Pluralismus v praxi

Už od začátku sedmihodinového semináře na téma Multikulturalismus v současné americké literatuře jsem měl divný pocit, který vyvrcholil děsivým zjištěním, že jsem v posluchárně plné žen sám. Ožila vzpomínka z vysoké školy. Bál jsem se jako vloni v létě na jedné pouťové atrakci v Potštejně, když mi došlo, co stejné tu už jenom chybí.

Tenkrát spolužačky neměly po ránu chuť k jídlu. Dnes se vrhaly na zeleninové eurosaláty a rozpustnou kávu s mlíčkem. Tehdy si na horká témata notovaly s docentkou, která přikyvovala jejich spontánním dojmům a niterným pocitům. Dnes s obdivným úsměvem visely na poutavém anglickém vyprávění bývalého rektora, který bůhvíproč neudělal to, co udělala přednášející v pětadevadesátém.

Neprolomil hrobové ticho, kdy feminismus se dá krájet a všechny pohledy se otočí do jediného místa, větou: „Teď se zeptáme na názor muže.“