Meteme šišku

Věhlasní polárníci přecházejí celá pohoří, slaňují ledopády, nemají deko navíc, nezastaví je zakázané mosty a své deníky na křídovém papíře s panoramatickými fotografiemi podepisují na křtech nebo v plných kulturácích. Naše poprvé vypadalo jinak.

Horský vůdce Mirek nasadil tempo vzdálené městským klukům a nepřímo úměrné všem vrstvám oblečení, které jsme doma našli. Ani jeho mnohé příběhy jsme nestíhali a některým výrazům vůbec nerozuměli. Zatímco on naši polární expedici popisoval jako romantiku na jednu noc, pro ostatní členy to bylo vykročení do neznáma.

Odhodlávání na zimní přespávání venku trvalo Honzovi pět let a nakonec byl z nás nejlépe poučen a vybaven. LaFontén sám sebe vyhecoval na trénink na balkóně v sedmém patře a vydržel dvě hodiny. Petr vsadil na improvizované vrstvení svého lůžka, které nevyšlo. Jarda bohužel na poslední chvíli neprošel fyzickými testy a jistil výpravu z tepla domova.

Se soumrakem jsme konečně uviděli světýlko vyhřátého bistra Na Salaši u Petroviček. Tento hřejivý dotek civilizace s vřelým srdcem hostinského znamenal horkou klobásu a pár posilňujících iontových nápojů na cestu. Anestetizování skupiny muselo pokračovat v restauraci Na Rozcestí v Českých Petrovicích, kde Honza zkřehlými prsty sundal dečku z Petrofa a rozehřál hosty svým klavírním mistrovstvím, čímž spolu s ostatními hráči získal pro všechny prodloužení zavíračky o dvě hodiny plus možnost zazvonit ráno o půl deváté na vajíčka k snídani. Večer končil přípitkem zelenou s citrónem na Petrův svátek a Eltonem na dobrou noc.

S lehce nametenou hlavou jsme vyšli po manžestru sjezdovky a po několika vrcholových selfíčkách ulehli na betonovou dlažbu rozhledny Amálka. Snili jsme o zuřících sněhových bouřích, čerstvých stopách medvědů, vytí stahujících se vlků, vybitých čelovkách, vyprodaných besedách a vykulených vnoučatech. Celou noc bylo do mrazivého zimního ticha slyšet, že nikdo z nás neumrzává.

To, co ale převyprávět nejde, je ten pocit vejít do hospody se spacákem. Třikrát.

Nerad to říkám, ale chce to víc másla

Když Stanley Tucci dal při vaření za pravdu celé severní Itálii, kde mnohem vlhčí podnebí než na pšenično-olivovém jihu dává pastviny mléčnému skotu, nemohl se vyjádřit upřímněji. Mimoděk tak jen zdánlivě nesouvisejícím způsobem definoval lásku – podstatu, která může kdykoliv někomu chybět a kterou může nahusto každý.

Samozřejmě že to evokuje nadčasovou mateřskou lásku v podobě silně namazané vrstvy na čerstvý podpultový Sloupeňák, kterou vystřídala naštěstí jen krátká vláda porevolučního margarínu. Přeneseně to ale také vystihuje situace, kdy dojde na něčí slova nebo tu frajeřinu nebát se a připustit si, že kdykoliv je možné chtít od života víc, víc toho chutného.

Taje pod tím sníh, co to je?

Umělá inteligence nám sice na povel vychrlila detailní plán našeho sedmidenního srpnového putování, ale ve skutečnosti z něj šlo použít jen málo, a tak jsme si museli první řízek od maminky v Pelhřimově naplánovat sami. Letos padla volba na Německo – Stuttgart, Schwarzwaldský les, Bodamské jezero, Německá alpská silnice a domů. Vše v hlavě objednáno. Všechna přání připravena, jen je včas vyslovit.

Byl den jako stvořený pro další motovýlet s tátou (Triumph Tiger 1050), který o své motorce říká, že toho umí víc než on. Jeho seznam bodů jsem přenesl do navigace a razil cestu. Během prvního dne z Ústí nad Orlicí do Horšovského Týna jsme za známými městy začali poznávat místa nová. Postupně jsme je ukrajovali z trasy dlouhé 360 km a ukládali si je do své paměti. Když si člověk přál stín, měl ho i v koloně na semaforu. Silnice se měnily v silničky, vedly nahoru dolů a neustále se zatáčely. Občas se blýskl rybník, ozvalo se stádo krav, přiblížily se koleje. Často jsme dojeli traktor nebo cisternu. Čápi organizovali rojnice na loukách, dravci hrdě ukazovali svou kořist na polích, střídaly se obce, lesy, kopce. Projeli jsme Nepomuky a Všeruby a zaparkovali na noc na objednaném parkovacím místě před Hotelem Gurmán na historickém náměstí městečka protnutého klidným tokem řeky Radbuzy, kterou jsme po sprše a gurmánské večeři s místním pivem vyrazili pozdravit.

Letní ráno druhého dne začalo velkou neznámou – jak časově vyjde těch 420 km mimo dálnice do Stuttgartu? S německým rychlostním limitem 100 km/h jsme hltali dlouhé úseky mezi městy. Jen jsme se kochali a točili řídítky. Při jízdě za pomalým polským kamionem byl čas hladit Helenu (Ducati Monster 600). Bylo vtipné, jak se sama lekala svého zvuku při vjezdu do tunelu. To já se v přilbě směju pořád, když jedeme kamkoliv. Překvapilo nás, že Němci své už tak dokonalé silnice přes léto ještě zdokonalují, což nás přes dvě objížďky chtě nechtě hodilo na dálnici, kde jsme museli těch zbývajících 200 km ve vedru vytrpět. Konečně se šikla silniční rozvážnost Němců, a tak jsme mohli bezpečně a včas dosáhnout vrcholu – Muzeum Porsche. Protože podívat se do očí postupně sedmi generacím modelu 911, je pro fajnšmekry nepopsatelné. Ten žhavý turbo pocit nám vydržel dlouho. Po vyčerpávajícím dnu jsme procházkou našli restauraci a nepřekvapilo nás, že jsme každý spořádal celou výbornou pizzu ani že v pivu plaval citron. Den skončil krásnou průtrží mračen minutu poté, co jsme vychladlé holky na parkovišti před zahrádkou Hotelu Strohgäu přikryli. Usínali jsme po další plechovce německého piva s okny dokořán a s hlavou plnou těch úžasných nápadů rodiny Porsche.

Po snídani jsme vyklepali plachty po noční bouřce a vyrazili ven z města dusným tunelem směr Schwarzwaldský les. Na konci tunelu jsme vjeli do krátkého deštíčku, který krásy toho dne ještě přeleštil a orosil a který jsme strávili na příhodné pumpě. Navíc Němci z padesátek přešli na třicítky, takže bylo možné se kochat centry malebných městeček. Vyhlášený šedesátikilometrový úsek Schwarzwaldhochstrasse po silnici B500 bohužel začínal pěti kilometry s omezením na 50 km/h a jeho závěr byl zablokován stavebními pracemi. Tam všichni motorkáři zoufale lovili v navigacích, jak by z toho ještě někde pár zatáček vymáčkli. Les byl příjemná lednička a silnice se vinula jako víno. Spousta zatáček, výhledů málo, fotit většinou nemožné. Poměr motorkáři-turisti 1:1. Hlad nás zastavil ve Freundenstadtu. Táta si přál kebab a ten nebližší byl 150 m od motorek zaparkovaných na náměstí, jen ta porce dobrot na talíři se nedala sníst. Málem bychom tudíž škrtli večeři, jenomže v našem Hotelu zum Ochsen ve Furtwangenu měli v nabídce výbornou domácí bramboračku a opět místní pivo. Tento denní úsek byl sice nejkratší, přesto jsme těch 240 km dokázali se všemi omezeními rychlosti, kocháním a pauzami natáhnout na úžasných sedm hodin motorkářské zábavy.

Na čtvrtý den se udělalo polojasno 19 až 28 stupňů Celsia a plán byl se přes devatero lesů a kopců dostat k jezeru Bodamskému a ještě kousek dál do Missen-Wilhamsu. Stále nás vedla silnice B500 (až do Waldshutu). Vzpomněl jsem si na naše ježdění po Vysočině před dvěma lety, protože i tady ve schwarzwaldské oblasti se dá najít množství oblíbených tras a namotat stovky kilometrů houpavou krajinou lesů a luk. Jako byste hluboký tmavý les prořízli širokým hladkým asfaltovým tobogánem. Čím dál jedete, tím víc máte pocit, že byste se měli omlouvat všude se pasoucím kravám za tu chvilku vyrušení pomlaskávajícími motory. Kopírovali jsme hranice se Švýcarskem a pak s Rakouskem a tím v zatáčce dlouhé desítky kilometrů vymetli jižní růžek Německa, abychom zase nastoupali nad jezera. Kdybych já tak mohl po cestě nafotit a zapsat všechno, ale při řízení to není možné. Nelze si ředit zážitek napětím z neustálého hledání vhodného místa k zastavení, které není tam, kde by se líbilo udělat fotku mně, nebo je tam, kde mají fotku všichni, nebo než člověk stihne zastavit, už je scenérie pryč. Asi budete souhlasit, že pohledu ze sedla jedoucí motorky se běžná fotka nevyrovná. Co se týká psaní, mám v náprsní kapse bundy zápisník a snažím se všechny postřehy a nápady udržet do příštího zastavení a tasím ho vždycky hned po vypnutí motoru, a ještě zatepla naškrábu aspoň to torzo, které jsem udržel. Už jsme se nedivili, že objednané občerstvení se objevilo hned. Byla z toho pohodička v bistru u silnice venku pod slunečníkem i s kávou a za hubičku. Vídali jsme vzducholodě, další důkaz o přitažlivosti zdejší krajiny. Naproti bistru jsme dotankovali a měli velkou kliku. Dlouho dlouho pak nebylo kde, protože nám změnila trasu nehoda. Někomu bohužel změnila život. Tím jsme ale získali možnost důkladného poznávání venkova, obdivovali jsme spanilou jízdu historických traktorů a ujistili se, že jakékoliv Porsche i v zácpě nebo koloně vypadá hrdě a krásně. V závěru dne jsme najeli na ochutnávku německé horské silnice Deutsche Alpenstrasse, kterou jsem vyhledal z několika zdrojů a pečlivě nabodoval do navigace. Je 484 km dlouhá a my ji projedeme celou. Nejprve 370 km a další den zbytek a rozjetí vyjedeme co nejvýš k domovu a přespíme v Hohenau, abychom si cestu domů rozpůlili. V cíli dne v Landhotelu Albrecht na tátu čekal jeho oblíbený segedín a na mě salát s místními liškami. Pokud jde o počasí, shodli jsme se, že lepší je se trochu zapotit, než se nezahřát celý den.

Po lehké snídani nás čekala opravdu velká porce motorkářské radosti, navigace ukazovala šest hodin do Reit im Winkl, k tomu rezerva další dvě až tři do času večeře. Německá alpská silnice je jedna z nejstarších a nejkrásnějších vyhlídkových silničních tras v Evropě. Už v roce 1927 vznikla myšlenka spojit jezera Bodamské a Königssee silnicí táhnoucí se bavorskými Alpami. Bohužel tato výstavní silnice měla za cíl ukázat nejen horská panoramata, ale i města. I ta malá dnes mají hustý provoz a semafory, kde si každý chodec zmáčkne tlačítko. Řídíte s pocitem svěrací kazajky, ve které nejde dýchat. V mapě vidíte kopce a trasy zamotané jako klubka, ale realita je taková, že většina kilometrů je udušena omezením na 60 km/h, plnou čárou, radary a místy ještě výstražnými cedulemi pro motorkáře. Slunce bylo ještě za mraky. Většina stodol měla fotovoltaiku. Hory po nočním dešti byly nádherné. K obědu jsme si objednali pojízdný stánek s kebabem v tortile a sezení ve stínu a v podvečer dojeli k německému horskému hotelu Sonnleiten, kde nás čekal grilovací večer s výborným pivem. Den tedy skončil po 8 hodinách v sedle mimo jiné i pravým bratwurstem.

Hluboko v horách jsme se probudili do vlhkého rána a vyjeli do sucha po snídani horalů. Konečně jsme si užívali alpskou silnici B305 tak, jak jsme si ji doma při plánování a těšení představovali, až na to, že těsně před panoramatickým vrcholem dne se ozvala Helenina stará rána – unik oleje pod vertikální hlavou. Tušil jsem nakonec správně, že tenhle masivní únik není ta kapička, která se tu a tam objeví, což přes zimu budeme řešit výměnou o-kroužku. Hlava to být nemohla a taky nebyla. Hlavně když to neteče mezi půlkami, pomyslel jsem si, i když můj mechanik to říká jinak. Poslední kousek k ubytování jsem jel s podtočeným motorem, s olejem na dolévání, který měl táta s sebou, a s kyselejším obličejem. Při prohlídce před hotelem Landgasthof Hohenauer Hof v Hohenau jsme zjistili, že úplně vyskočilo unavené a ztvrdlé gufero hnacího hřídele, tak jsem ho zatlačil zpět a doufal, že to bude stačit. Pro uklidnění napnutých čtenářů mohu předeslat, že to až domů vydrželo. Doma jsem Helenu třikrát odmastil a vyměnil díl za 23 Kč. Hotel jsme v tom rozrušení trefili až napodruhé, všechno se v horách jmenuje Landhotel a ještě napsáno tím starým bavorským písmem. Nebyli jsme na seznamu hostů, tak nás paní recepční prostě poslala o 20 metrů vedle.

Poslední ráno nás v kopcích Hohenau uvítalo oblačnou oblohou. Za 5 až 6 hodin jsme měli prokličkovat mezi dešťovými mraky domů. Pokud by to nevyšlo, nové ještě nepoužité nepromoky bych už rozhodně nevytahoval. Objednané počasí samozřejmě vyšlo. Jednou si táta všiml, jak jedeme přímo pod světlou ulicí mezi černými mraky. Gufero drželo a valili jsme dál. Pára z lesů v dálce byla už česká. Krásné silniční vlny a nedělní prázdné silnice, všichni ještě spali. Pak přišly Vlčí jámy, Hracholusky, Novosedly, Dívčice, Komárov, Hlavatce, Ústrašice. To už jsme opravdu byli doma. Hostinec na trase vyšel podle přání v hostinci Na Lipce. Když mi pak 20 km od domova zralé šípky tloukly ve větru o přilbu při zdravotní zastávce u lesa, uvědomil jsem si, že motoléto končí.

Celkově jsme byli zaskočeni stupněm dopravy ve městech a stádovitostí německých řidičů. Některá silniční řešení byla pro nás nepochopitelná. Vypadalo to, že Němci rádi sami sebe sešněrovávají množstvím příkazových značek. Tím se ten zážitek pro cestovatele bohužel sterilizuje. Předpisy přirozeně respektujeme, ale Helenu to několikrát rozpálilo a vyrazila po svém. Ceny benzínu byly obecně příjemně nižší než v Rakousku a Itálii. Pokud to bylo možné, tankovali jsme holkám to nejlepší. Jezdili jsme každý den celý den. Na tu krátkou dobu jsme s našimi voňavými holkami opět zcela splynuli. Tolik zatáček a nádherných výhledů, vše uloženo v paměti.

Možných komplikací je vždy hodně, ale chmury je potřeba neustále zahánět a eliminovat přeprogramováváním. S tátou jsme si zase radostně užívali cestování i společný čas. Spojuje nás spousta věcí, ale že stejně držíme chleba u snídaně, to jsem nevěděl. A tátova slova hodnocení, která jsem v různých obměnách od něho slýchal každý den: „Zase se to podařilo! Počasí vyšlo suprově! Krásně jedeš!“

Láska až po kysané zelí

Jako by toho nebylo málo, s podzimem bývá společnost zmítána dalším ostře polarizujícím fenoménem, který má moc rozdělovat páry i dává možnost zase se přiučit umění respektu, tolerance a kompromisu.

Těžko popisovat texturu, chuť a vůni někomu, kdo nikdy neobjímal svůj vlastní keramický štandlík. Není divu, sám bych taky nikdy nezamíchal krupičnou kaši ani nepřekousnul dršťku.

Miniaturních ústupků lze snad jednou dvakrát dosáhnout připomenutím slibu v dobrém i ve zlém, ale naštěstí jsou kolem nás lidé, se kterými zelí sdílet lze.

More today than yesterday

Zázrační The Spiral Starecase chtěli upoutat i neobvyklým pravopisem pro případ, kdyby modrá saka a bílé kalhoty nestačily. Veškerou energii a odvahu vložili do jediného hitu svého jediného alba a pak se špatným managementem a čirou smůlou rozpadli do spár chodníku slávy jiných.

Dnes nám tato ojedinělá událost konce šedesátých let minulého století může posloužit jako připomenutí, že všechno, co děláme, je vždy poprvé, a zároveň naposledy a že je potřeba si tu sílu každého jedinečného přítomného okamžiku vědomě a náležitě prožít.

Mezi muzikanty je tato píseň známá jako hammondové peklo. Je to poskakující shuffle, který chcete mít v paměti jako trvalé dědictví. Její dobře propracovaný text je, jak jinak, o tom nejdůležitějším.

Pusťte si ji a pak se jí zkuste zbavit.

Hysterie suvenýrových lžiček

Snad pasé je hektické cestování a nesmyslné honění se za něčím, čeho je všude dost. Kdo by dnes ještě chtěl co nejrychleji všechno vidět, udělat, odškrtnout si, natlačit se, něco vystát a zabrat, když skutečné suvenýry přicházejí samy?

Vyletěli jsme s batůžky na čtyři dny na jediné místo. V hotelu na stěně měli dávno zapomenuté nástěnné elektrické zařízení na nažehlování kalhot a i hruška k snídani tam byla minimálně čtyřhvězdičková. Pomalým kocháním jsme nachodili čtyřicet kilometrů. Nečekali nic a dostali úplně všechno, včetně prohlídky střech největší evropské katedrály v jediný slunný den, stolu v plné restauraci s tradiční kuchyní jen oslovením číšníka a šťastného návratu domů den předtím, než letiště znehybnilo počasí.

Teď nám bude výlet při ranním listování šatníkem připomínat nápaditá sukně z marocké vlny s květy a kapsami, která na nás čekala úplně sama ve vyhlášené nákupní čtvrti, a přesto nestála majlant, což je slovo pocházející z německého názvu italského města Milán, jednoho z nejbohatších měst historického obchodního světa.

A vzpomínám si, jak jsem si při vybírání ubytování říkal, že tam nebude moje milovaná vana, kterou doma nemáme a kterou bychom si mohli dovolenkově po večerech po vrch napouštět a trávit tam hodiny povídáním.

Vesmír ale zápory neslyší.

Nadchni se!

Tvaruj věci kolem sebe,

vdechuj život, ať nezebe.

PF 2025

Jistě, pane ministře

První kontury strašáka v podobě přelicencování všech zapsaných soudních tlumočníků a překladatelů se začaly v dálce objevovat již několik let před přijetím zákona č. 354/2019 Sb. nahrazujícího ten z roku 1967. Od 1. ledna 2021 tu stojí v celé své kráse.

První bolestivou inovací pro letité praktiky byla spuštěná a nespuštěná povinná elektronická evidence úkonů následovaná přidělenou datovou schránkou s adresou, která každou milou zprávu odradí. Po prosetí největších strašpytlů se rozhostilo hrobové ticho přechodného pětiletého období, kdy se přeživší pokoušeli plnit podmínky nutné pro podání žádosti o zápis ponovu neboli nebáli se vsadit své jméno a kariéru na pokus uspět u vstupní zkoušky.

Přitom stačilo pár dní si poležet v zákonech a vyhláškách a u zkušebního testu s časomírou na krku dobře vyhodnocovat, jestli je z možností správná jen jedna, víc nebo všechny. Projít bezpečnostní kontrolou na ministerstvu spravedlnosti, minout zařízení na čištění bot a fotokoutek a ve velkém sále zvládnout asi sedmiminutovou spartakiádní sestavu překladatelů a tlumočníků v oblecích ve stylu slibuji-blahopřeji-děkuji, zakončenou rukoudáním a přípitkem na té nejvyšší úrovni, a zase se pustit do práce.

PS: O začátcích jsem psal tady: Je libo s razítkem nebo bez?

Con calma

Renovované aristokratické sídlo si v husté přímořské zástavbě městečka Conchiglie kousek nad Gallipoli až dole v Apulii, podpatku Itálie, udrželo svůj akr vzrostlé bujné zeleně, a tak dnes je možné bookingovým šťastlivcům dopřát nejen vysoké stropy a ledové mramorové podlahy, ale i stín a plnou hlasitost všeho, co v ní dnem i nocí přebývá.

Dovolená je čas zpomalit. Koupit si místní blumy a pecky v puse žužlat dlouho dlouho, mnohem déle než v pracovní dny. Nechat vodu vytéct z uší svým tempem. Synchronizovat se s jónským mořem, které za celý den žádný e-mail nepošle. Vášnivě učítat stránky vánočního štůsu, uchlazovat tělo ve vlnách a odečítat své opálení ze vzorníku barev RAL. Večeřet plné talíře ráno vylovených pokladů a fascinovaně se rozhlížet po hučící restauraci, kde si všichni olizují prsty a tetelí se sdílenou radostí, a potmě dokorzovat až k vůni pojízdné kompaktní továrny milého palačinkáře, pravděpodobně exmariňáka.

Tady Italové dotáhli své plážové procesy k dokonalosti. Minimum základních nezbytností spojují s maximem společnosti ostatních. Křesílko ke křesílku, slunečník ke slunečníku spolu profitují ze souvislého stínu a zakládají debatní kroužky. S větrem nebojují, využívají ho. Na metry daleko od základny tvoří v mělkém hlučném moři hloučky, ale zůstávají ve spojení – konečně je jasné, proč italština tak ráda gestikuluje a zvyšuje hlas. Slunce je k nim přátelské, nespálí je do bolavé turistické červené. Jsou na pláži i v neděli, kostel nekostel. Místo u moře je pro ně víc.

Usmíváme se nad nádherou svého výhledu. Přebíháme do moře přes horký písek. Vítáme každou intenzitu vln od sladěného pohupování až po bláznivé přeskakování. Udivujeme se akvaristickou průzračností a pozorujeme podmořskou živočišnost. Labužnicky opakovaně tiskneme mizející stopy do plážového písku. Všeho je potřeba se nabažit na celý rok.

Miliony příběhů na tak malém prostoru. Nevadí nám těsná blízkost ostatních, naopak. Je to pocta trávit s nimi čas na místě prosyceném voňavým přímořským klidem. Jen dva dny cesty na jih.

Kámen, kámen, kámen

Život také není kalibrovaný, nemá umělé hrany, nehraničí, vůbec.

Položil jsem natěsno k sobě 820 kg přírodních pískovců sekaných na 3–5 cm tloušťky o rozměrech 10–50 cm tvarově neupravovaných na plochu zhruba 12 metrů čtverečních a nemusel tudíž skládačku reklamovat. Udělat rozvrh pro gymnázium mi přišlo o trochu jednodušší.

Kámen je pevný, neuhne, v tom je jeho síla, a pamatuje si. Nepočítaně jsem se každého dotknul. Vyplatilo se nespěchat. Počkat, až se řešení ukáže. Odstoupit si a ujistit se, že výsledek je nerušivý. Zpočátku žádný nechtěl být první, ale když bylo se stále omezenějším výběrem kamenů těžší najít, kam by sedly, musel jsem se smát, jak se mi samy nabízely do ruky.

Hodiny jsem si užíval hledání a napínání své trpělivosti, pochopil nevratnost ukvapeného jednání, pročistil si hlavu, protáhl svaly, narovnával si záda s pocitem stavitele katedrál a nakonec udělal s kameny v zahradě velkou parádu, takže dlužím já jim.