Když jsem byl malý, miloval jsem balení svého papírového kufříku na prázdniny k babičce. Později jsem si stejně oblíbil balení cyklobrašen. Dnes kolo s kamarády z gymplu střídám s motocestováním s tátou. Vybírám motorce vaky a pak se kochám, jak jí to zase sluší i zezadu. Zatím nikdy to nebyl výlet raketou na Mars, ale z cestování natěžko jsem v sedmém nebi pokaždé.
V zimě v garáži to ale nevypadalo, že někdy vyrazíme. Takhle svlečenou jsem ji snad nikdy neviděl. Začalo to nejistým startováním, ale elektrické záhady se řetězily. Při pátrací anabázi jsem ku prospěchu motorky z roku 2001 renovoval nebo vyměnil kdeco a hodně se toho naučil. Ve finále za to mohl zlomený drát ve svazku u řídítek, což brácha autoelektrikář zjistil během dvou minut. Jako sladkou tečku jsem jí koupil k Valentýnu novou baterii a byli jsme připraveni vrátit se v létě na jeviště, kde už na další ročník našeho společného motocestování natěšeně čekal připravený táta.
Lehkost prvního pohybu
Nastal okamžik, který se zapíše do historie jako den, kdy jsem uskutečnil první hovor z přilby. Instaloval jsem do své krásné AGV K6 stereo bluetooth handsfree Twiins bez rušivé vnější jednotky. Při správném nastavení stačila i třetinová hlasitost na to, abych mohl sdílet se Zemí nadšení z jízdy a abych jasně a čistě slyšel navigační pokyny. Mohl jsem se tak méně dívat na displej a více si v zrcátku kontroloval tátu, který byl zase ve svém živlu.
Vyjeli jsme, ten pocit se nikdy neomrzí. Deště se nám vyhýbaly, jak bylo objednáno. Umělá inteligence připravila mé nápady pro export do navigace a přidala pauzy na protažení každou hodinu na vhodném místě. Navrhla i tankování podle čerpacích stanic, nádrží motorek a našich žaludků, tedy včetně zakomponování řízků od maminky a štrúdlu od manželky. Podtitulem letošního výjezdu by klidně mohlo být Orlen Tour. Holky jsou zmlsané Vervou a tahle nadnárodní společnost je v Polsku všude, stejně jako u nás. Bylo tedy zvláštní, ale moc příjemné, cítit se na všech zastávkách jako doma. Navíc jsme sebevědomě a zdvořile komunikovali plynulou češtinou a nikde problém nebyl.
Z Ústí nad Orlicí do Jeseníku jsme to znali. Tam někde se emoce přepnuly na objevitelskou výpravu a pokračovali jsme přes Český Těšín až do polského města Bielsko-Biala. Krásnými úseky byly Zlaté Hory–Opava a nečekaně hladké líznutí Ostravy. Po 315 km jsme dorazili k penzionu BeskidPark. Zpravidla si vybíráme pokoj za rozumnou cenu se snídaní, s možností rozvěšení všech svršků, s dostatečným místem pro rozkramaření brašen a kufrů, s chráněným parkováním a obvykle mimo centrum, protože si myslíme, že kamkoliv dojdeme a že nám procházky udělají dobře na těle. Co taky dělat jiného než jezdit, jezdit, jezdit a pak už jen chodit, jíst a spát.
Na kterou stranu jít na večeři, to byla zásadní otázka večera. Začali jsme tou nejbližší restaurací. Bohužel měla michelinskou hvězdu. Cítili jsme se nepatřičně nejen kvůli motorkářskému volnočasovému oblečení, ale bylo by nám líto, že bychom nemohli obsluze a kuchyni dopřát pohostit nás zážitkem, který je pro ně standardem. Druhý podnik byl v polsko-italském stylu a byl ještě dražší a písmo v menu ještě menší. Konečně do třetice jsme uviděli světýlko poctivé krčmy ve vkusně renovované podobě, kde se podávala národní jídla, obsluha byla vřelá a mohli jsme si s tátou dát piv, kolik jsme chtěli. A tím myslím dvě.
Těžkopádná labuť na souši
Po prvním dnu jsme už v devět hodin leželi, takže ráno jsme byli na snídani v sedm první. Ta nám krásně vyšla na půlhodinový mráček. Holky byly po noci dorůžova, tak jsme pobalili a na pohodu po osmé vyrazili na trasu dlouhou 350 km mezi lesy a vrchy polského pohraničí až do Švejkova Sanoku, kde jsme přespávali dvě noci (Zajazd Sanocki). Vesnice na trase se řadily jedna za druhou jako tóny nekonečné repetice – tak hustý provoz jsme asi ještě nezažili, navíc v obou směrech. A téměř všude byla dvojitá plná čára. Jedním slovem beznaděj. Možnou alternativou by byla dálnice, ale to je zase jiná otrava. Nabyli jsme dojmu, že v Polsku je provoz pomalý až rozvláčný – nic pro moji italskokrevnou Helenku (Ducati Monster 600) a tátovu britskou cestovní ikonu (Triumph Tiger 1050). Asi dvě hodiny trvalo, než jsme vzali tohle nedobrovolné tempo na milost a polská vleklost se stala i naším rytmem. Byli jsme unášeni proudem, do kterého z boku přitékala a zase ho opouštěla vozidla všech velikostí. Mnohým vycházel z výfuku hustý černý dým. Řidiči se pouštěli a upřednostňovali bližního svého bez ohledu na přednost podle pravidel silničního provozu a snad nikdo neuměl odbočit doleva. Důvody, proč se už tak líný tok ještě zpomalil, nás nepřestávaly udivovat, ale brali jsme to tak, jak to je. Nejdřív jsme v obcích drželi rychlost 50–52 km/h, ale pak jsme zcela splynuli s místními, kteří směle valili 57–59 km/h.
Defilé přes Bieszczady
Pak se silnice vyprázdnila a začaly zatáčky. Labuť se konečně vznesla. Otevřely se před námi výhledy po obou stranách a my jsme jeli středem jako po hřbetu prehistorického živočicha, který si tady lehl a rozvlnil krajinu. Někde na trase před námi dopršelo a mokrý asfalt už zase prohřívalo slunce. Silnice se rozezpívala. Provoz nabral tempo a my se mohli chladit voňavým vzduchem po dešti. A na konci dne to bylo takové motorkářské potěšení, že jsme ani nezastavili, abych vyfotil tu nádhernou velkou duhu. Ani kvůli té další.
Přímo vedle ubytování měli stylovou roubenku s výborným jídlem, tak jsme na venkovní zahrádce zahájili luxusními žebry a velmi chutným pivem Zywiec Biale. Doplňování tekutin pokračovalo i na procházce na náměstí neboli rynek. Byl čas vyprávění o ničem důležitém. V hlavě jsme udělali místo na nové zážitky. Nabírali jsme síly na náš dvousetkilometrový kochací okruh divočinou, na důvod D, proč jsme letos jeli až sem.
Bylo teplé letní ráno bez mráčku, jak jinak. Po pár kilometrech se silnice chtě nechtě zanořila do lesů a musela se začít podvolovat rázu krajiny, vlnit a točit. Překonávala řeky a říčky – Wetlinku, Solinku i San, největší z nich, která určitě splavuje medvědí chlupy z celých Bieszczad. Přibývala auta odstavená na krajnici k prodeji. Trasa vedla přírodou, která dirigovala její opakované klesání a stoupání. Nic, co byste chtěli jet na biokole. Výskyt minimálně dvou ze tří značek – jelen, kráva, zatáčky – vždy znamenal spoustu zábavy. Minimálně šedesát kilometrů vedlo Bieszczadským národním parkem. Tady zvuk motorek přešel z forte do piana. Místy drncavé silnice na nových mechově měkkých pneumatikách Pirelli nevadily vůbec. Udělal se horký letní den a idylka pokračovala výběrem „Bieszczadského snu“ z obědového menu na venkovní terase v obci Ustrzyki Górne. Voda se změnila na pivo až po zdárném návratu na základnu do Sanoku a večer vyhrály bramboráky s gulášem – místní specialita, kterou každá karczma a dworek musí mít. Rozjímání a hodnocení pokračovalo opět na rynku. Táta se tetelil blahem a byl pyšný, jak dobře zvolil letošní cíl.
Horskou dráhou do finále
Ráno čtvrtého dne podle očekávání krátce sprchlo. Celé dopoledne mělo být oblačno a příjemných 20 stupňů. Zpět jsme se vydali trasou paralelní k cestě tam, jen výš v kopcích a dál od cedulí obcí. Typické byly dlouhé zatáčkové úseky nahoru dolů bez zeber a semaforů, bez center měst a hustého provozu. Užívali jsme si prázdné silnice, svižné tempo a vykukující slunce. Tátův palec byl zase nahoře. Blížil se čas oběda. Při tankování u Orlenu jsme hned vedle viděli bistro Zestaw obiadowy. Polévka i pizza polského typu byly výborné. Tátovi se sice podařilo na stůl dostat ke kávě vlastní tatranky, ale ty už se do nás nevešly a myslím, že nakonec dojely z výletu domů neporušeny. Po 320 km jsme už hledali rezervovaný nocleh v obci Goczalkowice Dolne (Pokoje Hotelowe Wiktoria) ve čtvrti, jejíž snad jedinou nevýhodou bylo slabé pokrytí hospodami. Naštěstí v jediném bistru široko daleko jsme si od milého provozovatele vychutnali tradiční bigos a pivo Tyskie. Dva sytí a spokojení motorkáři hodnotící večer u piva další vydařený den.
Jediný déšť toho týdne vyšel jen na čas snídaně posledního dne. Vyjeli jsme do krásného, slunečného rána. Na rozloučenou s Polskem jsme se rozcvičili hustotou kruhových objezdů, jakou jsme opravdu nikdy nikde nezažili. Domů zbývalo 290 km. Vybrali jsme samozřejmě zase trochu jinou trasu. Body na ní a jejich okolí nám začínaly být stále povědomější. Těšili jsme se domů, a přesto jsme si přáli, aby to pětidenní souznění lidí a strojů ještě nekončilo. Baletili jsme krajinou v ladných, uvolněných, a přitom přesných pohybech, nadřených roky a roky poctivého ježdění v sezóně a bezstarostného snění přes zimu.
Děkovačka
První společnou cestu jsem tátovi navrhl před osmi lety. Nabídl jsem mu Heleninu pouť domů, do boloňské továrny Ducati, a on se zaradoval. Z jednoho výletu vyrostla celá série malých velkých dobrodružství. O pár tisíc kilometrů starší se letos, posedmé, usmíval úplně stejně. Jen v tom úsměvu bylo víc. Táta je totiž frajer. Ne v tom, kolik má najezděno, ale v tom, že si umí v pětasedmdesáti sám za sebe vyhodnotit, že stačilo. Vrchovatě a vděčně stačilo.
Táta je v detailech. Jak zdraví protijedoucí, jak na mě mává, když se na něj otočím, jak akceleruje s chutí mlaďáka. Jak se spokojeně usmívá, protože jsem na oplátku všechno zařídil. Jak je pořád připravený pomáhat. Jak hladí motorku na konci dne a děkuje jí za hezký den. Jak ráno nemluví. Jak se seznamuje s každým novým kávovarem. Jak je zvědavý a těší se, co se bude dít. Jak nefotí a nedělá si poznámky, protože ví, že si to přečte zase v časopise. Jak mi za každou cestu děkuje, jako bych pro něj dělal něco mimořádného – a přitom to je jen čirá radost.
Naše šťastná sedmička měla všechno. Bylo to tak osvobozující a bylo to tak plné, že by to klidně mohlo být naposled.
První společnou cestu jsem tátovi navrhl před osmi lety. Nabídl jsem mu Heleninu pouť domů, do boloňské továrny Ducati, a on se zaradoval. Z jednoho výletu vyrostla celá série malých velkých dobrodružství. O pár tisíc kilometrů starší se letos, posedmé, usmíval úplně stejně. Jen v tom úsměvu bylo víc. Táta je totiž frajer. Ne v tom, kolik má najezděno, ale v tom, že si umí v pětasedmdesáti sám za sebe vyhodnotit, že stačilo. Vrchovatě a vděčně stačilo.
Táta je v detailech. Jak zdraví protijedoucí, jak na mě mává, když se na něj otočím, jak akceleruje s chutí mlaďáka. Jak se spokojeně usmívá, protože jsem na oplátku všechno zařídil. Jak je pořád připravený pomáhat. Jak hladí motorku na konci dne a děkuje jí za hezký den. Jak ráno nemluví. Jak se seznamuje s každým novým kávovarem. Jak je zvědavý a těší se, co se bude dít. Jak nefotí a nedělá si poznámky, protože ví, že si to přečte zase v časopise. Jak mi za každou cestu děkuje, jako bych pro něj dělal něco mimořádného – a přitom to je jen čirá radost.
Naše šťastná sedmička měla všechno. Bylo to tak osvobozující a bylo to tak plné, že by to klidně mohlo být naposled.
