Strážný je univerzálně dosažitelný kopec v nadmořské výšce 584 m v okolí Ústí nad Orlicí, které samo leží v průměrných 340 m n. m. Vrchol byste ani nepostřehli, nebýt plechové schránky Klubu českých turistů, do které vložili zápisník. Chtěli jsme tam napsat poděkování za náš první vrchol mimo domov, ale nenapsali. Důležitější ale bylo zjištění, že by se tam daly opéct buřty, protože my jsme ohýnkově opékací.
Dnes jsme se narychlo sbalili a spustila se bouřka. Sice krásná, ale silná. Dobře, nemělo to být dnes. Pokud nás okolnosti donutí hledat alternativy, může to znamenat najít si s počáteční nechutí jinou zábavu, která se nakonec původnímu plánu vyrovná. Třeba se konečně pustit do přerovnávání šuplíků a najít s úžasem něco, co bylo s mávnutím ruky už dávno považováno za definitivně ztracené.
Dnešek přímo volal po vycházce, dneska by to šlo, ale není čas. Znáte to, chuť a odhodlání je obrovské, skoro cítíte vůni ohně a špekáčků, podobně jako když závistivě přičicháváte při večerním průjezdu zahrádkářskou kolonií na kole, a pak zjistíte, že na ten zážitek je potřeba dostatek času, jinak to nemá cenu, že veškeré kvaltování je nesmyslné.
Dnes jsme konečně vyrazili, dosáhli vrcholu, ale neměli sirky. I zdánlivě drobný detail může být důležitou součástí něčeho velkého. Úvaha o míře důležitosti sirek nebo špekáčků je bezvýchodná. Obecně ale platí, že pouze pokud spojíte to, co k sobě patří, může vzniknout povznášející celek.
Dnes jsme sirky měli, ale špekáčky se samy nevyndaly z mrazáku.
Dnes prostě nešlo přejít polem rozbahněným po deštích. Byla to skutečná překážka, jako když jsme na kolech vyjeli táhlý kopec až na konec silnice se zamčenou bránou a jeli smutně dolů, jako když jsme přebrodili řeku s botami v ruce a pak si je promočili ranní loukou na druhém břehu. Mnohdy nám beznadějné odříznutí od uspokojení přinese nové schopnosti, jako přejít lesní rokli po náhodné kládě, jako odvrátit namočení rozpoznáním praskotu křišťálovém ledu při přecházení zamrzlého potoka v koutě rozlehlé babiččiny zahrady těsně před jeho probořením.
Dnes jsme chtěli jet nahoru, až kam to půjde, na kole. Kuráž byla, ale našli jsme bohužel jen moje. Při pohledu na něj tleskám odvaze otce a syna, cyklistických nadšenců s dlouholetými zkušenostmi, kteří se jednoho dne převlékli do montérek a otevřeli svou garáž veřejnosti. Změřili mě od rozkroku na zem a vyrobili mi bezúdržbové kolo na míru, které jezdí už dvacet let.
Dnes bychom to mohli zkusit na bruslích. Jezdí na nich všichni, ale co když se nám všechny horečky, boomy a trendy příčí? Mohu počesku improvizovat a přemýšlet, jak vyšlochtané imbusy svých pár let starých bruslí nahradím, když genialita marketingu přehodila trh už dávno na jinou kolej, nebo můžu s odporem stádovitě jít a koupit si brusle nové. Člověk se někdy tak vytočí, že zapomene i na milované špekáčky. Naštěstí na Strážný vede příliš hrubý nebo žádný asfalt.
Dnes jsme vyrazili s holemi a s předsevzetím. Znovuobjevené letité hole jsou jen dutý hardware. Chodit s nimi se správným odpichem, podsazenou pánví a pravidelným kmitáním rukou dá hodně soustředění. S tolika spálenými kaloriemi a s tak překvapenými kyčlemi a třísly jsme to v cíli přeci nemohli zabít špekáčkem.
Dnes jsme stanuli tváří v tvář mlaďákům a byli jsme trapní. Pro ně bylo nejvíc vzít holku na rande na kraj lesa ve vlastním autě, sedět v něm a koukat do přírody. Nemohli jsme před nimi začít sbírat dřevo, stavět ohniště a nařezávat špekáčky. Kdo ví, jestli by tahle generace vůbec identifikovala vůni syrečků, které jsme si bývali byli chystali jako dezert, ale možná, že by nám uvolnili místo.
Jak tohle dopadne?
