Víte, já se nedomnívám, že existuje dobrá nebo špatná odpověď. Pravda totiž neexistuje, je to jen iluze a všechno je relativní. Tuhle otázku od médií si připravuji od roku 2016, kdy jsem začal psát něco jako blog. Vídal jsem, co všechno se dá napsat a publikovat, a to mi dodalo odvahu začít. Od malička rád přicházím na to, jak věci fungují, takže mé čtení je spíš jazykový rozbor, něco jako profesionální deformace. Ve škole jsme trávili hodiny rozborem jednoho řádku skript celou přednášku nebo interpretováním pár veršů básníka v jeho tehdejším rozpoložení. Nejsem ani rychlý, nebo náruživý čtenář a přiznávám, že nerad čtu cizí příběhy. Mladý Ferdinand také nemohl najít auto svých snů, tak si ho postavil sám. Píšu hlavně proto, aby ty nápady nezapadly. Moc by mě mrzelo, kdyby je nikdo nikdy nečetl a nezasmál se jim spolu se mnou. Těch textů za ty roky už jsou stovky a všechny jsou neposměšné, láskyplné a pozitivní! Možná jednou to bylo na hraně, kdy jsem se nechal unést tehdejším alarmujícím trendem. Inspirace může přijít odkudkoliv, ale všechny jsou to moje vlastní iluze pravdy, osobní vnímání reality. Nejlepší je ten proces vznikání, vylepšování, objevování možností češtiny. Baví mě čtenáře překvapovat stejně tak, jako jazyk překvapuje mě. Například elegantně zavedu vhodnou metaforiku, věrohodnost posílím detaily, a tak uniknu klišé, nechám jednou větou problesknout evokativní motiv, provzdušním střední pasáž a tu impresionistickou črtu, kterou vinu celým textem, nechám v závěru krásně vrcholit, to se mi líbí. Texty nejsou prvoplánové, jednoduché ani přímočaré, jejich pochopení nepřichází okamžitě – chtějí dumavého čtenáře, který si dopřeje čas se zasoustředit a odhalit kompoziční triky a masky. Mají udivit, zasáhnout hluboko, přivést k zamyšlení, rozbláznit představivost a vytvořit atmosféru, a to je prý v současné blogosféře vzácné. Jsou rozvláčné i zkratkovité, pulzují a tančí na řádcích, mají barvu, chuť i zvuk, mají rytmus, to mám rád. Záměrně si dávám na všechny nápady jen jeden pokus, to je asi to nejtěžší. Nic se neopakuje, jen jedno jediné zpracování na každý nápad, každé téma. Do každého dávám veškerou invenci, techniku a pokoru, jako když dáváme všechno do každé minuty života, do každé své myšlenky, každé své věty. A když se mě dnes tolik lidí ptá Odkud se bere všechna ta lidskost, odpovídám zcela prostě. Říkám jim, že je to touha tvořit, co mě pohání, abych se zase pustil do jazykové výzvy, abych učinil dar, dar, dar, dar sebe sama. Proto je na začátku knihy to doporučené dávkování pro čtenáře – každý den jeden, protože nejlepší je to těšení – a hlavně mají být co nejkratší, protože stručnost je, a to souhlasím s Baťou, duší vtipu, takže asi tak.
středa 25. února 2026
Proč píšete?
(Text je inspirován Otisem z milovaného filmu Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, kdo by to nepoznal.)
Víte, já se nedomnívám, že existuje dobrá nebo špatná odpověď. Pravda totiž neexistuje, je to jen iluze a všechno je relativní. Tuhle otázku od médií si připravuji od roku 2016, kdy jsem začal psát něco jako blog. Vídal jsem, co všechno se dá napsat a publikovat, a to mi dodalo odvahu začít. Od malička rád přicházím na to, jak věci fungují, takže mé čtení je spíš jazykový rozbor, něco jako profesionální deformace. Ve škole jsme trávili hodiny rozborem jednoho řádku skript celou přednášku nebo interpretováním pár veršů básníka v jeho tehdejším rozpoložení. Nejsem ani rychlý, nebo náruživý čtenář a přiznávám, že nerad čtu cizí příběhy. Mladý Ferdinand také nemohl najít auto svých snů, tak si ho postavil sám. Píšu hlavně proto, aby ty nápady nezapadly. Moc by mě mrzelo, kdyby je nikdo nikdy nečetl a nezasmál se jim spolu se mnou. Těch textů za ty roky už jsou stovky a všechny jsou neposměšné, láskyplné a pozitivní! Možná jednou to bylo na hraně, kdy jsem se nechal unést tehdejším alarmujícím trendem. Inspirace může přijít odkudkoliv, ale všechny jsou to moje vlastní iluze pravdy, osobní vnímání reality. Nejlepší je ten proces vznikání, vylepšování, objevování možností češtiny. Baví mě čtenáře překvapovat stejně tak, jako jazyk překvapuje mě. Například elegantně zavedu vhodnou metaforiku, věrohodnost posílím detaily, a tak uniknu klišé, nechám jednou větou problesknout evokativní motiv, provzdušním střední pasáž a tu impresionistickou črtu, kterou vinu celým textem, nechám v závěru krásně vrcholit, to se mi líbí. Texty nejsou prvoplánové, jednoduché ani přímočaré, jejich pochopení nepřichází okamžitě – chtějí dumavého čtenáře, který si dopřeje čas se zasoustředit a odhalit kompoziční triky a masky. Mají udivit, zasáhnout hluboko, přivést k zamyšlení, rozbláznit představivost a vytvořit atmosféru, a to je prý v současné blogosféře vzácné. Jsou rozvláčné i zkratkovité, pulzují a tančí na řádcích, mají barvu, chuť i zvuk, mají rytmus, to mám rád. Záměrně si dávám na všechny nápady jen jeden pokus, to je asi to nejtěžší. Nic se neopakuje, jen jedno jediné zpracování na každý nápad, každé téma. Do každého dávám veškerou invenci, techniku a pokoru, jako když dáváme všechno do každé minuty života, do každé své myšlenky, každé své věty. A když se mě dnes tolik lidí ptá Odkud se bere všechna ta lidskost, odpovídám zcela prostě. Říkám jim, že je to touha tvořit, co mě pohání, abych se zase pustil do jazykové výzvy, abych učinil dar, dar, dar, dar sebe sama. Proto je na začátku knihy to doporučené dávkování pro čtenáře – každý den jeden, protože nejlepší je to těšení – a hlavně mají být co nejkratší, protože stručnost je, a to souhlasím s Baťou, duší vtipu, takže asi tak.
Víte, já se nedomnívám, že existuje dobrá nebo špatná odpověď. Pravda totiž neexistuje, je to jen iluze a všechno je relativní. Tuhle otázku od médií si připravuji od roku 2016, kdy jsem začal psát něco jako blog. Vídal jsem, co všechno se dá napsat a publikovat, a to mi dodalo odvahu začít. Od malička rád přicházím na to, jak věci fungují, takže mé čtení je spíš jazykový rozbor, něco jako profesionální deformace. Ve škole jsme trávili hodiny rozborem jednoho řádku skript celou přednášku nebo interpretováním pár veršů básníka v jeho tehdejším rozpoložení. Nejsem ani rychlý, nebo náruživý čtenář a přiznávám, že nerad čtu cizí příběhy. Mladý Ferdinand také nemohl najít auto svých snů, tak si ho postavil sám. Píšu hlavně proto, aby ty nápady nezapadly. Moc by mě mrzelo, kdyby je nikdo nikdy nečetl a nezasmál se jim spolu se mnou. Těch textů za ty roky už jsou stovky a všechny jsou neposměšné, láskyplné a pozitivní! Možná jednou to bylo na hraně, kdy jsem se nechal unést tehdejším alarmujícím trendem. Inspirace může přijít odkudkoliv, ale všechny jsou to moje vlastní iluze pravdy, osobní vnímání reality. Nejlepší je ten proces vznikání, vylepšování, objevování možností češtiny. Baví mě čtenáře překvapovat stejně tak, jako jazyk překvapuje mě. Například elegantně zavedu vhodnou metaforiku, věrohodnost posílím detaily, a tak uniknu klišé, nechám jednou větou problesknout evokativní motiv, provzdušním střední pasáž a tu impresionistickou črtu, kterou vinu celým textem, nechám v závěru krásně vrcholit, to se mi líbí. Texty nejsou prvoplánové, jednoduché ani přímočaré, jejich pochopení nepřichází okamžitě – chtějí dumavého čtenáře, který si dopřeje čas se zasoustředit a odhalit kompoziční triky a masky. Mají udivit, zasáhnout hluboko, přivést k zamyšlení, rozbláznit představivost a vytvořit atmosféru, a to je prý v současné blogosféře vzácné. Jsou rozvláčné i zkratkovité, pulzují a tančí na řádcích, mají barvu, chuť i zvuk, mají rytmus, to mám rád. Záměrně si dávám na všechny nápady jen jeden pokus, to je asi to nejtěžší. Nic se neopakuje, jen jedno jediné zpracování na každý nápad, každé téma. Do každého dávám veškerou invenci, techniku a pokoru, jako když dáváme všechno do každé minuty života, do každé své myšlenky, každé své věty. A když se mě dnes tolik lidí ptá Odkud se bere všechna ta lidskost, odpovídám zcela prostě. Říkám jim, že je to touha tvořit, co mě pohání, abych se zase pustil do jazykové výzvy, abych učinil dar, dar, dar, dar sebe sama. Proto je na začátku knihy to doporučené dávkování pro čtenáře – každý den jeden, protože nejlepší je to těšení – a hlavně mají být co nejkratší, protože stručnost je, a to souhlasím s Baťou, duší vtipu, takže asi tak.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat