Naše letošní společné Gran Fondo se nakonec odehrálo v Beskydech. Sraz byl v Hylvátech u mostu, protože na vlak do České Třebové jsme z Ústí vyráželi na kole. Petr avizoval, že před odjezdem bude potřeba mít víc času na pokochání se jeho novým kolem, ale nakonec to zabralo celý týden.
Jarda dorazil včas. Honza rozhýbal Dominátora. LaFontén zářil očekáváním. Nikomu nic nechybělo. Gumicuky na upevnění Petrova solárního panelu na brašny nepočítám. LaFontén zajistil vlak Česká Třebová – Valašské Meziříčí – Čeladná. Tam Petr zapnul funkci Stopař a po 22 metrech od nádraží se kola přestala točit u bistra s obědovým menu – neuvěřitelný začátek. Následovala zastávka na rychlou kávu v Tee House Čeladná, kam Jaroslav Kulhavý pověsil své zlaté kolo na hřebíček. Hned se nám po jeho stopách stoupalo do zatáček lépe, i když se později ukázalo, že takové kopce nikdo z nás nikdy neviděl. Petr se s novým kolem rozhodl vše vyjet, neslézt, netlačit. Jak by se pak mohl podívat do očí konstrukčnímu oddělení Specialized, kdyby se zjistilo, kolik kolo ujelo a kolik ušlo. Ve výšce 640 m n. m. jsme museli zastavit na chlazení kotníků v potoce, LaFontén uchlazoval celé tělo, Jardovi stačil stín stromů. Další dlouhé vydýchávání bylo až na rozcestí na vrcholu cesty ve výšce 835 m n. m. To byla ochutnávka Beskyd prvního dne, která nás v kombinaci s první kyselicí a krásnou večerní bouřkou definitivně přepnula do zážitkového nastavení.
Ubytovali jsme se na dotek Slovenska v chatě Wostrý ve výšce 935 m n. m. uprostřed sjezdovky a na večeři šli ještě výše na chalupu Súkenická, kam jsme se rádi vrátili i na vyjednanou snídani. LaFontén spal venku a dobře udělal. Jarda bohužel vevnitř. Záviděli jsme mu jeho velký rozkládací gauč, protože společná postel Petra a Honzy byla malinká, měkká a delší stranou u zdi. První ráno bylo ale krásné, slunečné, teplé, suché a bez výčitek.
Po snídani byla porada před tabulí s mapou Valašska. Zvítězila dlouhá vlnitá hřebenová transbeskydská magistrála (Via Czechia) – lesy, louky, výhledy, kameny, kořeny, kaluže. První kapička bahna na Petrově zářivém kole byla brzy opakovaně zalita souvislou vrstvou bahna vyztuženého pískem. Zastavovali jsme a diskutovali o všem možném. Honzův fór z tématu cyklotechnika – Shimano Temu – byl nejlepší. Další kyselica byla na Soláni na terase hotelu Čarták včetně první vlaštovky v podobě borůvkového knedlíku jako dezertu ke kávě. Po zaslouženém sjezdu nás v penzionu U Bečvy v Karolince uvítala velmi ochotná paní, i když se nejdřív na jednu noc LaFonténovi do telefonu cukala.
Odpoledne ještě zafungovala přitažlivost legendárního stoupání na Kohútku (913 m n. m.). Nevím, co na něm všichni vidí – prostě kopec, 12 km dlouhý, nic víc. LaFontén se na to dobil venku na slunci. Ostatní se posilnili šlofíkem a vyrazili jsme. Začalo to dlouhým táhlým stoupáním. Na odbočce k vrcholové části stoupání ve Vranče se na štangli objevily první kapky potu. Následovalo odmlčení v serpentinách na šířku jednoho auta s neměřitelnou tepovkou. To už pot tekl proudem odevšad. Mluvím teda jen za ty členy, kteří to celé jeli.
Honza navrhl třetí den jako odpočinkový, a tak jsme ho i prožili. Šustit igelity do brašen jsme začali až po osmé. Čekal nás další slunečný den a tentokrát pohodové kochání podél zakalené Bečvy. Snídaně byla poprvé z vlastních zásob nakoupených přes ulici. Petr využil možnosti po včerejšku snídani vynechat. Po cestě se Honza potřeboval stavit do cykloservisu, což je na dlouhé povídání. Ve zkratce šlo jen o úspěšný nákup předních brzdových špalků a odborná instalace LaFonténem, který stopy servisního zásahu ještě dlouho nesmyl.
Projeli jsme Nový Hrozenkov, odbočili za vůní kávy v Halenkově a pak pokračovali do Huslenek. Honza: „Působí to tady na mě tak pohodově.“ Petr: „Mluví z tebe Red Bull.“ Jarda: „Red Bull dojímá.“ Zavládla pravá granfondistická pohoda po zvlněných cyklotrasách, na kterých jsme se dohoupali až k obědu ve Valašské Pohance, kde se podávala kyselice do bezedné misky a kynuté ovocné knedlíky. Vychutnali jsme si kávu, Honza si zavolal z brašny na řídítka, Jarda se vyspal na stole a pokračovali jsme dál směr Hluboké u Vsetína, kde nás čekala mini chata mezi jurtami, ze které se k naší úlevě vyvinul prostorný apartmán s televizí. Nejlepší je vlastní vtip – Honza: „Dnes už jíst nebudu.“ Tatarák byl ale lehká varianta.
Bolavé ráno čtvrtého dne změnila až bohatá snídaně. Pokračovali jsme směr Vsetín stále po cyklostezce číslo 50 s názvem Bečva. Tam, kde stavební práce uzavřely průjezd, jsme získali objízdnou téměř pralesní pěšinu, kde jsme se mohli schovat po deset minut deště, až jsme dojeli k voňavé pekárně zezadu. Zepředu voněla ještě mnohem víc, tak jsme se zastavili. Ve chvíli, kdy Jarda na náměstí ve Valašském Meziříčí pronesl svůj evrgrýn „Obejdeme to tady, abychom se podívali, jak to tady vypadá“, došlo k okamžitému rozdělení skupiny a Petr s LaFonténem zatím pozorovali tanec fontány z lehátek nastavených do pozice ležícího odpočinku.
Nastal čas oběda, který musel vyjít přesně na 56 minut deště podle Meteoradaru. Jardovi jsme poděkovali za výběr hospody i s koly v chodbě. Honza bravurně vyjednal poslední ubytování v architektonickém skvostu vysoko v lesích nad Bystřicí pod Hostýnem a to za podmínek a ceny, o kterých paní ani nevěděla. Povinná odbočka na obhlídku zámku Lešná se slíbenou kávou skončila tak, že Honza málem nestihl říct: „Prosím, jednou...“, jak spěchal na záchod, a slíbená káva byla jen náhražkou z automatu. Navíc se v místním Coopu Petrovi ukázalo, že region je haribově značně podzásoben. Zbývajících 30 km bylo tedy nutné ujet na sladkostní dluh. Dojezd do meziválečné Kotasovy vily Sola Gratia se odehrával mezi mraky deště a nakonec jsme na posledních asi 10 kilometrech kontrolovaně zmokli. Domácí kuchyně v nedalekém Vagónu, renovovaném železničním voze, byla luxusní ve všech chodech včetně panáku na LaFonténovo zdraví. Den skončil šláftrunkem v zimní zahradě vily s přáním k jeho letní padesátce.
Další chrápající noc se proměnila v krásné a opět slunečné ráno posledního cyklo dne. Jarda se u snídaně podivoval, co všechno jsme za těch pět dnů zvládli, a právem určitě myslel hlavně sebe. Odhlasovali jsme variantu vlaku ve 12:59 z Přerova a rozjeli se nejkratší cestou jenom přes zastávku v kavárně v Dřevohosticích.
Náš cyklo výlet by nemohl skončit minutím stánku s grilovanými kuřaty poblíž nádraží. I Jarda se nakonec do fronty postavil. Honza cestu vlakem přežil a doma v hostinci U Malinů jsme museli opět zhodnotit, že se to zase povedlo, a zbývalo jen napjatě očekávat, jak dopadne vyúčtování výdajů z LaFa karty. Už při plánování tohoto ročníku Jarda nadhodil pro hlasování čtyři varianty. To aby bylo jasné, že Honza žádnou nevybere. Pro příští rok jsme domluvili termín 22. července a cíl Český les. Ani jedno už určitě neplatí, ale těšení zůstává.
