Neměl jsem v plánu psát recenzi na restauraci, ale když jsme začátkem dubna na baru plážového bistra v italském Lignanu zamíchávali povinný cukr do espressa a slunce nás zezadu pálilo do lýtek, uvědomil jsem si, že by mi bylo přeci jen líto se nepodělit.
Můžete mít apartmán v osmém patře s výhledem na koruny borovic rozlehlého háje a vařit si zdravé snídaně a lehké obědy, ale večer, večer musíte ven. Dodnes nechápu, proč jsme si ze stovek natěšených restaurací lignanského výběžku vybrali právě tuhle pro všechny tři večery naší velikonoční objevitelské cesty. Jednoduše jsme instinktivně šli do toho nejlepšího pro nás. Cítili jsme se tam doma a vítáni, jako bychom už obsluhu znali věky a mohli se s nimi poitalsku zastavit a prohodit pár slov. Náš opakovaný gastro zážitek byl přesně opačný k předražené turistické pasti jednoho z nejnavštěvovanějších italských letovisek Benátského zálivu. Zkrátka měli tu čest s génii, kteří dnes vášnivě a hrdě tvoří v restauraci O Sole Mio.
Nechte oči zavřené a poslouchejte dál. Představte si svá nejoblíbenější jídla a pocit, že je nalistujete na tomto vkusném, milém a nevtíravém místě. První večer se vám oči rozzáří při čtení Vitello tonnato, kdy na velkém kulatém talíři dostanete vrstvu nahusto nakladených tenoučkých studených telecích plátků s miskou plnou najemno utřené směsi tuňáka a kapar uprostřed ani náhodou nevypadající jako předkrm a chutnající, omlouvám se, nepopsatelně. Potom, neznámo jak sami mlčky kromě slov učarování a chvály vdechnete celou pizzu, která vám přetéká přes už tak velký talíř, úplně ponořeni do místních chutí a ještě u toho pozorujete koncertní obratnost pecaře.
Druhý večer tam zahlédnete Pepata di cozze a srdce vám poskočí radostí. Čekáte degustační talířek umělecky nafocený ve většině jiných menu a dostanete porcelánový lavor po vrch plný čerstvě připravených ráno nalovených slávek v horké pepřové šťávě s čerstvým pečivem. Nesdělitelné.
Do třetice natěšeně jedete prstem po stránkách menu a doufáte, že k poslední večeři najdete absolutní vrchol v podobě Polpo a Mazzancolle a tahle chobotnice a krevety vás na několik slastných a co nejdéle prodlužovaných minut zcela oněmí. Potom si olíznete všech deset prstů, dopijete prosluněné červené a vycucáte závěrečné limoncello, během kterého si v duchu nastřádáte svá italská slova uznání pro uběhaného šéfa obsluhy a osobně se jdete vzájemně upřímně poklonit.
Druhý večer tam zahlédnete Pepata di cozze a srdce vám poskočí radostí. Čekáte degustační talířek umělecky nafocený ve většině jiných menu a dostanete porcelánový lavor po vrch plný čerstvě připravených ráno nalovených slávek v horké pepřové šťávě s čerstvým pečivem. Nesdělitelné.
Do třetice natěšeně jedete prstem po stránkách menu a doufáte, že k poslední večeři najdete absolutní vrchol v podobě Polpo a Mazzancolle a tahle chobotnice a krevety vás na několik slastných a co nejdéle prodlužovaných minut zcela oněmí. Potom si olíznete všech deset prstů, dopijete prosluněné červené a vycucáte závěrečné limoncello, během kterého si v duchu nastřádáte svá italská slova uznání pro uběhaného šéfa obsluhy a osobně se jdete vzájemně upřímně poklonit.
To celé vám stále poběží hlavou, až budete ležet na břiše na pláži Sabbiadoro, táhnoucí se od vaší deky kilometry daleko na obě strany, a nechávat se prohřívat zesilujícím sluncem a zblízka pozorovat profil plážového písku nebo v dálce už tetelící se horký vzduch nad ním a psát si tenhle text zatepla do zápisníku při poslechu směsi zvukových stop italského diska, italštiny procházejících se párů, šumění prohřívajícího se moře a výbuchů smíchu rozchechtávajících se racků.
