Jarní úleva

Všichni teď byli na sebe opravdu pyšní a měli proč. Celá zimní směna, jeden jako druhý, viseli po tom velkém úsilí klidně a těsně ramínko na ramínko, smířeni s koloběhem šatníku, svého voňavého domova. Lesklá černá Kočička, hladká šedá Vlčice, Beruška s už natěšenými pootevřenými krovkami, Housenka krásných oblých tvarů a mnozí další, kteří svá jména ještě neměli. Byl tu i nebojácný Voják, nový a obyčejný, a přesto v šatníku jedinečný, byl to muž.

Opět se ozvalo to protivné chrastění a sípání. Všichni až na Vojáka ztuhli, protože věděli, o co jde. Něčí obavy zase probraly strachem živeného dlouhověkého Kostlivce, pevně za roky vkořeněného do všech skulin, spár a spojů šatníku, stvůru bez tváře a tvaru, na které vůně andělských křídel neulpěla. Vlčice rozhodla, že takhle už to dál nejde a že se ho musí už jednou provždy zbavit, a všichni souhlasili. Byli přeci spolu na jedné tyči a každý už věděl, jak se svému strachu postavit a překonat ho. Pak to přišlo. Zase se pustili do boje. I příliš zmatený Voják nemohl jinak, než se přidat a do prázdna sekal kolem sebe oknoflíkovanými rukávy a ostrým zipem i ještě dlouho potom, co ostatní přestali, aby se ujistil, že jeho neznámý protivník je poražen. „Jsme zachráněni!“ nadšeně volali a nemohli tomu uvěřit. „Co to bylo?“ ptal se Voják, když konečně popadl dech, „já jsem tam nic neviděl ani neslyšel, to muselo být jen něco ve vašich hlavách.“

Když bylo venku tepleji a tepleji a do šatníku čím dál víc pronikala vůně jara a jarní směna se už připravovala na střídání, Housenka už to nemohla vydržet a celá zjihlá se zeptala: „Nemáte strach, že už se sem nikdy nevrátíme?“ Voják ji ale za všechny okamžitě odpověděl: „Tak tenhle strach si už můžeš taky škrtnout.“