Někoho jsem potkal. Je to pravá Italka. Pochází ze slavné zámožné rodiny. Její otec je velké zvíře, ale určitě nebude mít nic proti. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Sebevědomá i stydlivá, krotká i nesnesitelná. Vypadá roztomile, ale chytá napoprvé a dokáže se dost rozpálit. Je krásně okatá. Má návykovou vůni a její barvy oslňují zem. A ten její hlas! Když promluví, je k nezastavení. Není těžké si ji idealizovat. Není těžké představit si, co všechno je s ní možné. Ale je těžké jí odolat. Stačí se jí dotknout na správném místě a neskutečně to rozjede. S ní lze být v mžiku kdekoliv. Člověka nutí začít plánovat. Nebo jen žít a neplánovat nic.
Seznamujeme se. Je jí teprve 16 a venku je ještě chladno, tak se na ni zatím jen chodím dívat do garáže.
PS: po generálce u pana mechanika bije srdce Heleny skoro jako když se narodila. Všechny změny jsou uvnitř a jen jedna navenek - místo korálků má teď na zápěstí ocelový řetěz.
Hezky napsané. I stroje mají srdce, jsem rád že jsi ho objevil právě u Helenky. Temperamentní ale zkrotitelná. Přeju Vám mnoho nekončících zatáček v absolutním souznění dvou srdcí.
OdpovědětVymazat