Za hranice všedních dnů

V místnosti se blýskl olej portrétu muže a já se lekl, že to zase budou stěny a stěny obrazů lidí s dlouhými jmény a propletenými vztahy, jejichž oči nás stále sledují, ale z nějakého důvodu to byl portrét té prohlídky jediný. Byl klíčem k celému příběhu zvláštního místa a převratné doby, který mi ve vteřině s hrdostí očima předal.

Jsme Alsasani. Ani Němci ani Francouzi. Na rozhraní povah, na kopci nad křižovatkou cest, jsme postavili hrad. Na jižních svazích vápenaté půdy jsme vyšlechtili révu a pojmenovali ji podle životadárného Rýna a ten jsme překlenuli pevným mostem. Celé město rostlo z místního kamene a dřeva a hradbami a vlastní statečností jsme ho vždy dokázali ubránit. Každý den jsme si užívali umu našich mistrů řemesel. Zaváděli jsme nápady a vynálezy z dalekých cest. Věřili jsme v léčivou sílu rostlin a živočichů. Měli jsme stále o co usilovat i o čem zpívat. Zlatem obchodníků bylo naše víno a sýry. Šířili jsme vzdělanost univerzitou. Ne vždycky nás vedl dobrý člověk, ne vždycky jsme k někomu vzhlíželi. Ne vždycky jsme byli sami k sobě spravedliví. Brali jsme se z lásky i z rozumu. A i když nebylo co jíst, naši dědové, tátové i my jsme pořád stavěli tu katedrálu.

S posledním pohledem na prastarý obraz postupuji do další místnosti a s úžasem smekám před tím, jak žili své každodenní životy a po svém vyplnili svůj čas a prostor. Co asi tady zanecháme příštím poznávacím zájezdům my?