Začíná se M

Málokterý mentor může mnohým malým mezkem mile manipulovat,

metodicky množit myšlenky, mistrně motivovat, měkce masírovat mysl, 

mimořádně moudrou magií mávat miskou malin,

maličkostmi mnohonásobně mocnit moc mluvnice.

Možná moje milovaná M může.

Prvního září

Jak inspirativní je vidět ráno před školou osamoceného vietnamského prvňáčka, který vyrazil v pátek 1. 9., i když se ten rok začínalo až v pondělí, gymnaziální recesisty ležící před vchodem ve spacácích, aby byli první, až se dveře otevřou, puberťáka se svou oblíbenou první dětskou aktovkou na velkých zádech, žáka dojíždějícího na kole s nápadně pokrčenými koleny, protože se mu kolo přes prázdniny zmenšilo. Hurá, škola volá!

Přicházejí i děti, které vyrostly bez povinností. Malí tyrani cvičicí s rodiči. Sledují obrazovky, které zabíjejí kreativitu. Málo spí a jejich mozek nic neuloží. Každý den začínají od nuly. Kvůli nim ministerstvo snižuje výstupy a poradny nestíhají. Školní práce jim nevoní, vyžadují zábavní park. Chtěli by se dotknout hvězd, ale boty jim ráno musí zavázat máma.

Učitele milující svou práci ale žádná výzva nevyděsí. Po dvou měsících si berou na ruku hodinky a jdou laskavě tlačit.

Škola života

Když se vás někdo ptá na školu, je to spíš na dlouhé povídání nebo je to k nevyprávění? Už přišel ten den, kdy jste si povzdechli a zalitovali, že jste školu neměli rádi víc, když jste ještě do ní mohli chodit? Ať zvedne ruku ten, kdo už během svého studia prozřel a každou hodinu se soustředil, napínal svou vůli a sebekázeň až na doraz a bral si všechno, co učitelé dávali. Pokud se někdo hlásí, nejspíš potřebuje na záchod.

V dílnách jste neposlouchali ani nečetli pokyny a dnes máte dost času číst si po stěnách čekárny na chirurgii. Díky střípkům z biologie máte ale hned lepší pocit, pokud dokážete to, co vás bolí, pojmenovat latinsky. Při pěstitelkách jste mohli přeslechnout škodlivost roztomilých chroustů, to se stane. Pokud vám nešly pětiminutovky, vaše matematika bude častěji pomalejší než fronta u pokladny. Prapůvodem vaší zapomnětlivosti může být dřívější odbývání dějepisných letopočtů. Jazyky vám byly cizí a dnes vás to mrzí tak, že o tom nechcete mluvit ani česky. Ve fyzice jste zrovna chyběli, když se bralo, jak nadimenzovat závěs police, aby to udrželo chlapa. Chemie se vám zdála těžká, tak jste to vzdali a dnes laborujete jen s jednotkou „přiměřeně“. A jak to doopravdy bylo kdysi v zeměpise s vrstevnicemi, jste se už určitě bolestivě dozvěděli dávno.

I když už nezvoní, je v životě důležité dělat si malé i velké přestávky a neustále věřit, že všechny výsledky budou ve stupnici. Mimochodem, nezapomeňte, zítra vstáváte nabrzo a v koupelně bude hodina výtvarky.

Kočovali po školách

Narozeni bez lidské tváře a bez smyslu pro humor přicházejí ohlášeně do škol. Staví na zadní i ty nejmírumilovnější kolegy, uvelebují se ve sborovnách, přisávají se ke školním sítím a otravují vzduch.

Tajně, když tam nikdo přes oběd nebyl, jsem té školní inspekci ve sborovně plné hučících notebooků a prodlužovacích kabelů v návalu tísně bezmoci alespoň otevřel ventilačku.

Kertitox

Nedá se zatím říct, že bych kdy překonal svého učitele. Vlastně svého syna, když mě učil šachy. Bylo mu devět.

Nechtěl bych ale být v maturitní komisi, když si premiantka pěstitelského oboru vytáhla u praktické zkoušky Kertitox 2000 se záběrem 18 metrů a na jejich naléhání tvrdila, že ho na školním dvoře klidně rozloží, ale že se to tam nevejde.

A co myslíte? Nevešlo.

Alenky

Vidím školu, do které nebude nikdo chodit. Nebude nikdo, kdo by zaklepal na kabinet, a nikdo, kdo by mu otevřel. Ze dne na den se třídy vyprázdní. Všechno bude jinak. Žáci a učitelé začnou nevycházet z úžasu.

Vláda bude chrlit nouzová nařízení jedno za druhým a škola udělá mnohá zásadní rozhodnutí. Učitelé začnou pracovat distančně. Budou zakládat online učebny. Budou tápat. Neustále se budou učit ovládat nové a nové nástroje a hledat nejvhodnější způsoby vyučování. Začnou si osvojovat netušené schopnosti a dovednosti. Budou opravovat, komentovat, ukládat, stahovat a sdílet. Jejich e-mailové schránky budou přetékat, jejich úložiště bobtnat. Budou se prát s organizací, klasifikací a trávit hodiny a hodiny klikáním. Žáci a učitelé budou bojovat o svůj čas u počítače a ten jim bude dávat i brát se stejnou lhostejností. Rodiče se začnou o studium svých dětí zajímat. Všem se bude po škole stýskat. Škola se podle zvláštních směrnic pootevře posledním ročníkům a zvládne souběžně zorganizovat přijímací zkoušky i maturity. Ukončí školní rok a připraví nový. Žáci a učitelé se pak na pár dní setkají, aby se mohli rozloučit.

Až to pololetí skončí, všichni budou vyčerpaní a školství tiše zrevolucionizované.

Tři učitelské

Legraci si někdy děláme z profesí, před kterými jindy zase smekáme.

Jarda se během civilní služby staral o tělesně postiženého žáka na základní škole. Jednou šel výjimečně suplovat do první třídy a začal: „Otevřete si slabikář na straně 52.“

„Proč jsi přestal učit v ZUŠ?“ ptal jsem se Honzy, jehož výuku klavíru si všichni velmi pochvalovali. Odpověděl: „To se nedalo, nic jsem neudělal, pořád se mi tam střídali žáci.“

Jako starostlivý páníček jsem prohlásil, že budu chodit ze školy domů, abych malou Mafii vyvenčil, aby nebyla celý den zavřená sama doma, a Wága se zeptal: „Myslíš, že by nevydržela do půl jedný?“

11. Nedestabilizuješ

Vysoké školy nám rády příležitostně děkují za naši práci se žáky, jako i my děkujeme svým školám základním. Začalo to nevinným předáváním medailí rektorem univerzity, ale spustilo to řadu tísnivých úvah o tristním stavu českého školství, pseudoprioritě politiků, a přitom stačilo tak málo.

Vzpomněl jsem si, jak těžké kdysi bývalo našim zahraničním partnerským školám vysvětlovat, jak to u nás funguje, jaké máme své vlastní způsoby práce a osvědčené metody, a jak pak oni nešetřili uznalým pokyvováním a postupně pobledávali upřímnou závistí.

Kéž by to bylo přikázání. Byla to ale jen přátelská rada, kterou nám Graham před dvaceti lety v době evropských námluv dal, když řekl: „Nic neměňte!“ My jsme ho ale v záchvatu překotného hysterického nasávání všeho cizího, nepůvodního a na oko lepšího tenkrát neposlechli.

Pluralismus v praxi

Už od začátku sedmihodinového semináře na téma Multikulturalismus v současné americké literatuře jsem měl divný pocit, který vyvrcholil děsivým zjištěním, že jsem v posluchárně plné žen sám. Ožila vzpomínka z vysoké školy. Bál jsem se jako vloni v létě na jedné pouťové atrakci v Potštejně, když mi došlo, co stejné tu už jenom chybí.

Tenkrát spolužačky neměly po ránu chuť k jídlu. Dnes se vrhaly na zeleninové eurosaláty a rozpustnou kávu s mlíčkem. Tehdy si na horká témata notovaly s docentkou, která přikyvovala jejich spontánním dojmům a niterným pocitům. Dnes s obdivným úsměvem visely na poutavém anglickém vyprávění bývalého rektora, který bůhvíproč neudělal to, co udělala přednášející v pětadevadesátém.

Neprolomil hrobové ticho, kdy feminismus se dá krájet a všechny pohledy se otočí do jediného místa, větou: „Teď se zeptáme na názor muže.“

Find five differences

Recently, I have been looking for my early writings I did for the university course led by Marc Ellenbogen, who I will take the honour to write about later, but I have not found them yet. However, as usual, I came across something else - a diary. Actually, it is not a real account of events or dates or secret information. It is a report of my teacher-trainee observations of the staffroom life at the Gymnázium Ústí nad Orlicí which I completed just before I started part-time teaching there. The text below is a verbatim copy of the diary - a big piece of English homework, I know.

A two-week-long staffroom diary

The staffroom life at the Grammar School in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. It is in no way closed for students, though situated fairly far from the tumult of corridors. Strangers would invariably have problems finding it if there was not a pair of cheerful and kind students always awaiting guests in the hall. On the other hand, the staffroom is usually so heavily visited during the longest morning break between 9:40 and 10 o'clock that the staff nearly agreed on putting up a sign on the staffroom door saying: “Teachers also have a break!”

20 January 1997 was the D-day I poured a drop of myself into the pond of the old and respectable staff. Each of them has already had the experience of having me at school. Once I used to be one of the students on the other side of the teaching process, but hopefully, I did not use to be one of their nightmares. Throughout a year of working with them, seeing them on frequent staffroom meetings, committees and all those birthday celebrations, I often felt like a fish out of water, but gradually I have become a colleague.

Today, as I am writing this diary, I feel like going back to the holy staffroom and address most of them with a few thankful words, especially my office-mate English teacher who has been extremely kind and helpful during those times at the beginning. Since I work as a part-time English teacher and teach twelve hours a week on Mondays, Wednesdays and Fridays, I will concentrate more on general description of the situation at our school, comment on the state of mutual relationships, and mention typical features of life and habits there rather than report on times, dates, names, etc.

Monday, 8 December 1997. Mondays of this season are very pleasant ones. I saw some smiling colleagues on my way, with snow on their shoulders, and I saw a few cheerful ones in corridors already hurrying with fresh copies for their morning students. On Mondays, the staffroom is usually deserted until 9 o'clock. Then teachers, having just woken up all sleeping faces in their classrooms and made them see they are at school, finally seek the shelter in the staffroom for the first time to breathe a sigh and to share a word about the morning behaviour and to catch up with the latest news and gossips. Or, usually in my case, to rest for a while in one of all-round comfortable armchairs, gather oneself, greet present colleagues, and to let one's eyes rest either on the latest notices on a lot of notice-board space or to browse through a daily newspaper. The weekend is the main issue of all debates on most Monday mornings and the atmosphere is very friendly indeed.

Wednesday, 10 December 1997. Having spent a day off on Tuesday I come to school with a sort of mixed feelings that I have got behind with the latest news. First thing in the morning, I learn from my office-mate that the whole previous day was fairly smooth in its happenings, just an ordinary working day she said. During the big break in the morning, the only time when the break becomes long enough to have a cup of coffee and a chat with a few colleagues, the staffroom remained occupied only by four people. Me, preparing supplementary materials for the next lesson; the deputy, a mathematician and PE teacher eating an apple and talking with a physics teacher on new developments and technologies used in cars; and also another English teacher, seeking a piece of information in Yellow Pages, and trying to get through somewhere on the telephone. In the latter part of the break, we all talked about school Christmas cards which were to be translated into English, German and French and to be posted as soon as possible. A lot of talking and meetings of teachers happen outside the staffroom, especially in corridors, or by paying visits to particular offices. Later, I met two PE teachers on my return from lunch who wanted me to confirm my presence at the basketball tournament semi-finals in the afternoon.

Friday, 12 December 1997, A Teacher Unions meeting was summoned to the staffroom for the big break. Awaiting a boring time talking about things that are likely to make them angry, teachers did not hurry but one by one arrived and placidly took their seats in the warm room. Who could have foreseen what the chairperson had to say. In fact, she came to inform us about the organisation of upcoming events, including a birthday celebration of a respectable colleague, recently being a mayor of a nearby town. But what was of much greater importance, she just plainly announced that there is a school account opened in the local chemist's for everyone to choose a present out of the assortment for two hundred crowns. This announcement brought a few smiles and some astonishment in the colleagues' faces, who got quiet for some unclear reason and concentrated on each of her words to check she was really saying them. After that, the meeting turned into a quite informal one and the talking changed into small groups chatting on either private or professional issues. The atmosphere was very friendly as usual, in fact, the atmosphere in the staffroom seldom gets any farther from being peaceful, reasonable, or working. On the other hand, all arguments taking place here are strictly to the point and searching a way out of everyday problems is always inevitable and immediate.

Monday, 15 December 1997. Going back through my notes on this day, another Monday in the history of this school, I have to admit that it was a fairly eventful day. Much happened during the times I paid visits to the staffroom throughout the day and also a lot took place along the corridors. During the big break, I came to the staffroom not only to observe the situation there but mainly to find an English colleague to ask about the organisation of mid-term school compositions. Therefore, I had little chance to find out what was happening around me, providing something was happening there at all. This time I felt great being among the teachers, in a sort of pleasant humming and chatting. Nobody was laughing at that time but I knew they enjoyed being together very much indeed. And so did I. When I attended the room for the second time to prepare my mid-term school composition topics and to read a part of a new issue of Softwarové noviny, I found myself within a quite different group of people. There were three men of the average age of thirty-one, friends, two PE colleagues and a PC teacher. Their talking and behaviour was far different from formal or the one I experienced before. Then, gradually, a daring thought appeared in my mind and I had to face a fact whose evidence was already proved a long time before in my teaching practice: teachers are more or less ordinary people, with all their rights to talk ordinary things and revealing ordinary thoughts. What is more, and valid for all teachers of the school, they know how to help - they excel in helping both colleagues and students. I did observe that they do not care for their students in just a normal formal way, they take an immense pleasure in talking to them, seeing them, they try to support them with a piece of advice on things of various origins. And so do I.

Wednesday, 17 December 1997. The staffroom was deserted on that chilly foggy Wednesday morning, because all colleagues most likely hurried into their offices to switch on their tiny heaters, which made the temperature rise to at least a bearable level. Having checked the offices, teachers finally found their ways to the staffroom, each caught in the circle of the gradual end-up of the term, and apparently preoccupied with the last settings for the last lessons of 1997. One by one people opened the door either to look for someone, or to enter for other purposes, including the one to make a cup of coffee since the coffee machine just could not bear the heavy pressure of students and broke down for a rest during the holidays. There is no doubt that the pre-Christmas time remarkably contributes to good moods on the students' side as well as on the other. In fact, a sort of subtle irony could be observed wherever teachers met each other, expressing thus a hidden but intense pleasure over an ending term and an approaching time of the holidays and slightly more vividly when teachers passed students in the corridors whose heads were full of various ideas of how to bring this term to an end, replying to their greetings very warmly indeed. This was a time of expectation. Although teachers, each having taught a great number of lessons, and their school experiences would undoubtedly fill a thick book, were aware of students' ability to drive them mad whenever they liked, they did not seem upset at all. The staffroom atmosphere was not nervous and tense. No, it was much closer to a relaxed Christmas one. It was a great pleasure to talk to relaxed colleagues about things outside school and it was an enjoyable time to listen to their speaking.

Friday, 19 December 1997. This Friday was to be the last day of school. Everyone could feel it. Even cooks in the nearby school-canteen felt something very joyful in the air, which in fact brought more pleasure to their work in the morning and much more taste to their meals at noon. Students also felt it. Whenever they had the opportunity they did not hesitate to express their deep true sorrow over the ending year with the help of numerous old and brand new techniques of how to break a lesson. They usually made teachers sing a Christmas or any other song or made him or her at least listen to their singing, or organised competitions and managed to persuade the teacher to include them into the programme. Such competitions were thoughtfully designed to take up the whole lesson. All teachers of the school felt it as well. There was an informal meeting in the staffroom. Teachers were coming in either because they thought it might be a good idea to share the latest classroom experiences and warn present colleagues about very probable misbehaving of students, or just to see them, hear them and relax in expectation of almost anything in the very near future, and to have a cup of coffee or two before the last lesson of 1997 since the coffee machine has recently taken a few days off. After the very last lesson, many smiling teachers returned to the staffroom during the big break. Exciting stories of the last lessons with different classes were passing round the table and final arrangements were made and questions answered about the last school activity of the year: a two-hour-long Christmas concert in a local church. All teachers rested and breathed with relief, unable to talk for a while, because their words were unlikely to express a sort of intense inner pleasure and their minds started celebrating the arrival of one of the holiday time, the Christmas time.

The staffroom life at the grammar school in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. Though all teachers have their own offices, which they most times share with a colleague of the same subject, they very often look for a company and more space in the staffroom. Once the staffroom was a place of frequent formal meetings but gradually it has become an oasis of peace and rest. The teachers there are my jolly colleagues, they do their everyday work with an admirable effort and responsibility, they hardly ever lose the temper and turn their backs to the students and their mutual relationships are fairly true and warm. They are used to seek help by the colleagues. Never they hesitate to have any kind of word with the headperson or the deputy and they all keep a list of other people's birthday celebrations and rarely miss one to please the others.

Today, I am still as much in love with teaching as on my very first day, 20 January 1997. I am not sure about the other four differences, but one is obvious - I am twenty years older now.

Učitelé na cestách

Plánují a dlouho se na to připravují, ale nakonec obují pohorky, naskáčou spolu do aut a jedou podzimní nádherou vstříc novým společným dobrodružstvím s batohy plnými svačin, pyžam a dobré nálady. A než se na túře z mlhy vyloupne dlouho očekávaný zasloužený slunečný vrchol, spoustu si toho řeknou a mnohokrát se rozepnou a zase zapnou.

Pro samé klábosení párkrát bloudí, i když mnozí mají mobil s navigací. Jako husy jdou a hledají cestu suchou nohou. Spontánně se dělí o jídlo a pití. Nestydí se funět ani nadávat při nekonečném strmém stoupání. S nadějí i obavami proberou nové nápady ministerstva školství. U cesty vyzobávají zapomenuté borůvky a brusinky. Velmi se radují i z malých sněhových plání. Na vrcholu nechávají hrdě kolovat půllitrovku Becherovky. Blbnou jak malé děti na společných fotografiích focených náhodným absolventem. Na známých místech se kochají, jako kdyby tam byli poprvé. Společně se dívají do dálky i do budoucnosti. Zaměstnají svou přítomností a přáními celou hospodu, která už nikoho ani nečekala. Do kroku si vzájemně vyprávějí, sdílejí zkušenosti, radosti i starosti. Venku si do tmy hrají a soutěží. Po večeři si objednávají další a další a další a skleničky nepočítají. Smějí se spolu, povídají, zpívají, zpívají, zpívají. Daleko od domova si vzájemně popřejí dobrou noc, spokojeně se hromadně vyspí na rozvrzaných postelích a pomalu vstávají s přáním dobrého rána a šťastné cesty zpět.

K čemu vlastně je psát o učitelích, natož o tom, že někam vyrazili a měli se spolu báječně? To jen pro případ, že by si někdo myslel, že nejsou normální.

Metoda laskavého tlaku

Učitelství je jedna z nejtěžších prací vůbec. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou, je to prostě tak. A to není všechno – je to ta nejnádhernější práce ze všech. Má to jen jediný háček, musíte ji milovat. Ať je 1. 9., nebo 30. 6., první školní rok nebo třeba dvacátý první, prostě to tam všechno musí být. Znám pár lidí, kteří ten dar mají, a počítám k nim i sebe.

Milujeme tu každodenní pestrost, volnost a improvizaci ve všem. Jsme v tom sami, jsme středem pozornosti. Všichni čekají, co z nás vypadne a co se bude dít. Každé slovo má svou váhu, každé gesto má svůj význam, každá informace má svůj čas. Rozhodujeme se plánovitě i spontánně, dobře i špatně. Umíme mnoho úsměvů a nepoznáte, co nás trápí. Do každé hodiny jdeme naplno a rychle se dobíjíme. Odměnu nečekáme, potřebujeme jen žáky a důvěru. Úspěchy našich žáků mluví za vše. Nemíváme to jednoduché ani růžové, ale dokážeme si vždy poradit.

Jdeme na to každý po svém, ale učíme se od sebe. Vzájemně se inspirujeme, ale také se chceme odlišovat. Všechno ukazujeme, vysvětlujeme a opakujeme. Všechno vidíme, slyšíme, vnímáme, hodnotíme a vyhodnocujeme. Za všech okolností jsme pozitivní, spravedliví a trpěliví. Hlavně ale neustále laskavě tlačíme, vedeme a kontrolujeme, aniž by o tom žáci věděli. Děláme jim to hezké a chceme výsledky. Vzájemně se doplňujeme a obohacujeme. My jim to dáváme a oni to chtějí. To je ideál.

Ano, trošku jsme se to naučili na univerzitě, ale vše opravdové nás naučily až naše třídy.