Pěkné výhled

Všechny malíčky všech čtyř kamarádů byly v pořádku, tak jsme po ročním výpadku mohli opět začít plnit cyklobrašny a hledat záložní stany a spacáky. V přízemních ohledech byly Chřiby a Hostýnské vrchy špatná zpráva pro naše netrénované zadky (LaFonténa samozřejmě vyjímaje), ovšem ve věcech nadpozemských byl náš letošní cyklovýlet rozhodně pozoruhodný. 

Zážitky by naplnily knihu, ale buďme vděčni i za těchto pár řádků. Kilometrů ujetých i utlačených bylo spousta, smíchu nepočítaně. Neustálé kochání okolní přírodou. Živé ploty z ibišků, přívětiví domorodci, kapři vyvalující se na slunci, pro mě pokus o dietní týden. Předem žádné velké plánování a domlouvání. LaFonténova platební karta aktivní. Hodně štěstí vždy a všude.

Klimatizovaným vlakem jsme si první den pomohli až do Kroměříže, ale už ve vlaku jsme zjistili, že jsme si mohli pomoct ještě o dvě stanice dál. Kukuřicí podél cyklostezky vyšší než LaFontén na kole jsme se rozjeli hledat oběd. Minuli jsme kombajn v plné práci a míjeli zatím i zámky, kostely a katedrály. Oběd jsme našli na zahrádce restaurace v samém centru, kde lidé chodili kolem se zmrzlinou. Byl to krásný začátek dovolené, navíc s překvapením v podobě náhodného setkání se známými, kteří byli také daleko od domova. Když jsme zase funěli do silničních vln, Honza Popichovač se začal probouzet, a když letní počasí dosáhlo prahu tečení asfaltu a Honza zahlédl ukazatel Přírodní koupaliště, prostě oznámil, že odbočujeme. LaFontén zasyčel do rybníka statečně jako první, ale zaplavali jsme si nakonec s kapry všichni. Zasyčelo i pivo s místními později odpoledne ve stínu slunečníků. Jeden nás hnal zpět na prohlídku kroměřížského zámku a jiný nám poradil zázračnou trasu. Chladivými stinnými cestami zaříznutými do vrstevnic jsme tak vyzráli na zbývající kopce k vrcholu Bunč, kde už jsme ani dál nemohli (tedy hlavně Jarda, ale všichni jsme mu byli vděčni). Toho dne jsme se totiž na jiném vysokém a výjimečném místě mapy měli sejít se Zdenálem, Honzovým kamarádem ze studií, a užít si noc venku s jeho zásobami jídla a vína. Celý den mu Honza posouval čas našeho příjezdu na smluvené místo, až musel nakonec setkání úplně zrušit. Na Bunči nám štěstí přineslo útulnou volnou chatku a otevřenou kuchyň restaurace. LaFonténova platební karta se začala zahřívat. Už ví, co jsme zač, takže na nápad s předplaceným paušálem samozřejmě nepřistoupil.

Druhého dne jsme si místo rozcvičky vytáhli kola na vrcholovou rozhlednu. Tu noc mělo totiž jako jedinou v týdnu pršet a vlhkou celtu (slovy Honzovy vlastní trampské písně) jsme nechtěli, takže LaFontén koupil ještě jednu noc a po snídani a po desinfekci jsme nalehko vyrazili vstříc dalšímu rozporuplnému dosahování všech mapových vrcholů, pořádně se po Chřibech pohoupat, a konečně i třeba dosáhnout cíle předchozího dne, i když jsme nepředpokládali, že by tam Zdenál ještě čekal. Z rozhledny bylo i pro nemapaře očividné, co nás čeká a nemine, a došlo i na otázku Musíme tam? Honza úkoloval navigaci hlasem. Zvládal té svéhlavé ignorantské paní mnohokrát za sebou strojově klidným hlasem opakovat slovo Buchlov, i když uvnitř vřel. V mapě s tak řídkým osídlením civilizací nebylo radno minout jediný konzum. Ve vesnici, kde má pošťačka dopoledne hotovo a vysedává s místními před obchodem, jsme se usadili na pódiu sboru dobrovolných hasičů a nad všehochutí nakoupeného oběda ze všech stran probrali stav světa. Pak už jsme se začali naplno těšit na včerejší cíl - údajně první písemně dochované hradisko a poutní místo sv. Klimentka, kde pobývali Cyril a Metoděj a odkud se prý počítá prapočátek všech slovanských jazyků. Obrovskou energii tohoto vrcholu se Honza rozhodl nasávat vleže na zádech na jedné z lavic před venkovním oltářem uvnitř půdorysu základů původní stavby obklopeného majestátními stromy, ale to jsem nefotil, protože takových jeho fotek mám už z našich cest dost. Podle předpovědi došlo i na slibovaný déšť a domů do chatky jsme se vraceli za stmívání a začínající bouřky. I po vyčerpávajícím dnu se tempo našeho pelotonu cestou do kopce temným lesem ozývajícím se praskáním a skřípáním zvyšovalo se zesilujícím větrem. Už jen s málem sil jsme si stihli opřít kola na naší zakryté verandě a v další vteřině se v plné síle spustila taková ta krásná letní bouřka, na kterou se rádi díváme ze sucha. 

Pro většinu z nás vypadalo třetího rána po dešti všechno ještě mnohem pozitivněji než jakákoliv jiná společná chvíle letošní cyklocesty, takže jsem oblékl růžový (pánský) těžko dopnutelný dres z plesové tomboly. Po odjezdové fotce samospouští, kde jsme vypadali jako mnohem větší cyklisti, jsme v tradiční nejistotě konce dne opustili naši vychvalovanou chatku. Odpočinkový den to nebyl. Trasy se zrychlily a narovnaly podle řeky Moravy. Obdivovali jsme plavební komory a jako malí kluci jsme se od jedné nemohli odtrhnout tak dlouho, dokud neskončilo celé divadlo proplutí jedné malé loďky se znuděnou posádkou. Širé lány obilí podél cest slyšitelně praskaly v žáru slunce. Pro Honzu bylo záhadou, jak se mohla jeho pesimistická ranní představa nového dne šlapání po kopcích tak rychle změnit v nádherný den. Podle mě to byl určitě malý zázrak, aspoň podle toho, jak jsme letos poctivě vymetali všechna poutní místa v celém okolí. I ubytování se podařilo Honzovi sehnat. Opět jsme dojížděli už za šera, pořád do kopce a vyhladovělí. Míjeli jsme hospody, kde už nevařili nebo nikdy nevařili. Naštěstí syn pana domácího provozoval ještě o kus výš hospodu a tam protekčně znovu roztopili pec a uctili nás dalším malým zázrakem - valašskou pizzou. Zelí a klobása už za tmy nebyly vidět, ale byla výborná. Vrcholnou součástí příběhu toho dne byl i bájný Zdenál, který tam na nás čekal jako zjevení a se zápalem rodáka nám konečně podal výklad o sv. Klimentkovi a o Hostýnu. 

Čtvrtého dne se podkrovní apartmán v soukromí probudil bez Honzy. V noci se přestěhoval do kuchyně a získal tak pár cenných hodin spánku. Po pravidelném ranním vzájemném vyčítání chrápání a po snídani od paní domácí nastala obvyklá chvíle plánování. Bylo nádherné horké ráno pod Hostýnem. Nebylo to tentokrát zázrakem, ale vydíráním, že Honza po mnoha letech prosadit opravdový odpočinkový den. Vyhrožoval tak dlouho, že svoje plavky zabalí do svých polorozpadlých brašen a ty svou opravářskou textilní páskou nedobytně a navždy zalepí, dokud jsme neřekli magické slovo koupaliště. Závod na paralelních skluzavkách, dvě bazénové délky volným způsobem, tobogán s frontou malých dětí, které naštěstí jezdily hromadně, probublání celého těla ve velké společné vířivce, bufet, lehnutí na slunce a znovu. Jardu jsme na atrakce nedostali. Posedával, pozoroval, polehával. Ještě teď se určitě diví, že jsme tam opravdu byli. U každého předoběda se plánovalo co dál. Ne a ne najít ubytování kolem Hostýna, na koupališti zůstat nešlo, spaní v přírodě nás děsilo. Potom, co měl Jarda všechny kérky prohlédnuté a Honza už uměl jakštakš plavat a LaFontén nafoukl cizí holčičce kosatku téměř životní velikosti, jsme vyrazili vytlačit si kola na Hostýn, protože vyjet se tam nedalo (LaFonténa samozřejmě vyjímaje). Bylo dávno po obvyklém čase oběda, když jsme dorazili na kopec Hostýn a začali hledat, kde bychom se najedli a hlavu složili. To, co se dělo dál, bylo moc i na mě. Už nevím, komu se podařilo najít volný pokoj se snídaní ve druhém patře Poutního domu č. 3 s Bazilikou Nanebevzetí Panny Marie jako na dlani a jejími zvony jako na uchu. Nájemce restaurace a jídelny jednoho z poutních domů byl jako zjevení. Nejen že nám i odpoledne uvařil k obědu, na co jsme si na tabuli ukázali, ale až do pozdního večera nám z nebe snášel točené pivo a vymýšlel k němu dobroty. Zarazili jsme ho, až když nám chtěl ke džbánkům piva chladit i půllitry. Po čtvrté hodině se vyprázdnilo parkoviště autobusů a kopec ztichl a osaměl. Rozfoukali jsme opuštěný oheň, našli dřevo, kde se dalo, a sami na Hostýně nečekaně obklopeni tichem noci, kdy i zvony tiše nabíraly energii na ráno, jsme si užívali nebeské pohostinnosti. Bylo to tak neskutečné, že jsme si slíbili, že o tom nikdy s nikým nepromluvíme (Jarda se doma prořekl a pak toho asi zalitoval). 

Velmi časně ráno pátého dne nevýhody polohy ubytování jednoznačně převážily jeho výhody. Zvony pár metrů od našich otevřených oken a nákladní auta zásobování hned pod nimi se předháněly, takže jsme se stihli kompletně sbalit a připravit na cestu a ještě jsme byli na snídani první. Dlouhé klesání z výšin poutního místa do civilizace vesnic znamenalo, že se vracíme domů. Po cestě jsme se zastavili v pravém a jediném obecním hostinci jako na cestě tam, ale tentokrát měli zavřeno. I tak se kluci tím krátkým sednutím před zavřenou hospodou osvěžili natolik, že se začali navážet do mého přibližně dvacet let starého kola a říkali něco o rámu svařeném ze staré dětské houpačky, to jsem vůbec nepochopil. Ani moje vzácné kolo, na míru vyrobené a sestavené z bezúdržbových komponentů, ale ani jejich nejspíš hypermarketová kola z akčního letáku neměla žádný problém a všem jim patří náš velký obdiv a dík. Z vesnic se stala města a v Hulíně měli kromě našeho vlakového nádraží i všechno ostatní. Cukrárny, kavárny, plné hospody s lákavými meníčky, kde v polední hektice dávají nejdřív na stůl polévku dne a pak se ptají, co dál. Byli jsme tak vyčerpaní a znavení z toho náročného týdne, že jsme kromě posledního řízku skoro nic dalšího nevnímali. Jak jinak by bylo možné udělat si selfíčko se spícím sytým Jardou, který vytuhnul na židli na venkovní zahrádce před rodinnou pražírnou kávy, kde si ani nic neobjednal? Chtěl tam jen počkat, až se vrátíme se sladkou tečkou, což trvalo, protože Honzovi spadla zmrzlina na zem a musel pro další a já jsem si musel na kremroli vystát frontu. Ve vlaku domů nás LaFontén jako obvykle opakovaně šokoval pro něj všeobecně známými fakty z oboru jeho velké lásky železnice a podivoval se příkladně tomu, jak někdo nemůže nepoznat standardní třistadesítku.         

Během našeho putování na kolech jsme si po nějaké době připomněli, že to, co tak dlouho spolu děláme, je něco unikátního, že dokážeme prožít pestrý společný čas, že bychom se kvůli odlišným kalendářům nerozdělili (leda by někdo měl svalovou horečku), že tlačení obtěžkaného kola do kopce nám jde, že v tom jsme dobří, že lidská pohostinnost může souviset s nadmořskou výškou a že je lepší spolu jezdit na kole, než spolu spát.