Výlov

Bylo to nádherné teplé podzimní ráno se sluníčkem prohřívajícím zpocené tváře několika vzrušených chlapů se zabláceným blaženým úsměvem s mokrýma rukama tolikrát ponořenýma pro ryby všech velikostí a neustále vrávorajících s podběráky po kolena v bahně dna z pohádky vystřiženého malého kulatého soukromého rybníčku na vlastní zahradě pravé venkovské usedlosti dokonale připravené s káděmi a držťkovkou a něčím na zahřátí na jeden z vrcholů roku hrdého hospodáře plnicího si svůj sen.

Ale dalo by se to říct i jedním slovem. Zážitek.

Učitelé na cestách

Plánují a dlouho se na to připravují, ale nakonec obují pohorky, naskáčou spolu do aut a jedou podzimní nádherou vstříc novým společným dobrodružstvím s batohy plnými svačin, pyžam a dobré nálady. A než se na túře z mlhy vyloupne dlouho očekávaný zasloužený slunečný vrchol, spoustu si toho řeknou a mnohokrát se rozepnou a zase zapnou.

Pro samé klábosení párkrát bloudí, i když mnozí mají mobil s navigací. Jako husy jdou a hledají cestu suchou nohou. Spontánně se dělí o jídlo a pití. Nestydí se funět ani nadávat při nekonečném strmém stoupání. S nadějí i obavami proberou nové nápady ministerstva školství. U cesty vyzobávají zapomenuté borůvky a brusinky. Velmi se radují i z malých sněhových plání. Na vrcholu nechávají hrdě kolovat půllitrovku Becherovky. Blbnou jak malé děti na společných fotografiích focených náhodným absolventem. Na známých místech se kochají, jako kdyby tam byli poprvé. Společně se dívají do dálky i do budoucnosti. Zaměstnají svou přítomností a přáními celou hospodu, která už nikoho ani nečekala. Do kroku si vzájemně vyprávějí, sdílejí zkušenosti, radosti i starosti. Venku si do tmy hrají a soutěží. Po večeři si objednávají další a další a další a skleničky nepočítají. Smějí se spolu, povídají, zpívají, zpívají, zpívají. Daleko od domova si vzájemně popřejí dobrou noc, spokojeně se hromadně vyspí na rozvrzaných postelích a pomalu vstávají s přáním dobrého rána a šťastné cesty zpět.

K čemu vlastně je psát o učitelích, natož o tom, že někam vyrazili a měli se spolu báječně? To jen pro případ, že by si někdo myslel, že nejsou normální.

Dusot kopyt, tlukot srdce

Koně vjíždějí na náměstí a užívají si jásotu tribun. Při Velké pardubické i koně cítí, že o něco jde. Je krásný podzimní den a podzim koně milují - půda je měkčí a lépe se jim dýchá, ale jsme teprve na začátku, stát se může cokoliv.

Říkají o nich tím svým libozvučným a pochopitelným žargonem například, že mají natrénováno, naskákáno a že jsou natěšeni, že tenhle je jezditelný a tenhle je holčičí, že každý má rád něco jiného. Vysvětlují, že koně si sami nevybrali, že na nich někdo bude jezdit a proto se k nim musíme chovat tak, aby jim nikdy nebylo nic proti srsti. A vyprávějí, že kdo uvidí živého dostihového koně v klidu nebo v běhu, kdo se mu podívá do očí, pohladí ho, postará se o něj, spojí se s ním při jízdě, ten na to nikdy nezapomene.

Ale ať už si majitelé, trenéři a jezdci nastavují své ambice jakkoliv vysoko, a sázkaři čarují s čísly kurzů dle svých zkušeností, je to kůň, zvíře v prvé řadě, kdo rozhoduje. Celé se to nakonec zamotá tak, že zatracovaný outsider doběhne v pestrém dostihu po boku těch zbylých nejlepších nebo vyhraje o pár délek nebo o nos, protože všechno je vždycky až do cíle otevřené a jezdci se jen vezou.

Koně se nikdy nedívají na statistiky věku, počtu startů, příjmů z dostihů a umístění ani na rodokmen. Běží, protože je to baví a nedívají se dozadu. Buď zaberou, nebo se položí, buď skočí s ostatními anebo ne, pokud je jiný nepřevede. Buď dnes odstartují, nebo ne, ale pokud odstartují, začíná neskutečná chvíle pro všechny smysly a všechna srdce.

Dostihový kůň je nádherné, svéhlavé a nevyzpytatelné zvíře, které může všechno a nemusí nic, dokonce ani postát, když hrají českou hymnu.

Té nejdražší

Milá Mafie Mafi Pufy Fénečko Kačurko von Kačurik Jedytynko Jedytyová Fufinko Pufinko Fufo Fufko Fufino fufatá Dogo-Dogi-Dočko Paní Dogová Doginko Paní Dogičeliová Vyjedytyová Sharpeidogiová Mufko Pufko Fufičelo Doginko-Joginko Fufačups Fufajs Princezno Prdelko Holčičko hodná,

všechno nejlepší k Tvým dnešním třetím narozeninám!
Pusinky

Talk, talk, talk

Meetings, briefings, dealings - people love to talk. But is it the quantity or quality we would like to hear?

Strangers or friends, some people start off with a small talk but once they break the ice you can drown in their words. Do you know someone talkative? Someone who talks nineteen to the dozen? Someone who almost talks your ear off? Someone who has just covered a topic and then goes on about it again and again and again?

If you are unlucky, your superiors may be driven by the thrill of positions and power and just enjoy their talking time. Even though they go beating about the bush, talk around the point or miss it altogether, you are expected not to talk back. At least, you can talk to yourself or talk under your breath. It seems today that everyone can talk into anything - the last person in a company often talks shop all the time and knows what strategic decisions to make.

Neighbours are a very special case and they are not rare either. Some of them seldom talk straight, they know how to talk their way out of something or talk rubbish. Others help you when they talk you through your projects and never talk gossip. But they all talk until the cows come home and when you tell them you are in a hurry, it is like talking to a brick wall.

Would you agree that women are faster talkers and better listeners than men? When women talk, do they cooperate, show concern and try to establish empathy? Do they explore all aspects of a topic and listen to all comments and feelings? Do they interrupt others and ask many questions to understand the situation? And men's talking, is it more competitive and focused on practical information? Do they debate to fix things and to give advice? Do they interrupt others and try to raise their status and to establish dominance? And do they often resolve things easily without asking many questions before?

To talk or not to talk? That is the question. Talking is just one way of communication. But sometimes words are not enough and sometimes they are not even necessary. Sometimes silence talks more and sometimes listening works better.