Dovolená je čas zpomalit. Koupit si místní blumy a pecky v puse žužlat dlouho dlouho, mnohem déle než v pracovní dny. Nechat vodu vytéct z uší svým tempem. Synchronizovat se s jónským mořem, které za celý den žádný e-mail nepošle. Vášnivě učítat stránky vánočního štůsu, uchlazovat tělo ve vlnách an odečítat své opálení ze vzorníku barev RAL. Večeřet plné talíře ráno vylovených pokladů a fascinovaně se rozhlížet po hučící restauraci, kde si všichni olizují prsty a tetelí se sdílenou radostí, a potmě dokorzovat až k vůni pojízdné kompaktní továrny milého palačinkáře, pravděpodobně exmariňáka.
Tady Italové dotáhli své plážové procesy k dokonalosti. Minimum základních nezbytností spojují s maximem společnosti ostatních. Křesílko ke křesílku, slunečník ke slunečníku spolu profitují ze souvislého stínu a zakládají debatní kroužky. S větrem nebojují, využívají ho. Na metry daleko od základny tvoří v mělkém hlučném moři hloučky, ale zůstávají ve spojení – konečně je jasné, proč italština tak ráda gestikuluje a zvyšuje hlas. Slunce je k nim přátelské, nespálí je do bolavé turistické červené. Jsou na pláži i v neděli, kostel nekostel. Místo u moře je pro ně víc.
Usmíváme se nad nádherou svého výhledu. Přebíháme do moře přes horký písek. Vítáme každou intenzitu vln od sladěného pohupování až po bláznivé přeskakování. Udivujeme se akvaristickou průzračností a pozorujeme podmořskou živočišnost. Labužnicky opakovaně tiskneme mizející stopy do plážového písku. Všeho je potřeba se nabažit na celý rok.
Miliony příběhů na tak malém prostoru. Nevadí nám těsná blízkost ostatních, naopak. Je to pocta trávit s nimi čas na místě prosyceném voňavým přímořským klidem. Jen dva dny cesty na jih.
