočátku interiér domu přizpůsobil. Takový vztah k přírodě domácí mají.

Pozorovatel z lenošky ani neví, kam oči nořit dřív. Nejraději by si ponořil hlavu celou, aby byl té pestrosti fascinujícího nano světa blíž a nechal se zdravit a vítat tím jejich uždibovačným klepetím způsobem.

Mohl by od nich odkoukat i ten jejich trik s krunýřem. Svléknou ho, když v něm nejsou šťastní.

pondělí 20. dubna 2020

Každý den na Oskara

Na záporné role si ji neumím vůbec představit. Začínala v koutě. Roky se od srdce nezasmála, ale roztála, když jsem ji jako dosud neznámou objevil a nabídl jí životní roli. Vzpomínám si, jak mi tenkrát hned došlo, že by se hodila do stovek rolí, které jsem už měl v hlavě a se kterými bychom určitě dobyli svět. Když se jí zeptáte dnes, jestli si takhle po večerech uvědomí, jak její každodenní herecké výkony působí na lidi kolem, jak ten dechberoucí biják nebere konce, odpoví s ladným gestem ruky jedním slovem.

Vůůůbec.

čtvrtek 2. ledna 2020

Ty kluku!

Jedině z úst nejoptimističtějšího člověka, kterého znám, zní tahle jeho oblíbená vnoučata děsící básnička mile:

Ležel strom na cestě
a duch kráčel ke své nevěstě.
Byl večer tmavý, mlhavý
a duch se praštil do hlavy.


Děkujeme, dědo, Ty kluku jeden!

neděle 6. ledna 2019

Kdo se schovává v uniformě?

Ostatní živočichové také dokáží svým tělem i bez hlásky sdělit všechny potřebné emoce, ale lidé to dotáhli ještě dál. Oblékli se a tím dokázali mlčky a na první pohled udělat dojem. 

Jak máme poznat, kdy uniforma korunuje schopnosti, a kdy naopak kamufluje neschopnost? Uvěříte člověku v bílé uniformě, který se prochází po chodbách, pohazuje si svazkem klíčů a jeho čekárna je plná rukojmích? Jsme zmateni, když renomovaná lékařka dá televizní rozhovor v rozcuchu a rockerské kožené vestě s nášivkou orla přes celá záda. Která slupka je ta pravá? Má montérky, protože hlídá sběrný dvůr, nebo protože šlechtí býky? Má je jen část dne, protože si dopřává příležitostnou autoklempířinu, nebo je po letech oblékl, protože se až v důchodu konečně pustil do manuální práce, kterou má tak rád? Málem své známé nepoznáváme, když je náhodou potkáme bez uniformy.

Je úžasné zjistit, kdo je kdo podle toho, jak se oblékne, a ještě úžasnější je, když se úplně spleteme. Poznáte profesi podivného pobledlého pána odvedle, který dopoledne, kdy jsou všichni v práci, v teplákách vynáší koš dřív, než si přečtete jeho jméno pod oceněným překladem slavné knihy? Pokývnete uznale hlavou, když na vernisáži oprávněně glorifikují umělce, kterého byste mimo výstavní síň tipli na vítěze profilové fotky nadace na podporu bezdomovců? Ostýchali byste se očima viset na kredenciózní paní, která se látkami jdoucími krejčím do metrů proměnila v nepřehlédnutelnou distingovanou dámu? Dokážete si vůbec představit, jak by vám mohla učarovat dívka v pohorkách a maskování hajného, kdyby ji jediná věc dámského šatníku na ni navlečená zviditelnila v půvabnou vílu?

Uniformováním se šíří stereotyp společenského postavení, generalizují se profese a ztělesňuje se důvěra. Ale co ti dnešní nečitelní pánové v oblekových mimikrách? Jsou všude. Kdo z nich je profesionál, a kdo budižkničemu?

neděle 4. března 2018

Za hranice všedních dnů

V místnosti se blýskl olej portrétu muže a já se lekl, že to zase budou stěny a stěny obrazů lidí s dlouhými jmény a propletenými vztahy, jejichž oči nás stále sledují, ale z nějakého důvodu to byl portrét té prohlídky jediný. Byl klíčem k celému příběhu zvláštního místa a převratné doby, který mi ve vteřině s hrdostí očima předal.

Jsme Alsasani. Ani Němci ani Francouzi. Na rozhraní povah, na kopci nad křižovatkou cest, jsme postavili hrad. Na jižních svazích vápenaté půdy jsme vyšlechtili révu a pojmenovali ji podle životadárného Rýna a ten jsme překlenuli pevným mostem. Celé město rostlo z místního kamene a dřeva a hradbami a vlastní statečností jsme ho vždy dokázali ubránit. Každý den jsme si užívali umu našich mistrů řemesel. Zaváděli jsme nápady a vynálezy z dalekých cest. Věřili jsme v léčivou sílu rostlin a živočichů. Měli jsme stále o co usilovat i o čem zpívat. Zlatem obchodníků bylo naše víno a sýry. Šířili jsme vzdělanost univerzitou. Ne vždycky nás vedl dobrý člověk, ne vždycky jsme k někomu vzhlíželi. Ne vždycky jsme byli sami k sobě spravedliví. Brali jsme se z lásky i z rozumu. A i když nebylo co jíst, naši dědové, tátové i my jsme pořád stavěli tu katedrálu.

S posledním pohledem na prastarý obraz postupuji do další místnosti a s úžasem smekám před tím, jak žili své každodenní životy a po svém vyplnili svůj čas a prostor. Co asi tady zanecháme příštím poznávacím zájezdům my?

neděle 21. ledna 2018

Musíte být celkově uvolnění, musíte být!

Základní instruktorský kurz lyžování v Peci pod Sněžkou začal deseti pravidly mezinárodní lyžařské federace FIS o chování na sjezdových tratích a jedním místním, které zní - tykáme si, vyká se pouze Krakonošovi.

Komplikovaně jsme se sjeli i z velmi vzdálených míst, jako by bylo přetěžké na týden opustit každodenní hektiku své školy, města a života, do luxusního klidu a jedinečnosti naprosté izolace roztomilé horské chaty kdesi v tisíci metrech nad mořem.

Z neznámých individualistů se hned stalo semknuté družstvo. Příkladná učitelská kolegialita vtahovala i laiky. Pomáhali jsme si do lyží, drželi si palce na svahu, obsluhovali se v jídelně, spolu vzpomínali na slova písní. Nikdo nikomu nekoukal na vybavení, na styl ani na zadek. Sdíleli jsme pokoje a koupelničky, poznámky z přednášek i strach, že lyžařské oblečení za den promokne, nebo že silný vítr zlomí rozevláté smrky nad oblíbenou horskou hospodou, kterou jsme na konci dne tak hodně potřebovali i kvůli venkovním reproduktorům disko hudby.

Naši lektoři byli hvězdy a i přes hustou mlhu, brýle na očích a přilby na uších měli veškerou naši pozornost. Odbornou terminologii svých rad pentlili neustálým opakováním slov, osobitou intonací a místními výrazy, a dokázali atmosféru proříznout fórky nepovedenými i k uslzení. Učili nás tak intenzivně, že ještě po cestě domů jsme se dívali na nohy, jestli máme lyže ve správném postavení.

Jedničku za jazyk zaslouží všichni za svá vypravování a nádherné krajové výrazy, ale hvězdičku navíc dostává naše ukrajinská barmanka. Nejen, že si hned zapamatovala křestní jména všech účastníků a připisovala jejich útratu na lístky na své nástěnce, ale i s klidem naslouchala zbytečně složitým zdvořilostním objednávkám různě unavených kurzistů.

Všechno jsme namířili k jedinému cíli - naučit se učit lyžování, a ten zhmotnit v závěrečné instruktorské osvědčení, ale dostali jsme i něco navíc - uznalý potlesk hůlkami před nastoupeným družstvem a pár přátelství až za svah.

Pobyt na horách znamenal celkově uvolněný postoj, základní lyžařský i ke všemu ostatnímu. Ale jak se teď začleníme do života v údolí?