Sraz žíznivých a hladových byl u restaurace Popráč. Tam byly všechny stoly obsazené, a přesto prázdné. Nepomohlo ani Honzovo: „Víte, kdo já jsem?“
Čekání na LaFonténa jsme si odběhli zkrátit do baru Malá scéna, ale své jedno rychlé pivo jsme prošeptali na stojáka mezi kabáty v šatně u dveří, protože v sále právě skončilo soutěžní divadelní představení a v porotě v baru začal kolovat mikrofon. Když začala hlavní porotkyně zapáleně obdivovat, jak všechny ty výšky děje úžasně rezonovaly se všemi těmi hloubkami, mezi námi se šířila panika. Honza si hned věděl rady a nadšeně nadhodil: „Pojďme na kachnu k Číňanovi do Tesca!“, ale všichni se jen pohrdavě ušklíbli. Několikrát opakované pšššt nás už i s LaFonténem vrátilo zpátky na ulici.
V hlavách nám naplno běžela mapa města. Na Zastávce jsme se tak tak otočili ve dveřích, jak bylo plno. V Chaplinu se Jarda směle rozběhl přímo do patra, kde myslel, že nějaké volno musí být, a pak sklesle scházel dolů. Honza svůj kachní návrh téměř skandoval a šperkoval ho slovy jako křehká a voňavá. Bylo rozhodnuto.
Po dlouhé cestě jsme opravdu vstoupili do čínského bistra v Tescu, ani kuchař kouřící v dřepu před vchodem nás neodradil. Bylo tam tolik místa, že kostka od Člověče, nezlob se se mohla čínským dětem volně kutálet od jejich velkého stolu na všechny strany. Jarda si okamžitě všiml, že i hasičák tam měli podle feng-šuej.
LaFontén po páté nejí a Jardovi ani hlad nestačil na to, aby něco ochutnal. „Dvě jídlo a čtyři pivo,“ zopakoval po svém čínský kuchař Honzovu objednávku a rozesmál se, až se mu jeho čínské oči úplně ztratily. Během chvilky jeho těhotná žena ohlásila hotové jídlo svou roztomilou češtinou.
Celou cestu zpět jsme se těšili zpátky do Malé scény na točené. Sotva jsme si v liduprázdném baru s úlevou upili zaslouženého piva a nadechli se na své zážitky pestrého večera, otevřely se dveře do sálu a porota se začala scházet.
Kdybychom měli někde rezervaci, mohli jsme si přát cokoliv, ale nejspíš by nebylo co vyprávět a čemu se smát.
