Zobrazují se příspěvky se štítkemSeriál. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSeriál. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 29. října 2026

Labutí píseň

Pohled do zákulisí

Když jsem byl malý, miloval jsem balení svého papírového kufříku na prázdniny k babičce. Později jsem si stejně oblíbil balení cyklobrašen. Dnes kolo s kamarády z gymplu střídám s motocestováním s tátou. Vybírám motorce vaky a pak se kochám, jak jí to zase sluší i zezadu. Zatím nikdy to nebyl výlet raketou na Mars, ale z cestování natěžko jsem v sedmém nebi pokaždé.

V zimě v garáži to ale nevypadalo, že někdy vyrazíme. Takhle svlečenou jsem ji snad nikdy neviděl. Začalo to nejistým startováním, ale elektrické záhady se řetězily. Při pátrací anabázi jsem ku prospěchu motorky z roku 2001 renovoval nebo vyměnil kdeco a hodně se toho naučil. Ve finále za to mohl zlomený drát ve svazku u řídítek, což brácha autoelektrikář zjistil během dvou minut. Jako sladkou tečku jsem jí koupil k Valentýnu novou baterii a byli jsme připraveni vrátit se v létě na jeviště, kde už na další ročník našeho společného motocestování natěšeně čekal připravený táta.

Lehkost prvního pohybu


Nastal okamžik, který se zapíše do historie jako den, kdy jsem uskutečnil první hovor z přilby. Instaloval jsem do své krásné AGV K6 stereo bluetooth handsfree Twiins bez rušivé vnější jednotky. Při správném nastavení stačila i třetinová hlasitost na to, abych mohl sdílet se Zemí nadšení z jízdy a abych jasně a čistě slyšel navigační pokyny. Mohl jsem se tak méně dívat na displej a více si v zrcátku kontroloval tátu, který byl zase ve svém živlu.

Vyjeli jsme, ten pocit se nikdy neomrzí. Deště se nám vyhýbaly, jak bylo objednáno. Umělá inteligence připravila mé nápady pro export do navigace a přidala pauzy na protažení každou hodinu na vhodném místě. Navrhla i tankování podle čerpacích stanic, nádrží motorek a našich žaludků, tedy včetně zakomponování řízků od maminky a štrúdlu od manželky. Podtitulem letošního výjezdu by klidně mohlo být Orlen Tour. Holky jsou zmlsané Vervou a tahle nadnárodní společnost je v Polsku všude, stejně jako u nás. Bylo tedy zvláštní, ale moc příjemné, cítit se na všech zastávkách jako doma. Navíc jsme sebevědomě a zdvořile komunikovali plynulou češtinou a nikde problém nebyl.

Z Ústí nad Orlicí do Jeseníku jsme to znali. Tam někde se emoce přepnuly na objevitelskou výpravu a pokračovali jsme přes Český Těšín až do polského města Bielsko-Biala. Krásnými úseky byly Zlaté Hory–Opava a nečekaně hladké líznutí Ostravy. Po 315 km jsme dorazili k penzionu BeskidPark. Zpravidla si vybíráme pokoj za rozumnou cenu se snídaní, s možností rozvěšení všech svršků, s dostatečným místem pro rozkramaření brašen a kufrů, s chráněným parkováním a obvykle mimo centrum, protože si myslíme, že kamkoliv dojdeme a že nám procházky udělají dobře na těle. Co taky dělat jiného než jezdit, jezdit, jezdit a pak už jen chodit, jíst a spát.

Na kterou stranu jít na večeři, to byla zásadní otázka večera. Začali jsme tou nejbližší restaurací. Bohužel měla michelinskou hvězdu. Cítili jsme se nepatřičně nejen kvůli motorkářskému volnočasovému oblečení, ale bylo by nám líto, že bychom nemohli obsluze a kuchyni dopřát pohostit nás zážitkem, který je pro ně standardem. Druhý podnik byl v polsko-italském stylu a byl ještě dražší a písmo v menu ještě menší. Konečně do třetice jsme uviděli světýlko poctivé krčmy ve vkusně renovované podobě, kde se podávala národní jídla, obsluha byla vřelá a mohli jsme si s tátou dát piv, kolik jsme chtěli. A tím myslím dvě.

Těžkopádná labuť na souši

Po prvním dnu jsme už v devět hodin leželi, takže ráno jsme byli na snídani v sedm první. Ta nám krásně vyšla na půlhodinový mráček. Holky byly po noci dorůžova, tak jsme pobalili a na pohodu po osmé vyrazili na trasu dlouhou 350 km mezi lesy a vrchy polského pohraničí až do Švejkova Sanoku, kde jsme přespávali dvě noci (Zajazd Sanocki). Vesnice na trase se řadily jedna za druhou jako tóny nekonečné repetice – tak hustý provoz jsme asi ještě nezažili, navíc v obou směrech. A téměř všude byla dvojitá plná čára. Jedním slovem beznaděj. Možnou alternativou by byla dálnice, ale to je zase jiná otrava. Nabyli jsme dojmu, že v Polsku je provoz pomalý až rozvláčný – nic pro moji italskokrevnou Helenku (Ducati Monster 600) a tátovu britskou cestovní ikonu (Triumph Tiger 1050). Asi dvě hodiny trvalo, než jsme vzali tohle nedobrovolné tempo na milost a polská vleklost se stala i naším rytmem. Byli jsme unášeni proudem, do kterého z boku přitékala a zase ho opouštěla vozidla všech velikostí. Mnohým vycházel z výfuku hustý černý dým. Řidiči se pouštěli a upřednostňovali bližního svého bez ohledu na přednost podle pravidel silničního provozu a snad nikdo neuměl odbočit doleva. Důvody, proč se už tak líný tok ještě zpomalil, nás nepřestávaly udivovat, ale brali jsme to tak, jak to je. Nejdřív jsme v obcích drželi rychlost 50–52 km/h, ale pak jsme zcela splynuli s místními, kteří směle valili 57–59 km/h.

Defilé přes Bieszczady

Pak se silnice vyprázdnila a začaly zatáčky. Labuť se konečně vznesla. Otevřely se před námi výhledy po obou stranách a my jsme jeli středem jako po hřbetu prehistorického živočicha, který si tady lehl a rozvlnil krajinu. Někde na trase před námi dopršelo a mokrý asfalt už zase prohřívalo slunce. Silnice se rozezpívala. Provoz nabral tempo a my se mohli chladit voňavým vzduchem po dešti. A na konci dne to bylo takové motorkářské potěšení, že jsme ani nezastavili, abych vyfotil tu nádhernou velkou duhu. Ani kvůli té další.

Přímo vedle ubytování měli stylovou roubenku s výborným jídlem, tak jsme na venkovní zahrádce zahájili luxusními žebry a velmi chutným pivem Zywiec Biale. Doplňování tekutin pokračovalo i na procházce na náměstí neboli rynek. Byl čas vyprávění o ničem důležitém. V hlavě jsme udělali místo na nové zážitky. Nabírali jsme síly na náš dvousetkilometrový kochací okruh divočinou, na důvod D, proč jsme letos jeli až sem.

Bylo teplé letní ráno bez mráčku, jak jinak. Po pár kilometrech se silnice chtě nechtě zanořila do lesů a musela se začít podvolovat rázu krajiny, vlnit a točit. Překonávala řeky a říčky – Wetlinku, Solinku i San, největší z nich, která určitě splavuje medvědí chlupy z celých Bieszczad. Přibývala auta odstavená na krajnici k prodeji. Trasa vedla přírodou, která dirigovala její opakované klesání a stoupání. Nic, co byste chtěli jet na biokole. Výskyt minimálně dvou ze tří značek – jelen, kráva, zatáčky – vždy znamenal spoustu zábavy. Minimálně šedesát kilometrů vedlo Bieszczadským národním parkem. Tady zvuk motorek přešel z forte do piana. Místy drncavé silnice na nových mechově měkkých pneumatikách Pirelli nevadily vůbec. Udělal se horký letní den a idylka pokračovala výběrem „Bieszczadského snu“ z obědového menu na venkovní terase v obci Ustrzyki Górne. Voda se změnila na pivo až po zdárném návratu na základnu do Sanoku a večer vyhrály bramboráky s gulášem – místní specialita, kterou každá karczma a dworek musí mít. Rozjímání a hodnocení pokračovalo opět na rynku. Táta se tetelil blahem a byl pyšný, jak dobře zvolil letošní cíl.

Horskou dráhou do finále

Ráno čtvrtého dne podle očekávání krátce sprchlo. Celé dopoledne mělo být oblačno a příjemných 20 stupňů. Zpět jsme se vydali trasou paralelní k cestě tam, jen výš v kopcích a dál od cedulí obcí. Typické byly dlouhé zatáčkové úseky nahoru dolů bez zeber a semaforů, bez center měst a hustého provozu. Užívali jsme si prázdné silnice, svižné tempo a vykukující slunce. Tátův palec byl zase nahoře. Blížil se čas oběda. Při tankování u Orlenu jsme hned vedle viděli bistro Zestaw obiadowy. Polévka i pizza polského typu byly výborné. Tátovi se sice podařilo na stůl dostat ke kávě vlastní tatranky, ale ty už se do nás nevešly a myslím, že nakonec dojely z výletu domů neporušeny. Po 320 km jsme už hledali rezervovaný nocleh v obci Goczalkowice Dolne (Pokoje Hotelowe Wiktoria) ve čtvrti, jejíž snad jedinou nevýhodou bylo slabé pokrytí hospodami. Naštěstí v jediném bistru široko daleko jsme si od milého provozovatele vychutnali tradiční bigos a pivo Tyskie. Dva sytí a spokojení motorkáři hodnotící večer u piva další vydařený den.

Jediný déšť toho týdne vyšel jen na čas snídaně posledního dne. Vyjeli jsme do krásného, slunečného rána. Na rozloučenou s Polskem jsme se rozcvičili hustotou kruhových objezdů, jakou jsme opravdu nikdy nikde nezažili. Domů zbývalo 290 km. Vybrali jsme samozřejmě zase trochu jinou trasu. Body na ní a jejich okolí nám začínaly být stále povědomější. Těšili jsme se domů, a přesto jsme si přáli, aby to pětidenní souznění lidí a strojů ještě nekončilo. Baletili jsme krajinou v ladných, uvolněných, a přitom přesných pohybech, nadřených roky a roky poctivého ježdění v sezóně a bezstarostného snění přes zimu.

Děkovačka  

První společnou cestu jsem tátovi navrhl před osmi lety. Nabídl jsem mu Heleninu pouť domů, do boloňské továrny Ducati, a on se zaradoval. Z jednoho výletu vyrostla celá série malých velkých dobrodružství. O pár tisíc kilometrů starší se letos, posedmé, usmíval úplně stejně. Jen v tom úsměvu bylo víc. Táta je totiž frajer. Ne v tom, kolik má najezděno, ale v tom, že si umí v pětasedmdesáti sám za sebe vyhodnotit, že stačilo. Vrchovatě a vděčně stačilo.

Táta je v detailech. Jak zdraví protijedoucí, jak na mě mává, když se na něj otočím, jak akceleruje s chutí mlaďáka. Jak se spokojeně usmívá, protože jsem na oplátku všechno zařídil. Jak je pořád připravený pomáhat. Jak hladí motorku na konci dne a děkuje jí za hezký den. Jak ráno nemluví. Jak se seznamuje s každým novým kávovarem. Jak je zvědavý a těší se, co se bude dít. Jak nefotí a nedělá si poznámky, protože ví, že si to přečte zase v časopise. Jak mi za každou cestu děkuje, jako bych pro něj dělal něco mimořádného – a přitom to je jen čirá radost.

Naše šťastná sedmička měla všechno. Bylo to tak osvobozující a bylo to tak plné, že by to klidně mohlo být naposled.

pondělí 10. srpna 2026

Sempre tutto bene

Poprvé v životě šnorchlovala. Asi to bylo tou nejroztomilejší pláží, kterou jsme kdy zažili, možná to bylo její výjimečnou polohou, snad to bylo místními lidmi. Mohlo to dopadnout jakkoliv, ale vynořila se unešená. Natolik ji to rozhodilo, že si na večeři zapomněla obléknout něco dospod.

Nově si zamilovala pozorování snídaňových rituálů útesových ryb z houpavé hladiny lahodného ranního moře, ale její přirozené schopnosti a dovednosti během dovolené ještě zesílily. Rezervovala všechno, navigovala všude, objednávala cokoliv, rozuměla i přes kampánský dialekt. Když ale dokázala vykouzlit z místních surovin v naší skříňové minikuchyni opakovaně velké věci, to už mi proti ní přišla tahle země improvizačně zaostalá.

Pláž u Enzuccia se nachází pod jedním z mnoha příkrých svahů pobřeží Amalfi poblíž dlaždičkového království Vietri sul Mare v pobřežní části historické vesnice Albori a schází se tam po schodech. Přesněji řečeno je to 214 schodů od našeho ubytování ve výšce 109 m n. m. v jednom z domů roztroušených po zelených kopcích mezi citroníky a rozmarýny, gekony a divočáky.

Ani rackové sem nezalétávají pro odpadky, jak je malá. Moře tady prosoluje, očišťuje, odmáčí negativní nánosy a tím povznáší. Je to svět starších chlapců Armanda, Enza a Fernanda, kteří se střídají v nezbytném odpoledním spánku. Ignorují plážový průmysl a lesy slunečníků za skalami na obou stranách. Poradí si se vším a vyjdou každému vstříc. Když se baví mezi sebou, je zřídka rozumět slovu. Mají návyková gesta. Je zážitek je pozorovat, protože z nich vyzařuje přátelství. Narodili se tady a nikdy neodešli.

Asi už nerozumíme dnešním mladým, když mají pod plavkami ještě vrstvu značkového spodního prádla a holky naopak textilu jen minimálně. Téměř všichni se zdobí tetováním, některé koncepty jsou zajímavé, některé byly asi ve slevě. Fernando dorovnává jejich tetování portréty svých idolů přes celé stehno. Armando je učí kouřit poctivé cigarety. Všechny sbližují rytmy života Rádia 70 80 90, které jsme ladili i během dvoudenní cesty zpět i doma, abychom se kdykoliv přenesli zase na pláž.

V tomto kraji hláska S mile asimiluje na Š. I my jsme se za ty dva týdny spodobnili. Po dvou dnech jsme se rozkoukali a třetí den nám už Enzo po ránu nabídl sladkost od babičky z krabice domácích. Cítili jsme se přijati a jejich osobní přístup si budeme pamatovat napořád. Odjížděli jsme opálení, ve tmě skoro neviditelní, ale nikoliv komáruvzdorní. Rozhodně se s námi neloučili jako s běžnými turisty.

Když jsem se Armanda jednoho rána ptal Jak to jde?, přátelsky mi dal ruku na rameno a řekl Pořád všechno v pořádku. Tím nám dal něco bez příplatku – smyslem cestování je zkoušet něco nového, přerušit rutiny a vnímat, co místní nabízí – volbu zrcadlit jejich úsměv a každodenní vřelost, protože v tom je tahle země hodně napřed.

sobota 1. srpna 2026

Čtyři bez dvou

Letošní cyklo putování bylo ve znamení velkých změn úplně všeho – termínu, trasy i účastníků. Jarda a Honza nakonec nejeli. Mrzelo nás to moc, ale bylo to jejich rozhodnutí. Xkrát jsme se na cestách otáčeli, ale opravdu s námi nejeli. Petr a LaFontén vyrazili tedy jen ve dvou, a tak se mohly naplno projevit LaFonténovy preference.

Jako kdyby LaFontén tušil, že Petr právě prožíval období česko-polského spřátelování, vybral pro letošní Gran Fondo jihovýchodní Polsko (Bieszczady) - jeden z nejdivočejších, nejzelenějších a nejméně objevených koutů Střední Evropy - s přejezdem do východního Slovenska (Bukovské vrchy).

Putování začalo vlakem z Ústí nad Orlicí do Olomouce a pak z Olomouce do města Przemyśl. Během osmi hodin jízdy muselo dojít k výměně vlakové čety neboli družiny konduktorskej. Bylo dost času na Petrovu tašku svačiny, na exkurzi do jídelního vozu, na čekání u obsazených záchodů i na očekávání, co všechno se může na 495 km železnice pokazit, jak poznamenal LaFontén, ale naplánovat do navigace pětidenní plán cyklotras jsme stihli. Při příjezdu do ubytování jsme českou přítomnost Polákům ukázali jízdou po cyklostezce v protisměru, což jako skvělý nápad okamžitě převzali. Samozřejmě že jsme při vzpomínce na Jardu ještě zašli večer do centra, abychom se podívali, jak to tam vypadá. Také jsme ochutnali první polské pivo a poprvé se vyfotili se Švejkem. Úředním jazykem tedy byla polština. Zatímco Petr mluvil i tak plně česky a přidával jen úsměv, LaFontén to dělal podobně jen víc šišlal a občas použil opravdové polské slovíčko, což z něj udělalo hlavního komunikátora a objednávače, o platební LaFa kartě ani nemluvě.

Bylo krásné slunečné ráno prvního cyklo dne. Zatímco všichni byli ještě v kostele, rozjeli jsme se na jihovýchod až na začátek cyklotrasy Green Velo. Cestu lemovaly vesnice s podomácku vyrobenými dřevěnými atrapami radarů pro odstrašení lufťáků. V každé obci jedno čapí hnízdo, ve větších dvě až tři, u silnice koně, krůty, slepice. Luxusní povrch a kde ne, tam to Petrova nová odpružená sedlovka s gustem slízla. Poláci nám na oplátku ukázali, že na konec dlouhého desetiprocentního klesání lze dát třicítku a ještě vysoký příčný retardér. Jeli jsme vlnitou bieszczadskou krajinou početných čapích gangů a kopírovali řeku San. Bylo to pohodové a povznášející až tak, že už první cyklo den bylo zřejmé, že i kdyby tomu mělo být další čtyři dny jinak, i tak to už bude stát za to. Po 37 kilometrech po silnicích jsme vyjeli do kopcovité divočiny s plakáty šťastné medvědí rodinky na stromech. Přepršku jsme přečkali na zastávce a opět vyrazili do slunce. Kola jela úžasně, fyzička skvělá, jen na 78. kilometru od snídaně si Petr musel kousnout tyčinky, aby dojel do Sanoku. Pozdní oběd nám krásně vyšel na hodinový slejvák před ubytováním ve sportovním areálu (Dom Sportowca Błonie).

Nový den začal nákupem pohotovostních zásob v Žabce. Kolem oběda se nám na trase objevila prázdná restaurace s terasou na sluníčku jako dělaná na dlouhý oběd a Petrovy soláry. Byla na kraji města, logisticky přímo u naší odbočky. Tak jsme jen mávli rukou a radostně si objednali regionální menu. Bieszczadská zelňačka byla sice vynikající, ale bieszczadská pizza s tajnými místními přísadami - brusinkovou marmeládou na plátcích parenice - překvapila. Odbočili jsme a zastavili až u čapí školy. Na cvičné louce u silnice velké hejno mladých pod dozorem starších trénovalo brodění, lovení, vzlétání, kroužení ve stoupacích proudech a letové formace, nic takového jsme v životě neviděli. Až taková pohoda to byla, že jsme měli chvílemi pocit, že nám i vítr fouká do zad. Pak už jen dlouhé táhlé zatáčkové stoupání tak typické pro tuto oblast až do Lutowisky (pro představu náš Andrlák natažený na 24 kilometrů). LaFontén vypadal příjemně unaven na lavičce před obecním úřadem potom, co se odměnil nanukem. Ubytovali jsme se v soukromí (Helenowo) na samotě polského venkova s volným pohybem domácího zvířectva, které si notovalo s okolní divokou zvěří i v noci. Navečer jsme si protáhli nohy na 3,7 km dlouhé procházce do nejbližší hospody, což byla rozsáhlá budova s terasami, věžemi a ubytováním v polském středověkém stylu (Stanica Kresowa Chreptiów).

Deštík třetího rána byl naplánován do snídaně. Paní domácí se moc netvářila, že prosíme o snídani, ale překvapila nás prostřeným stolem z darů svého hospodářství. Společnost nám dělal ridgeback, který měl čumák výš než stůl a uměl dva jazyky. Když déšť skončil, vyrazili jsme na cestu do samotného srdce Bieszczadského národního parku za jeho vyhlášenými půvaby. Udělalo se příjemné cyklo počasí - slunečná idylka kolem 20 stupňů a k tomu postupné stoupání spolu s nádhernou horskou říčkou Prowcza, kde už ti plevelní jelci tloušťi ze Sanu určitě nejsou. Odstavená auta u polorozbořených stavení byla natrávena přírodou. Zbytky ranního deště doznívaly v podobě zvonění kapek vody ze stromů do obrovských lopuchových listů podél cest a soláry udržovaly mobil s navigací v plném nabití jako každý den. Pak najednou jako bychom spíš stoupali proti vodopádu a nakonec se z toho stal kopec kohútkovského typu, po jehož úspěšném zdolání jsme v sedle minuli autobusy turistů a dolů nám z té rychlosti tekly slzy, nebo z čeho to bylo, a na hlavách jsme měli ondulaci podle přilby. V čase oběda jsme ucítili zelí ve vzduchu už u cedule vesnice, kde z deseti chalup byly tři stylové hospody. Pošmákli jsme si, ale pirogi jsme si samozřejmě nechali na večer do Cisné, bašty cyklistiky, a těšili se i na ubytování na dvě noci v pohádkovém penzionu Troll. Cesta se zúžila, asfalt ubyl, najeli jsme na 17 km dlouhou vrchařskou cyklotrasu do osady Majdan, kde je začátek slavné a unikátní lesní železnice – LaFonténovo přání a náš volný půlden. Když asfalt ubyl úplně, mohl alespoň Petr v blátě hledat LaFonténovy stopy textilu, protože jak viděl sebemenší kopec, zmizel v dál, kdežto Petr ukrajoval trasu svým tempem právě tak, aby stíhal trávit okouzlující scenérie místních hvozdů. Pak se objevil úzký proužek souvislého asfaltu uprostřed, což připomínalo jízdu zručnosti malých cyklistů. Plán byl prozkoumat vlakovou zastávku Majdan a pak dojet kousek do Cisné a najít tam to jejich zatrolené centrum. Kvůli letní bouřce jsme nakonec povečeřeli v restauraci o patro níž pod naším pokojem a pirogi zase odložili, tentokrát do údajně nejautentičtější zdejší krčmy Lemkowyna.

Ráno čtvrtého dne se po dešti udělalo ideální slunečné počasí na výlet vláčkem. Bylo na čase zjistit, jak se cítí ti, co milují železnice. Úsek Majdan-Balnica, který nás čekal, je totiž nejromantičtější úsek celé lesní železnice a velmi dobře vystihuje atmosféru divokých Bieszczad. S turisty se nyní jezdí jen 18 z původních 73 kilometrů v šedesátých letech na vrcholu využívání. Tato nejmalebnější část vede hlubokými lesy a údolími řeky Solinky a je lemována pozůstatky zaniklých vesnic. Zpoždění na odjezdu vlaku bylo asi deset minut, takže hlavy japonské skupiny v bílých kšiltovkách už se kroutily dost. Čím starší spolucestující Poláci si s námi chtěli povídat, tím méně jsme jim rozuměli. Na otočce ve stanici Balnica byla místo nádražní budovy dlouhá řada dřevěných stánků s občerstvením, na které se cestující během půlhodinové pauzy vrhli. Ti uvědomělejší si šli k lesu přečíst všechny historicko-zeměpisné naučné tabule včetně té výstražné ohledně zvýšeného pohybu medvěda hnědého anebo se postavit na blízkou polsko-slovenskou státní hranici. Evidentně pro náš čas medvěd domluven nebyl, takže jsme ho neviděli. Posíleni dobrotami, nasedli jsme na zpáteční kochací repete, a protože počasí bylo krásně slunečné s jasnou oblohou, zpět v Cisné jsme pak konečně poobědvali proslulé pirogi lemkowskie a pochválili je.

Co s načatým dnem? Co si třeba nechat na ten druhý odpočinkový půlden aplikací mapy.cz vygenerovat výlet po okolí? Nastavili jsme rozsah 40 kilometrů, zkoukli výškový profil a dál se nechali překvapit. Prvním překvapením bylo, co lidské tělo i v tričku a šortkách ve stoupání vypotí i v jen 17 stupních. Energii jsme museli dočerpat zmrzlinovým pohárem v Baligradu ve pstruhové restauraci u silnice. Co následovalo jako Szlak rowerovi nr. 4 byla ve skutečnosti nejprve polní cesta přes několik závor a území s omezeným přístupem a pak lesní spojka přes síť medvědích stezek a hlubokých traktorových kolejí. Ocitli jsme se v tiché, tmavé, vlhké džungli, ve které jsme navíc bloudili. V hlavě se nám znovu rozezněl překlad pokynů o medvědech a začali jsme si nahlas zpívat. Petr přiznal, že se tam bál, LaFontén měl víc práce s bruslením po jílu rozbahněných cest. Po deseti kilometrech jsme konečně vystoupali ze tmy na světlo, na sluncem zalitou bujně kvetoucí horskou louku u jednoho z mnoha kostelíků, kam se Poláci masově sjížděli auty z civilizované druhé strany. Ten výhled se stal jednou z nejcennějších fotografií. Našli jsme potok a na něm brod a kola rukama ošmrdlali zpět do snesitelného čista. Chuť na pstruha nám vydržela až do Siekierezady v Cisné - kultovní hospody a vyhlášené turistické atrakce s dřevěným interiérem a s mírně řečeno přeplácanou bizarní sekyrovou výzdobou. Pstruh nám ale zachutnal a dosud třetí druh polského piva taktéž.

I druhá servírovaná snídaně u Trolla posledního cyklo dne byla výborná. Opět to vypadalo na kličkování mezi dešťovými mraky, byli jsme na to připraveni. Vyrazili jsme na 85 kilometrů dlouhou trasu napříč slovenskými Bukovskými vrchy směr Humenné na noční vlak do Bratislavy za příjemného slunečného počasí. Po výšlapu do Ruského sedla ve výšce 797 m n. m. ale začalo pršet. Později to bylo až na pláštěnku, kterou jsme si i po dešti na 5 km nechali, jaká byla zima, ale sotva oschla, začalo pršet znovu. Na chvíli jsme postáli u domku vrátného areálu vodního díla Starina, práce snů, a pak už za drobného deště dorazili konečně do Sniny, od které jsme si slibovali teplé jídlo. Pršet přestalo, svršky jsme rozvěsili na kola a u pizzy, espressa a kofoly čekali na doschnutí v pestré slovenské společnosti pizzerie Heyday. Svět byl veselejší. Místo původní lesní velmi pravděpodobně mokré varianty jsme raději zvolili delší silniční s dalším poznáváním slovenského venkova korunovaným úchvatným výhledem na pohoří Vihorlat jako zadostiučinění po brutálním kopci, který k němu vedl. Navigace nás pak krásně přivedla k vlakovému nádraží v Humenném, jen nepochopitelně z druhé strany, ale její skvělé služby po celou dobu jí upřít nelze, děkujeme. LaFontén se štěstím dokoupil ke kolům povinné rezervace a zbývalo už jen pět hodin počkat na naše zasloužená lůžka, ale přesunout se kamkoliv od hulící tmavé mládeže před nádražím jsme museli ihned. První cukrárna byla zrovna hezká, útulná a teplá, všude byly plné vitríny a ta slovenština byla milá. Pak jsme jeli zabíjet čas zase jinam. Když jsme obešli celé centrum a osondovali všechny restaurace, usadili jsme se do venkovní kryté zahrádky s průhlednými stranami, abychom viděli na své zaparkované hrdiny. Kolem deváté jsme se přesunuli na nádraží a netrpělivě vyhlíželi náš železniční speciál, ale brzy se ukázalo, že se jedná o historický lůžkový standard. I tak připouštím, že všechno bylo funkční a bezproblémové a že jsme opravdu povětšinou spali a za celých 8 hodin jízdy nenabrali žádné zpoždění, což při 40 minutách na přestup v Bratislavě potěší. Bohužel snídaňové taštičky od našeho průvodčího nám překazily plánovanou návštěvu jídelního vozu. Vystoupili jsme do dalšího slunečného rána. Nejdřív jsme se dočkali vlaku Bratislava-Brno a pak Brno-Ústí nad Orlicí. A kola? Na cestách spolehlivá za všech okolností a při přepravě všude jako v bavlnce.

Protože LaFontén do zápisu nikdy nic nechtěl, tento text je mým pohledem, a je to pravdivý příběh, všechny postavy a události jsou skutečné, a jestli jsem někde lhal, tak sním svou přilbu. Určitě mohu ale za oba prohlásit, že i přes poloviční peloton se letošní cyklo cestování vydařilo. Přesně ve stylu granfondistické sounáležitosti se o své zážitky kdykoliv rádi podělíme.

úterý 17. února 2026

U nás je ale krásně!

Legendární Ducati Monster 600, kterou už zřídka v protisměru potkáte, ale za jejímiž barvami, křivkami a zvukem se ještě otočí každý, a cestovní Triumph Tiger 1050 v nejlepší kondici od pneumatik až po sklíčko pravého předního blinkru – táta a já jsme vyrazili letos konečně nazdařbůh. Na našich hodinách se točily mapa, silnice, jídlo, pumpa.

Hned ráno při zastavování na srazu jsem se převážil na bok a načechral si rameno, ale Helence se kromě škrábance na zrcátku nestalo nic. To asi proto, že ten den měla v kalendáři svátek. Od té chvíle jsem jel na adrenalin, který mi vydržel čtyři dny a nechával dokonalé lidské tělo dělat svou práci. Do obvyklého úsměvu o každoročně dychtivě očekávané motorkářské dovolené jsem se musel trochu nutit. Odjet 350 km prvního dne napříč republikou ze severovýchodního Ústí nad Orlicí k severozápadním Karlovým Varům šlo, ale svlékání do sprchy trvalo. Drželi jsme se co nejdál od velkých měst a mimo dálnice. Za hranicemi našeho Pardubického kraje začaly hezké úseky jiných nadšenců. Ubývala města, přibývaly posedy a dlouhé táhlé vlny. Nenápadně jsme se protáhli pod Prahou. Přejeli jsme Berounku, objeli Křivoklát. Určitě někdo zná a miluje silnice kolem obce Žlutice. Byl krásný letní den jen kolem 25 stupňů, jako když jsme byli malí. Táta dostal úkol zvolit trasu prvního dne do ubytování a zvládl to na jedničku. Hezky jsme se svezli a unavili. Zaparkovali jsme na štěrku vzadu za Penzionem U Draka, který je v klidném místě s výhledem přes Ohři na dostihové závodiště asi 3 km od centra Karlových Varů. Vychladlým motorkám jsme později poděkovali, překryli je plachtami, táta normální, já dětskou, pohladili je a uložili na dobrou noc. Na druhý den jsme nad mapou vytvořili pestrý celodenní okruh a nabodovali ho do navigace. Táta přidával a přidával místa, kde ještě nebyl. Usínali jsme natěšeni na to, až se dá ten okruh do pohybu. Úplně poprvé jsme totiž jeli styl – jedno ubytování na celý týden a cestování do všech stran.

Ráno bylo lepší, dokonce jsem chvíli spal a chvíli rameno necítil. Oblékl jsem se na snídani pod pět minut. To, co jsme v restauraci uviděli, připomínalo výstavu nebo nabídku bývalých obchodů ESO. Kdo pamatuje – spousta věcí zajímavých spíš tak na koukání, jen málo z toho má člověk chuť zkusit zrovna k snídani, plus na objednávku výběr ze čtyř druhů úpravy vajíček. Když máte nějaké bolení, nejlepší je ho něčím přebít. Třeba nečekaným průjmem a praním a fénováním jediných motokalhot. Jedině tak zapomenete na všechno ostatní. Trasa byla opravdu různorodá. Pokochali jsme se architekturou Jáchymova, obdivovali krajinu z výše Božího Daru a sjeli do rozpáleného Chomutova. Oběd nám vyšel v EL TORO Steakhouse v Žatci u Chmelařského muzea, kde mi táta poprvé řekl, že si to užívá, a to je nejvíc. Během oběda jsme dobili mobil a vychutnali si obrovské porce. Holkám jsme dotankovali doplna a pokračovali směr Podbořany. I při vypnutí všech zbytných funkcí, bez dat a v úsporném režimu stejně USB zásuvka na motorce nestíhala uživit telefon s navigací. Vidět procenta stavu baterie pomalinku plynule klesat spíš než stoupat bylo mírně zneklidňující. Ty telefony jsou čím dál žravější, s tím minulým to fungovalo dostatečně. A kšandy, bez kterých mě manželka nepouští? Seženu si aspoň lepší a pružné, aby se neklepaly ve větru. Jediné centrum obce, které jsme chtěli navštívit a prokázat mu tak svou vděčnost za hezké úseky, nebylo vůbec výjimečné, i tak jsme při opakovaném průjezdu ve Žlutici poděkovali. Ještě jsme udělali zastávku ve stínu starých dubů v Borku a vybranými klikaticemi jsme se mezi lučními motýly a chmýřím z rozlehlých polí rozjeli zpět na základnu. Snažil jsem se výhledy kolem Bečova nad Teplou zachytit foťákem, ale není to ono. Když cestou čtete na cedulích Toužim, Štědrá, Smilov nebo Krásné Údolí, prostě si to nemůžete neužívat, přestože den má jen kolem 200 km.

Třetího dne jsem měl pocit, jako bychom už tři měsíce byli na cestě kolem světa. Všechno se zautomatizovalo. Rutinní přípravy, rychlejší oblékání, větší rozsah ramene. Odhmyzení přileb. Snídaně a pak už jen ten zpomalený záběr, jak jdeme pomalu s přilbou v podpaží dalším slunečným ránem jako dvě motocyklové hvězdy, od kterých zase svět čeká senzační zprávy. Pracovní název dne byl scenérie Českého lesa s odskokem na pár desítek německých kilometrů. Celou dobu jsme jeli v opojné vůni letního lesa a s vodou všech forem, která dává život lázeňským městům. Míchali jsme hejny mušek kolem rybníků. V jedné vesnici poklidně přecházel přes silnici ježek s oprávněným pocitem, že mu to tam patří. Lázně spojovaly silničky s novým asfaltem a místy s nedávno položeným asfaltem. Museli jsme uznat, že i na německé straně nám kolegové dopřáli hezký úsek (Mähring–Bärnau). Celý týden byla předpověď bez deště a tak už druhý rok nerozbalené nové nepromoky i letos odpočívaly. Náš okruh vedl přes Loket, Horní Slavkov, Mariánské Lázně do Německa, zpět do Tachova, Plané a znovu přes neodolatelnou oblast Bečova nad Teplou. Den skončil procházkou na adresu Zásilkovny, kam mi měla následující den přijít nová USB zásuvka. Pěší okruh podél Ohře přes dva mosty zabral hodinu, čtyři kilometry a jedno pivo. U něj přišel i nápad na vůbec první zařazení odpočinkového dne – že bychom po třech dnech jeden odpočívali a pak zase tři jezdili. Před spaním jsme plány na odpočinek ještě vyšperkovali odpoledním chlapským filmem v multiplexu a hamburgrovou večeří jen pár metrů od našeho penzionu a začali se těšit.

Lehce oblačná obloha s prognózou teplého dne bylo ideální počasí na procházku. Po snídani jsme vyrazili na výlet do centra, jenže do plánu byl kromě vřídelní kolonády ještě akutně zařazen urgentní příjem karlovarské nemocnice, který by se nám možná ani nepodařilo najít na informační tabuli velikosti třikrát tři metry, kdybych se nezeptal první sestřičky. Rameno totiž využilo odpočinkový den a přihlásilo se o plnou pozornost. Rentgen ukázal krásnou luxaci II. stupně (částečné poškození kloubního pouzdra a vazů mezi klíční kostí a lopatkou) a první lékař mluvil o trvalém omezení pohybu, týdnech neschopnosti a objednání se na termín operace v domovské nemocnici, ale to už jsem ho dávno neposlouchal. Věci vzaly rychlý spád. Rozhodli jsme se neztrácet další den a vyrazit domů hned. Vyzvedl jsem USB zásuvku, nainstaloval, fungovala výborně. Stornoval jsem lístky na film a vyjeli jsme směr Ústí nad Orlicí chtě nechtě nejrychlejší trasou přes Prahu. Bylo to semaforové a zácpové peklo na rozpálené vzduchem chlazené motorce. Po dálnici jsme valili naplno, až jsem Helenku litoval. Vypadalo to, že budeme dojíždět za stmívání, což si táta vždycky přál – zkusit jet na světla. Doma jsem samozřejmě musel nejprve dotankovat a uvelebit motorku do garáže. Na našem urgentu si mladý lékař poslechl můj příběh a viděl můj neomezený, jen bolavý rozsah pohybu a rozhodl se pro kontrolní rentgen se závažím s verdiktem konzervativní léčba zhojením bez operace, magnet, cvičení. Pak už konečně tělu životadárné adrenalinové palivo došlo a zhroutilo se na pár dní do postele. Jediným zklamáním je, že nemají ortézy v barvě Ducati červená.

Možná se letošní dovolená zdá neplnohodnotná, protože jsme se vrátili dřív, ale na události rozhodně plnohodnotná byla. Každý den se vrchovatě potvrdilo i to, jak krásně u nás je. Jen si představte, jak by ta chvála vypadala, kdybychom jezdili všech sedm dní. Táta mi několikrát na cestách říkal, že si to užívá, a tak jsem to i cítil.

sobota 13. září 2025

Po padesátce

Naše letošní společné Gran Fondo se nakonec odehrálo v Beskydech. Sraz byl v Hylvátech u mostu, protože na vlak do České Třebové jsme z Ústí vyráželi na kole. Petr avizoval, že před odjezdem bude potřeba mít víc času na pokochání se jeho novým kolem, ale nakonec to zabralo celý týden.

Jarda dorazil včas. Honza rozhýbal Dominátora. LaFontén zářil očekáváním. Nikomu nic nechybělo. Gumicuky na upevnění Petrova solárního panelu na brašny nepočítám. LaFontén zajistil vlak Česká Třebová – Valašské Meziříčí – Čeladná. Tam Petr zapnul funkci Stopař a po 22 metrech od nádraží se kola přestala točit u bistra s obědovým menu – neuvěřitelný začátek. Následovala zastávka na rychlou kávu v Tee House Čeladná, kam Jaroslav Kulhavý pověsil své zlaté kolo na hřebíček. Hned se nám po jeho stopách stoupalo do zatáček lépe, i když se později ukázalo, že takové kopce nikdo z nás nikdy neviděl. Petr se s novým kolem rozhodl vše vyjet, neslézt, netlačit. Jak by se pak mohl podívat do očí konstrukčnímu oddělení Specialized, kdyby se zjistilo, kolik kolo ujelo a kolik ušlo. Ve výšce 640 m n. m. jsme museli zastavit na chlazení kotníků v potoce, LaFontén uchlazoval celé tělo, Jardovi stačil stín stromů. Další dlouhé vydýchávání bylo až na rozcestí na vrcholu cesty ve výšce 835 m n. m. To byla ochutnávka Beskyd prvního dne, která nás v kombinaci s první kyselicí a krásnou večerní bouřkou definitivně přepnula do zážitkového nastavení.

Ubytovali jsme se na dotek Slovenska v chatě Wostrý ve výšce 935 m n. m. uprostřed sjezdovky a na večeři šli ještě výše na chalupu Súkenická, kam jsme se rádi vrátili i na vyjednanou snídani. LaFontén spal venku a dobře udělal. Jarda bohužel vevnitř. Záviděli jsme mu jeho velký rozkládací gauč, protože společná postel Petra a Honzy byla malinká, měkká a delší stranou u zdi. První ráno bylo ale krásné, slunečné, teplé, suché a bez výčitek.

Po snídani byla porada před tabulí s mapou Valašska. Zvítězila dlouhá vlnitá hřebenová transbeskydská magistrála (Via Czechia) – lesy, louky, výhledy, kameny, kořeny, kaluže. První kapička bahna na Petrově zářivém kole byla brzy opakovaně zalita souvislou vrstvou bahna vyztuženého pískem. Zastavovali jsme a diskutovali o všem možném. Honzův fór z tématu cyklotechnika – Shimano Temu – byl nejlepší. Další kyselica byla na Soláni na terase hotelu Čarták včetně první vlaštovky v podobě borůvkového knedlíku jako dezertu ke kávě. Po zaslouženém sjezdu nás v penzionu U Bečvy v Karolince uvítala velmi ochotná paní, i když se nejdřív na jednu noc LaFonténovi do telefonu cukala.

Odpoledne ještě zafungovala přitažlivost legendárního stoupání na Kohútku (913 m n. m.). Nevím, co na něm všichni vidí – prostě kopec, 12 km dlouhý, nic víc. LaFontén se na to dobil venku na slunci. Ostatní se posilnili šlofíkem a vyrazili jsme. Začalo to dlouhým táhlým stoupáním. Na odbočce k vrcholové části stoupání ve Vranče se na štangli objevily první kapky potu. Následovalo odmlčení v serpentinách na šířku jednoho auta s neměřitelnou tepovkou. To už pot tekl proudem odevšad. Mluvím teda jen za ty členy, kteří to celé jeli.

Honza navrhl třetí den jako odpočinkový, a tak jsme ho i prožili. Šustit igelity do brašen jsme začali až po osmé. Čekal nás další slunečný den a tentokrát pohodové kochání podél zakalené Bečvy. Snídaně byla poprvé z vlastních zásob nakoupených přes ulici. Petr využil možnosti po včerejšku snídani vynechat. Po cestě se Honza potřeboval stavit do cykloservisu, což je na dlouhé povídání. Ve zkratce šlo jen o úspěšný nákup předních brzdových špalků a odborná instalace LaFonténem, který stopy servisního zásahu ještě dlouho nesmyl.

Projeli jsme Nový Hrozenkov, odbočili za vůní kávy v Halenkově a pak pokračovali do Huslenek. Honza: „Působí to tady na mě tak pohodově.“ Petr: „Mluví z tebe Red Bull.“ Jarda: „Red Bull dojímá.“ Zavládla pravá granfondistická pohoda po zvlněných cyklotrasách, na kterých jsme se dohoupali až k obědu ve Valašské Pohance, kde se podávala kyselice do bezedné misky a kynuté ovocné knedlíky. Vychutnali jsme si kávu, Honza si zavolal z brašny na řídítka, Jarda se vyspal na stole a pokračovali jsme dál směr Hluboké u Vsetína, kde nás čekala mini chata mezi jurtami, ze které se k naší úlevě vyvinul prostorný apartmán s televizí. Nejlepší je vlastní vtip – Honza: „Dnes už jíst nebudu.“ Tatarák byl ale lehká varianta.

Bolavé ráno čtvrtého dne změnila až bohatá snídaně. Pokračovali jsme směr Vsetín stále po cyklostezce číslo 50 s názvem Bečva. Tam, kde stavební práce uzavřely průjezd, jsme získali objízdnou téměř pralesní pěšinu, kde jsme se mohli schovat po deset minut deště, až jsme dojeli k voňavé pekárně zezadu. Zepředu voněla ještě mnohem víc, tak jsme se zastavili. Ve chvíli, kdy Jarda na náměstí ve Valašském Meziříčí pronesl svůj evrgrýn „Obejdeme to tady, abychom se podívali, jak to tady vypadá“, došlo k okamžitému rozdělení skupiny a Petr s LaFonténem zatím pozorovali tanec fontány z lehátek nastavených do pozice ležícího odpočinku.

Nastal čas oběda, který musel vyjít přesně na 56 minut deště podle Meteoradaru. Jardovi jsme poděkovali za výběr hospody i s koly v chodbě. Honza bravurně vyjednal poslední ubytování v architektonickém skvostu vysoko v lesích nad Bystřicí pod Hostýnem a to za podmínek a ceny, o kterých paní ani nevěděla. Povinná odbočka na obhlídku zámku Lešná se slíbenou kávou skončila tak, že Honza málem nestihl říct: „Prosím, jednou...“, jak spěchal na záchod, a slíbená káva byla jen náhražkou z automatu. Navíc se v místním Coopu Petrovi ukázalo, že region je haribově značně podzásoben. Zbývajících 30 km bylo tedy nutné ujet na sladkostní dluh. Dojezd do meziválečné Kotasovy vily Sola Gratia se odehrával mezi mraky deště a nakonec jsme na posledních asi 10 kilometrech kontrolovaně zmokli. Domácí kuchyně v nedalekém Vagónu, renovovaném železničním voze, byla luxusní ve všech chodech včetně panáku na LaFonténovo zdraví. Den skončil šláftrunkem v zimní zahradě vily s přáním k jeho letní padesátce. 

Další chrápající noc se proměnila v krásné a opět slunečné ráno posledního cyklo dne. Jarda se u snídaně podivoval, co všechno jsme za těch pět dnů zvládli, a právem určitě myslel hlavně sebe. Odhlasovali jsme variantu vlaku ve 12:59 z Přerova a rozjeli se nejkratší cestou jenom přes zastávku v kavárně v Dřevohosticích. 

Náš cyklo výlet by nemohl skončit minutím stánku s grilovanými kuřaty poblíž nádraží. I Jarda se nakonec do fronty postavil. Honza cestu vlakem přežil a doma v hostinci U Malinů jsme museli opět zhodnotit, že se to zase povedlo, a zbývalo jen napjatě očekávat, jak dopadne vyúčtování výdajů z LaFa karty. Už při plánování tohoto ročníku Jarda nadhodil pro hlasování čtyři varianty. To aby bylo jasné, že Honza žádnou nevybere. Pro příští rok jsme domluvili termín 22. července a cíl Český les. Ani jedno už určitě neplatí, ale těšení zůstává.

neděle 9. února 2025

Taje pod tím sníh, co to je?

Umělá inteligence nám sice na povel vychrlila detailní plán našeho sedmidenního srpnového putování, ale ve skutečnosti z něj šlo použít jen málo, a tak jsme si museli první řízek od maminky v Pelhřimově naplánovat sami. Letos padla volba na Německo – Stuttgart, Schwarzwaldský les, Bodamské jezero, Německá alpská silnice a domů. Vše v hlavě objednáno. Všechna přání připravena, jen je včas vyslovit.

Byl den jako stvořený pro další motovýlet s tátou (Triumph Tiger 1050), který o své motorce říká, že toho umí víc než on. Jeho seznam bodů jsem přenesl do navigace a razil cestu. Během prvního dne z Ústí nad Orlicí do Horšovského Týna jsme za známými městy začali poznávat místa nová. Postupně jsme je ukrajovali z trasy dlouhé 360 km a ukládali si je do své paměti. Když si člověk přál stín, měl ho i v koloně na semaforu. Silnice se měnily v silničky, vedly nahoru dolů a neustále se zatáčely. Občas se blýskl rybník, ozvalo se stádo krav, přiblížily se koleje. Často jsme dojeli traktor nebo cisternu. Čápi organizovali rojnice na loukách, dravci hrdě ukazovali svou kořist na polích, střídaly se obce, lesy, kopce. Projeli jsme Nepomuky a Všeruby a zaparkovali na noc na objednaném parkovacím místě před Hotelem Gurmán na historickém náměstí městečka protnutého klidným tokem řeky Radbuzy, kterou jsme po sprše a gurmánské večeři s místním pivem vyrazili pozdravit.

Letní ráno druhého dne začalo velkou neznámou – jak časově vyjde těch 420 km mimo dálnice do Stuttgartu? S německým rychlostním limitem 100 km/h jsme hltali dlouhé úseky mezi městy. Jen jsme se kochali a točili řídítky. Při jízdě za pomalým polským kamionem byl čas hladit Helenu (Ducati Monster 600). Bylo vtipné, jak se sama lekala svého zvuku při vjezdu do tunelu. To já se v přilbě směju pořád, když jedeme kamkoliv. Překvapilo nás, že Němci své už tak dokonalé silnice přes léto ještě zdokonalují, což nás přes dvě objížďky chtě nechtě hodilo na dálnici, kde jsme museli těch zbývajících 200 km ve vedru vytrpět. Konečně se šikla silniční rozvážnost Němců, a tak jsme mohli bezpečně a včas dosáhnout vrcholu – Muzeum Porsche. Protože podívat se do očí postupně sedmi generacím modelu 911, je pro fajnšmekry nepopsatelné. Ten žhavý turbo pocit nám vydržel dlouho. Po vyčerpávajícím dnu jsme procházkou našli restauraci a nepřekvapilo nás, že jsme každý spořádal celou výbornou pizzu ani že v pivu plaval citron. Den skončil krásnou průtrží mračen minutu poté, co jsme vychladlé holky na parkovišti před zahrádkou Hotelu Strohgäu přikryli. Usínali jsme po další plechovce německého piva s okny dokořán a s hlavou plnou těch úžasných nápadů rodiny Porsche.

Po snídani jsme vyklepali plachty po noční bouřce a vyrazili ven z města dusným tunelem směr Schwarzwaldský les. Na konci tunelu jsme vjeli do krátkého deštíčku, který krásy toho dne ještě přeleštil a orosil a který jsme strávili na příhodné pumpě. Navíc Němci z padesátek přešli na třicítky, takže bylo možné se kochat centry malebných městeček. Vyhlášený šedesátikilometrový úsek Schwarzwaldhochstrasse po silnici B500 bohužel začínal pěti kilometry s omezením na 50 km/h a jeho závěr byl zablokován stavebními pracemi. Tam všichni motorkáři zoufale lovili v navigacích, jak by z toho ještě někde pár zatáček vymáčkli. Les byl příjemná lednička a silnice se vinula jako víno. Spousta zatáček, výhledů málo, fotit většinou nemožné. Poměr motorkáři-turisti 1:1. Hlad nás zastavil ve Freundenstadtu. Táta si přál kebab a ten nebližší byl 150 m od motorek zaparkovaných na náměstí, jen ta porce dobrot na talíři se nedala sníst. Málem bychom tudíž škrtli večeři, jenomže v našem Hotelu zum Ochsen ve Furtwangenu měli v nabídce výbornou domácí bramboračku a opět místní pivo. Tento denní úsek byl sice nejkratší, přesto jsme těch 240 km dokázali se všemi omezeními rychlosti, kocháním a pauzami natáhnout na úžasných sedm hodin motorkářské zábavy.

Na čtvrtý den se udělalo polojasno 19 až 28 stupňů Celsia a plán byl se přes devatero lesů a kopců dostat k jezeru Bodamskému a ještě kousek dál do Missen-Wilhamsu. Stále nás vedla silnice B500 (až do Waldshutu). Vzpomněl jsem si na naše ježdění po Vysočině před dvěma lety, protože i tady ve schwarzwaldské oblasti se dá najít množství oblíbených tras a namotat stovky kilometrů houpavou krajinou lesů a luk. Jako byste hluboký tmavý les prořízli širokým hladkým asfaltovým tobogánem. Čím dál jedete, tím víc máte pocit, že byste se měli omlouvat všude se pasoucím kravám za tu chvilku vyrušení pomlaskávajícími motory. Kopírovali jsme hranice se Švýcarskem a pak s Rakouskem a tím v zatáčce dlouhé desítky kilometrů vymetli jižní růžek Německa, abychom zase nastoupali nad jezera. Kdybych já tak mohl po cestě nafotit a zapsat všechno, ale při řízení to není možné. Nelze si ředit zážitek napětím z neustálého hledání vhodného místa k zastavení, které není tam, kde by se líbilo udělat fotku mně, nebo je tam, kde mají fotku všichni, nebo než člověk stihne zastavit, už je scenérie pryč. Asi budete souhlasit, že pohledu ze sedla jedoucí motorky se běžná fotka nevyrovná. Co se týká psaní, mám v náprsní kapse bundy zápisník a snažím se všechny postřehy a nápady udržet do příštího zastavení a tasím ho vždycky hned po vypnutí motoru, a ještě zatepla naškrábu aspoň to torzo, které jsem udržel. Už jsme se nedivili, že objednané občerstvení se objevilo hned. Byla z toho pohodička v bistru u silnice venku pod slunečníkem i s kávou a za hubičku. Vídali jsme vzducholodě, další důkaz o přitažlivosti zdejší krajiny. Naproti bistru jsme dotankovali a měli velkou kliku. Dlouho dlouho pak nebylo kde, protože nám změnila trasu nehoda. Někomu bohužel změnila život. Tím jsme ale získali možnost důkladného poznávání venkova, obdivovali jsme spanilou jízdu historických traktorů a ujistili se, že jakékoliv Porsche i v zácpě nebo koloně vypadá hrdě a krásně. V závěru dne jsme najeli na ochutnávku německé horské silnice Deutsche Alpenstrasse, kterou jsem vyhledal z několika zdrojů a pečlivě nabodoval do navigace. Je 484 km dlouhá a my ji projedeme celou. Nejprve 370 km a další den zbytek a rozjetí vyjedeme co nejvýš k domovu a přespíme v Hohenau, abychom si cestu domů rozpůlili. V cíli dne v Landhotelu Albrecht na tátu čekal jeho oblíbený segedín a na mě salát s místními liškami. Pokud jde o počasí, shodli jsme se, že lepší je se trochu zapotit, než se nezahřát celý den.

Po lehké snídani nás čekala opravdu velká porce motorkářské radosti, navigace ukazovala šest hodin do Reit im Winkl, k tomu rezerva další dvě až tři do času večeře. Německá alpská silnice je jedna z nejstarších a nejkrásnějších vyhlídkových silničních tras v Evropě. Už v roce 1927 vznikla myšlenka spojit jezera Bodamské a Königssee silnicí táhnoucí se bavorskými Alpami. Bohužel tato výstavní silnice měla za cíl ukázat nejen horská panoramata, ale i města. I ta malá dnes mají hustý provoz a semafory, kde si každý chodec zmáčkne tlačítko. Řídíte s pocitem svěrací kazajky, ve které nejde dýchat. V mapě vidíte kopce a trasy zamotané jako klubka, ale realita je taková, že většina kilometrů je udušena omezením na 60 km/h, plnou čárou, radary a místy ještě výstražnými cedulemi pro motorkáře. Slunce bylo ještě za mraky. Většina stodol měla fotovoltaiku. Hory po nočním dešti byly nádherné. K obědu jsme si objednali pojízdný stánek s kebabem v tortile a sezení ve stínu a v podvečer dojeli k německému horskému hotelu Sonnleiten, kde nás čekal grilovací večer s výborným pivem. Den tedy skončil po 8 hodinách v sedle mimo jiné i pravým bratwurstem.

Hluboko v horách jsme se probudili do vlhkého rána a vyjeli do sucha po snídani horalů. Konečně jsme si užívali alpskou silnici B305 tak, jak jsme si ji doma při plánování a těšení představovali, až na to, že těsně před panoramatickým vrcholem dne se ozvala Helenina stará rána – unik oleje pod vertikální hlavou. Tušil jsem nakonec správně, že tenhle masivní únik není ta kapička, která se tu a tam objeví, což přes zimu budeme řešit výměnou o-kroužku. Hlava to být nemohla a taky nebyla. Hlavně když to neteče mezi půlkami, pomyslel jsem si, i když můj mechanik to říká jinak. Poslední kousek k ubytování jsem jel s podtočeným motorem, s olejem na dolévání, který měl táta s sebou, a s kyselejším obličejem. Při prohlídce před hotelem Landgasthof Hohenauer Hof v Hohenau jsme zjistili, že úplně vyskočilo unavené a ztvrdlé gufero hnacího hřídele, tak jsem ho zatlačil zpět a doufal, že to bude stačit. Pro uklidnění napnutých čtenářů mohu předeslat, že to až domů vydrželo. Doma jsem Helenu třikrát odmastil a vyměnil díl za 23 Kč. Hotel jsme v tom rozrušení trefili až napodruhé, všechno se v horách jmenuje Landhotel a ještě napsáno tím starým bavorským písmem. Nebyli jsme na seznamu hostů, tak nás paní recepční prostě poslala o 20 metrů vedle.

Poslední ráno nás v kopcích Hohenau uvítalo oblačnou oblohou. Za 5 až 6 hodin jsme měli prokličkovat mezi dešťovými mraky domů. Pokud by to nevyšlo, nové ještě nepoužité nepromoky bych už rozhodně nevytahoval. Objednané počasí samozřejmě vyšlo. Jednou si táta všiml, jak jedeme přímo pod světlou ulicí mezi černými mraky. Gufero drželo a valili jsme dál. Pára z lesů v dálce byla už česká. Krásné silniční vlny a nedělní prázdné silnice, všichni ještě spali. Pak přišly Vlčí jámy, Hracholusky, Novosedly, Dívčice, Komárov, Hlavatce, Ústrašice. To už jsme opravdu byli doma. Hostinec na trase vyšel podle přání v hostinci Na Lipce. Když mi pak 20 km od domova zralé šípky tloukly ve větru o přilbu při zdravotní zastávce u lesa, uvědomil jsem si, že motoléto končí.

Celkově jsme byli zaskočeni stupněm dopravy ve městech a stádovitostí německých řidičů. Některá silniční řešení byla pro nás nepochopitelná. Vypadalo to, že Němci rádi sami sebe sešněrovávají množstvím příkazových značek. Tím se ten zážitek pro cestovatele bohužel sterilizuje. Předpisy přirozeně respektujeme, ale Helenu to několikrát rozpálilo a vyrazila po svém. Ceny benzínu byly obecně příjemně nižší než v Rakousku a Itálii. Pokud to bylo možné, tankovali jsme holkám to nejlepší. Jezdili jsme každý den celý den. Na tu krátkou dobu jsme s našimi voňavými holkami opět zcela splynuli. Tolik zatáček a nádherných výhledů, vše uloženo v paměti.

Možných komplikací je vždy hodně, ale chmury je potřeba neustále zahánět a eliminovat přeprogramováváním. S tátou jsme si zase radostně užívali cestování i společný čas. Spojuje nás spousta věcí, ale že stejně držíme chleba u snídaně, to jsem nevěděl. A tátova slova hodnocení, která jsem v různých obměnách od něho slýchal každý den: „Zase se to podařilo! Počasí vyšlo suprově! Krásně jedeš!“

úterý 19. listopadu 2024

Con calma

Renovované aristokratické sídlo si v husté přímořské zástavbě městečka Conchiglie kousek nad Gallipoli až dole v Apulii, podpatku Itálie, udrželo svůj akr vzrostlé bujné zeleně, a tak dnes je možné bookingovým šťastlivcům dopřát nejen vysoké stropy a ledové mramorové podlahy, ale i stín a plnou hlasitost všeho, co v ní dnem i nocí přebývá.

Dovolená je čas zpomalit. Koupit si místní blumy a pecky v puse žužlat dlouho dlouho, mnohem déle než v pracovní dny. Nechat vodu vytéct z uší svým tempem. Synchronizovat se s jónským mořem, které za celý den žádný e-mail nepošle. Vášnivě učítat stránky vánočního štůsu, uchlazovat tělo ve vlnách a odečítat své opálení ze vzorníku barev RAL. Večeřet plné talíře ráno vylovených pokladů a fascinovaně se rozhlížet po hučící restauraci, kde si všichni olizují prsty a tetelí se sdílenou radostí, a potmě dokorzovat až k vůni pojízdné kompaktní továrny milého palačinkáře, pravděpodobně exmariňáka.

Tady Italové dotáhli své plážové procesy k dokonalosti. Minimum základních nezbytností spojují s maximem společnosti ostatních. Křesílko ke křesílku, slunečník ke slunečníku spolu profitují ze souvislého stínu a zakládají debatní kroužky. S větrem nebojují, využívají ho. Na metry daleko od základny tvoří v mělkém hlučném moři hloučky, ale zůstávají ve spojení – konečně je jasné, proč italština tak ráda gestikuluje a zvyšuje hlas. Slunce je k nim přátelské, nespálí je do bolavé turistické červené. Jsou na pláži i v neděli, kostel nekostel. Místo u moře je pro ně víc.

Usmíváme se nad nádherou svého výhledu. Přebíháme do moře přes horký písek. Vítáme každou intenzitu vln od sladěného pohupování až po bláznivé přeskakování. Udivujeme se akvaristickou průzračností a pozorujeme podmořskou živočišnost. Labužnicky opakovaně tiskneme mizející stopy do plážového písku. Všeho je potřeba se nabažit na celý rok.

Miliony příběhů na tak malém prostoru. Nevadí nám těsná blízkost ostatních, naopak. Je to pocta trávit s nimi čas na místě prosyceném voňavým přímořským klidem. Jen dva dny cesty na jih.

pátek 4. října 2024

Mafie

Narodila se 4. 10. 2013. Pocházela ze Svitav, od hodných lidí se spoustou příjmení. Zemřela tragicky 16. 7. 2017.

Tahle psí holčička měla být od začátku naše. Eva uviděla její fotku v inzerátu na nástěnce v práci a bylo to. Po dvou letech přemýšlení o pejskovi nám totiž došlo, že nejlepší čas na psa neexistuje, a tak jsme si pořídili Mafii.

Mafie byla jediná fena ze šesti štěňat. Nejdřív jsme se na ně jeli podívat a položit majitelce mnoho začátečnických otázek. Bylo z toho zamluvení štěňátka a 14 dní nejen vybírání jména, které nakonec s nadšením vybraly děti, ale i důkladného zvažování.

Věděli jsme, že pes je velká starost. Byl jsem smířený se vstáváním, venčením a výcvikem, děti se sbíráním bobků a úbytkem hraček a Eva s ničením domu a bílými chlupy všude. Ale hlavně je to velká radost, a to jsme ještě ani nevěděli, jak veliká ta radost bude.

Pískací hračku musí mít, tvrdila prodavačka a majitelka stejného plemena, a dobře nám radila i se spoustou jiných věcí včetně přechodu na kvalitní krmivo. Milované pamlsky jsou sušená masa – kachna, hovězí a jehněčí a také hovězí piškoty.

To už jsme měli všechno načteno a nakoupeno a poslední listopadovou sobotu na nás Mafie čekala. Cestu zvládla výborně v náručí Evy zabalená v dece a možná už tehdy si auto oblíbila. Nepamatuji si, kam vedly její první kroky, ale její nový domov jí musel přijít obrovský.

První noc byla samozřejmě ukňučená, ale byli jsme poučeni a pevní a nevzali ji k sobě. Třikrát za noc jsem ji u klece tišil, mazlil a uspával. Hlasem a tlukotem srdce páníčka se uklidnila a usnula. V práci jsem měl volné pondělí a domluvený celý psí týden.

Nutnost nočního konejšení trvala překvapivě jen první týden a byla to Mafie, která nám napověděla, když si večer v koupelně lehla na moje pyžamo hozené před vanou. Od té doby měla v pelíšku vždy nějakou voňavou jistotu a spala klidně celou noc.

Náš sympatický veterinář se objevil náhodou. Z ústeckých lékařů jsme byli bezradní, přesto připraveni někoho vybrat. Naštěstí jsem při vyzvedávání klece u pana Palána v České Třebové zjistil, že má svou praxi i výborné zázemí, a bylo rozhodnuto.

První zpočátku přátelská návštěva Mafie u pana veterináře skončila zákeřnou první injekcí povinného očkování, po kterém jí dva dny bolela celá fénečka. Všechna pozdější očkování byla bez reakce a odčervovací tablety v jídle spolykala vždy bez povšimnutí.

Ve třech měsících už bylo načase, aby se o Mafii dozvědělo celé město, protože tu velkou zlatou psí registrační známku nešlo přehlédnout. Její jemné cinkání na krku se hodilo a její lesk po mnohých úpravách Mafie brzy nebyl, co býval.

I když s čipem implantovaným za levé ucho už o Mafii věděl celý svět i pojišťovna, ta si v té době teprve dělala pořádek ve svém teritoriu a tenkým hláskem statečně vyštěkala svou první kočku tam, kam patřila – na střechu sousedovic zahradního domku.

Jako dočasný člen ústeckého kynologického klubu jsem čtyřměsíční Mafii přivedl na první lekci výcviku vedeného profesionálními psovody. Ve třídě byla sice nejmenší a na pohled budila úsměv, ale svými výkony a nebojácností si rychle získala respekt a obdiv spolužáků.

Ani Ježíšek Mafii na Vánoce nepřehlédl, a tak si pod stromečkem, jehož opadávající jehličí bylo tak chutné, zdravé a křupavé, našla i svůj dárek. Tou dobou už přestaly i domácí loužičky i ubývalo cvrkání při příchodu páníčků domů a venku trávila víc a víc času.

Nebližší divočina byly pro Mafii Zajíčkovy doly – asi hodinový okruh z Wolkerova údolí podél potoka proti proudu a přes elektrárnu zpět k městu. Tam se bořila po břicho do bahna, přeskakovala potok, honila včely a hrozila kačenám, tam byla volná a šťastná.

Vůbec jsme dosud měli štěstí, co se týká častých předsudků o destruktivním chování teriérů. Smůla, že štěňata prozkoumávají okolí svým jazykem a zuby. Pokud ale našla na zemi něco Adamovo nebo Bářino a pocuchala to, byla to chyba na obou stranách.

Například jeden gormit měl štěstí, protože se mu vrátil ukousnutý ocas, bohužel až potom, co prošel trávicí soustavou Mafie. To lego lev zůstane už navždy se zjizvenou tváří, která mu bude připomínat náhlý nerovný souboj s jednou psovitou šelmou.

Děti už šílely předem, když s nimi Mafie vyběhla po schodech, a bály se, že jim tam něco nebo všechno sežere. Přitom ona si třeba jen nevinně vytáhla plastový šroub z Adámkovy pracovny a u Barči jen vyskočila na postel a vítězně ožužlávala její oblíbenou hračku na spaní.

Mafie milovala naše ponožky a nosila je potajmu z koupelny pod stůl v obýváku. Tedy nosila, dokud se pod něj vešla, nebo s rozběhem pod něj skočila často s úderem do hlavy. Pak se svým úlovkem seděla a čekala, až si toho někdo všimne a řekne Vyměníme?

Pár minut na výcvik se našlo každý den a každý si chtěl zkoušet povely, které Mafie dostávala za domácí úkol. Zpočátku se zadání zdála těžká, ale Mafii výcvik bavil a svým páníčkům chtěla vyhovět, hlavně pokud drželi v ruce nějakou neodolatelnou odměnu.

Každý všední den jsme s Mafií vstávali brzo – v šest už jsme spolu byli na okruhu. Potkávali jsme stejné lidi, cyklisty, ptáky a psy. Kolem poledne jsem ji přicházel krmit a venčit a odpoledne, když se smečka sešla, Mafie nadšeně lítala po zahradě. Později večer byl ještě krátký okruh a pak Místo.

Víkendy byly pro Mafii vysilující – nemohla spát celé dopoledne ani celé odpoledne jako když byla doma sama. Musela nás celý den následovat, aby jí nic neuniklo. Když byl v sobotu výcvik, tak nesnídala a neobědvala a pokud neusnula cestou domů v autě, tak hned doma.

Do dvanácti měsíců věku musela Mafie dostávat štěněcí granule, a to třikrát denně. K tomu zasloužené odměny a pár misek vody. Jídelníček si doplňovala čerstvou trávou ze zahrady a příležitostnými jedlými i nejedlými nálezy. Zuby si pravidelně čistila mulčovací kůrou.

Milovala teplo sálajících krbových kamen, odpočívala na terase na sluníčku, plácla sebou na podlahu v obýváku do oknem padajících slunečních paprsků, válela sudy na vyhřátém voňavém trávníku a její pelíšek měl podlahové vytápění – kdo se mohl mít líp?

Neúnavně monitorovala chodník a silnici. Dokud stála na nohou, vybíhala zkontrolovat každý zajímavý zvuk za brankou – znala už pravidelné kolemjdoucí lidi i psy. A kdo ji ještě neznal, tomu se hlasitě představila po svém. Zkrátka chtěla, aby se s ní v ulici počítalo.

Naši sousedi ze všech stran si nemohli Mafie nevšimnout, natož ji přeslechnout. Přítomnost kohokoliv venku dokázala ocásek Mafie rozkmitat na nejvyšší frekvenci. Všechny musela svým pronikavým ňafáním pozdravit, měla prostě slušné vychování.

V pěti měsících vypadl Mafii první zub a během dvou tří týdnů všechny její jehličky udělaly místo krásným novým velkým zubům. Mezitím nás neměla moc čím kousat, a to bylo příjemné. O měsíc později jsme bez problémů týmově vytáhli první klíště.

Na Velikonoční pondělí získala Mafie nové kamarády – natěšená ohlašovala každý zvonek, očuchala spoustu dospělých a olízala spoustu dětí a byla blažená, když se o ní mluvilo. Ale když přišel Jarda, to si Mafie zase po dlouhé době cvrkla a nehnula se od něho.

Úplně nejtěžší na naštěstí krátkém období domácích loužiček a bobků bylo Mafii neustále bedlivě pozorovat a snažit se rozpoznat, kdy se k něčemu schyluje, a pak zachovat klid a důsledně ji vynášet ven. Po úspěšném výkonu jsme říkali Loužička, hodná.

Měla své oblíbené rituály. Dychtivě skákala do klece a chtěla piškot za Místo. Shora se ozývalo Tati, zavolej si ji, a Mafie už běžela dolů pro odměnu. Po větě se slovem míček, přinesla tenisák a házeli jsme si. A po ránu spokojeně kousala svou kostičku a chodívala za námi jako pejsek.

Plaveckou premiéru měla Mafie v rybníčku pod Duklou. Bylo to rychlé – prostě tam skočila, plavala a zase vyběhla ven. Pak už věděla, že je to mokré, studené a voňavé, že je toho až po bradu, že se v tom musí kopat na plné obrátky a že se to pak musí pořádně oklepat.

Díky digitální fotografii lze rychle nafotit velké množství fotek i velmi neposedného psa a díky tomu vybrat tři čtyři povedené do alba. A kdyby nebylo našich dvou fotoreportérů, Báry a Adama, tak by si Mafie neměla po večerech co prohlížet.

Za první půlrok se z baculatého štěňátka stala štíhlá svalnatá fénečka. Když se to narodilo, vešlo se to malému klukovi do náruče. Později se to nevešlo páníčkovi na klín ani stočené. A ty její řasy – na levém oku bílé a na pravém černé – jeden pohled a zamilujete se.

Mafie byla velmi učenlivá a bystrá, hodná a poslušná, tajemná a vychytralá. Všechno, co dělala, mělo smysl. Jen nám to někdy chvíli trvalo, než jsme ho pochopili. Osvojila si pár důležitých povelů, které spolehlivě a s radostí plnila. Takže známka z chování za první pololetí: 1.

V šesti měsících, na vrcholu puberty, s novými zuby, z Mafie byla mladá sebevědomá fena. Její oddanost neznala hranic, stejně tak jako naše láska k ní.

Děkujeme za všechno, Mafie.
Hodná...

pondělí 16. září 2024

Stopař čeká na pohyb

Je samozřejmě nenáhoda, že se mi pro nás nejvíc líbily dresy věhlasné italské Velké jízdy, přestože slavnostní předávání dresů letošním účastníkům proběhlo spíše v tajnosti. Od prvního ročníku v roce 1971 nejde v závodě Gran Fondo o výsledek ani o soupeření. Jde hlavně o sounáležitost, lásku k cyklistice a přítomný okamžik.

Snad nejvíc nám daly zabrat hned první dva kilometry na nádraží. Petr s LaFonténem napjatě vyhlíželi Jardu, který dorazil až na poslední chvíli, protože si nechal klíče ve dveřích sklepa, ale Bóďa ho zachránila a tím i celý odjezd. Rychlík do Prahy byl naštěstí bez retro příplatku. Z dvaceti minut na přestup zbyly dvě, ale supermodernímu vlaku do tři a půl hodiny vzdáleného Chebu na nějaké té minutě zpoždění na odjezdu nezáleželo. Tyhlety rychlé, tiché, čisté, voňavé, klimatizované vlaky jsou už stejně vo ničem. V Chebu Jarda zajásal: „První úspěch - normální hospoda v centru!“ Ze statistiky funkce Stopař aplikace Mapy Petr přečetl omračující statistiku prvního dne - 20 km za 1 hodinu a 34 minut po trase z nádraží do střešního apartmánu penzionu Prediger v Kynšperku nad Ohří, kde, světe div se, od gymplu jsme to nezažili, mohl Jarda mít samostatný jednolůžkový pokoj neboli stavební oddělení pokojů dávalo velkou naději, že se v klidu vyspíme hned první noc, a to na jsme si připili v doporučené restauraci Skleník jen krátkou procházkou daleko od domu.

Od pěti hodin ráno se sousedstvím ozýval mnohohlas kohoutů. Posnídali jsme u stolu v naší kuchyňce, který domácí neslyšně prostřeli přesně na osmou. Nadšení bylo vidět i na ranním defilé a focení před domem v dresech. Tak odstartoval letošní ročník plný vodních prvků v hlavní roli s Ohří. Luxusní asfaltovou cyklostezku natěsno závodící s řekou vystřídala lesní cesta. Ta nás v pravý čas dovedla k potravinám, kde nejvyšší police byla ve výšce vietnamských očí. Jarda si dokoupil zásoby a Petr sehnal raritní Haribo Colorado. Vystoupali jsme k hradu Loket a pak dali oběd na terase na náměstí. Hojnost zvěře v lesích se opakovala i na jídelním lístku. Petr zabalen do deky pil citronádu s ledem.

Apartmán Carla v Karlových Varech byl jen 2,2 km od festivalového červeného koberce. Mile překvapil Petra vanou, ale bohužel malinkou. Při vjezdu do města jsme jen za světla protáhli naložená kola centrem a vyfotili se na kolonádě, ale po ubytování jsme se znovu pustili do varu ulic, kde Jarda poznával celebrity, a nakonec jsme únavou zapadli do asi šesté restaurace. Byl to pěkný a úspěšný den - 52 km podél nádherné řeky. Většinu vybavení bytu jsme nevyužili, i když Petr nabízel uvařit snídani, ale Jarda mohl mít opět vlastní ložnici oddělenou stěnou, dveřmi a ještě chodbou, na které jsme parkovali kola. Nakonec jsme si nakoupili večer cestou z centra každý snídani svou.

Ráno třetího dne bylo těžké, ale společná snídaně v kuchyni apartmánu příjemná. Sundáním vrstvy Petr definitivně přivolal léto a konečně se ukázala kompletní paleta dresů naší skupiny a pokračovali jsme dál evropskou cyklostezkou číslo 6 směr Kadaň. Pomocí umělé inteligence jsme určili kachnu na řece a pokračovali do Mattoniho království v Kyselce. Po výborné cibulačce, segedínu a italském ristretku v hostinci Na Špici v Radošově s trofejní výzdobou včetně losa jsme si udělali selfíčko k odeslání Honzovi. Foťák vtipně jako čtvrtý obličej identifikoval jelena na stěně. Objevily se drobné potíže s Petrovým kolem. Zatuhnutí torpéda nevěstilo nic dobrého. Šťastně jsme ale dojeli minutu před 18. hodinou, kdy zavírala recepce Cykloubytovny na koupališti v Kadaňi a stopař zobrazil 60 km. Než si LaFontén za stovku zaplaval a Jarda osprchoval, Petr úspěšně prolil kolo WDéčkem a zřejmě pár kapek se skutečně dostalo tam, kam mělo a převodovku rozchodil. Na zbytek týdne tak získal tři převody z jednadvaceti, přesto pelotonu stačil. Nadšeného Petra bohužel Jarda zchladil rozhodnutím: „Kilometry naježděné během technických jízd po parkovišti se do denního výkonu nezapočítávají.“ Po výborné večeři U Bílého beránka jsme se přesunuli do pivnice a degustovali Rohozec višeň z Turnova a Summer Ale od Karáska z Chomutova. Petr ve zdraví zvládl noc na horní patrové posteli, špunty zafungovaly skvěle. Ráno jsme skočili pár metrů do Kauflandu pro snídani a užili si ji v klubové kuchyňce ubytovny.

Čtvrtý den nás čekal nejhezčí šedesátikilometrový úsek Žatec–Louny do Hotelu Union navíc s jistotou, že Jarda bude opět stavebně oddělen. Po cestě jsme obdivovali Nechranickou vodní nádrž s chomutovskými paneláky na dohled. Slunce vykouklo a předpověď 18–21 stupňů slibovala další ideální cyklo den v dresech. Cestovali jsme krásnou kamennou štěrkovou stezkou většinou bez euroasfaltu, ale hlavně podél široké Ohře. Etymologie jejího názvu je odvozena od lososů, které jsme tam úplně viděli. Oběd v žatecké pivní restauraci U Orloje jsme samozřejmě doplnili místními pivy, Plavčíkem a Samcem, a obhlídkou Chrámu chmele a piva. Na čtvrtečních fotkách jsme podle Jardy vypadali už dost cyklisticky použití, přesto jsme zvesela vyrazili do přibližujícího se deště. Na konci dne nás opět potěšilo Jardovo: „Zase jsme to zvládli, dobrý to bylo.“ Večer pro změnu začal krušovickým pivem v restauraci Šalanda. Pokecali jsme s umělou inteligencí o pivu, opravách kola, o rozemílání opuštěných kasáren do silnic a podobně. Noc byla fajn, až na ty nevlastní polštáře.

Jarda si k snídani myslel, že snad s jedním mini párečkem rozbije svůj léty zažitý koncept šunka-sýr, ale nepodařilo se. Hogofogo hotelový interiér snižoval podprůměrný snídaňový stůl a obsluha hlučných a sprostých dlaždiček. Poslední ubytování v rodinném hotelu U Beránků v Libochovicích bylo na celodenní cestování blízko (27 km). Jarda měl tedy povoleno vymetat vesničky v okolí trasy, obzvláště ty, kde, jak říká, je všechno, i když klášteru v Panenském Týnu chyběla střecha a okna a podlaha a interiér a zámku v Peruci hlavní vchod. Držáky okapů toho dne byly ale výjimečné. Na lesní stezce jsme plašili hejna bělásků a zastavili se na dnes už zarostlejší vyhlídce, kterou obdivoval a poeticky popsal už Svatopluk Čech. Páteční odbočku na zámek v obci Pátek s výstavou papírových modelů hradů jsme spojili s obědem venku v místním hostinci Hela s nabídkou napsanou na třinácti tabulích. Odměnou za stoupání na vrstevnice rozbahněnou lesní stezkou bylo znovushledání s Ohří v Libochovicích. Po ubytování v hotelu U Beránků jsme ještě v 18 hodin vyrazili na hrad. Nejdřív kousek kolmo a pak pěšky přes výběh ovcí po žluté až k již zavřenému státnímu hradu Házmburk. Po cestě nahoru jsme potkali kastelánku opouštějící hrad ve spěchu v Ladě Niva. Když uviděla Jardu s brašnou, vyštěkla, co že v tom má, ale odpověď přilbu ji nestačila a nařkla ho z ukrytého dronu. Poslední večer jsme tak mohli z vyvýšeného místa přehlédnout celou tu odšlapanou nádheru a pak to o trochu níž zhodnotit u rozpáleného grilu a chlazeného piva. Po náročném týdnu jsme spali tvrdě, jen LaFontén slyšel Jardu i přes dveře.

Poslední den nás čekal přesun na vlak. Ráno Jarda vstával napnutý asi se vzpomínkou na pondělní odjezd na poslední chvíli. Měli jsme totiž jet na čas, a to jsme celý týden řešit nemuseli. Po zkušenostech, co říká navigace a co bývala každý den realita, jsme dobu jízdy vynásobili dvěma jako obvykle, a ještě přidali čas na oběd a půlhodinovou rezervu. Lesní cesta se změnila v slimáčí magistrálu. Zpomalovalo nás, jak se lepili na pneumatiky a na ně se lepil prach cest. Podél Malé Ohře jsme potkávali vážky a z přírody ven nás vyprovázeli motýli. Stíhali jsme s bohatým předstihem. Cestou byla spousta času děkovat řece při každém zahlédnutí, na každém mostě. Vesničky se měnily ve vesnice a loučení skončilo u zavřené pekárny v Bohušovicích nad Ohří. Před odjezdem vlaku ve 12:04 jsme poobědvali na letní zahrádce restaurace Radnice před městským úřadem. V nejteplejší den celého týdne na nás vyšel vlak do Prahy bez klimatizace a v podobném stylu jsme pokračovali až domů do Ústí, kde tentokrát na Jardu opravdu nikdo nečekal. Ještěže měl ty klíče. Až po pivu v hostinci U Malinů se Jarda konečně cítil v klidu a v bezpečí a my s ním.

Atmosféru Velké jízdy jsme drželi neustále. Byla v ní pýcha ze zdolávání společných výzev i dotýkání se vlastních hranic. Stali jsme se součástí krajiny a živlů kolem sebe. Byli jsme tam, kde jsme chtěli být. Jeden týden v roce jsme jeli své vlastní Gran Fondo.

úterý 31. října 2023

Banana

Vítejte u sledování dnešního zápasu. Náš florbalový tým vyrazil daleko od domova a znovu se pokusí zasáhnout do tabulky své soutěže. Domácí si věří, ale my cítíme, že poctivá příprava, velká svačina a sebevědomí našich bílo-modrých přinesou své ovoce. Sdílejme to těšení a bavme se.

Týmové pokřiky. Úvodní hvizd. Oťukávání. Po vyhrané buly se naši srdnatě staví soupeři a hned se ujímají vedení 1:0. Pardon, už je to 2:0, jsou opravdu při chuti. Jen tak dál! Lavička je blažená. Jako obvykle se na střídačce vzájemně uznale poplácávají. I při hře na sebe volají a stále se podporují, a když skórují, zvykem je, že si všichni se všemi plácnou. Je to obdivuhodné, málokdo se může pochlubit takovou týmovou duší. Vedeme 3:0 a před koncem první třetiny si bezradní domácí berou oddychový čas. Hledají recept na hru, kterou tady dnes naši předvádějí. Pokus vyměnit brankáře jim vynesl další inkasovaný gól, že by tudy cesta nevedla?

Po krátké přestávce opět držíme palce, posíláme energii, tleskáme a povzbuzujeme, co to dá. Přilétá první vlaštovka do naší branky. Soupeř se konečně jasně vyjádřil, ochutnává pocit úspěchu a je fajn, že se vrací do hry. To naše přirozeně vybuzuje k další aktivitě. Smršť pokračuje. Hráč s číslem 50 úspěšně zvyšuje luxusním banánem do horního rohu brány na 5:1 po samostatné útočné akci a připisuje si tak svůj vůbec první gól v seniorské kategorii! Ta podpora spoluhráčů a fanoušků je neskutečná. Na 5:2 lehce snižuje syn trenéra soupeřů. Kdo už jiný by měl proti takové formě našich zabodovat? Protihráči jedou naplno, překonávají našeho gólmana potřetí a s tímto výsledkem odcházejí oba týmy na zaslouženou přestávku do šaten, kde se ke slovu dostanou trenéři.

Sledujeme nástup hráčů do třetí třetiny s novým elánem. Herní štěstí přeje bohužel soupeři. Ajajaj, domácí přidávají, stav 5:4. Vyloučen je náš hráč za vrážení, ale kapitán i trenér dávají jasně najevo jiný názor. Na druhé straně se vylučuje za hrubost. Zbývá pár minut do konce utkání. Nemáme co ztratit, jdeme do všeho naplno. Do toho! Atmosféra vře, nyní si berou timeout naši. Soupeř přitvrzuje a zase po zásluze končí na trestné lavici. Přesilovku se nám ale využít nepodařilo. Výkony jsou velmi vyrovnané. Týmy se přetahují a tlačí dál, drama pokračuje a vrcholí srovnáním skóre na 5:5. Nerozhodný závěr zápasu znamená jediné, nájezdy.

Pojďme si v mezičase krátce představit dnešní hvězdu, která rozburácela tribuny. Kdopak je tenhle mladý talentovaný hráč, který začíná vypomáhat ve vyšší věkové kategorii? V úvodu zápasu byl sice trochu nesvůj, ale podle trenérů je jeho herní styl nezaměnitelný a bývá důležitou hlavou i tělem každé hry. Zmiňme ještě, že je zakládajícím členem klubu a dlouhodobě jednou z nejnadanějších a nejkvalitnějších opor. Pochází ze sportovní rodiny, studuje místní gymnázium, profilovku v systému ale nemá. Obléká dres s padesátkou, obouvá odkaz sportovní legendy a svírá vysněnou florbalku finského původu. Dnes se tedy stává mužem způsobem, který si budeme dlouho pamatovat.

Trestné střílení začíná. Soupeř zahajuje gólem, my dorovnáváme. Situace se opakuje. Nervozita stoupá a je dobojováno. Zasloužené vítězství pro nás, důstojná prohra pro soupeře. Diváci potleskem nadšeně děkují za silný sportovní zážitek. Loučíme se s vámi za všechny fanoušky a hrdé rodiče. Moc blahopřejeme celému našemu týmu a přejeme pohodové nabírání sil a šťastnou cestu domů!

pondělí 23. října 2023

Prosím, jednou.

Kdyby nebylo jízdního řádu, kdoví, jestli bychom vyjeli, ale byli jsme zase všichni čtyři a těšili se. Po výstupu na nádraží v Pečkách LaFontén dofouknul Honzovi kolo, aby dojel těch pět kilometrů prvního dne a letošní cyklo dobrodružství mohlo začít. Čekal nás horký týden. Vezli jsme nejlehčí bagáž. Žádný spacák. Žádné záložní věci. Výkonnostně jsme očekávali lážo a doufali i v plážo.

První noc v novém jedenapůlhvězdičkovém fotbalovém areálu v obci Radim Jarda skoro nechrápal. Prý proto, že skoro nespal, ale výstrahu dostal i tak. Ranní cesta vedla přes snídani z obchodu, pramen Járy Cimrmana u Chotutic, bitevní pole u Lipan až k obědu pod věží v Kouřimi. Tam nás Jarda aranžoval do scén na filmových místech z Bylo nás pět, takže jsme se vyfotili před Bajzovic koloniálem a při lezení na kostelní zeď. Po cestě do Kutné Hory, kde nás čekal retro hotel Mědínek, jsme projížděli Ratboří kolem Chateau Kotěra. Neoklasicistní architektura elegantního boutique hotelu nás přitáhla až k jídelnímu lístku na sloupu, o který si LaFontén naštěstí nepovšimnut opřel kolo. Ze zastávky na drahé pivo se stala drahá první večeře se skvělým servisem bohužel bez zákusku, protože mezi námi byli nejmenovaní dezertoví bojkotéři. Nevadí, na všechno vždy musí být ve skupině ta správná atmosféra, jinak to nemá cenu. Co se týká výjimečných cen na výjimečném místě, v dovolenkovém režimu by člověk měl uvažovat velkoryse. Ono se to zprůměrovalo s utopencem, nakládaným hermelínem a zpruzenou servírkou z večeře prvního dne.

Po prvních dvou dnech stále chybělo ústřední téma letošního ročníku, ale to vůbec ničemu nevadilo. Rovnou jsme ale vynechali řeči o stárnoucích kolech, těsnějších dresech a aktuální fyzičce. Loni jsme zvažovali elektrokola, letos na chvíli dokonce cyklo týden s dětmi. Dlouhé téma toho dne se také točilo kolem navštíveného Mašínova statku - Památníku tří odbojů v Lošanech.

Z nejvyššího patra zmíněného hotelu přímo na náměstí v Kutné Hoře byl výborný výhled, ale i poslech, zejména normálně mluvících lidí nebo veřejného piana o půl třetí v noci. Měli jsme v pokoji dvě oddělené místnosti. Černého Petra měl tentokrát Honza, ale kompenzací mu byl balkon a větší televize. Kotěrovu kačenku jsme vyrazili zapít místním pivem. Druhá večeře nebyla, srabi. Den končil noční prohlídkou centra až ke Chrámu svaté Barbory. V noci byla bouřka, takže nebyl důvod spěchat ze socialistického interiéru, ve kterém se podávala snídaně v ceně, a vyjeli jsme do sucha.

Třetí den začal v kostnici hned za Lego hotelem a veřejnými záchody, kde Honza slušně požádal: „Prosím, jednou.“ Po Kutné Hoře a hotelu na náměstí 500 m od svaté Barbory byla už všechna místa tak nějak menší, méně významná, levnější nebo vůbec žádná. V Malešově na návsi jsme už lízali zmrzlinu (Honza) a kolem projížděla karavana dětí na ponících. Takové pohodové chvíle uvolnění bývají rozbity obvyklými výčitkami (chrápání), kdy Honza chtěl prý Jardu v noci udusit polštářem, a nepodařilo se mu to. V takovém zoufalství by prý dokázal i dvojmatraci rozdělit, aby se mohl odstěhovat do chodby. Z obhlídky okolí se Jarda vrátil s úsměvem a informací o Pivovaru Malešov, kde výborný oběd a chlazený letní pivní speciál zase vrátily náladu do normálu. Pivo jelo, ale kolo ten den nějak nejelo. V pekárně u kávy (Honza, Petr) v Uhlířských Janovicích se už ani nemluvilo. Jarda se pokusil o fór, a nikdo to nepochopil, ale už neměl sil to zopakovat a skončil s hlavou v dlaních. Honza zasedl u ventilátoru a LaFontén, který je obvykle na sladké, bez problémů v tom vedru odolával vitríně zákusků.

V UniqHotelu v Českém Šternberku nás přivítal příjemný dominikánský personál, a jakmile jsme zaparkovali kola a na pokoji opět v posledním patře udělali tradiční igelitový výbuch našich brašen, spěchali jsme do bazénu zchladit LaFonténova rajčatově červená stehna, a než se spustila krátká letní bouřka, bylo to příjemné předmytí u konce. Během večeře jsme doplnili zeleninu a tekutiny a ožužlali pár žeber a vyrazili na podvečerní procházku na zavřený hrad. Pod hradem jsme pak dali pivo (jedno) s hrstkou vodáků. Jarda se těšil na další chod, protože první večeři vdechl, ale v místních hospodách se pochopení nedočkal. Jarda a Petr byli Honzou nazváni operativci (a chtěl to dát do zápisu).

Ranní výčitkovou přestřelku (chrápání) ukončil až pohled na plné snídaňové stoly. V deset už jsme byli nastoupeni na prohlídku hradu Šternberků, během které jsme konečně pochopili, že některé Honzovy návyky jsou vlastně aristokratické. Přes kopce jsme se přesunuli až k řece a městu Sázava a do hostince Za Vodou, který Honza jako jediný nepřehlédl. Po vydatném obědě jsme spočinuli v Sázavském klášteře z 11. století. Byl předposlední den a odpolední úsek vedl až k ubytování podél řeky. Konečně nastalo dlouho očekávané koupání v hnědém kafi Sázavy. První pokus byl nesmělý. Podle LaFonténa to pro Honzu bylo málo vychlorované. Až druhý pokus bylo opravdové plážo pro plavce Petra a LaFonténa přímo u vodáckého hotelu Ostende v Choceradech, kde jsme se ubytovali samozřejmě v nejvyšším patře.

Nastal čas hodnocení. Jarda: „Byl to dobrej kout.“ Honza měl smíšené pocity a říkal, že něco na jednu stranu a něco na druhou, už nevím přesně co. LaFontén a Petr si to prostě užili. Dlouhé čekání na výborné burgery se vyplatilo. Nijak víc jsme ten poslední večer neprasili, pozdní pizzu a panáka zelené na závěr nepočítám.

Probudili jsme se do pátečního slunečného rána posledního dne. Noc jako každá jiná, každý soud by nás osvobodil za ublížení na zdraví. Jarda se rozpovídal o své snídani. Nejprve je základ šunka, sýr, pak nadstavba dle nabídky a potom sladká fáze až do vyplenění stolů. Po snídani se v naší whatsappové skupině polehávající po snídani na postelích objevila první anketa. Petr: „Vyrazíme až tak za půl hodiny?“ Nebylo divu, když postele byly zaplacené do deseti, a navíc byla šance, že to celotýdenní až protivně žhnoucí slunce bude tou dobou zataženo mraky. Jardův telefon novoty nepodporoval, takže byl mimo hru. Za stavu 2:1 proti návrhu si Petr pod tíhou demokracie začal balit. Honzovi se začaly klížit oči a v poslední chvíli odhlasoval znovu pro návrh a usnul.

Přesun dál k vlaku do Čerčan pokračoval podél Sázavy a vodáckých kiosků. Škoda, že kolem jedenácté nebyla atmosféra na tu úžasně vypadající klobásu v jednom z nich. Petr na cestě mezi chatami píchnul naštěstí lehce přístupné a opravitelné přední kolo. První vlak nás přivezl do Prahy, kde nám LaFonténovo spojení dalo krásnou hodinku na občerstvení. Vlak z Prahy závada vyřadila z provozu už v Poříčanech a všichni naši spolucestující museli vystoupit a doufat, že se vejdou do rychlíku do Grazu, což zpočátku vypadalo beznadějně, ale vydalo to. Dlouho jsme nebyli tak vděčni za stání s koly v chodbičce. Jarda s jedním dokonce mnohokrát cvičil tak, jak kočárky, lidé i blbci procházeli. Přesto i v takových chvílích bylo něčí jedinou starostí udělat si selfíčko se strojvedoucím (Petrem).

Týden utekl jako voda. Byl to osvěžující proud společného času, na který jsme se všichni celý rok těšili. Byly v něm všechny emoce cestování, léta a přátelství.

pátek 25. srpna 2023

Nepopsatelné

Těžko ve smyslu hledání slov se mi bude o tom psát.

Bujnost umbrijské zeleně byla podobně nečekaně neuvěřitelná jako skutečnost, že jsem se během tolika kilometrů mezi národnostmi a Pandami všech roků výroby proměnil díky své kopilotce v silničního lidumila.

Vloni jsme v toskánských městech historii očekávali na každém kroku a spolu s námi i tisíce turistů. Letos jsme se rozhodli sjet do koutů Umbrie, kde čas neběží, ale plyne, kde jsme se plnili výhledy, vůněmi a doteky, kde jsou jen Italové. Pozorovali jsme je od rána do večera při práci, u jídla i při odpočinku a snažili se zapadnout. Jediné, co jsem nezvládl, bylo požádat o sůl u burácejícího snídaňového stolu osmi italských harlejářů.

Ve vesničce Trevi na jednom z mnoha zelených kopců v okolí jsme místní viděli, jak společně sbírají židle rozházené po náměstí po prudké letní bouřce, kterou odstartoval úder blesku do kostelní věže, jako když v kuchyni skautského tábora najdete dvě největší pokličky a břinknete s nimi někomu u hlavy.

Ve středověkém Vallo di Nera připomínajícím lidské hnízdo poslepované z všudypřítomných růžových kamenů na vrcholu jiného kopce, nebyl nikdo. Velké ticho jen občas prolomilo mňouknutí siestujících koček, které jsme za mnohým rohem překvapili. Proplétali jsme se uličkami úchvatnými tak, že ani fotoaparát nevěřil své čočce.

Lehko se mi to ale bude doporučovat. Kupte si knižního průvodce Itálie autem - Po vedlejších cestách za silnými zážitky, nalaďte se pozitivně a držte si klobouky.

úterý 7. února 2023

S kšandami na Vysočinu

Táta byl tentokrát dlouho bez nápadu a nakonec ho přitáhla Vysočina. Helena (Ducati Monster 600) byla natěšená na cokoliv. Já napětím ani nedýchal. Vznášel jsem se očekáváním, dokud se neobjevila manželka a láskyplně mi nasadila reflexní kšandy. Druhou podmínku funkčních blinkrů po nezaviněné kolizi jsem splnil jen pár dní před odjezdem.

Mnohdy musíte jet na vysněné místo předaleko a hltat dálniční kilometry, jako třeba my první rok do Boloně ukázat Heleně, kde se narodila. Na Vysočinu je to ale kousek. Není nijak velká, a přesto se dá na této naší úžasné české vrchovině naplánovat až tisíce kilometrů tras. Stejně jako my u nás i tam se domácí motorkáři urvávají z práce a za neodolatelného počasí vyrážejí na svůj oblíbený stokilometrový okruh, ze kterého je třeba třicet kilometrů tak luxusních, že stojí za to je označit štítkem Hezký úsek a zveřejnit na motorkářské síti. Letos jsme své trasy v navigaci poskládali jen z takových úseků, takže si zkuste představit, že jezdíte něčí nejoblíbenější úseky každý den celý den. Denně průměrně 310 km neboli pět a půl hodiny pod plynem. A aby toho nebylo málo, zbyl jeden den na výlet na Šumavu a jeden k rakouským jezerům.

První den jsme vjeli na Vysočinu na doznívající vlně třicítkových veder. Čela v přilbách se rosila. Zamotanými silnicemi přes devatero horizontů jsme přijeli na Pernštejnův statek ve vesničce Dívčí Kopy, kde jsme se poprvé vybalili. Mimochodem každodenní balení sedlové motobrašny je pro mě zábava. Když jsem jezdíval k babičce na prázdniny s malým dětským papírovým kufírkem, rovnal jsem si ho už od jara. Jen je třeba udržet aspoň čistá trička rovná a počítat s bobtnajícím pytlem na špinavé prádlo. Z mnoha rybníčků po cestě jsme na radu paní majitelky vybrali něco ještě mnohem lepšího - koupání v čisté vodě lomu Antonka v nedaleké Kamenici nad Lipou, kam v takovém počasí jezdí zasyčet místní. Utahaní jako děti od vody jsme zasedli v místním pivovaru a vychutnali si nečekaně výborný Caesar salát s krevetami a poctivý pivovarský guláš se čtyřmi. S sebou na takovéto příjemné večerní venkovní posezení na statku jsme si odvezli pár vzorků Kamenického Galuse v plechu. Byli jsme na cestě, a přesto pořád doma.

Druhý den jsme vstávali s přáním, aby bouřka před námi byla pořád rychlejší než my. Spánek byl i přes pohodlné postele s vedrem neslučitelný, ale snídaně paní domácí byla poctivá. Nikam jsme nespěchali, nevnímali jsme čas, obědvali jsme až o půl třetí a jen lehký a o dovolené zbytečný tlak byl stihnout se ubytovat do 16:00 hodin. Úsek Jindřichův Hradec - Nová Bystřice - Kunžak byl přímo slastný. Vysočina se začala ukazovat. I ten štrudl z domu, který jsme posvačili u opuštěného obchodu pod střechou, byl čím dál lepší. Kdekoliv se ale s reflexními kšandami na sobě nemůžete nenápadně vyčůrat. Naštěstí za obchodem byl pětimetrový štus klád. Kolem Jezdovic jsme žasli nad lesními jezery. Bleskovým deštěm jsme byli okamžitě mokří od kolen dolů, ale s vědomím slunečného zbytku dne to psychiku nijak nenarušovalo. V jednom místě jsme zažili průjezd bouřkovou oponou. Člověk má tendenci zmatkovat. Neví, jestli přidat, nebo ubrat a těkat očima po přístřešku. To už se nám ale jednou opravdu stalo, že při spuštění průtrže mračen se v lese objevil domeček v podobě autobusové zastávky.

Ta pestrost vysočinské krajiny byla neuvěřitelná. Nic nikde rovného. Aleje všeho druhu, každá zatáčka byla jiná. Každý horizont překvapil. Díky domácím motovýletníkům jsme si kraje už užívali naplno. Je to tu snad jedna velká voliéra čápů a káňat, nebo arboretum jinde vzácných stromů? Vodní prvky přírodní, umělé a protipovodňové jsme přestali počítat. Města jsme lízali co nejméně, provoz na silnicích byl minimální a podle táty zatím žádný debil, což je neméně vzácný úkaz. Vlastně až na jediného se starým smrdutým nafťákem, kterého za cedulí obce vždycky sešlápnul na podlahu a který se nedal předjet. Ale to nebyl debil místní, ten byl z jiného kraje. Tu noc nás čekal Dočkalův mlýn v Michalovicích u Havlíčkova Brodu, který se sám dočkal rozsáhlé rekonstrukce, mnoha novot a ještě přibyla minizoo hospodářských zvířat. Vše pravděpodobně zásluhou paní šéfové, která to tam má pevně v rukou a při mluvení používá tucet zdrobnělin do minuty.

Třetí den jsme se probudili zase o trošku bolavější s nutkáním vyvolaným fontánou zurčící pod oknem a večerním doplňováním tekutin. Naopak jsme se divili, jak mohou být po ránu tak neslyšní dva koně, hejno hus, dva pávi, jeden králík a jeden hlídací jezevčík Čenda. Počasí bylo chladnější, silnice suché, slunce schované za mraky. Co by mohlo stát za to, na den a noc opustit Vysočinu a pak se tam zase přes jižní Čechy přibližovat? Že by vyhlášená pečená žebra v restauraci U Labutě v Přerově, Baťův Zlín a silniční vlny kolem Slavičína? Silnice číslo 152 byla jako splněný sen i s těmi pěti kilometry nečekaně velmi rovných a rychle jetelných dlažebních kostek. Hladce jsme projeli pod Brnem na Vyškov. V Přerově jsme si vychutnali ten pravý motorkářský oběd, zatímco doma měl někdo cuketu. Rychlé městské etapy se střídaly s venkovskými silničkami lemovanými dřevěnými sloupy elektrického vedení. Ze Zlína bylo jen čtyřproudové semaforové peklo ve stoupajících teplotách a s pálícím zadkem nad žhavým zadním válcem Heleny. Kopce a vlny kolem Slavičína nám zpomalil autobus. Tak to určitě mělo být. Ladně jsme mapami dopluli až do Uherského Brodu do Hotelu Palmira s wellness a automyčkou, který byl sice z těch bizarnějších, ale byli bychom vděčni za jakékoliv místo odpočinku. Na večeři jsme vyrazili pěšky do centra na tátův oblíbený kebab. S pomocí meteoaplikace jsme ho snědli během na minutu přesně naplánované bouřky pěkně v suchu autobusové zastávky se stříškou přímo na uherskobrodském náměstí, kde nebylo ani živáčka. Tedy pokud nepočítáme mlaďáky klouzající se se starým bavorákem po mokrých dlažebních kostkách. Tři plzně padly, než jsme se ten den plně hydratovali.

Spali jsme s otevřeným oknem přímo u silnice ve městě, které se probudilo do silného provozu velmi brzy. Plánem bylo celý den jet podél jižní hranice České republiky s tím, že na konci nás bude čekat hotel U Martina v centru Rožmberka nad Vltavou s výhledem na hrad, kde strávíme tři noci a tahle bude brzy zapomenuta. Trasa Strážnice - Břeclav - Mikulov - Pohořelice - Vranov nad Dyjí - Slavonice - Třeboň - Nové hrady - Kaplice - Rožmberk byla vlnová dráha, na které jsme se bez dechu houpali celý den a pro milovníky vody zcela bez komentáře. Po cestě se mi přestal dobíjet mobil s navigací. Nabíjel jsem u ochotných prodavaček v Konzumu a jeden domorodec nám nabízel i pájku. Začalo to fungovat až potom, co se toho dotkl táta. Když jsem zastavil krvácení mého prstu a věděli jsme, kam jedeme na oběd, hned nám bylo líp. Cestovali jsme mimo hlavní tahy bez aut, potkávali jsme farmáře v pilné práci a traktory na zaplněné silnici. V hotelu U Martina jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pro motorkáře, ubytovali se v devadesátých letech minulého století a povečeřeli v první řadě stolů s výhledem na Vltavu zády k nacucané vodácké hospodě. To byl balzám na nervy před celodenním výletem k jezerům do Rakouska, na který jsem si pro jistotu připravil beznavigační papírovou variantu na nádrž.

Na ráno pátého dne se nám udělalo příjemných podmračných 22 stupňů. Noc s otevřeným oknem na náměstí byla živá. Ve ztichlém volném prostoru náměstí bylo slyšet i běžné mluvení a co teprve noční loučení vodáků a časně ranní vřískání hrajících si dětí. Koncem týdne se déšť už zdál nevyhnutelným, tak jsme zvolili raději zmoknout příští den na Šumavě a vyrazili na Gmunden. Po přejezdu hranic jsme najeli na tichý černý sametový asfalt. Padesátka v obci, stovka mimo. V zatáčkách jsme vůbec nemohli dojet natož předjet místní kamion, který to tou stovkou pral. Jet přes Linz a Wels bez navigace by bylo nemožné. V množství křižovatek, pruhů a semaforů totiž ztratíte i poslední zbytky povědomí o světových stranách. Kolem Gmundenu začala jezera a všechny fotky byly hned kýčovitě nádherné. Zpět jsem při pohledu do mapy připravil trasu silnicemi nižších tříd, kde nebyl rovný ani kilometr. Jeli jsme dvě hodiny zatáček pod plynem teď už úplně přivyklí na rakouskou stovku. Táta byl šťastný a spokojený. Hodně. Ještě dnes mě bolí ruce a buší srdce, když si na to vzpomenu. Navigace hledala rychlou trasu a překvapovala nás spojkami přes venkov a ukazovala nám Rakušany ještě překvapenější sedící na lavičce před svým domem. Rakouská policie stávala jen občas někde na kruháku a jen tam tak byla. Automatický radar jsme za celý den viděli jediný. Zatímco u nás míváme plnou čáru z kopců i do kopců, v Rakousku používají častěji přerušovanou, říkají tím - je to na Tobě, jak pojedeš. K obědu jsme měli štěstí na výborného pstruha z pojízdné udírny někde u rakouské silnice a večer v Rožmberku dostal táta chuť na pořádnou pizzu a tu jsme taky v Pizzerii na 95. km dostali. Samozřejmě s pivem Rožmberk a v první řadě stolů přímo u Vltavy. Škoda že ti vodáci už moc nezdraví.

Následoval výlet na Šumavu. Žádná velká města, žádné atrakce, jen krásná příroda. Volary, Kašperské Hory, Husinec, Prachatice, Zbytiny. Kilometry a kilometry kvalitních hravých silniček podél polí, luk a lesů. Byl to úžasný den a počasí nakonec bez deště. Pak přišel den poslední. Ranní opar letního dne předznamenával krásný motocestovatelský den. Otevřenou krajinu a zavřenou přilbu, kdy ani mikroventilaci nechcete, střídaly lesy, kde naopak pootevřením plníte helmu čerstvým vzduchem. Čekalo nás závěrečné šněrování Vysočiny po nejvíc nejoblíbenějších úsecích místních nadšenců, které se do prvních dnů nevešly. Jedině počasí by mohlo způsobit případné zkrácení a nasměrování rovnou do rodného Ústí nad Orlicí. Jaképak české hory si asi vybereme příště?

Celý týden jsme se vyhýbali dálnicím a silnicím se silným provozem. Nezastavovali jsme na focení úchvatné přírody, jeli jsme pořád v dál a nechávali se překvapovat. Sledovali jsme počasí a zvažovali, kde a kdy chceme raději zmoknout. Motorky se vracely spokojené a krásně ošlehané, jako by opravdu byly na cestách, na kterých nechybělo vůbec nic. Helena měla na nádrži sedm polibků, minimálně. Rád jsem se i letos o tátu staral a splatil mu tak zase kousek dětství. Symetrie byla i v tom, že při vjezdu na Vysočinu i při návratu jsme si ve stejné hospodě na venkovní terase na náměstí v Humpolci dali vepřový řízek s bramborovým salátem jako u babičky. Vlastně celé to letos bylo jako jeden dlouhý pohodový nedělní oběd. Říká se to ještě vůbec?

středa 28. prosince 2022

Ses Úštěk?

Nemusí to vždycky pro všechny začínat šťastně. Už v Kolíně na nádraží LaFontén promluvil na vlakovou uklízečku a tu pak odvezla záchranka. Proč si ale neštěstí neodbýt hned na začátku, když všechno ostatní je už pak zalité sluncem. A taky že bylo. Až na to, že s námi nevyrazil Honza.

LaFontén se ujal zařizování, a ještě než jsme přesedli na vlak do Mělníka, už jsme se mohli těšit na svou chatku v nestárnoucím ATC Kokořín. Cestovali jsme starým vyšisovaným regiojetem bez nápojů zdarma na vysezených sedadlech s místenkami ve voze, který papírově nebyl připojen, a přesto jsme byli spokojeni. Tak začal náš letošní cyklovýlet.

Náladu nám spravil až oběd U Piráta v Mělníku a dlouhé obdivování výhledu na soutok Labe a Vltavy, obzvláště od chvíle, kdy bylo všem jasné, která řeka je která. Jeli jsme cestičkou až úplně dole podél řeky, blbli na plovoucích molech a pak vynesli obtěžkaná kola po schodech zpět do světa silnic. Najeli jsme ten den neuvěřitelných 26,97 km a ve dvě jsme byli v chatce a sundávali si přilby, a to včetně Jardy, který ji měl poprvé v životě. Kdysi jsme jezdívali i 80, 100 km. Koho by ale zajímala čísla? Snad jen LaFonténa, který takových našich denních čísel dosahuje běžně už během rozcvičky. Po ubytování jsme si na večeři popojeli do hospody U Grobiána, kde Jarda obdivně shrnul Středočeský kraj jako větší roztomilý bordel.

Chatka číslo 12 v Kokořínském dole se probudila bez výčitek. Možná jen s tichou závistí, že zvečera Jarda do minuty spal (chrápal). Snídaně dle výběru ze snídaňového menu byla výborná. Retro fílink krásného autokempingového rána podtrhl odjezd Škody 120 od chatky, jejíž studený start na sytič na chvíli nasytil celé údolí. Vymletou lesní cestou plnou bahna a kaluží jsme vyrazili za traktorem směr Mšeno. Dlouho LaFontén držel nervy na uzdě při hledání suché pevné cesty a přenášení kola, až naplno zaklel zrovna, když šli proti nám lidi, a jeho slova ještě dlouho kmitala roklinkou. Petrovo kolo znělo přes překážky jako bedna s nářadím, kterého měl pro své unikátní kolo plnou přední brašnu. Jardova zavazadla byla zase plná expirujících housek, které nestíhal odjídat, ale, jak s hrůzou zjistil, ručník v nich nebyl. Chvilku v divočině zanedlouho vystřídalo krásné mšenské náměstí s jedinou hospodou se jménem ne menším než U Zlatého lva. Jarda koupil ručník na nečekaném místě. „Růžový sluší pánovi,“ komentoval Petr. Vrátenská rozhledna v Nosálově byla ošklivá, ale výhled byl hezký. „Jakpak je asi v naší studené zatuchlé chatce?“ volali jsme do dálky. Pivo po cestě v nelegální kůlnové hospodě přišlo vhod. Písečnou cestou jsme pokračovali na hrad Houska, kde měli zavírací den, ale penzion V Ráji nezklamal. Pivo Klášter bylo prostě boží. Ten den nám 38,13 km stačilo.

Druhá noc v kempu konečně končila ranními výčitkami. Prý se Jarda tentokrát nedostal ke slovu (chrápání), i když se snažil. Okolím skal a bahenních výmolů jsme vyrazili směr Dubá vstříc nové chatce v kempu Chmelař a na konci dne nás uvítal filmovými štáby milovaný Úštěk. Jinak ta chatka nebyla tak nová, což ještě poznáte, a ta cesta taky nebyla tak špatná, pokud se počítá velká borůvková svačina v lese. Náměstí v Úštěku se opravdu líbilo i nám, obzvláště když produkce připravované vánoční pohádky plánovala nechat na druhý den zmizet všechna auta, a už jsme se těšili na večerní poznávací procházku. Ujeli jsme 47 km na kole, těžší ale bylo rychle si zvyknout na novou kulturu. Chatky tam měli všech velikostí a všeho stáří. Při příjezdu jsme dlouho nemohli tu nám přidělenou pětatřicítku najít a už nám bylo skoro jedno, kde budeme spát, jestli to bude chatka, která ani jako chatka nevypadala. Jezdili jsme po celém kempu sem a tam, zatímco LaFontén chodil sem a tam za námi s povlečením v náručí. Kempování Jardu pořád ještě překvapovalo. Mluvil o nějakém boji o udržení základní lidské důstojnosti nebo co, o tom, na co dřív sáhnout anebo na co už nikdy. Před večeří Petr s LaFonténem nemohli odolat koupání v písáku, zatímco Jarda očekával jídlo v úsporném režimu na lavičce u vody. Kuchyně byla ale překvapivě výborná. Měli dlouhý a zcela uspokojující seznam dovolenkových hotovek a číšníka z osmdesátých let. Večerní procházka městem skočila v pivnici Pod Podloubím, a když se stmívalo, šli jsme se podívat na židovský hřbitov, který, jak to tak bývá, byl vysoko a úplně mimo. A Jardovo hodnocení dne: „Mně se to líbilo moc, zase.“

Byli jsme už skoro po snídani, když do kuchyně přes plnou hospodu prošel chlap (šéf) se zapnutým holicím strojkem na tváři. LaFontén si dal i to, co nebylo na jídelním lístku. Potřebovali jsme se totiž posilnit na cestu do Litoměřic, kde na nás měl v 11 hodin čekat Honza. „Musel asi strašně brzy vstávat, když měl mezi nás přijet ze současnosti,“ pomyslel si Jarda. Setkali jsme se s ním v Ploskovicích v hospodě na náměstí na oběd. Příjezdem nového člena se nálada hned pozvedla. LaFontén to komentoval: „Mě to nevadí.“ „Přijel frajer s čistým ručníkem,“ řekl Jarda. Od té doby se nikdo jiný nedostal ke slovu. Ve svém prvním stoupání Honza prohlásil: „Kolo, to je obrovská svoboda.“ V Třebušíně jsme pak ve stínu čekali, až Honzovi zabere magnézium. Po 33 km jsme se ubytovali ve dvou dvoulůžkových pokojích hostince a pensionu U Horáčků v Homoli u Panny. Paní provozní se ukázala jako televizní hvězda ve zprávách na Primě o místních stromech padajících na silnici. Honza měl nejdřív plno večerních plánů (keců) a pak šel na pokoj jako první. Naštěstí se pak vrátil s nápadem přinést si pivo na pokoj a ten mu vyšel.

Pokoj č. 1 se probudil štěkotem psů, pokoj č. 4 vrzáním dělených matrací. Honza nepřišel na čas snídaně, který paní provozní potřebovala. Čekání jsme trávili pomlouváním spícího Honzy a loudivých domácích koček. Nám by nevadilo, že Honza se nám snažil vnutit svůj denní rytmus, ale riskoval, že přijde o snídani, což se stalo. Jarda avizoval velkou porci kilometrů. Naštěstí to bylo podél Labe a byl další krásný slunečný den. Prohlédli jsme si železniční muzeum v Zubrnicích, pózovali jsme na kolejích jako ve filmu Páni kluci. Místní skanzen jsme ale jen projeli a zastavili se až v místní hospodě. Nevinná zastávka na citronovou limonádu se zvrtla v zelňačky, vývary a kávy. Honza to korunoval velkou míchanou točenou zmrzlinou s výmluvou, že malou neměli. Honza oprášil slovo valit, které jsme například od Jardy nikdy neslyšeli a už dlouho ani neviděli. Ve Velkém Březnu jsme konečně viděli, co jsme celý týden pili - Pivovar Březňák. Nejvíc byl ale přívoz. Fascinovaně jsme na něj koukali, až jsme se rozhodli projet se tam a zpět. „Za dlouhou dobu nejlépe utracených 50 Kč,“ řekl Petr. Tady už se objevovali muži v teplákách. V Sebuzíně v bistru na cyklostezce jsme si dvakrát dali dohromady mega langoš velikosti velké pizzy. Honza si brigádnici postěžoval na jeho teplotu, což vyhnalo zevnitř k nám paní šéfovou s otázkou: „Tady někdo říkal, že byl vlažný?“ Téměř hodinový krásný letní prudký déšť se spustil zrovna poblíž přístřešku Jachtklubu na Labi a zrovna, když se Petr s Honzou rozhodli doplnit hladinu kofeinu v občerstvení U Plavčíka v Církvicích. Na posledních 7 km do cíle jsme přestáli ještě další čtyřicetiminutovou bouřku v zastřešené terase Vinařského klubu, kde jsme podle meteoradaru museli na déšť ještě 5 minut čekat. Po celkových 55 km jsme už stáli u vstupu do samoodbavovacího penzionu Dubina v Litoměřicích. Po langoších se ten večer žádné přežírání nekonalo. Jen jsme se v restauraci U Zlatého bažanta zasmáli Petrovu nápadu dát si tak akorát mixgril pro dva, ale nikdo si nic nedal. Honzovu obligátní topinku s pikantní směsí beru jako samozřejmost. Po místních pivech jsme byli zmateni přítomností slovenského Zlatého bažanta až tak, že Honza s LaFonténem si dali místní bílé víno, ale nevýraznost odrůdy Müller Thurgau se potvrdila. Není divu, že jsme skončili v potemnělém Habanera baru a pocucávali hořkosladké drinky s ginem, které nám udělaly velmi dobře a které se navíc hodily na poslední večer i takové to nostalgické zhodnocování celé cyklodovolené.

Když se v pokoji U Jelena rozednělo, Honzovi a LaFonténovi se z měkoučké růžové manželské postele nechtělo, zatímco Petr a Jarda vstát z rozkládacího gauče nebyli schopni. Ráno bylo klidné. Byl čas na prohlídku náměstí ve dne, nákup suvenýrů i na exkurzi do kasáren, kde byl LaFontén na vojně. Procházeli jsme vybydleným komplexem nekonečných budov a vzpomínali. Cestou jsme se ještě zastavili na prohlídku Terezína a v jedenáct jsme už otvírali hospodu na náměstí v Bohušovicích nad Ohří. Honza sám mátl své chuťové buňky, když výpečky neměli a svíčkovou změnil na játra na roštu.

Ne že by na tom extra záleželo, ale počasí bylo celý týden cyklisticky ideální. Chtěl jsem spíš závěrem poděkovat nám všem, jak hezké jsme si to zase udělali, bez ohledu na uši vytahané od špuntů. Vyzval jsem kamarády, aby se na konec také vyjádřili, a protože se jako obvykle LaFontén neozval vůbec a Honza pozdě, musím bohužel zase zveřejnit Jardu: „A jestli neumřeli, jezdí na kole dodnes. Nebo sedí v hospodě dodnes?“