Téměř deset let se nic nezměnilo – poskáče ho, opusinkuje mu celý obličej a je rád, že je na světě. Cvičí, snídají. On v koupelně začíná reagovat na hudbu, obléká se poslepu. Na odchodu se berou jako každý den. Táhne ho jako do školky. Zastaví se až před její školou, domluví si čas oběda a on půjde do té své čelit novým výzvám. Je teprve sedm.
On stále nemluví. Loučí se spolu očima:
„Víš, vždycky jsem si myslel, že jsem tě zachránil z Dračí věže.“
„Vždyť jsi mě zachránil.“
„Vždyť jsi mě zachránil.“
„Ne. To ty jsi zachránila mě.“
