Itálie doopravdická

I přesto, že italské espresso na dně roztomilého šálku s talířkem a lžičkou za maximálně euro padesát v celé zemi zabere jen pár vteřin na stojáka u pultu v motorestu, všichni ve dlouhé frontě rádi počkají, až se Italovi rozlije blaho po tváři, obzvláště pokud si do něj přidal jeden cukr.

Ale největší objev pochází z řízení Florencií. Klíčem k přežití je být neustále v pohybu. Jako všichni domácí třeba ani neblikat, nebrzdit, ale pořád se pohybovat a tím naznačovat, co se bude dít dál. Být pomalí a rychlí zároveň. Takový proud života může zachytit a ještě ho oddirigovávat gesty jen jazyk neustále něco vyprávějící s rychlostí jen zdánlivou, tak milující své slabiky, ligatury a elize, který se v 9. století nemohl vyvinout jinak než z vulgární latiny pocitově se chovajících doopravdických lidí.

Potom, co už všichni cizinci dávno sjeli z dálnice, jsme silnicemi nižších a nižších tříd pokračovali krajinou plnou kopců, polí, vinic a zatáček až hluboko do srdce Toskánska, povečeřeli s místními limuzínu mezi masy a přespali nad restaurací otřásající se rytmy všudypřítomné italštiny, abychom pochopili, že vše opravdové italské dává dokonalý smysl.