Horský vůdce Mirek nasadil tempo vzdálené městským klukům a nepřímo úměrné všem vrstvám oblečení, které jsme doma našli. Ani jeho mnohé příběhy jsme nestíhali a některým výrazům vůbec nerozuměli. Zatímco on naši polární expedici popisoval jako romantiku na jednu noc, pro ostatní členy to bylo vykročení do neznáma.
Odhodlávání na zimní přespávání venku trvalo Honzovi pět let a nakonec byl z nás nejlépe poučen a vybaven. LaFontén sám sebe vyhecoval na trénink na balkóně v sedmém patře a vydržel dvě hodiny. Petr vsadil na improvizované vrstvení svého lůžka, které nevyšlo. Jarda bohužel na poslední chvíli neprošel fyzickými testy a jistil výpravu z tepla domova.
Se soumrakem jsme konečně uviděli světýlko vyhřátého bistra Na Salaši u Petroviček. Tento hřejivý dotek civilizace s vřelým srdcem hostinského znamenal horkou klobásu a pár posilňujících iontových nápojů na cestu. Anestetizování skupiny muselo pokračovat v restauraci Na Rozcestí v Českých Petrovicích, kde Honza zkřehlými prsty sundal dečku z Petrofa a rozehřál hosty svým klavírním mistrovstvím, čímž spolu s ostatními hráči získal pro všechny prodloužení zavíračky o dvě hodiny plus možnost zazvonit ráno o půl deváté na vajíčka k snídani. Večer končil přípitkem zelenou s citrónem na Petrův svátek a Eltonem na dobrou noc.
S lehce nametenou hlavou jsme vyšli po manžestru sjezdovky a po několika vrcholových selfíčkách ulehli na betonovou dlažbu rozhledny Amálka. Snili jsme o zuřících sněhových bouřích, čerstvých stopách medvědů, vytí stahujících se vlků, vybitých čelovkách, vyprodaných besedách a vykulených vnoučatech. Celou noc bylo do mrazivého zimního ticha slyšet, že nikdo z nás neumrzává.
To, co ale převyprávět nejde, je ten pocit vejít do hospody se spacákem. Třikrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat