Já jedu!

Hluboko v borových lesích Máchova jezera objevíte po desetiletí stále stejně vypadající i stejně vybavené chatky, ve kterých se ubytovali lidé, kteří si i letos přijeli užívat slunce, vodu a vítr. Většina z nich jako by nikdy neodjeli a ještě přivezli i svoje děti a vnoučata. Na mě tam čekala plachetnice.

Ta je nádherná. Jsem nervózní. To dám! Václav na mě pořád mluví. Můj nevěřícný výraz ho vůbec nezpomaluje. Tohle jsme ve slovníčku neměli! Sestaveno. Pojedu jen v plavkách. Vesta už je studená teď. Bojím se o ni ještě víc než Václav, hladím pro štěstí. Sklouzla jako po másle. Jak to říkal? Odstrčit od břehu. Naskočit na ni břichem. Zasunout ploutev. Držet zároveň kormidlo a otěž. Kam to jede? To se ti řekne, pojeď sem, ale jak? Kormidlem rozpohybovat loď a vyjet. Funguje to. Ta plachta je obrovská. Atletická loď. Ideální vítr. Václave, to nemyslíš vážně, nácvik čeho? Stoupnout si? Opřít se do stěžně takhle? Zvrhnout loď? Ta je ledová! Stihnu to, než se otočí plachtou dolů? Jsem tu, voda v uších, neslyším tě. Neslyším tě! Znovu? Tak jo, umím to i líp, hlavně zase nepustit otěž. Co bych dělal bez lodě? Jsem zase tu. Jako opice. Vítr sílí. Odkud? Přesednout na druhou stranu. Ráhno au po šesté. Prohodit ruce za zády. Na tuhle stranu mi to už jde! Ne, zpět, vítr se otočil. Plachtu povolit, větší břicho. Odpadnout po větru. Kormidlo, otěž, plachta, kormidlo, otěž, plachta. Já jedu? Ten zvuk od přídě, ten vítr ve tváři, ta brázda za mým Laserem. Já jedu! Tam z té lodě mě někdo zdraví? Tak jo, Ahoooj! 

Absolvoval jsem kurz plachtění na Mácháči a nakonec jsem zkušeným stál za pozdrav. Já totiž něco pochopil a navzdory všemu sám v dál plul.