Členská schůze

Usedám na volné místo s dobrým výhledem a poukázkou na pivo, klobásu a turka. V kulisách obecní sokolovny, kde se nikdo z přítomných už dávno nepotil, začíná výroční členská schůze místní organizace Českého rybářského svazu minutou ticha za ty, kteří už nepřijdou, protože odešli rybařit na druhý břeh.

Je čas rozhlížet se a v plejádě zelených a hnědých odstínů podle postavy rozeznávat druhy přicházejících rybářů. Někteří jsou v maskáčích téměř neviditelní a staví se jako obvykle do fronty na povolenky. Moc se toho tady nemění. Řeší se jen to, co přinese řeka a pošle nadřízený územní svaz, ale dvě tři změny jsme s bráchou za těch 26 let členství zažili. 

Uznávaný, dnes už úplně bělovlasý nemluva se chápe mikrofonu a velkými upracovanými prsty jemně těká po touchpadu notebooku, který spolu s Rybářským informačním systémem už musel vstoupit do jeho funkce, a vyčerpává svou roční kvótu slov na svou nezastupitelnou povinnost předsedy. Zahajuje a pak přednáší úvodní zprávu schůze. Poslední ve svém funkčním období, poslední ve svém životě.

Jednou za čtyři roky přichází velký volební rok, kdy přítomní členové volí výbor místní organizace přímo. V praxi se volí systémem Je někdo proti?, protože hlasovat zvednutím ruky pro postupně sedm členů výboru a zároveň držet klobásu v jedné a chleba ve druhé je nemožné, přestože běžný bobkař dokáže obsluhovat dva pruty najednou a muškař je v podstatě něco jak artista.

Ne každý spolek má to štěstí, že může ze svého středu zvolit pokračovatele ochotného stát v čele dalším generacím rybářů. Ne každou obcí protéká tak nádherná řeka, kde se místní mladí zubatí potočáci a duhoví tržní granuláči z města potkávají s invazivními druhy. Kde snídá volavka a večeří vydra. Kde je muškařský revír divoké řeky a jejích hrdých tichých bláznů a strážců, kteří dokážou svým předloktím vlastnoručně vyrobenou mušku neslyšně posadit na její hladinu kamkoliv a s bušícím srdcem čekat na odpověď.

Petrův zdar!

La nebbia veneziana

Když zavřete oči, můžete být kdekoliv. Třeba si představte město na rovině, celé ho zalijte vodou, auta vyměňte za plavidla a uberte sedm set let. S mlhou to funguje stejně, ale v našem případě to byla opona se vším napětím a očekáváním diváka.

Zítra navštívíte proslulé město na laguně, a i když si to možná teď neuvědomujete, milí návštěvníci, tahle mlha je ten největší dar. Až se ráno rozplyne a slunce prozáří mořský vzduch, naskytne se vám magnetický pohled na tržiště světa na borovicových pilotech a istrijském mramoru, na místo setkávání, ruchu a výměny, na úchvatný vodní prvek obrovského rozsahu. Za každým rohem bude co obdivovat, všude ucítíte dějepis, bohatství a slávu. Zasáhne vás obdiv namíchaný se studem, protože máloco našeho věku dosahuje tehdejšího řemesla. Zatají se vám dech, až se na pláži každoroční otužilci na Nový rok v poledne ponoří do vln. Při obědě budete mít stejný výhled na ulici jako lidé před staletími. Vychutnáte si autentickou pizzu nebo skutečné spaghetti carbonara, ale nebudete už za pepř platit zlatem. Místní espresso vám i na stojáka u barového pultu bude připadat nadpozemské. Plavbou na Burano užasnete barvami domů a precizními krajkami ve vitrínách, na Muranu oněmíte při sledování mistra skláře, který vyfoukne a pod minutu jednou rukou vytvaruje ikonického koníka.

Až se třetího dne začnete s Benátkami loučit, panoramatické výhledy z nejvyšší zvonice za ranního slunečního svitu a odbíjení celé vám vženou slzy do očí. Posledním překvapením bude hrdý místní gondoliér, který vás přes slavná místa dohoupe do úplného ticha, domova zbylých čtyřiceti sedmi tisíc Benátčanů, kde necháte vše doznít, protože pohledu z vody se nic nevyrovná, a pak přijdou závěrečné ovace a oboustranný vroucí vděk.

Jsi snad psycholog?

Vše je propojeno. Pouhým okem neviditelná spojení v každé struktuře kvanta vytvářejí mapu našeho nejhlubšího zájmu. Svět bez špagátu je chaos a žít znamená jen věřit.

 

Že jsi na cestě svobody s limity jen vlastními, že uvidíš v lese víc, když zhasneš baterku, že se staneš, kým budeš chtít, že sobě říkáš jen to, co chceš slyšet, že máš, co potřebuješ, a nesoutěžíš v tahání za delší konec, že pochopit druhého nemůžeš a že máš komu říct: „Líbej mě jako nikdy.“

Zkrátka, co se Ti děje, přijmi, bezvýhradně a bezpodmínečně, a to je všechno, protože co nepřijmeš, se Ti vrátí, a pokud Tě někdo oslavuje nebo lituje, usměj se jen a neřekni víc než: „Uvidíme.“

Zbystři!

Hledej lesk v každém dni

a žádné kouzlo Ti neunikne.

PF 2026