Nově si zamilovala pozorování snídaňových rituálů útesových ryb z houpavé hladiny lahodného ranního moře, ale její přirozené schopnosti a dovednosti během dovolené ještě zesílily. Rezervovala všechno, navigovala všude, objednávala cokoliv, rozuměla i přes kampánský dialekt. Když ale dokázala vykouzlit z místních surovin v naší skříňové minikuchyni opakovaně velké věci, to už mi proti ní přišla tahle země improvizačně zaostalá.
Pláž u Enzuccia se nachází pod jedním z mnoha příkrých svahů pobřeží Amalfi poblíž dlaždičkového království Vietri sul Mare v pobřežní části historické vesnice Albori a schází se tam po schodech. Přesněji řečeno je to 214 schodů od našeho ubytování ve výšce 109 m n. m. v jednom z domů roztroušených po zelených kopcích mezi citroníky a rozmarýny, gekony a divočáky.
Ani rackové sem nezalétávají pro odpadky, jak je malá. Moře tady prosoluje, očišťuje, odmáčí negativní nánosy a tím povznáší. Je to svět starších chlapců Armanda, Enza a Fernanda, kteří se střídají v nezbytném odpoledním spánku. Ignorují plážový průmysl a lesy slunečníků za skalami na obou stranách. Poradí si se vším a vyjdou každému vstříc. Když se baví mezi sebou, je zřídka rozumět slovu. Mají návyková gesta. Je zážitek je pozorovat, protože z nich vyzařuje přátelství. Narodili se tady a nikdy neodešli.
Asi už nerozumíme dnešním mladým, když mají pod plavkami ještě vrstvu značkového spodního prádla a holky naopak textilu jen minimálně. Téměř všichni se zdobí tetováním, některé koncepty jsou zajímavé, některé byly asi ve slevě. Fernando dorovnává jejich tetování portréty svých idolů přes celé stehno. Armando je učí kouřit poctivé cigarety. Všechny sbližují rytmy života Rádia 70 80 90, které jsme ladili i během dvoudenní cesty zpět i doma, abychom se kdykoliv přenesli zase na pláž.
V tomto kraji hláska S mile asimiluje na Š. I my jsme se za ty dva týdny spodobnili. Po dvou dnech jsme se rozkoukali a třetí den nám už Enzo po ránu nabídl sladkost od babičky z krabice domácích. Cítili jsme se přijati a jejich osobní přístup si budeme pamatovat napořád. Odjížděli jsme opálení, ve tmě skoro neviditelní, ale nikoliv komáruvzdorní. Rozhodně se s námi neloučili jako s běžnými turisty.
Když jsem se Armanda jednoho rána ptal Jak to jde?, přátelsky mi dal ruku na rameno a řekl Pořád všechno v pořádku. Tím nám dal něco bez příplatku – smyslem cestování je zkoušet něco nového, přerušit rutiny a vnímat, co místní nabízí – volbu zrcadlit jejich úsměv a každodenní vřelost, protože v tom je tahle země hodně napřed.
Žádné komentáře:
Okomentovat