Jako kdyby LaFontén tušil, že Petr právě prožíval období česko-polského spřátelování, vybral pro letošní Gran Fondo jihovýchodní Polsko (Bieszczady) - jeden z nejdivočejších, nejzelenějších a nejméně objevených koutů Střední Evropy - s přejezdem do východního Slovenska (Bukovské vrchy).
Putování začalo vlakem z Ústí nad Orlicí do Olomouce a pak z Olomouce do města Przemyśl. Během osmi hodin jízdy muselo dojít k výměně vlakové čety neboli družiny konduktorskej. Bylo dost času na Petrovu tašku svačiny, na exkurzi do jídelního vozu, na čekání u obsazených záchodů i na očekávání, co všechno se může na 495 km železnice pokazit, jak poznamenal LaFontén, ale naplánovat do navigace pětidenní plán cyklotras jsme stihli. Při příjezdu do ubytování jsme českou přítomnost Polákům ukázali jízdou po cyklostezce v protisměru, což jako skvělý nápad okamžitě převzali. Samozřejmě že jsme při vzpomínce na Jardu ještě zašli večer do centra, abychom se podívali, jak to tam vypadá. Také jsme ochutnali první polské pivo a poprvé se vyfotili se Švejkem. Úředním jazykem tedy byla polština. Zatímco Petr mluvil i tak plně česky a přidával jen úsměv, LaFontén to dělal podobně jen víc šišlal a občas použil opravdové polské slovíčko, což z něj udělalo hlavního komunikátora a objednávače, o platební LaFa kartě ani nemluvě.
Bylo krásné slunečné ráno prvního cyklo dne. Zatímco všichni byli ještě v kostele, rozjeli jsme se na jihovýchod až na začátek cyklotrasy Green Velo. Cestu lemovaly vesnice s podomácku vyrobenými dřevěnými atrapami radarů pro odstrašení lufťáků. V každé obci jedno čapí hnízdo, ve větších dvě až tři, u silnice koně, krůty, slepice. Luxusní povrch a kde ne, tam to Petrova nová odpružená sedlovka s gustem slízla. Poláci nám na oplátku ukázali, že na konec dlouhého desetiprocentního klesání lze dát třicítku a ještě vysoký příčný retardér. Jeli jsme vlnitou bieszczadskou krajinou početných čapích gangů a kopírovali řeku San. Bylo to pohodové a povznášející až tak, že už první cyklo den bylo zřejmé, že i kdyby tomu mělo být další čtyři dny jinak, i tak to už bude stát za to. Po 37 kilometrech po silnicích jsme vyjeli do kopcovité divočiny s plakáty šťastné medvědí rodinky na stromech. Přepršku jsme přečkali na zastávce a opět vyrazili do slunce. Kola jela úžasně, fyzička skvělá, jen na 78. kilometru od snídaně si Petr musel kousnout tyčinky, aby dojel do Sanoku. Pozdní oběd nám krásně vyšel na hodinový slejvák před ubytováním ve sportovním areálu (Dom Sportowca Błonie).
Nový den začal nákupem pohotovostních zásob v Žabce. Kolem oběda se nám na trase objevila prázdná restaurace s terasou na sluníčku jako dělaná na dlouhý oběd a Petrovy soláry. Byla na kraji města, logisticky přímo u naší odbočky. Tak jsme jen mávli rukou a radostně si objednali regionální menu. Bieszczadská zelňačka byla sice vynikající, ale bieszczadská pizza s tajnými místními přísadami - brusinkovou marmeládou na plátcích parenice - překvapila. Odbočili jsme a zastavili až u čapí školy. Na cvičné louce u silnice velké hejno mladých pod dozorem starších trénovalo brodění, lovení, vzlétání, kroužení ve stoupacích proudech a letové formace, nic takového jsme v životě neviděli. Až taková pohoda to byla, že jsme měli chvílemi pocit, že nám i vítr fouká do zad. Pak už jen dlouhé táhlé zatáčkové stoupání tak typické pro tuto oblast až do Lutowisky (pro představu náš Andrlák natažený na 24 kilometrů). LaFontén vypadal příjemně unaven na lavičce před obecním úřadem potom, co se odměnil nanukem. Ubytovali jsme se v soukromí (Helenowo) na samotě polského venkova s volným pohybem domácího zvířectva, které si notovalo s okolní divokou zvěří i v noci. Navečer jsme si protáhli nohy na 3,7 km dlouhé procházce do nejbližší hospody, což byla rozsáhlá budova s terasami, věžemi a ubytováním v polském středověkém stylu (Stanica Kresowa Chreptiów).
Deštík třetího rána byl naplánován do snídaně. Paní domácí se moc netvářila, že prosíme o snídani, ale překvapila nás prostřeným stolem z darů svého hospodářství. Společnost nám dělal ridgeback, který měl čumák výš než stůl a uměl dva jazyky. Když déšť skončil, vyrazili jsme na cestu do samotného srdce Bieszczadského národního parku za jeho vyhlášenými půvaby. Udělalo se příjemné cyklo počasí - slunečná idylka kolem 20 stupňů a k tomu postupné stoupání spolu s nádhernou horskou říčkou Prowcza, kde už ti plevelní jelci tloušťi ze Sanu určitě nejsou. Odstavená auta u polorozbořených stavení byla natrávena přírodou. Zbytky ranního deště doznívaly v podobě zvonění kapek vody ze stromů do obrovských lopuchových listů podél cest a soláry udržovaly mobil s navigací v plném nabití jako každý den. Pak najednou jako bychom spíš stoupali proti vodopádu a nakonec se z toho stal kopec kohútkovského typu, po jehož úspěšném zdolání jsme v sedle minuli autobusy turistů a dolů nám z té rychlosti tekly slzy, nebo z čeho to bylo, a na hlavách jsme měli ondulaci podle přilby. V čase oběda jsme ucítili zelí ve vzduchu už u cedule vesnice, kde z deseti chalup byly tři stylové hospody. Pošmákli jsme si, ale pirogi jsme si samozřejmě nechali na večer do Cisné, bašty cyklistiky, a těšili se i na ubytování na dvě noci v pohádkovém penzionu Troll. Cesta se zúžila, asfalt ubyl, najeli jsme na 17 km dlouhou vrchařskou cyklotrasu do osady Majdan, kde je začátek slavné a unikátní lesní železnice – LaFonténovo přání a náš volný půlden. Když asfalt ubyl úplně, mohl alespoň Petr v blátě hledat LaFonténovy stopy textilu, protože jak viděl sebemenší kopec, zmizel v dál, kdežto Petr ukrajoval trasu svým tempem právě tak, aby stíhal trávit okouzlující scenérie místních hvozdů. Pak se objevil úzký proužek souvislého asfaltu uprostřed, což připomínalo jízdu zručnosti malých cyklistů. Plán byl prozkoumat vlakovou zastávku Majdan a pak dojet kousek do Cisné a najít tam to jejich zatrolené centrum. Kvůli letní bouřce jsme nakonec povečeřeli v restauraci o patro níž pod naším pokojem a pirogi zase odložili, tentokrát do údajně nejautentičtější zdejší krčmy Lemkowyna.
Ráno čtvrtého dne se po dešti udělalo ideální slunečné počasí na výlet vláčkem. Bylo na čase zjistit, jak se cítí ti, co milují železnice. Úsek Majdan-Balnica, který nás čekal, je totiž nejromantičtější úsek celé lesní železnice a velmi dobře vystihuje atmosféru divokých Bieszczad. S turisty se nyní jezdí jen 18 z původních 73 kilometrů v šedesátých letech na vrcholu využívání. Tato nejmalebnější část vede hlubokými lesy a údolími řeky Solinky a je lemována pozůstatky zaniklých vesnic. Zpoždění na odjezdu vlaku bylo asi deset minut, takže hlavy japonské skupiny v bílých kšiltovkách už se kroutily dost. Čím starší spolucestující Poláci si s námi chtěli povídat, tím méně jsme jim rozuměli. Na otočce ve stanici Balnica byla místo nádražní budovy dlouhá řada dřevěných stánků s občerstvením, na které se cestující během půlhodinové pauzy vrhli. Ti uvědomělejší si šli k lesu přečíst všechny historicko-zeměpisné naučné tabule včetně té výstražné ohledně zvýšeného pohybu medvěda hnědého anebo se postavit na blízkou polsko-slovenskou státní hranici. Evidentně pro náš čas medvěd domluven nebyl, takže jsme ho neviděli. Posíleni dobrotami, nasedli jsme na zpáteční kochací repete, a protože počasí bylo krásně slunečné s jasnou oblohou, zpět v Cisné jsme pak konečně poobědvali proslulé pirogi lemkowskie a pochválili je.
Co s načatým dnem? Co si třeba nechat na ten druhý odpočinkový půlden aplikací mapy.cz vygenerovat výlet po okolí? Nastavili jsme rozsah 40 kilometrů, zkoukli výškový profil a dál se nechali překvapit. Prvním překvapením bylo, co lidské tělo i v tričku a šortkách ve stoupání vypotí i v jen 17 stupních. Energii jsme museli dočerpat zmrzlinovým pohárem v Baligradu ve pstruhové restauraci u silnice. Co následovalo jako Szlak rowerovi nr. 4 byla ve skutečnosti nejprve polní cesta přes několik závor a území s omezeným přístupem a pak lesní spojka přes síť medvědích stezek a hlubokých traktorových kolejí. Ocitli jsme se v tiché, tmavé, vlhké džungli, ve které jsme navíc bloudili. V hlavě se nám znovu rozezněl překlad pokynů o medvědech a začali jsme si nahlas zpívat. Petr přiznal, že se tam bál, LaFontén měl víc práce s bruslením po jílu rozbahněných cest. Po deseti kilometrech jsme konečně vystoupali ze tmy na světlo, na sluncem zalitou bujně kvetoucí horskou louku u jednoho z mnoha kostelíků, kam se Poláci masově sjížděli auty z civilizované druhé strany. Ten výhled se stal jednou z nejcennějších fotografií. Našli jsme potok a na něm brod a kola rukama ošmrdlali zpět do snesitelného čista. Chuť na pstruha nám vydržela až do Siekierezady v Cisné - kultovní hospody a vyhlášené turistické atrakce s dřevěným interiérem a s mírně řečeno přeplácanou bizarní sekyrovou výzdobou. Pstruh nám ale zachutnal a dosud třetí druh polského piva taktéž.
I druhá servírovaná snídaně u Trolla posledního cyklo dne byla výborná. Opět to vypadalo na kličkování mezi dešťovými mraky, byli jsme na to připraveni. Vyrazili jsme na 85 kilometrů dlouhou trasu napříč slovenskými Bukovskými vrchy směr Humenné na noční vlak do Bratislavy za příjemného slunečného počasí. Po výšlapu do Ruského sedla ve výšce 797 m n. m. ale začalo pršet. Později to bylo až na pláštěnku, kterou jsme si i po dešti na 5 km nechali, jaká byla zima, ale sotva oschla, začalo pršet znovu. Na chvíli jsme postáli u domku vrátného areálu vodního díla Starina, práce snů, a pak už za drobného deště dorazili konečně do Sniny, od které jsme si slibovali teplé jídlo. Pršet přestalo, svršky jsme rozvěsili na kola a u pizzy, espressa a kofoly čekali na doschnutí v pestré slovenské společnosti pizzerie Heyday. Svět byl veselejší. Místo původní lesní velmi pravděpodobně mokré varianty jsme raději zvolili delší silniční s dalším poznáváním slovenského venkova korunovaným úchvatným výhledem na pohoří Vihorlat jako zadostiučinění po brutálním kopci, který k němu vedl. Navigace nás pak krásně přivedla k vlakovému nádraží v Humenném, jen nepochopitelně z druhé strany, ale její skvělé služby po celou dobu jí upřít nelze, děkujeme. LaFontén se štěstím dokoupil ke kolům povinné rezervace a zbývalo už jen pět hodin počkat na naše zasloužená lůžka, ale přesunout se kamkoliv od hulící tmavé mládeže před nádražím jsme museli ihned. První cukrárna byla zrovna hezká, útulná a teplá, všude byly plné vitríny a ta slovenština byla milá. Pak jsme jeli zabíjet čas zase jinam. Když jsme obešli celé centrum a osondovali všechny restaurace, usadili jsme se do venkovní kryté zahrádky s průhlednými stranami, abychom viděli na své zaparkované hrdiny. Kolem deváté jsme se přesunuli na nádraží a netrpělivě vyhlíželi náš železniční speciál, ale brzy se ukázalo, že se jedná o historický lůžkový standard. I tak připouštím, že všechno bylo funkční a bezproblémové a že jsme opravdu povětšinou spali a za celých 8 hodin jízdy nenabrali žádné zpoždění, což při 40 minutách na přestup v Bratislavě potěší. Bohužel snídaňové taštičky od našeho průvodčího nám překazily plánovanou návštěvu jídelního vozu. Vystoupili jsme do dalšího slunečného rána. Nejdřív jsme se dočkali vlaku Bratislava-Brno a pak Brno-Ústí nad Orlicí. A kola? Na cestách spolehlivá za všech okolností a při přepravě všude jako v bavlnce.
Protože LaFontén do zápisu nikdy nic nechtěl, tento text je mým pohledem, a je to pravdivý příběh, všechny postavy a události jsou skutečné, a jestli jsem někde lhal, tak sním svou přilbu. Určitě mohu ale za oba prohlásit, že i přes poloviční peloton se letošní cyklo cestování vydařilo. Přesně ve stylu granfondistické sounáležitosti se o své zážitky kdykoliv rádi podělíme.
