Hned ráno při zastavování na srazu jsem se převážil na bok a načechral si rameno, ale Helence se kromě škrábance na zrcátku nestalo nic. To asi proto, že ten den měla v kalendáři svátek. Od té chvíle jsem jel na adrenalin, který mi vydržel čtyři dny a nechával dokonalé lidské tělo dělat svou práci. Do obvyklého úsměvu o každoročně dychtivě očekávané motorkářské dovolené jsem se musel trochu nutit. Odjet 350 km prvního dne napříč republikou ze severovýchodního Ústí nad Orlicí k severozápadním Karlovým Varům šlo, ale svlékání do sprchy trvalo. Drželi jsme se co nejdál od velkých měst a mimo dálnice. Za hranicemi našeho Pardubického kraje začaly hezké úseky jiných nadšenců. Ubývala města, přibývaly posedy a dlouhé táhlé vlny. Nenápadně jsme se protáhli pod Prahou. Přejeli jsme Berounku, objeli Křivoklát. Určitě někdo zná a miluje silnice kolem obce Žlutice. Byl krásný letní den jen kolem 25 stupňů, jako když jsme byli malí. Táta dostal úkol zvolit trasu prvního dne do ubytování a zvládl to na jedničku. Hezky jsme se svezli a unavili. Zaparkovali jsme na štěrku vzadu za Penzionem U Draka, který je v klidném místě s výhledem přes Ohři na dostihové závodiště asi 3 km od centra Karlových Varů. Vychladlým motorkám jsme později poděkovali, překryli je plachtami, táta normální, já dětskou, pohladili je a uložili na dobrou noc. Na druhý den jsme nad mapou vytvořili pestrý celodenní okruh a nabodovali ho do navigace. Táta přidával a přidával místa, kde ještě nebyl. Usínali jsme natěšeni na to, až se dá ten okruh do pohybu. Úplně poprvé jsme totiž jeli styl – jedno ubytování na celý týden a cestování do všech stran.
Ráno bylo lepší, dokonce jsem chvíli spal a chvíli rameno necítil. Oblékl jsem se na snídani pod pět minut. To, co jsme v restauraci uviděli, připomínalo výstavu nebo nabídku bývalých obchodů ESO. Kdo pamatuje – spousta věcí zajímavých spíš tak na koukání, jen málo z toho má člověk chuť zkusit zrovna k snídani, plus na objednávku výběr ze čtyř druhů úpravy vajíček. Když máte nějaké bolení, nejlepší je ho něčím přebít. Třeba nečekaným průjmem a praním a fénováním jediných motokalhot. Jedině tak zapomenete na všechno ostatní. Trasa byla opravdu různorodá. Pokochali jsme se architekturou Jáchymova, obdivovali krajinu z výše Božího Daru a sjeli do rozpáleného Chomutova. Oběd nám vyšel v EL TORO Steakhouse v Žatci u Chmelařského muzea, kde mi táta poprvé řekl, že si to užívá, a to je nejvíc. Během oběda jsme dobili mobil a vychutnali si obrovské porce. Holkám jsme dotankovali doplna a pokračovali směr Podbořany. I při vypnutí všech zbytných funkcí, bez dat a v úsporném režimu stejně USB zásuvka na motorce nestíhala uživit telefon s navigací. Vidět procenta stavu baterie pomalinku plynule klesat spíš než stoupat bylo mírně zneklidňující. Ty telefony jsou čím dál žravější, s tím minulým to fungovalo dostatečně. A kšandy, bez kterých mě manželka nepouští? Seženu si aspoň lepší a pružné, aby se neklepaly ve větru. Jediné centrum obce, které jsme chtěli navštívit a prokázat mu tak svou vděčnost za hezké úseky, nebylo vůbec výjimečné, i tak jsme při opakovaném průjezdu ve Žlutici poděkovali. Ještě jsme udělali zastávku ve stínu starých dubů v Borku a vybranými klikaticemi jsme se mezi lučními motýly a chmýřím z rozlehlých polí rozjeli zpět na základnu. Snažil jsem se výhledy kolem Bečova nad Teplou zachytit foťákem, ale není to ono. Když cestou čtete na cedulích Toužim, Štědrá, Smilov nebo Krásné Údolí, prostě si to nemůžete neužívat, přestože den má jen kolem 200 km.
Třetího dne jsem měl pocit, jako bychom už tři měsíce byli na cestě kolem světa. Všechno se zautomatizovalo. Rutinní přípravy, rychlejší oblékání, větší rozsah ramene. Odhmyzení přileb. Snídaně a pak už jen ten zpomalený záběr, jak jdeme pomalu s přilbou v podpaží dalším slunečným ránem jako dvě motocyklové hvězdy, od kterých zase svět čeká senzační zprávy. Pracovní název dne byl scenérie Českého lesa s odskokem na pár desítek německých kilometrů. Celou dobu jsme jeli v opojné vůni letního lesa a s vodou všech forem, která dává život lázeňským městům. Míchali jsme hejny mušek kolem rybníků. V jedné vesnici poklidně přecházel přes silnici ježek s oprávněným pocitem, že mu to tam patří. Lázně spojovaly silničky s novým asfaltem a místy s nedávno položeným asfaltem. Museli jsme uznat, že i na německé straně nám kolegové dopřáli hezký úsek (Mähring–Bärnau). Celý týden byla předpověď bez deště a tak už druhý rok nerozbalené nové nepromoky i letos odpočívaly. Náš okruh vedl přes Loket, Horní Slavkov, Mariánské Lázně do Německa, zpět do Tachova, Plané a znovu přes neodolatelnou oblast Bečova nad Teplou. Den skončil procházkou na adresu Zásilkovny, kam mi měla následující den přijít nová USB zásuvka. Pěší okruh podél Ohře přes dva mosty zabral hodinu, čtyři kilometry a jedno pivo. U něj přišel i nápad na vůbec první zařazení odpočinkového dne – že bychom po třech dnech jeden odpočívali a pak zase tři jezdili. Před spaním jsme plány na odpočinek ještě vyšperkovali odpoledním chlapským filmem v multiplexu a hamburgrovou večeří jen pár metrů od našeho penzionu a začali se těšit.
Lehce oblačná obloha s prognózou teplého dne bylo ideální počasí na procházku. Po snídani jsme vyrazili na výlet do centra, jenže do plánu byl kromě vřídelní kolonády ještě akutně zařazen urgentní příjem karlovarské nemocnice, který by se nám možná ani nepodařilo najít na informační tabuli velikosti třikrát tři metry, kdybych se nezeptal první sestřičky. Rameno totiž využilo odpočinkový den a přihlásilo se o plnou pozornost. Rentgen ukázal krásnou luxaci II. stupně (částečné poškození kloubního pouzdra a vazů mezi klíční kostí a lopatkou) a první lékař mluvil o trvalém omezení pohybu, týdnech neschopnosti a objednání se na termín operace v domovské nemocnici, ale to už jsem ho dávno neposlouchal. Věci vzaly rychlý spád. Rozhodli jsme se neztrácet další den a vyrazit domů hned. Vyzvedl jsem USB zásuvku, nainstaloval, fungovala výborně. Stornoval jsem lístky na film a vyjeli jsme směr Ústí nad Orlicí chtě nechtě nejrychlejší trasou přes Prahu. Bylo to semaforové a zácpové peklo na rozpálené vzduchem chlazené motorce. Po dálnici jsme valili naplno, až jsem Helenku litoval. Vypadalo to, že budeme dojíždět za stmívání, což si táta vždycky přál – zkusit jet na světla. Doma jsem samozřejmě musel nejprve dotankovat a uvelebit motorku do garáže. Na našem urgentu si mladý lékař poslechl můj příběh a viděl můj neomezený, jen bolavý rozsah pohybu a rozhodl se pro kontrolní rentgen se závažím s verdiktem konzervativní léčba zhojením bez operace, magnet, cvičení. Pak už konečně tělu životadárné adrenalinové palivo došlo a zhroutilo se na pár dní do postele. Jediným zklamáním je, že nemají ortézy v barvě Ducati červená.
Možná se letošní dovolená zdá neplnohodnotná, protože jsme se vrátili dřív, ale na události rozhodně plnohodnotná byla. Každý den se vrchovatě potvrdilo i to, jak krásně u nás je. Jen si představte, jak by ta chvála vypadala, kdybychom jezdili všech sedm dní. Táta mi několikrát na cestách říkal, že si to užívá, a tak jsem to i cítil.
Žádné komentáře:
Okomentovat