Italský fenomén 75+

Jsou podobné našim babičkám. Na ulici v přímořské vesničce byste je v šátku a zástěře přehlédli, ale když s plážovou taškou s ručníkem navrchu scházejí po schodech k pláži celý svůj život na stejné místo, začínají se proměňovat.

Je-li jejich místo obsazené, dokáží ho jediným pohledem získat zpět. Svléknou se do plavek, bujné vlasy odklidí čelenkou, namažou se niveou z modrého kelímku, nasadí sluneční brýle a naplno se vystaví rannímu slunci a slanému povětří. Žádné lehátko ani slunečník. Ví přesně, kdy zůstat ve stínu a kdy se slunit. Tváří se nepřístupně, ale na pozdrav roztají, potom spolu štěbetají a nakonec si i vzájemně namažou záda. Protelefonují dlouhé minuty se svou velkou rodinou a všechna gesta zvládají i jednou rukou. Žádný časopis, jen mini Bible, a než jdou do vody, pokřižují se.

Vypadá to, že přes kameny ani do vody nevlezou, ale v kontaktu s vodou ožijí. Buď stojí do půl pasu opřeny o svůj oblíbený kámen, po chvilce sladí své pohyby s vlnami a nechávají se omývat a ještě u toho cvičí bolavé nohy, nebo nasadí plaveckou čepici a brýle a kraulují sem a tam jako vždycky. Kouzlem převlékacího pytle vlastní výroby jsou náhle v suchém a dlouze se pak kochají pohledem do slunných modrých dálek, drží palce plavcům ve vlnách a usmívají se na hrající si děti.

Jsou to přátelské solitérky. Nepijí, nejedí. Jen si jsou. U moře.