Na zemi, která svádí k chození naboso, v krajině přitahující létající stroje, v lese, který oplývá chrastím, ve svahu tak zarostlém, že tam mizí míčky, mezi vyšlapanými cestičkami ke hrázi na limču a do kiosku na nanuka stojí nad Psí zátokou dřevěná krabička, kolem které slunce obíhá. Po ránu nás paprsky budí do otevřených dveří a odpoledne dosvítí až na babiččinu tapetu.
Platí jiná pravidla, jinak se tu mluví. Jídla uvařená z mála jako zázrakem chutnají všem. Děti si za průtrží mračen hrají venku. Dospělí listují starými časopisy a míchají ohmatané karty, a když tu nikdo není, místní slepice opanují lavičky a vosy staví nová hnízda.
Vzduch tady člověka vyhládne a peřiny nadýchá. Je plný vůní volna a nesekané louky. Když večer zavoní ohněm, díváme se na něj přes špekáčky. Všude kolem je černočerná bojavá tma, ale stateční, kdo vzhlédnou, oněmí odměnou obsypanou jasnými hvězdami.
Nejvíc je přiblížit se ke břehu. Dychtivě spěcháme přes potok a kořeny, kličkujeme mezi netrpělivými loděmi, dokud neuvidíme hladinu, která je zase níž nebo výš. Dotýkáme se vody dávající naději bobkařům, abychom nejprve zachránili topící se včelu a pak osmělili tělo i duši a plavali a dováděli, protože není vody hladší a nejmazlivější.
