Jistě, pane ministře

První kontury strašáka v podobě přelicencování všech zapsaných soudních tlumočníků a překladatelů se začaly v dálce objevovat již několik let před přijetím zákona č. 354/2019 Sb. nahrazujícího ten z roku 1967. Od 1. ledna 2021 tu stojí v celé své kráse.

První bolestivou inovací pro letité praktiky byla spuštěná a nespuštěná povinná elektronická evidence úkonů následovaná přidělenou datovou schránkou s adresou, která každou milou zprávu odradí. Po prosetí největších strašpytlů se rozhostilo hrobové ticho přechodného pětiletého období, kdy se přeživší pokoušeli plnit podmínky nutné pro podání žádosti o zápis ponovu neboli nebáli se vsadit své jméno a kariéru na pokus uspět u vstupní zkoušky.

Přitom stačilo pár dní si poležet v zákonech a vyhláškách a u zkušebního testu s časomírou na krku dobře vyhodnocovat, jestli je z možností správná jen jedna, víc nebo všechny. Projít bezpečnostní kontrolou na ministerstvu spravedlnosti, minout zařízení na čištění bot a fotokoutek a ve velkém sále zvládnout asi sedmiminutovou spartakiádní sestavu překladatelů a tlumočníků v oblecích ve stylu slibuji-blahopřeji-děkuji, zakončenou rukoudáním a přípitkem na té nejvyšší úrovni, a zase se pustit do práce.

PS: O začátcích jsem psal tady: Je libo s razítkem nebo bez?

Con calma

Renovované aristokratické sídlo si v husté přímořské zástavbě městečka Conchiglie kousek nad Gallipoli až dole v Apulii, podpatku Itálie, udrželo svůj akr vzrostlé bujné zeleně, a tak dnes je možné bookingovým šťastlivcům dopřát nejen vysoké stropy a ledové mramorové podlahy, ale i stín a plnou hlasitost všeho, co v ní dnem i nocí přebývá.

Dovolená je čas zpomalit. Koupit si místní blumy a pecky v puse žužlat dlouho dlouho, mnohem déle než v pracovní dny. Nechat vodu vytéct z uší svým tempem. Synchronizovat se s jónským mořem, které za celý den žádný e-mail nepošle. Vášnivě učítat stránky vánočního štůsu, uchlazovat tělo ve vlnách an odečítat své opálení ze vzorníku barev RAL. Večeřet plné talíře ráno vylovených pokladů a fascinovaně se rozhlížet po hučící restauraci, kde si všichni olizují prsty a tetelí se sdílenou radostí, a potmě dokorzovat až k vůni pojízdné kompaktní továrny milého palačinkáře, pravděpodobně exmariňáka.

Tady Italové dotáhli své plážové procesy k dokonalosti. Minimum základních nezbytností spojují s maximem společnosti ostatních. Křesílko ke křesílku, slunečník ke slunečníku spolu profitují ze souvislého stínu a zakládají debatní kroužky. S větrem nebojují, využívají ho. Na metry daleko od základny tvoří v mělkém hlučném moři hloučky, ale zůstávají ve spojení – konečně je jasné, proč italština tak ráda gestikuluje a zvyšuje hlas. Slunce je k nim přátelské, nespálí je do bolavé turistické červené. Jsou na pláži i v neděli, kostel nekostel. Místo u moře je pro ně víc.

Usmíváme se nad nádherou svého výhledu. Přebíháme do moře přes horký písek. Vítáme každou intenzitu vln od sladěného pohupování až po bláznivé přeskakování. Udivujeme se akvaristickou průzračností a pozorujeme podmořskou živočišnost. Labužnicky opakovaně tiskneme mizející stopy do plážového písku. Všeho je potřeba se nabažit na celý rok.

Miliony příběhů na tak malém prostoru. Nevadí nám těsná blízkost ostatních, naopak. Je to pocta trávit s nimi čas na místě prosyceném voňavým přímořským klidem. Jen dva dny cesty na jih.

Kámen, kámen, kámen

Život také není kalibrovaný, nemá umělé hrany, nehraničí, vůbec.

Položil jsem natěsno k sobě 820 kg přírodních pískovců sekaných na 3–5 cm tloušťky o rozměrech 10–50 cm tvarově neupravovaných na plochu zhruba 12 metrů čtverečních a nemusel tudíž skládačku reklamovat. Udělat rozvrh pro gymnázium mi přišlo o trochu jednodušší.

Kámen je pevný, neuhne, v tom je jeho síla, a pamatuje si. Nepočítaně jsem se každého dotknul. Vyplatilo se nespěchat. Počkat, až se řešení ukáže. Odstoupit si a ujistit se, že výsledek je nerušivý. Zpočátku žádný nechtěl být první, ale když bylo se stále omezenějším výběrem kamenů těžší najít, kam by sedly, musel jsem se smát, jak se mi samy nabízely do ruky.

Hodiny jsem si užíval hledání a napínání své trpělivosti, pochopil nevratnost ukvapeného jednání, pročistil si hlavu, protáhl svaly, narovnával si záda s pocitem stavitele katedrál a nakonec udělal s kameny v zahradě velkou parádu, takže dlužím já jim.

Pozvánka na koncert

Přinášíme Vám akční hit v podobě neopakovatelného zážitku z poslechu hudby českých skladatelů i ústeckých rodáků navíc ve výjimečné atmosféře, která Vás zahřeje na duši a dokonale naladí na předvánoční čas. Nenechte si ujít tuto jedinečnou šanci stát se součástí oslav Roku české hudby. Neváhejte, lepší nabídku nenajdete. Garantujeme vysokou kvalitu provedení až do vyčerpání sil hráčů.

Srdečně Vás zveme na již patnáctý výroční koncert Dechového orchestru města Ústí nad Orlicí pod vedením Jiřího Tomáška v pondělí 25. listopadu od 19:30 hodin v sále ZUŠ v Ústí nad Orlicí. Vstupné dobrovolné. Programem provází Pavel Neumeister. Těšíme se na Vás!

Mafie

Narodila se 4. 10. 2013. Pocházela ze Svitav, od hodných lidí se spoustou příjmení. Zemřela tragicky 16. 7. 2017.

Tahle psí holčička měla být od začátku naše. Eva uviděla její fotku v inzerátu na nástěnce v práci a bylo to. Po dvou letech přemýšlení o pejskovi nám totiž došlo, že nejlepší čas na psa neexistuje, a tak jsme si pořídili Mafii.

Mafie byla jediná fena ze šesti štěňat. Nejdřív jsme se na ně jeli podívat a položit majitelce mnoho začátečnických otázek. Bylo z toho zamluvení štěňátka a 14 dní nejen vybírání jména, které nakonec s nadšením vybraly děti, ale i důkladného zvažování.

Věděli jsme, že pes je velká starost. Byl jsem smířený se vstáváním, venčením a výcvikem, děti se sbíráním bobků a úbytkem hraček a Eva s ničením domu a bílými chlupy všude. Ale hlavně je to velká radost, a to jsme ještě ani nevěděli, jak veliká ta radost bude.

Pískací hračku musí mít, tvrdila prodavačka a majitelka stejného plemena, a dobře nám radila i se spoustou jiných věcí včetně přechodu na kvalitní krmivo. Milované pamlsky jsou sušená masa – kachna, hovězí a jehněčí a také hovězí piškoty.

To už jsme měli všechno načteno a nakoupeno a poslední listopadovou sobotu na nás Mafie čekala. Cestu zvládla výborně v náručí Evy zabalená v dece a možná už tehdy si auto oblíbila. Nepamatuji si, kam vedly její první kroky, ale její nový domov jí musel přijít obrovský.

První noc byla samozřejmě ukňučená, ale byli jsme poučeni a pevní a nevzali ji k sobě. Třikrát za noc jsem ji u klece tišil, mazlil a uspával. Hlasem a tlukotem srdce páníčka se uklidnila a usnula. V práci jsem měl volné pondělí a domluvený celý psí týden.

Nutnost nočního konejšení trvala překvapivě jen první týden a byla to Mafie, která nám napověděla, když si večer v koupelně lehla na moje pyžamo hozené před vanou. Od té doby měla v pelíšku vždy nějakou voňavou jistotu a spala klidně celou noc.

Náš sympatický veterinář se objevil náhodou. Z ústeckých lékařů jsme byli bezradní, přesto připraveni někoho vybrat. Naštěstí jsem při vyzvedávání klece u pana Palána v České Třebové zjistil, že má svou praxi i výborné zázemí, a bylo rozhodnuto.

První zpočátku přátelská návštěva Mafie u pana veterináře skončila zákeřnou první injekcí povinného očkování, po kterém jí dva dny bolela celá fénečka. Všechna pozdější očkování byla bez reakce a odčervovací tablety v jídle spolykala vždy bez povšimnutí.

Ve třech měsících už bylo načase, aby se o Mafii dozvědělo celé město, protože tu velkou zlatou psí registrační známku nešlo přehlédnout. Její jemné cinkání na krku se hodilo a její lesk po mnohých úpravách Mafie brzy nebyl, co býval.

I když s čipem implantovaným za levé ucho už o Mafii věděl celý svět i pojišťovna, ta si v té době teprve dělala pořádek ve svém teritoriu a tenkým hláskem statečně vyštěkala svou první kočku tam, kam patřila – na střechu sousedovic zahradního domku.

Jako dočasný člen ústeckého kynologického klubu jsem čtyřměsíční Mafii přivedl na první lekci výcviku vedeného profesionálními psovody. Ve třídě byla sice nejmenší a na pohled budila úsměv, ale svými výkony a nebojácností si rychle získala respekt a obdiv spolužáků.

Ani Ježíšek Mafii na Vánoce nepřehlédl, a tak si pod stromečkem, jehož opadávající jehličí bylo tak chutné, zdravé a křupavé, našla i svůj dárek. Tou dobou už přestaly i domácí loužičky i ubývalo cvrkání při příchodu páníčků domů a venku trávila víc a víc času.

Nebližší divočina byly pro Mafii Zajíčkovy doly – asi hodinový okruh z Wolkerova údolí podél potoka proti proudu a přes elektrárnu zpět k městu. Tam se bořila po břicho do bahna, přeskakovala potok, honila včely a hrozila kačenám, tam byla volná a šťastná.

Vůbec jsme dosud měli štěstí, co se týká častých předsudků o destruktivním chování teriérů. Smůla, že štěňata prozkoumávají okolí svým jazykem a zuby. Pokud ale našla na zemi něco Adamovo nebo Bářino a pocuchala to, byla to chyba na obou stranách.

Například jeden gormit měl štěstí, protože se mu vrátil ukousnutý ocas, bohužel až potom, co prošel trávicí soustavou Mafie. To lego lev zůstane už navždy se zjizvenou tváří, která mu bude připomínat náhlý nerovný souboj s jednou psovitou šelmou.

Děti už šílely předem, když s nimi Mafie vyběhla po schodech, a bály se, že jim tam něco nebo všechno sežere. Přitom ona si třeba jen nevinně vytáhla plastový šroub z Adámkovy pracovny a u Barči jen vyskočila na postel a vítězně ožužlávala její oblíbenou hračku na spaní.

Mafie milovala naše ponožky a nosila je potajmu z koupelny pod stůl v obýváku. Tedy nosila, dokud se pod něj vešla, nebo s rozběhem pod něj skočila často s úderem do hlavy. Pak se svým úlovkem seděla a čekala, až si toho někdo všimne a řekne Vyměníme?

Pár minut na výcvik se našlo každý den a každý si chtěl zkoušet povely, které Mafie dostávala za domácí úkol. Zpočátku se zadání zdála těžká, ale Mafii výcvik bavil a svým páníčkům chtěla vyhovět, hlavně pokud drželi v ruce nějakou neodolatelnou odměnu.

Každý všední den jsme s Mafií vstávali brzo – v šest už jsme spolu byli na okruhu. Potkávali jsme stejné lidi, cyklisty, ptáky a psy. Kolem poledne jsem ji přicházel krmit a venčit a odpoledne, když se smečka sešla, Mafie nadšeně lítala po zahradě. Později večer byl ještě krátký okruh a pak Místo.

Víkendy byly pro Mafii vysilující – nemohla spát celé dopoledne ani celé odpoledne jako když byla doma sama. Musela nás celý den následovat, aby jí nic neuniklo. Když byl v sobotu výcvik, tak nesnídala a neobědvala a pokud neusnula cestou domů v autě, tak hned doma.

Do dvanácti měsíců věku musela Mafie dostávat štěněcí granule, a to třikrát denně. K tomu zasloužené odměny a pár misek vody. Jídelníček si doplňovala čerstvou trávou ze zahrady a příležitostnými jedlými i nejedlými nálezy. Zuby si pravidelně čistila mulčovací kůrou.

Milovala teplo sálajících krbových kamen, odpočívala na terase na sluníčku, plácla sebou na podlahu v obýváku do oknem padajících slunečních paprsků, válela sudy na vyhřátém voňavém trávníku a její pelíšek měl podlahové vytápění – kdo se mohl mít líp?

Neúnavně monitorovala chodník a silnici. Dokud stála na nohou, vybíhala zkontrolovat každý zajímavý zvuk za brankou – znala už pravidelné kolemjdoucí lidi i psy. A kdo ji ještě neznal, tomu se hlasitě představila po svém. Zkrátka chtěla, aby se s ní v ulici počítalo.

Naši sousedi ze všech stran si nemohli Mafie nevšimnout, natož ji přeslechnout. Přítomnost kohokoliv venku dokázala ocásek Mafie rozkmitat na nejvyšší frekvenci. Všechny musela svým pronikavým ňafáním pozdravit, měla prostě slušné vychování.

V pěti měsících vypadl Mafii první zub a během dvou tří týdnů všechny její jehličky udělaly místo krásným novým velkým zubům. Mezitím nás neměla moc čím kousat, a to bylo příjemné. O měsíc později jsme bez problémů týmově vytáhli první klíště.

Na Velikonoční pondělí získala Mafie nové kamarády – natěšená ohlašovala každý zvonek, očuchala spoustu dospělých a olízala spoustu dětí a byla blažená, když se o ní mluvilo. Ale když přišel Jarda, to si Mafie zase po dlouhé době cvrkla a nehnula se od něho.

Úplně nejtěžší na naštěstí krátkém období domácích loužiček a bobků bylo Mafii neustále bedlivě pozorovat a snažit se rozpoznat, kdy se k něčemu schyluje, a pak zachovat klid a důsledně ji vynášet ven. Po úspěšném výkonu jsme říkali Loužička, hodná.

Měla své oblíbené rituály. Dychtivě skákala do klece a chtěla piškot za Místo. Shora se ozývalo Tati, zavolej si ji, a Mafie už běžela dolů pro odměnu. Po větě se slovem míček, přinesla tenisák a házeli jsme si. A po ránu spokojeně kousala svou kostičku a chodívala za námi jako pejsek.

Plaveckou premiéru měla Mafie v rybníčku pod Duklou. Bylo to rychlé – prostě tam skočila, plavala a zase vyběhla ven. Pak už věděla, že je to mokré, studené a voňavé, že je toho až po bradu, že se v tom musí kopat na plné obrátky a že se to pak musí pořádně oklepat.

Díky digitální fotografii lze rychle nafotit velké množství fotek i velmi neposedného psa a díky tomu vybrat tři čtyři povedené do alba. A kdyby nebylo našich dvou fotoreportérů, Báry a Adama, tak by si Mafie neměla po večerech co prohlížet.

Za první půlrok se z baculatého štěňátka stala štíhlá svalnatá fénečka. Když se to narodilo, vešlo se to malému klukovi do náruče. Později se to nevešlo páníčkovi na klín ani stočené. A ty její řasy – na levém oku bílé a na pravém černé – jeden pohled a zamilujete se.

Mafie byla velmi učenlivá a bystrá, hodná a poslušná, tajemná a vychytralá. Všechno, co dělala, mělo smysl. Jen nám to někdy chvíli trvalo, než jsme ho pochopili. Osvojila si pár důležitých povelů, které spolehlivě a s radostí plnila. Takže známka z chování za první pololetí: 1.

V šesti měsících, na vrcholu puberty, s novými zuby, z Mafie byla mladá sebevědomá fena. Její oddanost neznala hranic, stejně tak jako naše láska k ní.

Děkujeme za všechno, Mafie.
Hodná...

Stopař čeká na pohyb

Je samozřejmě nenáhoda, že se mi pro nás nejvíc líbily dresy věhlasné italské Velké jízdy, přestože slavnostní předávání dresů letošním účastníkům proběhlo spíše v tajnosti. Od prvního ročníku v roce 1971 nejde v závodě Gran Fondo o výsledek ani o soupeření. Jde hlavně o sounáležitost, lásku k cyklistice a přítomný okamžik.

Snad nejvíc nám daly zabrat hned první dva kilometry na nádraží. Petr s LaFonténem napjatě vyhlíželi Jardu, který dorazil až na poslední chvíli, protože si nechal klíče ve dveřích sklepa, ale Bóďa ho zachránila a tím i celý odjezd. Rychlík do Prahy byl naštěstí bez retro příplatku. Z dvaceti minut na přestup zbyly dvě, ale supermodernímu vlaku do tři a půl hodiny vzdáleného Chebu na nějaké té minutě zpoždění na odjezdu nezáleželo. Tyhlety rychlé, tiché, čisté, voňavé, klimatizované vlaky jsou už stejně vo ničem. V Chebu Jarda zajásal: „První úspěch - normální hospoda v centru!“ Ze statistiky funkce Stopař aplikace Mapy Petr přečetl omračující statistiku prvního dne - 20 km za 1 hodinu a 34 minut po trase z nádraží do střešního apartmánu penzionu Prediger v Kynšperku nad Ohří, kde, světe div se, od gymplu jsme to nezažili, mohl Jarda mít samostatný jednolůžkový pokoj neboli stavební oddělení pokojů dávalo velkou naději, že se v klidu vyspíme hned první noc, a to na jsme si připili v doporučené restauraci Skleník jen krátkou procházkou daleko od domu.

Od pěti hodin ráno se sousedstvím ozýval mnohohlas kohoutů. Posnídali jsme u stolu v naší kuchyňce, který domácí neslyšně prostřeli přesně na osmou. Nadšení bylo vidět i na ranním defilé a focení před domem v dresech. Tak odstartoval letošní ročník plný vodních prvků v hlavní roli s Ohří. Luxusní asfaltovou cyklostezku natěsno závodící s řekou vystřídala lesní cesta. Ta nás v pravý čas dovedla k potravinám, kde nejvyšší police byla ve výšce vietnamských očí. Jarda si dokoupil zásoby a Petr sehnal raritní Haribo Colorado. Vystoupali jsme k hradu Loket a pak dali oběd na terase na náměstí. Hojnost zvěře v lesích se opakovala i na jídelním lístku. Petr zabalen do deky pil citronádu s ledem.

Apartmán Carla v Karlových Varech byl jen 2,2 km od festivalového červeného koberce. Mile překvapil Petra vanou, ale bohužel malinkou. Při vjezdu do města jsme jen za světla protáhli naložená kola centrem a vyfotili se na kolonádě, ale po ubytování jsme se znovu pustili do varu ulic, kde Jarda poznával celebrity, a nakonec jsme únavou zapadli do asi šesté restaurace. Byl to pěkný a úspěšný den - 52 km podél nádherné řeky. Většinu vybavení bytu jsme nevyužili, i když Petr nabízel uvařit snídani, ale Jarda mohl mít opět vlastní ložnici oddělenou stěnou, dveřmi a ještě chodbou, na které jsme parkovali kola. Nakonec jsme si nakoupili večer cestou z centra každý snídani svou.

Ráno třetího dne bylo těžké, ale společná snídaně v kuchyni apartmánu příjemná. Sundáním vrstvy Petr definitivně přivolal léto a konečně se ukázala kompletní paleta dresů naší skupiny a pokračovali jsme dál evropskou cyklostezkou číslo 6 směr Kadaň. Pomocí umělé inteligence jsme určili kachnu na řece a pokračovali do Mattoniho království v Kyselce. Po výborné cibulačce, segedínu a italském ristretku v hostinci Na Špici v Radošově s trofejní výzdobou včetně losa jsme si udělali selfíčko k odeslání Honzovi. Foťák vtipně jako čtvrtý obličej identifikoval jelena na stěně. Objevily se drobné potíže s Petrovým kolem. Zatuhnutí torpéda nevěstilo nic dobrého. Šťastně jsme ale dojeli minutu před 18. hodinou, kdy zavírala recepce Cykloubytovny na koupališti v Kadaňi a stopař zobrazil 60 km. Než si LaFontén za stovku zaplaval a Jarda osprchoval, Petr úspěšně prolil kolo WDéčkem a zřejmě pár kapek se skutečně dostalo tam, kam mělo a převodovku rozchodil. Na zbytek týdne tak získal tři převody z jednadvaceti, přesto pelotonu stačil. Nadšeného Petra bohužel Jarda zchladil rozhodnutím: „Kilometry naježděné během technických jízd po parkovišti se do denního výkonu nezapočítávají.“ Po výborné večeři U Bílého beránka jsme se přesunuli do pivnice a degustovali Rohozec višeň z Turnova a Summer Ale od Karáska z Chomutova. Petr ve zdraví zvládl noc na horní patrové posteli, špunty zafungovaly skvěle. Ráno jsme skočili pár metrů do Kauflandu pro snídani a užili si ji v klubové kuchyňce ubytovny.

Čtvrtý den nás čekal nejhezčí šedesátikilometrový úsek Žatec–Louny do Hotelu Union navíc s jistotou, že Jarda bude opět stavebně oddělen. Po cestě jsme obdivovali Nechranickou vodní nádrž s chomutovskými paneláky na dohled. Slunce vykouklo a předpověď 18–21 stupňů slibovala další ideální cyklo den v dresech. Cestovali jsme krásnou kamennou štěrkovou stezkou většinou bez euroasfaltu, ale hlavně podél široké Ohře. Etymologie jejího názvu je odvozena od lososů, které jsme tam úplně viděli. Oběd v žatecké pivní restauraci U Orloje jsme samozřejmě doplnili místními pivy, Plavčíkem a Samcem, a obhlídkou Chrámu chmele a piva. Na čtvrtečních fotkách jsme podle Jardy vypadali už dost cyklisticky použití, přesto jsme zvesela vyrazili do přibližujícího se deště. Na konci dne nás opět potěšilo Jardovo: „Zase jsme to zvládli, dobrý to bylo.“ Večer pro změnu začal krušovickým pivem v restauraci Šalanda. Pokecali jsme s umělou inteligencí o pivu, opravách kola, o rozemílání opuštěných kasáren do silnic a podobně. Noc byla fajn, až na ty nevlastní polštáře.

Jarda si k snídani myslel, že snad s jedním mini párečkem rozbije svůj léty zažitý koncept šunka-sýr, ale nepodařilo se. Hogofogo hotelový interiér snižoval podprůměrný snídaňový stůl a obsluha hlučných a sprostých dlaždiček. Poslední ubytování v rodinném hotelu U Beránků v Libochovicích bylo na celodenní cestování blízko (27 km). Jarda měl tedy povoleno vymetat vesničky v okolí trasy, obzvláště ty, kde, jak říká, je všechno, i když klášteru v Panenském Týnu chyběla střecha a okna a podlaha a interiér a zámku v Peruci hlavní vchod. Držáky okapů toho dne byly ale výjimečné. Na lesní stezce jsme plašili hejna bělásků a zastavili se na dnes už zarostlejší vyhlídce, kterou obdivoval a poeticky popsal už Svatopluk Čech. Páteční odbočku na zámek v obci Pátek s výstavou papírových modelů hradů jsme spojili s obědem venku v místním hostinci Hela s nabídkou napsanou na třinácti tabulích. Odměnou za stoupání na vrstevnice rozbahněnou lesní stezkou bylo znovushledání s Ohří v Libochovicích. Po ubytování v hotelu U Beránků jsme ještě v 18 hodin vyrazili na hrad. Nejdřív kousek kolmo a pak pěšky přes výběh ovcí po žluté až k již zavřenému státnímu hradu Házmburk. Po cestě nahoru jsme potkali kastelánku opouštějící hrad ve spěchu v Ladě Niva. Když uviděla Jardu s brašnou, vyštěkla, co že v tom má, ale odpověď přilbu ji nestačila a nařkla ho z ukrytého dronu. Poslední večer jsme tak mohli z vyvýšeného místa přehlédnout celou tu odšlapanou nádheru a pak to o trochu níž zhodnotit u rozpáleného grilu a chlazeného piva. Po náročném týdnu jsme spali tvrdě, jen LaFontén slyšel Jardu i přes dveře.

Poslední den nás čekal přesun na vlak. Ráno Jarda vstával napnutý asi se vzpomínkou na pondělní odjezd na poslední chvíli. Měli jsme totiž jet na čas, a to jsme celý týden řešit nemuseli. Po zkušenostech, co říká navigace a co bývala každý den realita, jsme dobu jízdy vynásobili dvěma jako obvykle, a ještě přidali čas na oběd a půlhodinovou rezervu. Lesní cesta se změnila v slimáčí magistrálu. Zpomalovalo nás, jak se lepili na pneumatiky a na ně se lepil prach cest. Podél Malé Ohře jsme potkávali vážky a z přírody ven nás vyprovázeli motýli. Stíhali jsme s bohatým předstihem. Cestou byla spousta času děkovat řece při každém zahlédnutí, na každém mostě. Vesničky se měnily ve vesnice a loučení skončilo u zavřené pekárny v Bohušovicích nad Ohří. Před odjezdem vlaku ve 12:04 jsme poobědvali na letní zahrádce restaurace Radnice před městským úřadem. V nejteplejší den celého týdne na nás vyšel vlak do Prahy bez klimatizace a v podobném stylu jsme pokračovali až domů do Ústí, kde tentokrát na Jardu opravdu nikdo nečekal. Ještěže měl ty klíče. Až po pivu v hostinci U Malinů se Jarda konečně cítil v klidu a v bezpečí a my s ním.

Atmosféru Velké jízdy jsme drželi neustále. Byla v ní pýcha ze zdolávání společných výzev i dotýkání se vlastních hranic. Stali jsme se součástí krajiny a živlů kolem sebe. Byli jsme tam, kde jsme chtěli být. Jeden týden v roce jsme jeli své vlastní Gran Fondo.

Prvního září

Jak inspirativní je vidět ráno před školou osamoceného vietnamského prvňáčka, který vyrazil v pátek 1. 9., i když se ten rok začínalo až v pondělí, gymnaziální recesisty ležící před vchodem ve spacácích, aby byli první, až se dveře otevřou, puberťáka se svou oblíbenou první dětskou aktovkou na velkých zádech, žáka dojíždějícího na kole s nápadně pokrčenými koleny, protože se mu kolo přes prázdniny zmenšilo. Hurá, škola volá!

Přicházejí i děti, které vyrostly bez povinností. Malí tyrani cvičicí s rodiči. Sledují obrazovky, které zabíjejí kreativitu. Málo spí a jejich mozek nic neuloží. Každý den začínají od nuly. Kvůli nim ministerstvo snižuje výstupy a poradny nestíhají. Školní práce jim nevoní, vyžadují zábavní park. Chtěli by se dotknout hvězd, ale boty jim ráno musí zavázat máma.

Učitele milující svou práci ale žádná výzva nevyděsí. Po dvou měsících si berou na ruku hodinky a jdou laskavě tlačit.

Madonna mia! 4

Tento díl si už v odborných kruzích získal přívlastek moralizující. Nechává totiž postavy konfrontovat s vlastními spoluobčany a posílá do děje autobus Čechů, a to skutečně výběr z hroznů. Jediný důvod prvotního šoku je samozřejmě možnost odvyprávět příběh končící smířením, ale nepředbíhejme.

Autor představuje nováčky jako nenasytné teplákové nevychovance, kteří ze špačkovské restaurace udělají uřvanou hospodu. Při pokusech o zvládnutí kruhového salátového baru vždy končí jako hejno ptáků na krmítku a při tradiční degustační večeři s živou hudbou střídá decentní pohyby tanečních kurzistů z předchozích dílů pestrá ženská polovina zájezdu v bačkorách. Ráno jako rolba projedou snídaňovou jídelnou, a když se drobky usadí a obsluha se nadechne, postavy získají zpět svůj klid i VIP místa a půlhodinový posun skibusu je nemůže mrzet méně.

Jiná dějová linie sleduje opět otce a syna, kteří, tentokrát jako zcela nezkušení, zdlouhavě laborují se snowboardovým vázáním, ale kouzlem nechtěného vítězí. Na úsvitu jednoho dne tedy vychází z lyžárny odhodlaný snowboardista, který si, otřesen po úvodních pádech, vyslouží uznání a zařadí se mezi účastníky lyžařského provozu.

Aby toho nebylo málo, i počasí je tentokrát velkou výzvou. Chtě nechtě postavy krátí den, když se z nich hustým sněžením stanou vodníci, ale dalšího rána je na svazích i stromech čeká načechraná sněhová nadílka jako z Krtečka a obvyklý slunný den. Celé hodiny lyžují a pak dovádějí v hotelovém bazénu, dokud autobus Čechů nezastíní jeho okna.

Morálních apelů na přemýšlení je až děsivě tolik, že se diváci shodují na tom, že podobně jako náhlé a úlevné procitnutí ze zlého snu funguje ve filmu režisérsky mistrně ztvárněný rozlučkový stisk ruky Giancarlovi a Angele jako symbol pevného příslibu, že i přes všechny anomálie je tady pro jejich stálé vážené hosty stále svět v pořádku.

PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: Madonna mia!, Madonna mia! 2 a Madonna mia! 3.

Defilé multisnubnosti

Oddávající byla naštěstí alkoholička, takže ta tři promile doslova ustála a v proslovu bylo slyšet jen šest rozdílů. Obloha se jediný den toho týdne vymetla a hosty bylo možné objímat venku. Osmdesát borových šišek mezi řetězy žárovek na stropě si užívalo milosrdnou náladu gravitace numerologicky vybraného dne a hodiny.

Žádný z nápadů od stěny z papírových květů až po podpisový stolek ze záložních pivních sudů nezaskočil vynalézavého pana domácího. Na absolventku floristického kurzu se otevřely dveře dodávky plné čerstvých květin. Kuchaři opanovali nevlastní kuchyň a jejich svíčkovou pochválil i fotograf, pro kterého je už téměř alergenem. Třípatrový dort na klíně dovezený vcelku zachutnal i nedortovým strávníkům. Oblek udělal z patnáctiletého syna muže. Zapínání motýlka ženicha se podařilo dešifrovat v poslední minutě. Nevěsta byla krásně svá. Kamarádi byli u toho, rodiny splynuly. 

Ráno všichni společně posnídali a jako mravenečci všechno rozložili a odnosili. Když místo utichlo, vzali se bonusově znovu a od té doby se berou každé ráno. Všechno do sebe zapadlo jako dvě skořápky. 

Máme se bát, když chceme v životě všechno se vším? Předem ničeho!

Jednostranný zánět spojivek

Ještě dnes může cestovatel po dvoudenní jízdě autem stáhnout okénko a nasát vůně kdysi věhlasné květinové riviéry namíchané zpěněným mořem a nesené větrem, ohýbajícím palmy a ulevujícím stromům obsypaným citrusy. I pro akutní konjuktivitidistku s černými brýlemi je jarní Sanremo úchvatné, natož ho vidět oběma očima.

Když jsou ostatní smysly silnější, mnohem intenzivněji a dříve než ostatní hosté ucítíte tu pestrost italské snídaně. Víc vnímáte tah motoru do strmého stoupání a citlivější jste na zvuk preventivního troubení do většiny zatáček na devadesáti kilometrech lesních zatáček, kde se dnešní auta nikdy neměla potkat. Máte nezvyklou možnost poloslepě důvěřovat řidiči, který vás, jako varhaník ovládající všechny pedály a páčky, veze směrem k vysněnému cíli, kde každý čtvereční centimetr zorného pole stojí za to.