Plán byl v neděli 24. 6. 2018 po osmé ráno vyrazit, za dva dny dojet 1 018 km do Boloně, prohlédnout si továrnu a muzeum Ducati a tři dny se pomalým kocháním vracet asi 1 200 km domů.
První den
596 km, Ústí nad Orlicí - Brno - Vídeň - Graz - Klagenfurt am Wörthersee - St. Jacob im Rosental
K odjezdu se nám udělalo příjemné letní slunečné počasí. Naplánované oblečení bylo přesně akorát - lyžařský rolák, nákrčník, kožená bunda (4SR Monster), kevlarové džíny (4SR) a kožené kotníkové boty (Modeka Lane). Spodní lyžařský obleček jsem ubral jen na jeden den a to až když jsme vyjížděli z rozpálené Boloně. S sebou jsme měli i nepromokavé kombinézy a já ještě návleky na boty a reflexní kšandy.
Velmi rychle jsem si pro sebe našel posez, který byl pohodlný pro ruce i nohy, kolena i zadek. Našel jsem i příjemnou polohu chodidel na stupačkách i zápěstí na řídítkách. Pravá ruka začínala každý den pravidelně pobolívat až za hranicí 300 ujetých kilometrů a ve stejnou dobu začínalo i poposedávání v sedle, ale nic, co by bylo nepříjemné a nepřekonatelné. Mýtus o cestování na Monsterech za mě tedy rozhodně zbořen.
Rychlost na dálnici jsem držel na samé hraně pocitu odfouknutí, protože na boloňské nahatici i na všech jiných jste vystaveni hlavně tomuto omezení. Také je třeba počítat s bočními větry, které bývají v otevřeném prostoru kolem dálnic běžné, ale někdy překvapí v mezerách mezi předjížděnými kamiony nebo mezi míjenými alejemi stromů nebo dálničních plotů.
Helena byla čerstvě zajetá po generálce válců a ventilů, výměně pístů a kroužků, a tak jsem ji nechával jet jen tak, jak sama chtěla. Točil jsem na 5,5 tisíc při 120 km/h a cítil jsem, že by ještě chtěla. Moc jsme se na cestu těšili a měli jsme natrénováno. Zabírala krásně odspoda a ten zvuk! Opakovaně jsem si při jízdě uvědomoval a zažíval to, co jsem si kdysi přečetl v nějakém komentáři - když řídíte Ducati, usmíváte se.
Cesta ubíhala rychle. Plynulý průjezd nedělní Vídní. S precizním a včasným značením jsme pokračovali po dálnici plné ukázněných Rakušanů směr Klagenfurt. Od Grazu se dálnice začala příjemně vlnit a snížená rychlost na 100 km/h byla ideální na plynulé projíždění dlouhých zatáček pod plynem. Při nižších otáčkách a rychlostech se Helena krásně vydýchala a poprvé přišlo to pravé kochání. Potkávali jsme velmi málo motorkářů. Nejvíce bylo Němců, kteří se svými posledními modely cestovních BMW, výbavou a oblečením vypadali jako z časopisu.
S navigací v telefonu v kapse bundy jsme průběžně hlídali směr a čísla silnic. Klagenfurtem jsme projeli bez chyby, najeli na správnou silnici a jako bonus jsme dostali krásných dvacet kilometrů zatáček údolím Dráby s panoramaty horských vrcholů až do vesničky s ubytováním. Na poslední dva kilometry jsem si položil mobil s mapou na nádrž, a nemít tuhle možnost, asi hledáme Pension Strauss ještě teď. Po večeři z vlastních zásob, dvou místních pivech a večerní procházce jsme usínali v úplném tichu venkova a motorky ve svém vlastním přístřešku. Pochválili jsme si, jak všechno dobře šlo, a těšili se na další etapu, na den, kdy dojedeme do Boloně.
Druhý den
422 km, St. Jacob im Rosental - Villach - Tarvisio - Udine - Benátky - Padova - Boloňa
Snídali jsme jako doma hned vedle kuchyně. Když už tam mluvily tři ženy najednou, nevěděli jsme, jakým jazykem mluví. Noc propršela, hory zalehla mlha a bylo jasné, že začneme na mokru. Všechno ale bylo hned veselejší, když tátu potěšilo jeho náladové startování (Triumph Tiger 1050).
Rakousko-italské hranice kolem Tarvisia málem nepostřehnete, ale když jsme přejeli do Itálie, jakoby do Heleny něco vjelo. Dálnice byla plynulá, nepřeplněná, žádné zmatky ani krizové situace, motorek pořád málo. Hltali jsme kilometry, tankovali podle nádrže, všude platili kartou, ceny benzínu jsme neřešili. Čím blíž k Boloni, tím byl ale benzín dražší. Brutální maximum 2,09 EUR za litr Naturalu 95 vyvážilo snad jen všudypřítomné italské espresso za 1,10 EUR, kterému třikrát dražší rakouské nesahalo ani po ouško.
S navigací v telefonu v kapse bundy jsme průběžně hlídali směr a čísla silnic. Klagenfurtem jsme projeli bez chyby, najeli na správnou silnici a jako bonus jsme dostali krásných dvacet kilometrů zatáček údolím Dráby s panoramaty horských vrcholů až do vesničky s ubytováním. Na poslední dva kilometry jsem si položil mobil s mapou na nádrž, a nemít tuhle možnost, asi hledáme Pension Strauss ještě teď. Po večeři z vlastních zásob, dvou místních pivech a večerní procházce jsme usínali v úplném tichu venkova a motorky ve svém vlastním přístřešku. Pochválili jsme si, jak všechno dobře šlo, a těšili se na další etapu, na den, kdy dojedeme do Boloně.
Druhý den
422 km, St. Jacob im Rosental - Villach - Tarvisio - Udine - Benátky - Padova - Boloňa
Snídali jsme jako doma hned vedle kuchyně. Když už tam mluvily tři ženy najednou, nevěděli jsme, jakým jazykem mluví. Noc propršela, hory zalehla mlha a bylo jasné, že začneme na mokru. Všechno ale bylo hned veselejší, když tátu potěšilo jeho náladové startování (Triumph Tiger 1050).
Rakousko-italské hranice kolem Tarvisia málem nepostřehnete, ale když jsme přejeli do Itálie, jakoby do Heleny něco vjelo. Dálnice byla plynulá, nepřeplněná, žádné zmatky ani krizové situace, motorek pořád málo. Hltali jsme kilometry, tankovali podle nádrže, všude platili kartou, ceny benzínu jsme neřešili. Čím blíž k Boloni, tím byl ale benzín dražší. Brutální maximum 2,09 EUR za litr Naturalu 95 vyvážilo snad jen všudypřítomné italské espresso za 1,10 EUR, kterému třikrát dražší rakouské nesahalo ani po ouško.
S perfektním silničním značením hladce a napoprvé projíždíme jedno město za druhým. Benátky míjíme, jen co přes nos přelétne vůně moře, uhýbáme na A13 směr Boloňa. Doprava Padova-Boloňa houstne, ale plynule ujedeme na jeden zátah jednu nádrž, než bys řekl „bolavá celá pravá ruka od prstů po rameno“.
Když je člověk dlouho na dálnici, začne přemýšlet o tom, co se asi v téhle rychlosti uvnitř motoru děje? Helena si to ale evidentně užívala a já s ní. Kdykoliv jsem ve stodvacítce potřeboval předjet, stačilo potáhnout plyn a vyrazila s chutí a úžasným zvukem dopředu, mě přeběhl mráz po zádech a přilba byla zase plná úsměvů.
Ubytování v Boloni jsme si zarezervovali v Hotelu del Borgo jen osm minut chůze od továrny a hned po příjezdu z nás na recepci užasli: „Vy jste právě přijeli z České republiky na motorkách?“ Po vybalení jsme prostě museli vyrazit na Heleně poitalsku v kraťasech a tričku ve dvou hledat hezké místo na italskou večeři. Motorky kolem nás lítaly v hustém provozu. Bylo tam tolik křižovatek a nekonečného čekání na krátkých semaforech, že se Helena přehřívala a mě nad motorem pálil zadek, přesto jsme byli v ulicích Boloně doma.
Třetí den
370 km, Boloňa - Padova - Vicenza - Cittadella - Montebelluna - Cortina d'Ampezzo
Den s Ducati začal opět na recepci hotelu. Nebál jsem se naplno použít svoji italštinu a recepční kupodivu nepřešla sama do angličtiny, jak to tak Italové běžně s cizinci dělají, a vyšlo to - mohli jsme si nechat věci na pokoji a odjet až po poledni. I v návštěvnickém centru a muzeu komunikace překvapivě fungovala a před prohlídkou muzea a exkurzí do továrny jsme měli ještě čas na obchod Ducati. Bylo nádherné ráno horkého italského dne, lepší už to být nemohlo.
Všude byly ženy. Začalo to obsluhou u snídaně a recepční hotelu a pokračovalo to v Ducati centru, muzeu i obchodě. Průvodkyněmi v továrně s detailními znalostmi a fundovanými odpověďmi na dotazy byly také ženy. Ženy byly přirozeně i v oddělení kvality a výstupní vizuální kontroly, kde speciálním světlem přejížděly ty nádherné nové stroje, druhou rukou v rukavici je hladily a ujišťovaly sebe i zákazníky, že každá Ducati bude nádherná i po opuštění továrny. Kdo fajnšmekrům sestavuje utajovaný motor nejrychlejšího silničního speciálu? Ženy.
Na současném místě továrny zahájila stejnojmenná rodina v roce 1926 svou výrobu radio součástek italského vynálezce Marconiho a později i elektrických holicích strojků. Když po válce nebylo možné v rozbombardované továrně pokračovat a luxus typu rádio a holicí strojek si stejně nikdo nemohl dovolit, začali od znova a vrhli se na to, co měl naopak každý - jízdní kolo, a vymysleli pro něj motorový pohon. Tento správný nápad ve správnou dobu později zrodil legendu. Během několika let totiž už jen vylepšovali, závodili a vyhrávali, až úplně prosluli.
Moc jsme si užili každou minutu vysněného dne s Ducati. Rozhodně stálo za to dojet až sem a nasát atmosféru Helenina rodného města. Sbalili jsme se, namazali řetězy a po uznalé pochvale a rozloučení s ředitelem hotelu jsme spěchali rozpáleným městem do chladivé rychlosti dálnice směr Padova a po větrných rovinách konečně stoupali k dalšímu cíli - horskému středisku Cortina d'Ampezzo. Italským značkařům se kolem Vincenzy moc nedařilo, ale od Feltre a Montebelluny byly tak úchvatné výhledy a hravé zatáčky, že jsme jim odpustili. K pravému italskému horskému sport hotelu Popol jsme dojeli až před soumrakem. Byli jsme vyčerpaní a vymrzlí a hotel o půl desáté už nevařil ani netočil, tak jsme po ohřátí ve sprše zašli na místní pivo a panini do sousedního.
Čtvrtý den
327 km, Cortina d'Ampezzo - Dobbiaco/Toblach - Lienz - Heiligenblut - Edelweißstraße - Grossglockner-Hochalpenstraße - Heiligenblut - Lienz - Uttendorf - Zell am See - Bruck an der Grossglocknerstraße
Na úsek mezi Cortinou a Zell am See jsme si naplánovali vyhlášenou Grossglocknerskou vysokohorskou silnici překonávající hlavní alpský hřeben Vysokých Taur a nabízející působivé výhledy nejen na samotný Grossglockner, nejvyšší rakouskou horu vysokou 3 798 metrů. Čím jsme byli výš, tím víc luxusních sportovních aut a motorek jsme potkávali. Jakmile jsme najeli na kopec, objevili se i cyklisté, kteří se na těch šílených kopcích kolem Grossglockneru na svých silničkách dobrovolně trápili. Ve stoupání jsme ještě na přání táty odbočili směr Edelweißchiptze 2500 m n. m. a vyjeli, kam to jen šlo. Na obrátce se po krátkém fotografování úplně zatáhlo a všechno překryla hustá mlha. Opatrně a po čáře jsme sjeli zpět k odbočce a vyrazili opět do kopce konečně směrem ke Grossglockneru. Při stoupání začalo lehce pršet, tak jsme okamžitě šli preventivně do nepromoků a udělali jsme dobře. Sundali jsme je ten den až do postele.
Když jsme vystoupali k platební bráně, začalo pršet hodně a navíc zprávy z vrcholu říkaly, že nahoře sněží a že přejezd je pro motocykly pro zbytek dne uzavřen, tak jsme jeli dolů do vesnice smířeni s tím, že kopec objedeme. Museli jsme zastavit u první benzinky, protože mi přestala vypínat spojka. Nejprve jsem koupil kapalinu a pokoušel se ji dolít, ale to nebylo ono. Zjistili jsme, že Helenu dohnala špínou zarostlá a ucpaná dírka pumpy spojky na řídítkách.
Motorkáři kolem nás tvrdili, že je to konečná, že to chce nový originální díl a nejbližší Ducati servis. Přeci tohle je jen poctivá mechanika, musí to mít řešení! Stalo se. Možná tomu nebudete věřit, ale hned vedle pumpy ležel v servisu pod traktorem chlap, a když jsem ho odhodlaně oslovil, stal se z něho ochotný pan mechanik se zlatýma rukama. Za dvě hodiny a 60 EUR závadu zjistil a opravil a vrátil nás zpět na silnici. Mezitím jsme telefonátem zjistili, že Grossglocknerský průsmyk je zase průjezdný, tak jsme se kolem třetí hodiny konečně od snídaně najedli a vyrazili zase nahoru.
U brány jsme zaplatili 26 EUR na jednoho a začínali si užívat zatáčky, stoupání a panoramata. Znovu se bohužel rozpršelo, a pak dokonce i rozsněžilo tak, že než jsme na vrchol dojeli, opět přejezd uzavřeli, takže nás tam čekal zákaz vjezdu. V hustém sněžení do očí, protože přes průzory nebylo vidět, při teplotě 2 stupně Celsia jsme krokem šněrovali zatáčky zpátky dolů po čáře a už po paměti. Helena kuckala, před zatáčkou při podřazování poskakovala a motor zhasínal. Byla zmrzlá a trápila se. Až dole zpátky v Lienzu, když jsme zastavili kvůli mapě, se chod motoru srovnal. Hodně jsem si oddechl a Helena dostala velkou pochvalu. Tehdy mi táta řekl, že myslel, že tam nahoře umře, a já jsem mu to věřil.
Už bylo dost pozdě a původní odpolední dojezd na ubytování v Zell am See jsme změnili na osmou večerní a vyrazili oklikou. I tam se silnice začala zvedat a zase se děsivě blížily bílé vrcholy Vysokých Taur a mlha jako mléko. Rádi jsme zaplatili mýtné 11 EUR za teplý a suchý Felbertaurský tunel a po 5,3 km vyjeli do úplně jiného světa a hory byly ty tam.
Zastavili jsme na tankování, a jak jsem byl celý ztuhlý, nepodařilo se mi vysunout stojánek a opřel jsem Helenu o čerpací stojan a rozbil levé zrcátko. Nemohl jsem pod tím úhlem s motorkou dlouho hnout, až mi táta musel přispěchat na pomoc. Zrcátko se nevysypalo, takže jsme ho podlepili páskou a připevnili zpět do rámu. Viděl jsem pak všechno třikrát, ale lepší než vůbec.
Ubytovali jsme se ve starém domě u deštěm zvednuté řeky v centru vesničky kousek za Zell am See. I dlažba v koupelně s motivem horských vrcholů mi stále nedělala dobře. I po horké vaně jsme šli na večeři s podvlíkačkama. Naštěstí to bylo jen přes ulici do prázdné rakouské indicko-italské restaurace, kde jsme byli sami a výborně se tam konečně najedli a napili.
Pátý den
566 km, Bruck an der Grossglocknerstraße - Salzburg - Linz - České Budějovice - Veselí nad Lužnicí - Pelhřimov - Humpolec - Havlíčkův Brod - Hlinsko - Polička - Litomyšl - Česká Třebová - Ústí nad Orlicí
Když je člověk dlouho na dálnici, začne přemýšlet o tom, co se asi v téhle rychlosti uvnitř motoru děje? Helena si to ale evidentně užívala a já s ní. Kdykoliv jsem ve stodvacítce potřeboval předjet, stačilo potáhnout plyn a vyrazila s chutí a úžasným zvukem dopředu, mě přeběhl mráz po zádech a přilba byla zase plná úsměvů.
Ubytování v Boloni jsme si zarezervovali v Hotelu del Borgo jen osm minut chůze od továrny a hned po příjezdu z nás na recepci užasli: „Vy jste právě přijeli z České republiky na motorkách?“ Po vybalení jsme prostě museli vyrazit na Heleně poitalsku v kraťasech a tričku ve dvou hledat hezké místo na italskou večeři. Motorky kolem nás lítaly v hustém provozu. Bylo tam tolik křižovatek a nekonečného čekání na krátkých semaforech, že se Helena přehřívala a mě nad motorem pálil zadek, přesto jsme byli v ulicích Boloně doma.
Třetí den
370 km, Boloňa - Padova - Vicenza - Cittadella - Montebelluna - Cortina d'Ampezzo
Den s Ducati začal opět na recepci hotelu. Nebál jsem se naplno použít svoji italštinu a recepční kupodivu nepřešla sama do angličtiny, jak to tak Italové běžně s cizinci dělají, a vyšlo to - mohli jsme si nechat věci na pokoji a odjet až po poledni. I v návštěvnickém centru a muzeu komunikace překvapivě fungovala a před prohlídkou muzea a exkurzí do továrny jsme měli ještě čas na obchod Ducati. Bylo nádherné ráno horkého italského dne, lepší už to být nemohlo.
Všude byly ženy. Začalo to obsluhou u snídaně a recepční hotelu a pokračovalo to v Ducati centru, muzeu i obchodě. Průvodkyněmi v továrně s detailními znalostmi a fundovanými odpověďmi na dotazy byly také ženy. Ženy byly přirozeně i v oddělení kvality a výstupní vizuální kontroly, kde speciálním světlem přejížděly ty nádherné nové stroje, druhou rukou v rukavici je hladily a ujišťovaly sebe i zákazníky, že každá Ducati bude nádherná i po opuštění továrny. Kdo fajnšmekrům sestavuje utajovaný motor nejrychlejšího silničního speciálu? Ženy.
Na současném místě továrny zahájila stejnojmenná rodina v roce 1926 svou výrobu radio součástek italského vynálezce Marconiho a později i elektrických holicích strojků. Když po válce nebylo možné v rozbombardované továrně pokračovat a luxus typu rádio a holicí strojek si stejně nikdo nemohl dovolit, začali od znova a vrhli se na to, co měl naopak každý - jízdní kolo, a vymysleli pro něj motorový pohon. Tento správný nápad ve správnou dobu později zrodil legendu. Během několika let totiž už jen vylepšovali, závodili a vyhrávali, až úplně prosluli.
Moc jsme si užili každou minutu vysněného dne s Ducati. Rozhodně stálo za to dojet až sem a nasát atmosféru Helenina rodného města. Sbalili jsme se, namazali řetězy a po uznalé pochvale a rozloučení s ředitelem hotelu jsme spěchali rozpáleným městem do chladivé rychlosti dálnice směr Padova a po větrných rovinách konečně stoupali k dalšímu cíli - horskému středisku Cortina d'Ampezzo. Italským značkařům se kolem Vincenzy moc nedařilo, ale od Feltre a Montebelluny byly tak úchvatné výhledy a hravé zatáčky, že jsme jim odpustili. K pravému italskému horskému sport hotelu Popol jsme dojeli až před soumrakem. Byli jsme vyčerpaní a vymrzlí a hotel o půl desáté už nevařil ani netočil, tak jsme po ohřátí ve sprše zašli na místní pivo a panini do sousedního.
Čtvrtý den
327 km, Cortina d'Ampezzo - Dobbiaco/Toblach - Lienz - Heiligenblut - Edelweißstraße - Grossglockner-Hochalpenstraße - Heiligenblut - Lienz - Uttendorf - Zell am See - Bruck an der Grossglocknerstraße
Na úsek mezi Cortinou a Zell am See jsme si naplánovali vyhlášenou Grossglocknerskou vysokohorskou silnici překonávající hlavní alpský hřeben Vysokých Taur a nabízející působivé výhledy nejen na samotný Grossglockner, nejvyšší rakouskou horu vysokou 3 798 metrů. Čím jsme byli výš, tím víc luxusních sportovních aut a motorek jsme potkávali. Jakmile jsme najeli na kopec, objevili se i cyklisté, kteří se na těch šílených kopcích kolem Grossglockneru na svých silničkách dobrovolně trápili. Ve stoupání jsme ještě na přání táty odbočili směr Edelweißchiptze 2500 m n. m. a vyjeli, kam to jen šlo. Na obrátce se po krátkém fotografování úplně zatáhlo a všechno překryla hustá mlha. Opatrně a po čáře jsme sjeli zpět k odbočce a vyrazili opět do kopce konečně směrem ke Grossglockneru. Při stoupání začalo lehce pršet, tak jsme okamžitě šli preventivně do nepromoků a udělali jsme dobře. Sundali jsme je ten den až do postele.
Když jsme vystoupali k platební bráně, začalo pršet hodně a navíc zprávy z vrcholu říkaly, že nahoře sněží a že přejezd je pro motocykly pro zbytek dne uzavřen, tak jsme jeli dolů do vesnice smířeni s tím, že kopec objedeme. Museli jsme zastavit u první benzinky, protože mi přestala vypínat spojka. Nejprve jsem koupil kapalinu a pokoušel se ji dolít, ale to nebylo ono. Zjistili jsme, že Helenu dohnala špínou zarostlá a ucpaná dírka pumpy spojky na řídítkách.
Motorkáři kolem nás tvrdili, že je to konečná, že to chce nový originální díl a nejbližší Ducati servis. Přeci tohle je jen poctivá mechanika, musí to mít řešení! Stalo se. Možná tomu nebudete věřit, ale hned vedle pumpy ležel v servisu pod traktorem chlap, a když jsem ho odhodlaně oslovil, stal se z něho ochotný pan mechanik se zlatýma rukama. Za dvě hodiny a 60 EUR závadu zjistil a opravil a vrátil nás zpět na silnici. Mezitím jsme telefonátem zjistili, že Grossglocknerský průsmyk je zase průjezdný, tak jsme se kolem třetí hodiny konečně od snídaně najedli a vyrazili zase nahoru.
U brány jsme zaplatili 26 EUR na jednoho a začínali si užívat zatáčky, stoupání a panoramata. Znovu se bohužel rozpršelo, a pak dokonce i rozsněžilo tak, že než jsme na vrchol dojeli, opět přejezd uzavřeli, takže nás tam čekal zákaz vjezdu. V hustém sněžení do očí, protože přes průzory nebylo vidět, při teplotě 2 stupně Celsia jsme krokem šněrovali zatáčky zpátky dolů po čáře a už po paměti. Helena kuckala, před zatáčkou při podřazování poskakovala a motor zhasínal. Byla zmrzlá a trápila se. Až dole zpátky v Lienzu, když jsme zastavili kvůli mapě, se chod motoru srovnal. Hodně jsem si oddechl a Helena dostala velkou pochvalu. Tehdy mi táta řekl, že myslel, že tam nahoře umře, a já jsem mu to věřil.
Už bylo dost pozdě a původní odpolední dojezd na ubytování v Zell am See jsme změnili na osmou večerní a vyrazili oklikou. I tam se silnice začala zvedat a zase se děsivě blížily bílé vrcholy Vysokých Taur a mlha jako mléko. Rádi jsme zaplatili mýtné 11 EUR za teplý a suchý Felbertaurský tunel a po 5,3 km vyjeli do úplně jiného světa a hory byly ty tam.
Zastavili jsme na tankování, a jak jsem byl celý ztuhlý, nepodařilo se mi vysunout stojánek a opřel jsem Helenu o čerpací stojan a rozbil levé zrcátko. Nemohl jsem pod tím úhlem s motorkou dlouho hnout, až mi táta musel přispěchat na pomoc. Zrcátko se nevysypalo, takže jsme ho podlepili páskou a připevnili zpět do rámu. Viděl jsem pak všechno třikrát, ale lepší než vůbec.
Ubytovali jsme se ve starém domě u deštěm zvednuté řeky v centru vesničky kousek za Zell am See. I dlažba v koupelně s motivem horských vrcholů mi stále nedělala dobře. I po horké vaně jsme šli na večeři s podvlíkačkama. Naštěstí to bylo jen přes ulici do prázdné rakouské indicko-italské restaurace, kde jsme byli sami a výborně se tam konečně najedli a napili.
Pátý den
566 km, Bruck an der Grossglocknerstraße - Salzburg - Linz - České Budějovice - Veselí nad Lužnicí - Pelhřimov - Humpolec - Havlíčkův Brod - Hlinsko - Polička - Litomyšl - Česká Třebová - Ústí nad Orlicí
Po snídani bylo rozhodnuto. Celou oblast měly po tři dny prolévat velké dešťové mraky. Táta řekl: „Je to na h...“ a to mu nebylo vůbec podobné. Místo kochání a nespěchání oklikami jsme si to namířili nejrychlejší cestou domů o den dřív.
Dálnice byla tentokrát jako aquapark se všemi atrakcemi najednou. I zpět jsem jel první a blikače Heleny zase zářily a vedly. Celodenní déšť nevadil. Průzor přilby nestíhal. Nevadilo ani sezení v mokru, které pronikalo kolem dokola za límec až pod zadek, protože tohle počasí bylo i na nepromokavé kombinézy moc. Mokré rukojeti prokluzovaly v mokrých rukavicích. Když jsme dojeli domů, lepidlo bylo rozmáčené úplně. Teplota byla stále pod hranicí, kdy motorkáři běžně vyrážejí a mluví o výletu. Nejhorší byla ale mlha. Nejlépe se v ní jelo za velkými autobusy, které byly dobře vidět a nevířily tolik vodu na silnici. Helena příjemně hřála a zároveň se v tom nasazení a při nízké teplotě krásně chladila. Přišlo mi, že i za těchto okolností si to užívala a já si umím kapičku na nose slíznout, takže jsme naplno valili dál, co to šlo.
Po přejezdu našich hranic v táhlém stoupání jsem potáhl plyn a čidlu tlaku oleje už za ty roky došla trpělivost. S gejzírem oleje jsme museli zastavit a pak se snažit ucpat čidlo čímkoliv, co leželo kolem. S kouskem dřeva jako zátkou pod čidlem jsme dojeli do Českých Budějovic, kde táta sehnal dílnu a vhodnou pomoc zatmelením a zanýtováním čidla. Zase jsme mohli naplno pokračovat a užívat si nádherný úsek až domů stále nevýletním počasím, ale už bez deště.
Možné poruchy strojů jsme si předem vůbec nepřipouštěli, ale táta měl pár kusů základního nářadí, lepicí pásky, upínací pásky a igelitovou pružnou pásku. Po ránu jsme jen mazali řetězy a kontrolovali olej, dolévat nebylo třeba. Jednou táta povolený řetěz napínal a po celou dobu měl záhadný problém se startováním (doma se ukázalo, že startér je bez závady). Helena měla zmíněné potíže s pumpou spojky a čidlem oleje, poškozené zrcátko a špatně se jí dýchalo ve výškách. Žádné jiné problémy motorky neměly.
Tankovali jsme celkem 13krát a za palivo utratili každý zhruba 5 600 Kč. Čtyři noci se snídaní po penzionech a hotelích stály 3 438 Kč na jednoho. Jídlo a poplatky 2 000 Kč. Za 5 dnů jsme ujeli celkem 2 281 km (denně průměrně 465 km) a velmi si každý z nich užili.
Ve zdraví jsme se vrátili domů v pátek 29. 6. 2018 po deváté večer. Zmlsaní zahraničním asfaltem, zkřehlí a vyčerpaní, pravostranně bolaví, ale šťastní.
Po přejezdu našich hranic v táhlém stoupání jsem potáhl plyn a čidlu tlaku oleje už za ty roky došla trpělivost. S gejzírem oleje jsme museli zastavit a pak se snažit ucpat čidlo čímkoliv, co leželo kolem. S kouskem dřeva jako zátkou pod čidlem jsme dojeli do Českých Budějovic, kde táta sehnal dílnu a vhodnou pomoc zatmelením a zanýtováním čidla. Zase jsme mohli naplno pokračovat a užívat si nádherný úsek až domů stále nevýletním počasím, ale už bez deště.
Možné poruchy strojů jsme si předem vůbec nepřipouštěli, ale táta měl pár kusů základního nářadí, lepicí pásky, upínací pásky a igelitovou pružnou pásku. Po ránu jsme jen mazali řetězy a kontrolovali olej, dolévat nebylo třeba. Jednou táta povolený řetěz napínal a po celou dobu měl záhadný problém se startováním (doma se ukázalo, že startér je bez závady). Helena měla zmíněné potíže s pumpou spojky a čidlem oleje, poškozené zrcátko a špatně se jí dýchalo ve výškách. Žádné jiné problémy motorky neměly.
Tankovali jsme celkem 13krát a za palivo utratili každý zhruba 5 600 Kč. Čtyři noci se snídaní po penzionech a hotelích stály 3 438 Kč na jednoho. Jídlo a poplatky 2 000 Kč. Za 5 dnů jsme ujeli celkem 2 281 km (denně průměrně 465 km) a velmi si každý z nich užili.
Ve zdraví jsme se vrátili domů v pátek 29. 6. 2018 po deváté večer. Zmlsaní zahraničním asfaltem, zkřehlí a vyčerpaní, pravostranně bolaví, ale šťastní.
