Život v praxi

Týjo, tvůj tchán má traktor, umíš ho řídit?
Ne, to už bych tady dělal všechno.

Dycky Dukla

S obdivem čteme z cestopisů v MotoRoute, kam všude se dá dojet, ale my extrémní ani exotické ambice nemáme. Dokonce si myslíme, že je jedno, kam se motorkář vrčením svého stroje vypraví. Po pouti do Boloni a po zdolání Grossglocknerských vrcholů napodruhé jsme se s tátou rozhodli zkusit jiný asfalt a jiná panoramata. Plni plánů a očekávání jsme vyrazili na východ. Na Slovensko.

V Česku jsme se rozjeli naší známou a oblíbenou trasou. Při obvyklých vyjížďkách to u hranic otáčíme, ale teď jsme byli sbaleni a připraveni přejet. Znáte ten pocit - přejíždíte hranici do jiného státu, do neznámé vody, do země za zrcadlem. Na Slovensko jsme se těšili. Byla to úleva, cítit se jako doma, mluvit bez zábran a rozumět všemu. Doprava plus mínus Česko, výhledy plus mínus Rakousko, jen horší nebo velmi špatný asfalt. Nevídaný byl počet železničních přejezdů za jediný den, od Turzovky po Čadcu se silnice zdála být omotaná tratí. Některé přejezdy téměř neznatelně přebubláte, některé nečekaně pokopou. Protože se přejezdy střídaly s obcemi, byla z toho skoro celodenní padesátka a Helena se ptala, kdy už se konečně projedeme. Kochací tempo ale nevadilo, byl tak čas na všechny barvy i vůně. Viděli jsme, co lidé pálí na zahradě, a odezírali z obličejů, o čem si povídají.

Kolem oběda jsme vjeli do předpovídaného intenzívního deště. Ideální bylo načasování suché autobusové zastávky, řízku od maminky a oblékání do nepromoků. Ty byly sice v takovém dešti na nic, ale nebyla v nich aspoň zima. Slovensko se hned od hranic pyšně předvádělo nádhernými místy a výhledy, ale kdo by chtěl tu nádheru fotit rukama s varhánky z mokrých rukavic z obou stran mokrých nepromoků. Ani moje nová sedlová sexy brašna neprošla zátěžovým testem, ještě že jsem měl všechno v igelitkách. Úsek Nová Bystrica - Oravská Lesná byl samá zatáčka a rozbitý povrch, takže ta padesátka nám tentokrát přišla vhod. Ochotně jsme prolili, protože tím jsme měli déšť na celý týden za sebou. Na noc nás čekal Slanický dvor v Námestove na břehu rekreačního ráje Oravské přehrady, do které jsme zkřehlí deštěm bohužel nevlezli a upřednostnili horkou sprchu.

Vyjeli jsme do druhého dne a hned stavěli na rozlučkovou fotku širé vodní hladiny v mlze prosvícené slunečními paprsky předznamenávajícími nádherný cestovatelský den. Už žádný mobil s navigací v rádoby nepromokavém magnetickém pouzdře položeném na nádrži, ale seznam míst a silnic pěkně postaru na papíře. Mělo to ale jeden drobný háček. Pokud jsme uviděli na Slovensku značku číslo silnice, měli jsme pocit, že jsme vyhráli v loterii, a totéž platilo o značce konec obce, což ve slovenské dopravě znamenalo masu dopravních prostředků sunoucích se rychlostí 50 km/h. Nespěchali a ani my jsme nespěchali, a pokud trošku někde ano, hned se bůhví odkud objevila policejní hlídka na motorce, která tátu uznale pochválila a mě vlídně pokárala.

Od vesnice k vesnici byl také čas všímat si ani ne tak moderní, jako spíš bizarní architektury kostelů. Pokud má Bůh z architektury za jedna, tak Slováci za dvě a rozhodně se v tomto oboru ničeho nebojí. Plánem dne bylo prošněrovat Slovensko nad Tatrami a pod Tatrami a zase se vrátit nahoru k Bardejovu. Pohledy od silnice byly, jako když se přibližujete k alpskému horskému středisku, až na to, že Vysoké Tatry jsou malé, ale prý se tak ke Slovákům hodí. Přejeli jsme kousíček Polska a hned jsme to na asfaltu poznali. Zakopané vypadalo jako Špindlerův Mlýn, jen celý ve dřevě, a všude bylo plno aut a lidí. Před hranicemi jsme v serpentinách naštěstí dolů popojížděli bez motoru v koloně ve stínu lesa, a když se pak dole rozjela, míjeli jsme plná parkoviště a minuli jsme i odbočku na přírodní atrakci Mořské oko, což všechno vysvětlovalo. Zpátky na Slovensku jsme museli uznat, že Slováci to s překvapováním na silnicích dotáhli ještě dál než naši, když nám připravili neviditelné skoky přes silnici, které hrknou celým tělem i v padesátce na mechových gumách Heleny, a hlavní silnici vesnic přeťali miliony překopů, až člověk kroutí hlavou. Hladem jsme hned na kraji Liptovského Petera odbočili do hospody se zahrádkou ve stínu. Vypadala tak opuštěně, že jsem se musel zeptat, jestli vaří, a kupodivu v další minutě se celá zahrádka zaplnila pocestnými a rozvoněla slovenskými specialitami, jako třeba našimi výživnými brynzovými haluškami se špekem a klobásou.

Byl krásný den. Příroda byla na dosah. Střídaly se lysé horské scenérie a odstíny zeleně kopců. Nebyli jsme tu sami. Vlaky šplhavými do kopců si tyhle malé, ale hrdé hory přijela prohlédnout i spousta milovníků železnice. Záplaty na silnicích ale jasně sdělovaly, že s motorkáři se tu pořád ještě spíš nepočítá, což je jeden z důvodů, proč si to někdy zopakovat. Velkým lákadlem by mohla být i slovenská Route 66 (Šahy - Tatranská Javorina), kterou jsme si v obráceném směru po cestě z Tater v úseku z Brezna dopřáli i my. Ovšem na některých úsecích byla silnice č. 66 tak záplatovaná, děravá a hrbolatá, že jsme si říkali, že za tohle by měli někoho zavřít, anebo ještě lépe nechat ho tudy jezdit na motorce do práce každý den. Na spravení chuti rozhodně doporučujeme kopec do obce Dobšiná. Záře kontrolky palivoměru Heleny už odpočítávala padesátikilometrovou rezervu a navigace ukazovala nejbližší pumpu na plánované trase za 60 km, tak jsme sjeli z trasy a odbočili na Dobšinou. To dlouhé a pestře zamotané klesání nám vrátilo do přileb úsměv. Pod kopcem jsme naše holky nasytili a společně si vychutnali tu silnici zpět nahoru ke křižovatce.

Hotel Šariš v Bardejově vypadal na první pohled jako stavba z lega. S předem domluvenou garáží nelhali, takže i motorky nabraly síly v klidu a pohodlí jako my. Podle zásady cestovatelů jsem k večeři ochutnal místní pivo Šariš. Táta mě varoval a dal si plzeň. To pivo snad vaří z termálního pramene, ale žízeň mi dopřála dvě a bez následků.

Třetí den měl být rozjímavě relaxační a myslím, že se opravdu vydařil. Cílem dne byla obec Rimavská Seč s oblíbenými lázněmi a termálními bazény. Tam jsme chtěli na půl dne sesednout a pro změnu si lehnout na ručník na koupališti a vstřebávat dosavadní zážitky včetně toho nejčerstvějšího, kterým mělo být dopolední zastavení u Dukelského průsmyku. Byli jsme tam úplně sami, což atmosféru celého pietního místa podtrhovalo.

Cestování Slovenskem bylo plné překvapení. Projížděli jsme vesnici za vesnicí a všude kolem silnice byly hřbitovy. Architektura kostelů i nadále šokovala a kontrastovala s rodinnými domy od vkusných přes lacině luxusní až po smutně nuzné. Člověk měl v té padesátce čas přemýšlet i o tom, jestli se tu opravdu čas zastavil a kdo kdy bude sklízet plody těch čerstvě vysazených ovocných stromků na jejich zahradách. Nebo jinde se z rozlehlé roviny najednou vyboulil kopec a na něm kdosi postavil hrad. Byl to sen nebo noční můra středověkých realitek? Nebo ten kousek dálnice Prešov - Košice, kterým jsme si krátili cestu ke koupališti. Připomínal italsko-rakouský standard a holky byly hned jako utržené ze řetězu. Následovaly úseky dlouhých táhlých vln a zatáček, které s námi laškovaly, v dáli před námi se ukazovaly a zase schovávaly. Byly dostatečně široké pro plynulé projíždění pod plynem, přerušené jen poledním gulášem s příchutí Maďarska v hospodě u silnice.

To už bylo velké horko. Byla cítit těžká vůně rozpáleného Slovenska, kterou si pamatuju z dětství. V lázeňské vesničce jsme našli náš Liečebný dom Mária a ten nás přivítal svou prázdnotou. Stojánky se bořili do rozměklého asfaltu, což táta zaznamenal na poslední chvíli, až podle zápachu benzínu vytékajícího z přepadu nádrže při zvětšujícím se náklonu motorky. Nakonec jsme ale před domem našli pevný beton pod kola i stín staré lípy, která beztak pamatuje základní kámen.

Kdysi pulzující cestičkou jsme procházeli mezi prázdnými léčebnými domy se zašlou slávou a oprýskaným lakem zdobených trámů. S jednou zastávkou v obchodě pro chlazené pivo a ovoce jsme konečně stanuli před turniketem hučícího koupaliště s léčivou vodou v několika mnohotvarých bazénech odstupňovaných podle teploty, které byly hned vedle hotelu Rimava, připomínajícího spíš porevoluční bytovku v panelákovém stylu než hlavní lázeňskou budovu. Sci-fi bylo i vidět tátu lehnout si na trávu na plovárně a odpočívat. Po Dukle byly lázně jeho dalším splněným přáním. Jsme vodomilové, takže nám bylo jedno, že jsme bazény nemohli ani proplavat a někdy ani projít, jak bylo plno. Zlatý Bažant byl výborný a když jsme zavřeli oči, slyšeli jsme krásný libozvučný jazyk, srozumitelný skoro jako doma. V lázeňské restauraci jsme si dali výbornou večeři, doplnili tekutiny a v noci jsme spali jako koťata.

Čtvrtého dne jsme na snídani šli nadrzo s 1. lázeňskou směnou už v 8 hodin, protože pro nás jako ostatní hosty byla až v deset. Poprvé v životě jsem tak pil kávu tak řídkou, že bylo vidět na dno hrníčku. Třetím tátovým přáním byl Senec, Slněčné jazerá. Tam jsme měli nostalgicky strávit zbytek dne a noc na pátý a poslední den naší cesty. Už když vyslovím slovo Senec, vrací se mi spousta vzpomínek, které by se s očima na vrch hlavy daly vyprávět nevěřícným posluchačům. Jezdívali jsme tam do kempu na jižní pláž na dovolenou felicií s odepínací střechou, když jsme byli malí, a moc se nám tam líbilo. Původní mini chatičky se dvěma patrovým postelemi a pár policemi, kam se měla vejít čtyřčlenná rodina, byly nahrazeny bungalovy (takové lepší hranaté stavební buňky) s vlastní koupelnou. I letos bylo celkem jedno, kde budeme po cestě přespávat, ale pro Senec jsem měl v plánu tátovi připravit překvapení. Rezervoval jsem ubytování v jednom z bungalovů v první řadě na jižní pláži, na stejném místě a se stejným výhledem jako na fotkách z mého dětského alba.

Natěšeni jsme se přibližovali našemu jihoslovenskému cíli. Od Lučence jsme se svezli silnicí č. 75, můj ročník. Dlouhá, vlnivá, místy už hodně záplatovaná, jak už měla něco za sebou, ale jízda to byla. Tady už byly střešní tašky okolních domů vyšisované od slunce. Musel bych nafotit mnoho fotek, abych měl vypovídající průměr zdejšího bydlení obyčejných lidí, ta pestrost byla nečekaná. Úsek pětasedmdesátky Veľký Krtíš - Plášťovce nás učaroval. Silnice byla místy uzavřená do chladivých tunelů buků, místy obsázená akáty a torzy starých třešní. Jako bychom ten úsek jeli na jedno asi dvacetiminutové nadechnutí, až jsme museli ve stínu koruny stromu zastavit na fotku, na hluboký nádech a na sladkou hrušku z ovocné aleje. V mexické hospodě na hlavní ulici v Tvrdošovcích, kde to hučelo a kde si mě někdo s někým spletl a šel na mě maďarsky bohužel nevařili, ale poradili nám místní Harley-Davidson hospodu, kde jsme byli sice sami, ale užili jsme si motorkářskou pohostinnost i zvukovou kulisu maďarsky mluvících drben.

Na pumpě dvacet kilometrů před Sencem jsme už padali horkem. Navigace nás protáhla městem, a když jsem u povědomé brány do kempu uspěl s vyřízením rezervace ubytování, radostně jsem s klíčem v kapse vedl tátu k místu, ke kterému nás v plně naloženém autě přivezl on poprvé před neuvěřitelnými pětatřiceti lety. Byl překvapen, to se povedlo. Po vyložení věcí jsme zaparkovali na hlíně mimo asfaltový chodníček mezi bungalovy. Já na víčku od plastové lahve, protože se stojánek bořil. Naše první cesta vedla do čistého rozehřátého slunečného jezera, a jak bylo tenkrát zvykem, přeplavali jsme ho a labutí se nebáli. Ten večer měla přijít bouřka a bylo dost času se na ni připravit. To znamená vrátit se v čase a jít na obhlídku, dát si slovenské pivo a pečeného hejka, poslouchat milovanou slovenštinu i hrdličky ve stromech, dojít až k amfiteátru, kde tenkrát koncertovala nějaká začínající a dnes určitě slavná slovenská kapela a nakonec najít nepromokavé plachty na motorky a zjistit, že ta moje je cykloplachta, která je i na malou Helenu malá.

Noční bouřka byla silná a hlučná, ale bylo to příjemnější, než parta mlaďáků, která pařila hned vedle a nebýt bouřky, nikdy by neskončili. Ráno bylo víčko pod stojánkem hluboko v nacucané zemi, ale podařilo se mi Helenu vyprostit. Prošli jsme ztichlým kempem a liduprázdnou pláží až k vodě a plaváním jsme se rozloučili s nostalgickou atmosférou. Vyrazili jsme směr Pezinok a úplně bez zážitku sjeli vyhlášený motorkářský kopec Baba za ranního mokra v koloně aut za pomalou řidičkou.

Tátovou mekkou letošního výletu byla Dukla, ale za mě Senec, v každém ohledu Senec. Bylo to krásné a uvolněné a bylo toho dost. Byl čas vrátit se přes Malacky, Brno a Svitavy ke známým zatáčkám a netrpělivě čekajícím láskám.

Pěkné výhled

Všechny malíčky všech čtyř kamarádů byly v pořádku, tak jsme po ročním výpadku mohli opět začít plnit cyklobrašny a hledat záložní stany a spacáky. V přízemních ohledech byly Chřiby a Hostýnské vrchy špatná zpráva pro naše netrénované zadky (LaFonténa samozřejmě vyjímaje), ovšem ve věcech nadpozemských byl náš letošní cyklovýlet rozhodně pozoruhodný. 

Zážitky by naplnily knihu, ale buďme vděčni i za těchto pár řádků. Kilometrů ujetých i utlačených bylo spousta, smíchu nepočítaně. Neustálé kochání okolní přírodou. Živé ploty z ibišků, přívětiví domorodci, kapři vyvalující se na slunci, pro mě pokus o dietní týden. Předem žádné velké plánování a domlouvání. LaFonténova platební karta aktivní. Hodně štěstí vždy a všude.

Klimatizovaným vlakem jsme si první den pomohli až do Kroměříže, ale už ve vlaku jsme zjistili, že jsme si mohli pomoct ještě o dvě stanice dál. Kukuřicí podél cyklostezky vyšší než LaFontén na kole jsme se rozjeli hledat oběd. Minuli jsme kombajn v plné práci a míjeli zatím i zámky, kostely a katedrály. Oběd jsme našli na zahrádce restaurace v samém centru, kde lidé chodili kolem se zmrzlinou. Byl to krásný začátek dovolené, navíc s překvapením v podobě náhodného setkání se známými, kteří byli také daleko od domova. Když jsme zase funěli do silničních vln, Honza Popichovač se začal probouzet, a když letní počasí dosáhlo prahu tečení asfaltu a Honza zahlédl ukazatel Přírodní koupaliště, prostě oznámil, že odbočujeme. LaFontén zasyčel do rybníka statečně jako první, ale zaplavali jsme si nakonec s kapry všichni. Zasyčelo i pivo s místními později odpoledne ve stínu slunečníků. Jeden nás hnal zpět na prohlídku kroměřížského zámku a jiný nám poradil zázračnou trasu. Chladivými stinnými cestami zaříznutými do vrstevnic jsme tak vyzráli na zbývající kopce k vrcholu Bunč, kde už jsme ani dál nemohli (tedy hlavně Jarda, ale všichni jsme mu byli vděčni). Toho dne jsme se totiž na jiném vysokém a výjimečném místě mapy měli sejít se Zdenálem, Honzovým kamarádem ze studií, a užít si noc venku s jeho zásobami jídla a vína. Celý den mu Honza posouval čas našeho příjezdu na smluvené místo, až musel nakonec setkání úplně zrušit. Na Bunči nám štěstí přineslo útulnou volnou chatku a otevřenou kuchyň restaurace. LaFonténova platební karta se začala zahřívat. Už ví, co jsme zač, takže na nápad s předplaceným paušálem samozřejmě nepřistoupil.

Druhého dne jsme si místo rozcvičky vytáhli kola na vrcholovou rozhlednu. Tu noc mělo totiž jako jedinou v týdnu pršet a vlhkou celtu (slovy Honzovy vlastní trampské písně) jsme nechtěli, takže LaFontén koupil ještě jednu noc a po snídani a po desinfekci jsme nalehko vyrazili vstříc dalšímu rozporuplnému dosahování všech mapových vrcholů, pořádně se po Chřibech pohoupat, a konečně i třeba dosáhnout cíle předchozího dne, i když jsme nepředpokládali, že by tam Zdenál ještě čekal. Z rozhledny bylo i pro nemapaře očividné, co nás čeká a nemine, a došlo i na otázku Musíme tam? Honza úkoloval navigaci hlasem. Zvládal té svéhlavé ignorantské paní mnohokrát za sebou strojově klidným hlasem opakovat slovo Buchlov, i když uvnitř vřel. V mapě s tak řídkým osídlením civilizací nebylo radno minout jediný konzum. Ve vesnici, kde má pošťačka dopoledne hotovo a vysedává s místními před obchodem, jsme se usadili na pódiu sboru dobrovolných hasičů a nad všehochutí nakoupeného oběda ze všech stran probrali stav světa. Pak už jsme se začali naplno těšit na včerejší cíl - údajně první písemně dochované hradisko a poutní místo sv. Klimentka, kde pobývali Cyril a Metoděj a odkud se prý počítá prapočátek všech slovanských jazyků. Obrovskou energii tohoto vrcholu se Honza rozhodl nasávat vleže na zádech na jedné z lavic před venkovním oltářem uvnitř půdorysu základů původní stavby obklopeného majestátními stromy, ale to jsem nefotil, protože takových jeho fotek mám už z našich cest dost. Podle předpovědi došlo i na slibovaný déšť a domů do chatky jsme se vraceli za stmívání a začínající bouřky. I po vyčerpávajícím dnu se tempo našeho pelotonu cestou do kopce temným lesem ozývajícím se praskáním a skřípáním zvyšovalo se zesilujícím větrem. Už jen s málem sil jsme si stihli opřít kola na naší zakryté verandě a v další vteřině se v plné síle spustila taková ta krásná letní bouřka, na kterou se rádi díváme ze sucha. 

Pro většinu z nás vypadalo třetího rána po dešti všechno ještě mnohem pozitivněji než jakákoliv jiná společná chvíle letošní cyklocesty, takže jsem oblékl růžový (pánský) těžko dopnutelný dres z plesové tomboly. Po odjezdové fotce samospouští, kde jsme vypadali jako mnohem větší cyklisti, jsme v tradiční nejistotě konce dne opustili naši vychvalovanou chatku. Odpočinkový den to nebyl. Trasy se zrychlily a narovnaly podle řeky Moravy. Obdivovali jsme plavební komory a jako malí kluci jsme se od jedné nemohli odtrhnout tak dlouho, dokud neskončilo celé divadlo proplutí jedné malé loďky se znuděnou posádkou. Širé lány obilí podél cest slyšitelně praskaly v žáru slunce. Pro Honzu bylo záhadou, jak se mohla jeho pesimistická ranní představa nového dne šlapání po kopcích tak rychle změnit v nádherný den. Podle mě to byl určitě malý zázrak, aspoň podle toho, jak jsme letos poctivě vymetali všechna poutní místa v celém okolí. I ubytování se podařilo Honzovi sehnat. Opět jsme dojížděli už za šera, pořád do kopce a vyhladovělí. Míjeli jsme hospody, kde už nevařili nebo nikdy nevařili. Naštěstí syn pana domácího provozoval ještě o kus výš hospodu a tam protekčně znovu roztopili pec a uctili nás dalším malým zázrakem - valašskou pizzou. Zelí a klobása už za tmy nebyly vidět, ale byla výborná. Vrcholnou součástí příběhu toho dne byl i bájný Zdenál, který tam na nás čekal jako zjevení a se zápalem rodáka nám konečně podal výklad o sv. Klimentkovi a o Hostýnu. 

Čtvrtého dne se podkrovní apartmán v soukromí probudil bez Honzy. V noci se přestěhoval do kuchyně a získal tak pár cenných hodin spánku. Po pravidelném ranním vzájemném vyčítání chrápání a po snídani od paní domácí nastala obvyklá chvíle plánování. Bylo nádherné horké ráno pod Hostýnem. Nebylo to tentokrát zázrakem, ale vydíráním, že Honza po mnoha letech prosadit opravdový odpočinkový den. Vyhrožoval tak dlouho, že svoje plavky zabalí do svých polorozpadlých brašen a ty svou opravářskou textilní páskou nedobytně a navždy zalepí, dokud jsme neřekli magické slovo koupaliště. Závod na paralelních skluzavkách, dvě bazénové délky volným způsobem, tobogán s frontou malých dětí, které naštěstí jezdily hromadně, probublání celého těla ve velké společné vířivce, bufet, lehnutí na slunce a znovu. Jardu jsme na atrakce nedostali. Posedával, pozoroval, polehával. Ještě teď se určitě diví, že jsme tam opravdu byli. U každého předoběda se plánovalo co dál. Ne a ne najít ubytování kolem Hostýna, na koupališti zůstat nešlo, spaní v přírodě nás děsilo. Potom, co měl Jarda všechny kérky prohlédnuté a Honza už uměl jakštakš plavat a LaFontén nafoukl cizí holčičce kosatku téměř životní velikosti, jsme vyrazili vytlačit si kola na Hostýn, protože vyjet se tam nedalo (LaFonténa samozřejmě vyjímaje). Bylo dávno po obvyklém čase oběda, když jsme dorazili na kopec Hostýn a začali hledat, kde bychom se najedli a hlavu složili. To, co se dělo dál, bylo moc i na mě. Už nevím, komu se podařilo najít volný pokoj se snídaní ve druhém patře Poutního domu č. 3 s Bazilikou Nanebevzetí Panny Marie jako na dlani a jejími zvony jako na uchu. Nájemce restaurace a jídelny jednoho z poutních domů byl jako zjevení. Nejen že nám i odpoledne uvařil k obědu, na co jsme si na tabuli ukázali, ale až do pozdního večera nám z nebe snášel točené pivo a vymýšlel k němu dobroty. Zarazili jsme ho, až když nám chtěl ke džbánkům piva chladit i půllitry. Po čtvrté hodině se vyprázdnilo parkoviště autobusů a kopec ztichl a osaměl. Rozfoukali jsme opuštěný oheň, našli dřevo, kde se dalo, a sami na Hostýně nečekaně obklopeni tichem noci, kdy i zvony tiše nabíraly energii na ráno, jsme si užívali nebeské pohostinnosti. Bylo to tak neskutečné, že jsme si slíbili, že o tom nikdy s nikým nepromluvíme (Jarda se doma prořekl a pak toho asi zalitoval). 

Velmi časně ráno pátého dne nevýhody polohy ubytování jednoznačně převážily jeho výhody. Zvony pár metrů od našich otevřených oken a nákladní auta zásobování hned pod nimi se předháněly, takže jsme se stihli kompletně sbalit a připravit na cestu a ještě jsme byli na snídani první. Dlouhé klesání z výšin poutního místa do civilizace vesnic znamenalo, že se vracíme domů. Po cestě jsme se zastavili v pravém a jediném obecním hostinci jako na cestě tam, ale tentokrát měli zavřeno. I tak se kluci tím krátkým sednutím před zavřenou hospodou osvěžili natolik, že se začali navážet do mého přibližně dvacet let starého kola a říkali něco o rámu svařeném ze staré dětské houpačky, to jsem vůbec nepochopil. Ani moje vzácné kolo, na míru vyrobené a sestavené z bezúdržbových komponentů, ale ani jejich nejspíš hypermarketová kola z akčního letáku neměla žádný problém a všem jim patří náš velký obdiv a dík. Z vesnic se stala města a v Hulíně měli kromě našeho vlakového nádraží i všechno ostatní. Cukrárny, kavárny, plné hospody s lákavými meníčky, kde v polední hektice dávají nejdřív na stůl polévku dne a pak se ptají, co dál. Byli jsme tak vyčerpaní a znavení z toho náročného týdne, že jsme kromě posledního řízku skoro nic dalšího nevnímali. Jak jinak by bylo možné udělat si selfíčko se spícím sytým Jardou, který vytuhnul na židli na venkovní zahrádce před rodinnou pražírnou kávy, kde si ani nic neobjednal? Chtěl tam jen počkat, až se vrátíme se sladkou tečkou, což trvalo, protože Honzovi spadla zmrzlina na zem a musel pro další a já jsem si musel na kremroli vystát frontu. Ve vlaku domů nás LaFontén jako obvykle opakovaně šokoval pro něj všeobecně známými fakty z oboru jeho velké lásky železnice a podivoval se příkladně tomu, jak někdo nemůže nepoznat standardní třistadesítku.         

Během našeho putování na kolech jsme si po nějaké době připomněli, že to, co tak dlouho spolu děláme, je něco unikátního, že dokážeme prožít pestrý společný čas, že bychom se kvůli odlišným kalendářům nerozdělili (leda by někdo měl svalovou horečku), že tlačení obtěžkaného kola do kopce nám jde, že v tom jsme dobří, že lidská pohostinnost může souviset s nadmořskou výškou a že je lepší spolu jezdit na kole, než spolu spát.