Zobrazují se příspěvky se štítkemPlány a nápady. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPlány a nápady. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 19. března 2026

Sněžnice nebereme, plavky ano

Zatímco v nížině si za slunečného rána čmelák zemní už hledá hnízdo, nahoře v oblacích vládne ještě ledové království. Není moc praktické dělat polární expedici až v předjaří, člověk se zpotí už po cestě na nádraží, ale dřív nám to prostě nevyšlo.

Letos jsme se s přezdívkou Wellness skauti vydali plni plánů a nadšení z Ústí nad Orlicí do Králík vlakem a dál na Dolní Moravu malým autobusem plným filipínských pracovníků. Zatímco oni měli na klínech plné tašky nákupů, my expediční batohy s výbavou na přespání na Slamníku v turistickém přístřešku U Laviček.

První kroky od autobusu vedly do Hospody u Vendy, kde jsme se posilnili tak, že další aklimatizační zastávka nebyla nutná. Začalo noční stoupání po rozbahněné louce mimo bílé pruhy sjezdovek. Loučící se bílý cukr zuřivě uplácávaly rolby, se kterými jsme si během dvouhodinového výstupu hráli na schovávanou. Dvakrát jsme museli přecházet sjezdovku a kolem půlnoci jsme konečně stáli před rozhodnutím, kde a jak si ustlat. Vítr zesiloval. Když si šel LaFontén odskočit, jeho bivak už byl o kus dál. Celou noc nám poryvy hlučného větru vyvávaly teplo z kachního peří našich načechraných spacáků.

Jasná obloha plná hvězd a teploty pod nulou udělaly z cesty zpět přes sjezdovku příkré ledové kluziště, což jsme zjistili až v polovině přechodu přesně tam, kde naše vlastní stopy z noci slábly. HonzaHu chvatně přešel těch dvacet metrů na svém adrenalinu a srdce mu začalo bít až na druhé straně. Ostatní vyšli neochvějně za ním. LaFontén vrávoral už od začátku a nakonec ho led, batoh a vítr shodily na zem. Nekontrolovaně odjel do nedohlédnutelné hloubi vlnité lesní červené sjezdovky bez postranních zábran. Petr zůstal paralyzován na místě. Honza chtěl přes něj urychleně přejít a mít to za sebou, ale upadl. Nedokázal se udržet na místě a i on odjel do neznáma. Zbylých deset metrů ledové stěny šel Petr po čtyřech dvacet minut a postupně si špičkou boty pracně prokopával náznaky zamrzlých nočních stop do podoby stupaček pro nejisté úkroky. Honza se nějakým způsobem dokázal na svahu zastavit a jal se kontaktovat a zachraňovat LaFonténa, který nejspíš vjel někam do lesa, zatímco vyděšení HonzaHu s Petrem hledali bezpečnou cestu zpět dolů. Společnými silami Horské služby a záchranky se Honzovi podařilo LaFonténa najít a dostat až do nemocnice, kde prošel důkladnou kontrolou hlavy, žeber, nohou, zad a obličeje se závěrem fraktura spodiny levé orbity.

Chuť hrát si dál na polárníky byla pryč. Místo zaslouženého bazénu byl dřívější návrat domů a o to intenzivnější napojení na LaFonténa ve prospěch rychlého hojení a blednutí všech jeho suvenýrů. Až se v noci přestaneme budit strachem, věřím, že se začneme těšit na další ročník.

pátek 16. ledna 2026

La nebbia veneziana

Když zavřete oči, můžete být kdekoliv. Třeba si představte město na rovině, celé ho zalijte vodou, auta vyměňte za plavidla a uberte sedm set let. S mlhou to funguje stejně, ale v našem případě to byla opona se vším napětím a očekáváním diváka.

Zítra navštívíte proslulé město na laguně, a i když si to možná teď neuvědomujete, milí návštěvníci, tahle mlha je ten největší dar. Až se ráno rozplyne a slunce prozáří mořský vzduch, naskytne se vám magnetický pohled na tržiště světa na borovicových pilotech a istrijském mramoru, na místo setkávání, ruchu a výměny, na úchvatný vodní prvek obrovského rozsahu. Za každým rohem bude co obdivovat, všude ucítíte dějepis, bohatství a slávu. Zasáhne vás obdiv namíchaný se studem, protože máloco našeho věku dosahuje tehdejšího řemesla. Zatají se vám dech, až se na pláži každoroční otužilci na Nový rok v poledne ponoří do vln. Při obědě budete mít stejný výhled na ulici jako lidé před staletími. Vychutnáte si autentickou pizzu nebo skutečné spaghetti carbonara, ale nebudete už za pepř platit zlatem. Místní espresso vám i na stojáka u barového pultu bude připadat nadpozemské. Plavbou na Burano užasnete barvami domů a precizními krajkami ve vitrínách, na Muranu oněmíte při sledování mistra skláře, který vyfoukne a pod minutu jednou rukou vytvaruje ikonického koníka.

Až se třetího dne začnete s Benátkami loučit, panoramatické výhledy z nejvyšší zvonice za ranního slunečního svitu a odbíjení celé vám vženou slzy do očí. Posledním překvapením bude hrdý místní gondoliér, který vás přes slavná místa dohoupe do úplného ticha, domova zbylých čtyřiceti sedmi tisíc Benátčanů, kde necháte vše doznít, protože pohledu z vody se nic nevyrovná, a pak přijdou závěrečné ovace a oboustranný vroucí vděk.

neděle 16. března 2025

Meteme šišku

Věhlasní polárníci přecházejí celá pohoří, slaňují ledopády, nemají deko navíc, nezastaví je zakázané mosty a své deníky na křídovém papíře s panoramatickými fotografiemi podepisují na křtech nebo v plných kulturácích. Naše poprvé vypadalo jinak.

Horský vůdce Mirek nasadil tempo vzdálené městským klukům a nepřímo úměrné všem vrstvám oblečení, které jsme doma našli. Ani jeho mnohé příběhy jsme nestíhali a některým výrazům vůbec nerozuměli. Zatímco on naši polární expedici popisoval jako romantiku na jednu noc, pro ostatní členy to bylo vykročení do neznáma.

Odhodlávání na zimní přespávání venku trvalo Honzovi pět let a nakonec byl z nás nejlépe poučen a vybaven. LaFontén sám sebe vyhecoval na trénink na balkóně v sedmém patře a vydržel dvě hodiny. Petr vsadil na improvizované vrstvení svého lůžka, které nevyšlo. Jarda bohužel na poslední chvíli neprošel fyzickými testy a jistil výpravu z tepla domova.

Se soumrakem jsme konečně uviděli světýlko vyhřátého bistra Na Salaši u Petroviček. Tento hřejivý dotek civilizace s vřelým srdcem hostinského znamenal horkou klobásu a pár posilňujících iontových nápojů na cestu. Anestetizování skupiny muselo pokračovat v restauraci Na Rozcestí v Českých Petrovicích, kde Honza zkřehlými prsty sundal dečku z Petrofa a rozehřál hosty svým klavírním mistrovstvím, čímž spolu s ostatními hráči získal pro všechny prodloužení zavíračky o dvě hodiny plus možnost zazvonit ráno o půl deváté na vajíčka k snídani. Večer končil přípitkem zelenou s citrónem na Petrův svátek a Eltonem na dobrou noc.

S lehce nametenou hlavou jsme vyšli po manžestru sjezdovky a po několika vrcholových selfíčkách ulehli na betonovou dlažbu rozhledny Amálka. Snili jsme o zuřících sněhových bouřích, čerstvých stopách medvědů, vytí stahujících se vlků, vybitých čelovkách, vyprodaných besedách a vykulených vnoučatech. Celou noc bylo do mrazivého zimního ticha slyšet, že nikdo z nás neumrzává.

To, co ale převyprávět nejde, je ten pocit vejít do hospody se spacákem. Třikrát.

středa 31. ledna 2024

L. P. 2023

Laura Pausini šla za svým snem. Stala se objevem roku na festivalu italské písně v Sanremu v roce 1993 a od té doby sbírá uznávaná hudební ocenění. Až když se cítila milována doma, vyrazila do světa a v roce 2004 poprvé zazpívala na mé hodině nepovinné italštiny pro začátečníky.

Velkolepou oslavu třicátin na scéně jsme s Laurou zažili v Padově na vyprodaném prvním koncertě jejího světového turné s atmosférou obrovského pěveckého sboru. Zblízka jsme mohli přijímat barvu, čistotu a udivující sílu hlasu této ikonické italské divy podtrženou vlastními texty, které dokáže interpretovat v několika jazycích. Viseli jsme na její italštině, odvaze, energii, vzkazech a příbězích.

Už dlouho se při poslechu její tvorby cítíme vyznamenáni, takže obdržet Řád za zásluhy o národ v oblasti umění od Italské republiky bylo jen otázkou času.

sobota 7. října 2023

Betina Gozo team

Někdo o tom sní, já jsem to prostě udělal. Začal jsem přepnutím v hlavě na jedno velké ano a spojil se se sebou. Nemůžu se dočkat pocitu radosti, až bude očividné navenek to, co si přeju uvnitř, a to je přesně ono. Mohl jsem si zvolit aplikaci vedenou časopisově vysportovanými zaťatými borci se silnou orientací na čísla, ale Betina je jiná. 

S touhle drobnou asijskou trenérkou dojdu až na konec poslední série, i když si po první myslím, že to není možné, a přestože nemá ve slovníku slovo kompromis, zadýchává se jako člověk, když motivuje a cvičí zároveň. Někdy dorazí i prostornější běloška, která při předcvičování balančních cviků normálně vrávorá a při střídání stran přiznává tu slabší. Mívá s sebou i dalšího běžného cvičence, na kterém laskavě ukazuje dostupné alternativy. Svátečně se k nám přidává i zavalitý černoch, který svým hlasem jogína dokáže přenést pocit vzrůstajícího blaha, zatímco si vsedě napasovává své břicho mezi roztažené nohy a předklání se až tam, kam málokdo z masa a kostí dokáže.

Cvičení je dýchání a pohyb nahoru dolů, je to jako život. Každý nádech je nová možnost, minulost je pryč, a tak není možné vrátit běžecké boty, pokud i ty jsou součástí rozhodnutí. Začal jsem zlehka indiánsky, ale s hudbou oběhnu svůj okruh bez zastavení. V cíli se pak kapičky potu z celého těla stekou do loužičky a můj obličej ještě dlouho hraje odstíny červené. 

Držím pozitivní přístup i ve cvičení a pozoruji, co všechno mi to přitahuje do života. V ohni jsou svaly, o kterých jsem neměl ani tušení, a baví mě ten vysvětlitelný, přiblble blažený úsměv na tváři, protože jediný způsob, jak začít, je začít. Kývněte, jestli vám to dává smysl.

čtvrtek 6. července 2023

Farewell, Elton John!

Poprvé se mi zastavilo srdce, když mi lístky na koncert světového rozlučkového turné fenomenální autorské legendy Sira Eltona Johna v Mannheimu přinesl Ježíšek. Podruhé to bylo při zprávě těsně před odjezdem, že termín byl pro nemoc zrušen, ale týž den jsme objednali nové lístky do Curychu. Potřetí, když nás nepustili dovnitř, protože se ukázalo, že vstupenky pocházejí z podvodného webu, a znovu, když ještě měli k prodeji nové, a zas, když jsme zjistili, že místa, která na nás čekala, jsou tak výjimečná, že osobnější naše setkání s ním ani být nemohlo. Pak už mi jen dvě a půl hodiny bušilo s každým jeho tónem, gestem a úsměvem. Byl jsem u toho a byl to koncert.

Jak jinak než pompézně by se měly dospělým servírovat dětské sny. Cestovat stovky kilometrů, utratit tisíce, a přitom nelitovat ani koruny s vědomím, že se to opravdu stane. Vzal jsem si na sebe tričko s mladým Eltonem Johnem pózujícím ve dřepu s fotbalovým míčem v dresu jeho milovaného Watfordu a pyšnil se starými brýlemi z přílohy módního časopisu nápadně připomínající kolekci z jeho obchodu, který k nám své skvosty ještě nezasílá. Nepřekvapilo by mě, kdybych našel způsob, jak je sem dostat.

úterý 11. ledna 2022

Jen tak žasnout

Máme-li čas se zastavit, žasneme nad běžnými věcmi kolem nás.

My lidé býváme hodně unaveni už ve čtvrtek, ale jsou i dny, kdy se ve velkoměstě necháme cizí paní svléknout do trenek a cenovky neotáčíme. V prázdném kině nepřestáváme držet palce dobru. Svou přítomností zrychlíme eskalátor. Domů plujeme nocí po silnicích lemovaných umělýma očima srnek.

Představte si, jak užaslá se bude cítit borová šiška donesená z divočiny, ocitnuvší se na vrcholu dvoupatrového svatebního dortu plného lásky od Dvou bukvic.

pondělí 7. srpna 2017

Já jedu!

Hluboko v borových lesích Máchova jezera objevíte po desetiletí stále stejně vypadající i stejně vybavené chatky, ve kterých se ubytovali lidé, kteří si i letos přijeli užívat slunce, vodu a vítr. Většina z nich jako by nikdy neodjeli a ještě přivezli i svoje děti a vnoučata. Na mě tam čekala plachetnice.

Ta je nádherná. Jsem nervózní. To dám! Václav na mě pořád mluví. Můj nevěřícný výraz ho vůbec nezpomaluje. Tohle jsme ve slovníčku neměli! Sestaveno. Pojedu jen v plavkách. Vesta už je studená teď. Bojím se o ni ještě víc než Václav, hladím pro štěstí. Sklouzla jako po másle. Jak to říkal? Odstrčit od břehu. Naskočit na ni břichem. Zasunout ploutev. Držet zároveň kormidlo a otěž. Kam to jede? To se ti řekne, pojeď sem, ale jak? Kormidlem rozpohybovat loď a vyjet. Funguje to. Ta plachta je obrovská. Atletická loď. Ideální vítr. Václave, to nemyslíš vážně, nácvik čeho? Stoupnout si? Opřít se do stěžně takhle? Zvrhnout loď? Ta je ledová! Stihnu to, než se otočí plachtou dolů? Jsem tu, voda v uších, neslyším tě. Neslyším tě! Znovu? Tak jo, umím to i líp, hlavně zase nepustit otěž. Co bych dělal bez lodě? Jsem zase tu. Jako opice. Vítr sílí. Odkud? Přesednout na druhou stranu. Ráhno au po šesté. Prohodit ruce za zády. Na tuhle stranu mi to už jde! Ne, zpět, vítr se otočil. Plachtu povolit, větší břicho. Odpadnout po větru. Kormidlo, otěž, plachta, kormidlo, otěž, plachta. Já jedu? Ten zvuk od přídě, ten vítr ve tváři, ta brázda za mým Laserem. Já jedu! Tam z té lodě mě někdo zdraví? Tak jo, Ahoooj! 

Absolvoval jsem kurz plachtění na Mácháči a nakonec jsem zkušeným stál za pozdrav. Já totiž něco pochopil a navzdory všemu sám v dál plul.

neděle 23. dubna 2017

Helena Monsterová

Někoho jsem potkal. Je to pravá Italka. Pochází ze slavné zámožné rodiny. Její otec je velké zvíře, ale určitě nebude mít nic proti. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Sebevědomá i stydlivá, krotká i nesnesitelná. Vypadá roztomile, ale chytá napoprvé a dokáže se dost rozpálit. Je krásně okatá. Má návykovou vůni a její barvy oslňují zem. A ten její hlas! Když promluví, je k nezastavení. Není těžké si ji idealizovat. Není těžké představit si, co všechno je s ní možné. Ale je těžké jí odolat. Stačí se jí dotknout na správném místě a neskutečně to rozjede. S ní lze být v mžiku kdekoliv. Člověka nutí začít plánovat. Nebo jen žít a neplánovat nic.

Seznamujeme se. Je jí teprve 16 a venku je ještě chladno, tak se na ni zatím jen chodím dívat do garáže.

PS: po generálce u pana mechanika bije srdce Heleny skoro jako když se narodila. Všechny změny jsou uvnitř a jen jedna navenek - místo korálků má teď na zápěstí ocelový řetěz.

pondělí 4. července 2016

Sen o učebně

Úplně ji vidím, je prosklená. Je to místnost s výlohou přes celou stěnu tak, aby lidé z ulice viděli na tabuli, na učitele čelem, na studenty zády. A bude moje, nebo pronajatá. Hezká představa, ale prosklená učebna? To jsou snad učitelé exhibicionisté a šašci? Jistě.

Bylo období, kdy jsem míval i několik hodin angličtiny týdně navíc po pravidelné výuce ve škole. Jak to tak bývá, každá skupina je svá a vést ji je vždy výzva. Studenti se liší věkem, motivací, úrovní jazyka, přístupem i nasazením a očekáváním. Těžko říct, jestli je lepší mít menší skupiny o dvou až šesti studentech nebo jednotlivce nebo naopak velké skupiny kolem deseti až patnácti. Mám pestré zkušenosti s mnoha typy výuky a žádné neodmítám. Tedy z časových důvodů momentálně všechny a přeposílám poptávky svým osvědčeným kolegům.

Vzpomínám si na pracovníky jedné velké společnosti, kteří byli nahnáni do dlouhodobého kurzu a bylo jim pohrozeno jeho zaplacením v případě propadnutí u závěrečného testu. Byli to ale kamarádi a táhli za jeden provaz. Byla s nimi legrace, a všechno jsme vždycky společně na konci školního roku v pohodě a beze ztrát zvládli.

Vzpomínám si i na naopak velmi nesourodou skupinu jiných zaměstnanců. Byli z různých pozic hierarchie společnosti, což jim velké přátelství nevyneslo. Bylo těžké je pro něco nadchnout, styděli se mluvit, a bylo jim nepříjemné cítit se jako žáci ve škole a chybovat před ostatními. Dřelo to a skupina se brzy rozpadla.

Velká učitelská i jazyková výzva pak pro mě byla individuální výuka postupně několika vedoucích oddělení anglicky mluvícího koncernu. Ženy nebo muži, každý přesně věděl, co chce a co nechce, na co se chce soustředit a čím nehodlá ztrácet čas. Každá hodina byla na míru. Náročné ale pestré a zajímavé, to mě hodně bavilo.

Jednu dobu jsem také organizoval večerní kurzy pro veřejnost a dodnes jasně vidím ty skupiny dospělých začátečníků a mírně pokročilých, každý svým vlastním způsobem silně motivován, kteří pravidelně zasedali do lavic celý školní rok, každý se svým cílem, svými schopnostmi a svými hranicemi.

A ještě nebyla řeč o soukromé výuce, mé nejoblíbenější, ale to je na jiné povídání...

Stále váháte jestli a jak se učit cizím jazykům? Chtěli byste patřit do nějaké skupiny nebo to zvládnout sami s dobrými zdroji? Každý vám potvrdí, že je to těžké a na dlouho, ale podle mě stačí jediné - musíte jen hodně chtít.

PS: Kniha „Pan Kaplan má stále třídu rád“ od Leo Rostena určitě stojí o dovolené za přečtení. Je to také o výuce jazyků, ale hlavně se pořádně zasmějete.